TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
cesky-problem-ceskoslovensko2
Jan Zrzavý. Výřez.

Český problém - Československo

Československý sen I. – III.

Má vlast, Československo, jediná duchovní vlast, kterou kdy budu mít, byla především snem. Nádherným snem o znovunastolení spravedlnosti a rovnosti všech lidí, jejichž občanství a loajalita budou nadřazeny etnicitě a jazyku. Snem natolik omamným, že pro něj lidé umírali ve dvou světových válkách, v nacistických i komunistických koncentrácích a na popravištích. Sen, který se, bohužel, nikdy nestal skutečností. 

Sto let po roce 1918 je původní území Československa rozděleno mezi tři etnicky definované státy bez úplné a pravdivé paměti. Jaký smysl tedy a jakou přidanou hodnotu mělo rozbití stovkami let budovaného a do začátku první světové války rychle se demokratizujícího rakousko-uherského mnohonárodního soustátí ve střední Evropě s příkladně fungujícím jednotným hospodářským, právním a dopravním systémem?

Elity moderní českojazyčné společnosti, vyrostlé v reakci na průmyslovou revoluci, odmítly vnímat historii jako souvislý příběh. Generace „buditelů“ vytvořila účelový narativ dějin jednoho etnika, předstírající jednotu českého jazyka a celého území historického Českého království. Ikonickým dílem této nepřesnosti se stala monumentální práce Františka Palackého Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Národní „křisitelé“, „buditelé“ či „obrozenci“ tak vymezili život českého národního společenství úzce a převážně kulturně, jako obranu domnělých „historických práv“ a jazykové výlučnosti, aniž by kdy definovali a diskutovali odlišný souhrn moderních hodnot pro budoucnost. Takový přístup měl ovšem zásadní slabinu – vědomě vylučoval kontext regionu, jehož základním smyslem a údělem po řadu století bylo právě soužití různojazyčných etnik a kultur v jednom státě.

České politické sebevnímání se v devatenáctém století etablovalo náhle a pod vnějším tlakem nově sjednocovaného němectví. Historicky budovaná regionalita Rakouska-Uherska přestala být v soutěži s jazykově definovanou sebestředností v českém prostředí vnímána jako hodnota a výhoda obecného civilizačního a demokratizačního rozvoje. Důsledkem bylo razantní zúžení prostoru výměny informací a vzájemného poznání, které tak od samého počátku a na mnoho generací oslabilo českou společenskou diskusi i politiku. Vyjednávání a kompromis byly s ohledem na exaltovanost českých poměrů a momentální strnulost vídeňského establishmentu vyloučeny. Kultura mezitím přestala být výsostným prostorem vzdělanců a stala se v celé Evropě úzkým nástrojem masové politiky „národních zájmů“ – a tím nutně i konfrontace s jinými. Zbývalo už jen čekání na konflikt.

Nikdo nemohl předpokládat, že rakousko-srbská válka z léta 1914 přeroste do zcela nového globálního jevu – konfliktu zestátněných ekonomik, celonárodních mobilizací, totální centralizace moci do rukou exekutivy a všudypřítomné nenávistné propagandy. Válka změnila všechno. Mír roku 1918 ale ani v nejmenším nepřinesl zklidnění a stal se jen pokračováním války jinými prostředky. Poražení shodně vnímali mírové podmínky jako navýsost nespravedlivé a vítězové neudělali nic pro obnovu hospodářské a sociální stability na kontinentě. Monarchistické režimy v Rusku, Německu i Rakousko-Uhersku se pod tíhou porážky zhroutily. Nenahradila je parlamentní demokracie, ale v Rusku, Polsku, Německu a Maďarsku jen další násilné konflikty, ekonomický propad a autoritářské režimy – a nic z toho nebylo ve prospěch rozvoje demokracie a míru.

