TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
masarykovy-teze
Císařovský Petr. Čakra 6. 1996. Výřez. www.artlist.cz

Masarykovy teze

P.Š.: Jak vlastně česká politicky aktivní společnost přijímala Masaryka v době, kdy vedl nepopulární spory? Vždyť nemohl být po sporu o rukopisy a po hilsneriádě příliš populární? Jak se mu pak povedlo být úspěšným politikem. V naší době se zdá, že mezi zastáncem nepopulárních pravd a dráhou úspěšného politika je nepřeklenutelná propast.

B.D.: U nás existuje jakýsi velmi schematický a poněkud kýčovitý obraz Masaryka: za prvé, tvůrce a vládce státu obnoveného po třistaletém úpění (samozřejmě vládce demokratický, ale pod slovem demokratický si dnes u nás různí lidé představují různé věci); a za druhé odhodlaný bojovník proti všem (Rukopisy, Hilsneriáda). Jsou to jistě velmi významné věci. Ale takový obraz je zásadně neúplný. Ještě důležitější, zakládající Masarykův význam pro českou politiku je jeho politický program: to, v čem navazuje na Palackého a především na Havlíčka. Dalo by se to vyjádřit několika tezemi:

a) Politika vyrůstá „zezdola“: politické strany musí mít základy v obcích, regionech. A k politickému životu patří i spolkový život a různé společenské akce. Tam, kde v politice nepracují lidé nezištně a usilovně na této úrovni, nemá se tzv. „vysoká úroveň“, parlament, vláda, vysoká patra státní správy, o co opřít. Základním Masarykovým pojmem je přitom práce: „Prací nejsou jen tak zvané velké činy, prací je také práce mozolná; práci nevykonávají pouze rekové, ale také lidé malí a ponížení, o nichž historie ještě vypravovat neumí; prací není jen obětovat život v lomozném ryku válečném, na nějž upírají zraky nejen vrstevníci, nýbrž i potomkové, prací je hlavně obětovat bližnímu své síly a obětovat mu je prací vytrvalou…“

b) Politika musí být realistická: musí slučovat správné a spravedlivé s reálně proveditelným. Realismus není sprosté slovo, pokud se jím nekryje pouze vychcané kapitulantství, což je u nás poměrně časté. Masaryk se od začátku stavěl proti nejrůznějším divokým radikálním projektům. Nebyl revolucionář: jak málo se ví, že v devadesátých letech devatenáctého století mj. napsal: „Naše politika nemůže být úspěšná, nebude-li nesena opravdovým a silným zájmem o osud Rakouska, kterýžto zájem si ovšem nepředstavuji jako neuvědomělou předbřeznovou pasivní loajalitu… nýbrž jako kulturní a politické úsilí, v souhlasu s potřebami našeho lidu, pracovat k povznesení celého Rakouska a jeho politické správy.“ Jeho postoj k Rakousku byl velmi kritický, ale zároveň státotvorný.

c) Vlastenectví musí mít nějaký nadřazený korektiv. Klíčová slova jsou: humanita, etika, náboženství. Přitom: „Etika, a tedy i politika, musí se hodit pro nás pro lidi, anebo se vůbec nehodí; já aspoň žádné taktiky pro anděle nevymýšlím a vymýšlet nechci. A proto tvrdím, že humanitní taktika všude, a tedy i v politice, hodí se pro nás lidi velmi dobře a tak, že je i praktická, to jest užitečná a výhodná.… nepouštěl jsem se v České otázce do filosofického dokazování, že humanitní princip je jedině oprávněný. Akceptuji tu pouze učení Ježíšovo…“ A zdůrazňuje mimo jiné i potřebu „prakticky rozřešit ideál humanity a onoho spojení s národy západními“. Je pozoruhodné, že přitom chce vyřešit i „poměr k německému lidu země české obývajícímu“. A v duchu ideje Palackého, „ideje politického spojení jedné části německého národa s jedním národem slovanským“ formuluje heslo: „ve federaci rakouské federace česká“.

d) A konečně: Otázka sociální a Rusko a Evropa. Masaryk citlivou rukou vystihl dva problémy, které pro osud naší národní společnosti budou v dalším století hrát klíčovou roli: sociální otázku (marxismus) a ruskou otázku. Masarykova kritika marxismu je věcná, střízlivá a přitom drtivá. A podstatu ruského imperialismu vystihl v Havlíčkových stopách zcela brilantně.

Shrnuto: To všechno jsou věci, pro které Masaryka obdivuji a pro něž se k němu hlásím. A vždycky jsem tenhle jeho odkaz pro sebe bral jako závazek. Nebyl od prvních let jen „zastánce nepopulárních pravd“. Měl pozitivní politický program a v jeho rámci si mohl, vlastně přesněji řečeno musel tu a tam dovolit i nepopulární pravdy. A nepatřil sice za Rakouska na politické scéně mezi jedničky, ale byl nepřehlédnutelný a v podstatě respektovaný i u těch, kteří nebyli jeho bezvýhradnými stoupenci. Přitom oddaných stoupenců měl dost na to, aby se nedal přehlédnout.