Vymyšlený stát

Koncept československé státnosti vznikl v době války jako intelektuální konstrukt malé skupinky exulantů – z politiků v ní byli pouze dva poslanci – a co bylo horší, bez pro okolní svět předvídatelného a stabilního politicky pozitivního obsahu. Byl to koncept ne-národní, nediskutovaný společností, stvořený a prosazený shora, ve specifické chvíli světové krize. Teprve na Štědrý den 1915 napsal Milan Rastislav Štefánik francouzskému premiérovi Briandovi: „Deset milionů Slovanů, obývajících severní oblasti Rakousko-Uherska, obrátilo se provoláním o pomoc k dohodovým mocnostem, přejíce si svého osvobození politického a hospodářského.“(Doložený údaj z té doby je nejvýše osm a půl milionu Čechů, Slováků, Poláků a Rusínů. Vědomé zkreslování informací vůči dohodovým vládám a novinářům bylo pro Štefánika a především pro Edvarda Beneše v té době běžným a přijatelným postupem.)

Vskutku brilantní improvizace a obrovský pracovní výkon nepočetné skupiny českého a slovenského politického exilu, soustředěného kolem profesora Masaryka, se při jednáních se spojeneckými vládami mohly postupně opřít hlavně o jejich jen těžko uvěřitelnou neznalost středoevropských reálií, stejně jako o jejich pomstychtivou snahu ponížit Německo a Rakousko-Uhersko. Radikalizovanému Masarykovi, který původně snil o středoevropské „federalizaci podle švýcarského vzoru“, se nakonec podařilo zvrátit i rozumný návrh amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona z ledna 1918 na „vytvoření předpokladů pro autonomní vývoj národů Rakousko-Uherska“. V chaosu konce první světové války nakonec nezvítězil velkorysý mír, ale i ty nejradikálnější požadavky vůči poraženým.

Zakládat v takové rozjitřené situaci zcela nový „vymyšlený“ a „národní“ stát pro nikdy neexistující československý národ – podle účelové teorie o Češích a Slovácích jako dvou jeho větvích – bylo přinejmenším riskantní. Československý Národní výbor 28. října 1918 vyhlásil nový stát jménem „československého národa“, jako by nechtěl vnímat, že čeští Němci tvořili v Čechách a na Moravě celých 33 % a Maďaři na Slovensku 22 % a na Podkarpatské Rusi 17 % obyvatelstva. Učinil tak ve spěchu a pod tlakem o týden dříve zveřejněného prohlášení německých poslanců z českých zemí, kteří vyhlásili, s odvoláním se na princip národního sebeurčení a 14 bodů amerického prezidenta Thomase Woodrowa Wilsona, úmysl vytvořit republiku Německé Rakousko, zahrnující i čtyři „sudetské kantony“ v Čechách a na Moravě. Vítězné mocnosti ovšem tyto nároky neuznaly a ve všem naopak vyšly vstříc československé myšlence.

Rozporuplnost nového státoprávního ustavení si velmi dobře uvědomoval především první prezident nového státu Tomáš Garrigue Masaryk. Hned druhého dne po svém návratu z emigrace 22. prosince 1918 pronesl na Pražském hradě „Poselství Národnímu shromáždění“ (malou část z něj pronesl ve slovenštině), ve kterém zmínil i „naše německé krajany“. Nekompromisně však hájil územní jednotu „naší vlasti“: „Americká republika podjala se raději občanské války, než by byla připustila secesi svého Jihu. My nikdy nepřipustíme secesi našeho smíšeného severu. Vybudováním opravdu demokratické samosprávy máme vhodný prostředek pro rozřešení národnostní otázky.“ O den později ale symbolicky navštívil představení v Německém divadle a pohovořil o „naší společné vlasti“. Jen o pár měsíců později v březnu 1919 však Nejvyšší správní soud judikoval, že „národní stát má právo uplatnit svůj národní charakter a menšiny nemohou nárokovat, aby v ohledu národním a zejména jazykovém byly ve všech směrech a naprosto postaveny na roveň příslušníkům národa československého“. Z pohledu zachování míru a omezení možností nových konfliktů ve střední Evropě tak s objevením Československa ve skutečnosti vzniklo jen další ohnisko etnických problémů pro budoucnost.

Když se v roce 1886 Hubert Gordon Schauer tázal po smyslu české národní politiky („Naše dvě otázky“), napsal, že „bez vědomí mravního povolání není národa“ a ptal se „jaký je náš úkol v dějinách člověčenstva?“ Podobně i pozdější první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk považoval českou otázku za „otázku mravní“. Méně filosofický, ale o to naivnější a hrubější, byl v té době rozšířený český panslavismus a idealizace ruského imperialismu.

V takové atmosféře bylo Československo založeno shora, jako „vymyšlený“ stát, který vznikl proti vůli a zájmům všech svých sousedů a nejméně třetiny svých vlastních obyvatel. Německo, Rakousko a Maďarsko nevnímaly nově vzniklé Československo ani na okamžik jako možná bolestivé, ale spravedlivé a demokratické vyvrcholení emancipačních snah „deseti milionů Slovanů, obývajících severní oblasti Rakousko-Uherska“. V jejich vnímání bylo Československo jenom donucovacím nástrojem velmocenské, především francouzské politiky, francouzským četníkem při prosazování z jejich pohledu nespravedlivých mírových smluv ve střední Evropě. Tento pocit jenom prohlubovala a potvrzovala vojenská přítomnost nejprve italských a pak francouzských velitelů a poradců při vytlačování maďarských jednotek a institucí ze Slovenska a Podkarpatské Rusi. Francie pak dokonce převzala kompletní dohled nad budováním nové československé armády, jejího generálního štábu i vojenské akademie. Polsko stejně obtížně nacházelo důvěru v nový sousední stát, který se krátkou sedmidenní válkou pokusil „vyřešit“ vzájemný územní spor při vytyčení hranice v oblasti Těšínska a blokoval pro Varšavu životně důležité zbrojní dodávky v době vpádu ruských bolševických jednotek do polského vnitrozemí. Části území nového státu, obývané po více než půl tisíciletí většinově německy mluvícím českým obyvatelstvem, které jednostranný vznik Československa odmítalo, musely být nakonec obsazeny vojenskou silou a za cenu desítek mrtvých. Pozemková reforma pak zkonfiskovala do rukou státu půdu patřící dosud církvi a šlechtě, ale její rozdělování vědomě československé Němce a Maďary výrazně znevýhodnilo.

Diplomacie všech čtyř nových sousedních zemí navíc nemohla s nelibostí nevnímat jednostrannou a otevřeně profrancouzskou zahraniční politiku nového státu, reprezentovanou jeho ministrem zahraničí Edvardem Benešem. Jeho osobní hyperaktivita při jednáních o systému čtyř mírových smluv pro poražené ponižujícího a zničujícího „versailleského systému“, stejně jako jeho pozdější role ve Společnosti národů či politika „obkličování“ Rakouska a Maďarska novým vojenským a hospodářským blokem Malé dohody, sousedy jenom znovu a znovu přesvědčovaly o malé ochotě nového státu ke skutečnému sousedství a spolupráci. Beneš, který trávil celé měsíce na cestách a diplomatických jednáních se zástupci mocností, v naprosté většině nepovažoval za nutné o nich sousedy Československa dostatečně informovat.

Beneš za celou svou kariéru nikdy nepochopil, že ne všechno záleží jen na rozhodnutí či diktátu velmocí. Všechno konání podřizoval svým, často chybným, geopolitickým úvahám a na rozvoj vlastní regionální československé vize ani nepomyslel. Jeho poválečná strategie, opřená o od začátku bez účasti Spojených států nefunkční systém Společnosti národů, zkrachovala po pouhých sedmnácti letech v roce 1935.

Po Velké Británii ztratila zájem na udržování středoevropské protiváhy Německu i Francie a obě velmoci zvolily osudově chybnou politiku appeasementu hitlerismu. Malá dohoda se rozpadla. Československo se ukázalo být konceptem „pouze pro dobré počasí“. Benešův pokus nahradit dosavadní protektorský vztah s Francií otevřením se Sovětskému svazu pak byl už jen výrazem zoufalé bezradnosti. Mnichovská konference a následný první rozpad Československa byly z tohoto pohledu už jenom tragickým, ale zcela logickým důsledkem nepropracovanosti a nakonec otevřeného opuštění myšlenek evropské kolektivní bezpečnosti dvacátých a třicátých let. Bez ní nemělo Československo žádnou šanci. Interpretovat proto Mnichovskou dohodu pouze jako „zradu Západu“ je tedy nepřesné a nepoctivé. Zjevně nepravdivá představa o Československu jako o národním státu nejprve „československého národa“, a od druhé světové války jako státu „Čechů a Slováků“, však vydržela dodnes.