P.Š.: Jakou vlastně roli hrálo v jeho filosofické i politické koncepci náboženství, když se zároveň stavěl tak kriticky vůči katolicismu? Mělo jeho pojetí náboženství skutečně jen moralizující rozměr, jak se zdá z běžného povědomí o jeho myšlení?

B.D.: To, co dnes a denně potřebujeme, není kýčovitý obraz národního idolu, který by byl předmětem pseudonáboženského kultu. To se s Masarykem dělá i po listopadu 1989. A zvlášť odporné to je dnes, kdy má Masaryk sloužit jako falešná modla, zlaté tele, které by mělo zastínit odpudivost babišovsko-zemanovských Nových pořádků. Aby nás mohl kloudně oslovit, musíme být schopni věcného, a tedy tam, kde je to třeba, i kritického přístupu. Chtěl bych mluvit o dvou věcech, které považuji za klíčové.

Masarykovo pojetí náboženství je první z nich. Masarykův důraz na to, že „česká otázka je otázkou náboženskou“, je pochopitelný: český náboženský život utrpěl od dvacátých let 17. století velkou újmu a osvícenská tolerance neznamenala nic jiného, než že „povinný“ katolicismus byl ve vzdělanějších vrstvách v dalších desetiletích postupně nahrazen útočným, ničím nekorigovaným nacionalismem. A Masaryk věděl, že je třeba toto vakuum zaplnit, jinak bude zle. Taky měl dobré důvody stavět se proti rakouskému katolicismu (např. postoj některých katolických představitelů v Hilsneriádě byl opravdu odporný). Jeho projekt je však bezbřeze ambiciózní a přitom naprosto neuspokojivý. Je to koncept nezjeveného náboženství, postaveného na kritice. Jenže víra a důvěra patří k životu stejně jako skepse a kritika. A co víc: bez víry a důvěry nemá skepse a kritika žádný smysl, protože se mění v nihilismus a prázdné kverulantství. Jistě, víra znamená vždycky něco jako zápas s andělem, z toho hlediska byl Masaryk daleko víc věřící člověk než pouzí pasivní polykači autority a tradice. Ale víra se zhmotňuje v církvích, v „tradičních“ církvích. Víra bez tradičních církví je stejná pitomost jako politika bez tradičních stran. A navíc Masarykova představa, že kromě politického programu dá české společnosti i nové náboženství, je se stoletým odstupem jednak směšná a jednak bohužel velmi přispěla k náboženskému rozvratu v Česku po roce 1918. (Podotýkám, že v této věci Masaryka kritizoval mj. Emanuel Rádl, který byl stejně jako já evangelík.)

P.Š.: O co vlastně šlo v jeho koncepci „světové revoluce“, do níž v jeho úvahách zapadalo i vytvoření československého státu?

B.D.: Masarykova koncepce „světové revoluce“ je druhá věc, s níž nesouhlasím. S Masarykovým pojetím náboženství vlastně souvisí. Masaryk tvrdí, že se v evropském středověku „křesťanství stalo státní ideologií a společnost byla organizována teokraticky“. To není pravda, ve středověku byla církev organizace s velmi silnou autoritou a odvolací místo k mocenským ambicím „světské moci“, evropských států. Ve dvojitosti a vyváženosti „duchovní“ a „světské“ moci byly v té nejisté a labilní době položeny základy, na nichž pak stavěla evropská demokracie. Koncepce o souboji demokracie s teokracií a o konečném vítězství demokracie v první světové válce (jež byla vlastně „světovou revolucí“) je naprosto ahistorická a během dvaceti let se úplně zhroutila: významnými světovými mocnostmi se stalo Hitlerovo Německo, Stalinovo Rusko, Mussoliniho Itálie a císařské Japonsko. Demokratické státy prokázaly nepřipravenost a neochotu vzdorovat nebezpečí a nakonec jim nezbylo nic jiného než se s jedním z nich proti ostatním spojit, což mělo katastrofální důsledky pro celý svět i pro nás. Masaryk kdysi hovořil o radikalismu v myšlení a nazval ho „rozvášněnou logikou nešetřící dějin“. To je hezké a trefné označení. Bohužel se bez problému dá vztáhnout i na tuhle Masarykovu koncepci. Je v tom podobná jiným ujetým konceptům z moderní doby, od Marxe přes Friedricha von Hayeka až po Francise Fukuyamu. Navíc takové dalekosáhlé koncepce velmi často slouží tomu, aby autorovým osobním politickým ambicím daly charakter „dějinné nutnosti“. Obávám se, že tomu tak trochu bylo i u Masaryka. Typická je přitom iluze o „konci dějin“ a „naplněné spravedlnosti“. V tom směru mám špatnou zprávu: dějiny hned tak neskončí a zrovna teď to vypadá, že v dohledné době bude spíš hůř než líp.

Rozhovor pořídil Pavel Šafr pro Události BD.

17 10 2018

Císařovský Petr. Čakra 6. 1996. www.artlist.cz

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1