O území „vymyšlené republiky“ se nakonec v roce 1938–39 spolu s Německem snadno podělily i Polsko a Maďarsko – a nakonec i Slovensko, kde se na začátku roku 1939 nenašla ani jediná politická síla, která by usilovala o udržení společného státu „československého národa“. Zájem mocností se upřel jinam, a bez něj už v českém prostředí nebylo proč vzpomínat národní mravnost – či demokracii vůbec. Stačilo pár týdnů po Mnichovu – a naprostá většina české domácí politické elity byla přesvědčena o výhodnosti totalitního vůdcovského principu pro rozvoj „českého národa“.

Existovala alternativa samostatného Československa?

Myšlenka federalizace prostoru střední Evropy, ať už ve formě národnostních kantonů nebo federace nově vznikajících států na území bývalého Rakousko-Uherska měla na konci první světové války jistě šanci. I Masaryk původně uvažoval o decentralizované federalizaci „podle švýcarského vzoru“, s občanskou milicí namísto armády, s minimálními vnitřními hranicemi a sdílenými funkcemi pro fungování soustátí, které by pomohly vyřešit brizantní potenciál etnických vztahů ve střední Evropě. V podstatě mělo jít jen o pokračování pozitivních stránek ústavního rozvoje posledního půlstoletí mocnářství s modernizačním nátěrem republikánství, opsaného účelově z americké ústavy. Je pozoruhodné, že logickou a nejbezpečnější variantu modernizace stávající rakousko-uherské konstituční monarchie prakticky nikdo nebral v potaz. Byli ovšem i myslitelé jako historik Josef Pekař, kteří, zvláště v českém případě, varovali před překotným příklonem k národnímu státu, ale i tento hlas nakonec zanikl v patetickém jásotu nad „koncem třistaleté poroby“.

Vznik nových národně definovaných států ve střední Evropě jeho obavy plně potvrdil. Etnicita, povýšená nad občanský princip a vládu zákona, činí hraniční i vnitřní etnické konflikty nevyhnutelností. Bez hledání společného jmenovatele se v pouhém součtu etnicit za všech okolností menšina bude cítit ohrožená či nespravedlivě zastoupená. Stejně nevyhnutelným je pak nikdy nekončící pokračování „očisty“ a konfliktu. Stát a jeho společnost už nemohou nadále žít bez představy nepřítele. Konflikt s jakkoliv imaginárním nepřítelem a potřeba očisty „národa“ od odpadlíků a jejich vlivu se stávají státní ideologií, etnickým étosem, nadřazeným vládě zákona. Už samo přijetí konceptu jednoho etnika na jeden stát ve střední Evropě bylo počátkem pozdějších vítězství totalitních ideologií. Jakmile byla totiž jednou přijata etnická čistka jako přijatelný princip, přinášející „klid na práci“ a „historickou spravedlnost“, stala se ze samotného principu čistky na mnoho desetiletí metoda budování státu – a nakonec už nezáleželo na ideologii, použité k jejímu odůvodnění, ale na čistce samotné. 

Nejde jen o lamentaci nad rozpadem Československa v roce 1938–9. Neochota pomoci židovským Čechoslovákům, tedy českým a slovenským Židům po Mnichovu a v době války, genocidní formy vyhnání a odsunu českých Němců, etnické inženýrství osidlování pohraničí a kupování hlasů po roce 1945, nedemokratičnost celé Třetí republiky s její cenzurou, stovkami popravených a tisíci odvlečených jen připravovaly společnost na bičování třídní nenávisti a antisemitismus komunistických čistek a procesů padesátých let. Stejně lze popsat polské antisemitské štvanice čtyřicátých i šedesátých let, rozpad Československa i Jugoslávie v letech devadesátých a pochopit nakonec i kořeny iredentismu současného maďarského premiéra Viktora Orbána toužícího po obnovení společné maďarsko-polské hranice, stejně jako propagandu Jobbiku, druhé nejsilnější politické strany Maďarska, která sto let po konci první světové války – a bez ohledu na mezitím definované mezinárodní právo a dohody o nezměnitelnosti státních hranic v Evropě – otevřeně požaduje likvidaci samostatného Slovenska.

Československá politika jako vnitřní politika nového státu ve skutečnosti nikdy neexistovala. Od prvního dne to byla politika české elity, která ji přijala za vlastní v okamžiku ohromení z nikdy neočekávaných územních zisků „vymyšleného státu“, podpory vítězných velmocí a ponížení Vídně. Evropsky přemýšlející prezident Tomáš Garrigue Masaryk snil a doufal, že padesát let mírového rozvoje postačí k vytvoření skutečné demokratické a nenacionální politiky jednotného státu, ale nezavíral oči před tvrdou skutečností. V říjnu 1919 napsal upřímně v dopise Vavro Šrobárovi: „To naše Slovensko mně nedává spát. Ti Slováci a Češi jsou si tak cizí…“

Pravdou je, že český národní program se vyčerpal ve chvíli rozbití Rakouska a získání formálního postavení státotvorného národa. Československo se tak stalo českým národním programem i identitou. Právě proto česká společnost a reprezentace nemohla rozumět aspiracím slovenské, německé či maďarské menšiny, pro které bylo podobné ztotožnění se s tímto státem nemožné až do okamžiku, kdy by procítily a vnitřně přijaly skutečnou a především občanskou rovnoprávnost svého postavení. K tomu ovšem nikdy nedošlo.

Napjaté vztahy Československa s jeho sousedy dostávaly Němce, Maďary a Poláky mezi mlýnské kameny loajality k nové vlasti a vztahu k národní většině svého jazyka za hranicí. Slovenská společnost byla v jiném postavení. Poprvé v dějinách byla odtržená od Uher a prožívala v novém státě mimořádně rychlou modernizaci, spojenou se skutečně obdivuhodným rozvojem školství a vzdělanosti. Přijetí nové státotvorné identity – a tím i přijetí československého snu o jednom politickém národě – však naráželo na mimořádně silné pozice a vliv ultrakonzervativního katolického kléru, nejvlivnější a nejorganizovanější politické síly v zemi. Ten byl sice spokojen se získanou samostatností na Maďarsku, ale ideu Československa vnímal převážně jako českou ateistickou agresi, proti níž bylo potřebné otevřeně vystupovat. Podporu proto hledal v Římě a jen o něco později, logicky, i v hitlerovském Německu.

Politické luďáctví nemělo pozitivní koncepci ani vůči Československu, ani vůči  demokratickému pořádku. Bylo jejich stále extrémnější anti-pozicí, nevyhnutelně sklouzávající k fašismu, účasti na útočných válkách proti Polsku a Sovětskému svazu a barbarsky antikřesťanskému prodávání desítek tisíc Židů do nacistických táborů smrti. Stejně extrémní, iracionální a protičesky motivovanou reakcí na extrémnost slovenského fašismu byla snaha části vedení Komunistické strany Slovenska kolem Gustáva Husáka, požadující na konci druhé světové války připojení Slovenska – k Sovětskému svazu… Opojení z jakkoliv nemravné a fašistické, ale přece jenom samostatnosti, se po válce stalo nezdůrazňovaným, ale o to důležitějším leitmotivem slovenské politiky až do konečného rozuzlení a sebezničení Československa v roce 1992.

Československo nikdy nemohlo přežít jako pouhý součet svých národností. Jestliže s koncem první světové války vznikl sen o možnosti soužití mnohých národností ve společném demokratickém prostoru, pak s koncem druhé světové války byli nositelé takových myšlenek přímo označováni za nepřátele státu. „Vylikvidování“ německých Čechoslováků, které veřejně vyhlásil Eduard Beneš, bylo dlouhodobě připravovanou a armádou detailně provedenou etnickou čistkou. Stejná operace byla připravena i k vyhnání slovenských Maďarů, ale ta musela být zastavena na příkaz sovětského velení. O násilném odtržení a připojení Podkarpatské Rusi k Sovětskému svazu se s československou vládou nikdo ani nebavil. Z Československa se tak už v roce 1945 stal protototalitní, vazalský stát pouhých dvou jazykových národů, kde občanská práva mizela jako tající sníh.

Myšlenky zdůraznění občanskosti a individuálních práv, které měly být na počátku Československa jeho hlavní hodnotou, nikdy nedokázaly překonat meze národního principu. Po desetiletích komunistického režimu, postaveného na předstírání bezproblémovosti vztahů a neexistenci problémů, je většina lidí skutečně přestala vnímat. Nevidělo je ani určitě nejdemokratičtější a nejotevřenější myšlenkové prostředí v poválečných dějinách Československa – protitotalitní disent sedmdesátých a osmdesátých let dvacátého století. Důvod byl opravdu ironický. V étosu obrany lidských a občanských práv byly nedořešené problémy národních identit a vztahů mylně považovány za dávno překonané a neexistující. Charta 77 sice vydala známý dokument k situaci maďarské menšiny na Slovensku, ale nikdy nepocítila potřebu vyslovit se ke slovenskočeským vztahům. Disent jednoduše nerozuměl „slovenské otázce“ – už jen proto, že sám sebe nepovažoval za český, ale československý. A stejnou slepou skvrnu měla i první generace československé polistopadové politiky.

O naději

Chyba na začátku projektu má za všech okolností neodvolatelné důsledky. Československo jako sen mělo svůj překvapivě silný a nezpochybnitelný demokratizační étos – ale nemělo ho dost, aby v krátkém čase dokázalo představit společný stát jako výhodnější, bohatší a bezpečnější pro zájmy všech svých občanů. Chtělo být radikálně demokratické, ale v otázce nadřazení práv občana právům nacionálním nebylo radikální dost. Na více než desetiletí bylo dokonce po zásluze obdivovaným vzorem, ostrovem demokratického parlamentarismu uprostřed stále brutálnějších a totalitnějších nacionalismů střední Evropy. V současnosti už je zbytečné spekulovat nad během historie, vyvolané vznikem Československé republiky. Republikánský princip národního státu beze zbytku zvítězil a jen málokdo si položí otázku, zda by v roce 1918 alespoň symbolické zachování nadnárodní konstituční monarchie nebylo lidštějším, demokratičtějším a spravedlivějším řešením pro všechny. A zda by nebylo větší nadějí na zachování míru.

Na ostrém sopečném vrchu Scharfenberg nad Banskou Šťiavnicou postavil v polovině osmnáctého století slovenský jezuita českého původu František Serafin Perger nádhernou Kalvárii, komplex tří nad sebou stojících kostelů a sedmnácti kapliček zastavení Křížové cesty. Kopec, shlížející na celé okolí, ale patřil šlechtické rodině protestantského vyznání. Jezuita se nejprve bál říci, pro jaký účel chce neplodný kus země koupit, ale nakonec musel s pravdou ven. Odpověď pána Friedenliebena – jak krásně zní doslovný český překlad „mír milujícího“ – vešla do dějin toho kraje: „Na tento účel kopec neprodám. Daruji ho katolické církvi, aby sloužil k úctě a ke chvále Bohu.“ Stačilo podání ruky.

Kostely i kapličky byly v době vzniku vyzdobeny sochami a každá scéna zastavení popsána stejnou rukou v němčině, maďarštině a slovenštině. Kalvárii poničili až vandalové doby komunistické a postkomunistické. Poslední nájezd barbarů se odehrál v roce 2004. Dnes jsou sochy a deskové obrazy přeneseny do muzea a celý areál se rekonstruuje, z velké části ze soukromých darů. Na Kalvárii jsme ten den slyšeli slovenštinu, polštinu, němčinu a potkali i maďarské motorkáře. Při návratu stál na úpatí vysportovaný mladý muž v krátkých maskovacích kalhotách. Na svalnatých lýtkách měl vytetované symboly fašistického Slovenského štátu, kterým vévodil neumělý portrét válečného zločince Šaňo Macha v gardistické uniformě, stojícího před nastoupenou jednotkou Hlinkovy gardy. Ecce homo. Šlechtic Friedenlieben byl už v osmnáctém století schopen zapomenout na křivdy a rozdíly víry. Byl nejprve člověkem – a teprve potom protestantem. Československý sen by se mu asi líbil.

Praha – Halčianske jazero, duben – 1. května 2018

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1