TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
putovani-po-abchazii-ii
Včelí farma vysoko v horách. Foto: Tereza Soušková

Putování po Abcházii II.

Jak se žije v neuznaném státu Abcházie, který se ve válce před 10 lety s ruskou pomocí odtrhl od Gruzie.

Jak jsem již psala v předchozím článku[1], hlavní způsob obživy místních tvoří příjmy z turismu. Někteří si na tom založili velmi výnosný byznys, třeba Chačik, majitel penzionu v Alachadzi, který přes rok bydlí i s rodinou v ruském 70 km vzdáleném Soči. Do městečka jezdí jen na letní sezónu a z výdělku pak žije celý zbytek roku. „Jakmile odjedou poslední turisti, není tu do čeho píchnout,“ říká.

„Pár obyvatel tu sice žije na stálo, ale jsou to většinou staří rodiče, jejich děti v produktivním věku pracují v Rusku, mladší tam studují, domů jezdí na sezónu a pronajímají pokoje, vedou restaurace nebo drobné obchůdky,“ vysvětluje mi Anahid, poloviční Arménka, která z prvního patra svého domu udělala největší obchod se suvenýry v celém Alachadzi.

Příliš hlučná města duchů

Podobná je situace i v jiných městech Abcházie. Na podzim se hlučná letoviska mění v města duchů, jako např. Gagra – kdysi dovolenkový cíl návštěvníků nejen ze všech koutů Sovětského svazu, ale i našich podnikových zájezdů. Mnozí přátelé mé babičky přesně věděli, kam se chystám, neboť tam v mládí strávili pěkné chvíle. Zato moji vrstevníci nebo vrstevníci mých rodičů o takových místech nikdy neslyšeli. Naše auto je v listopadovém všedním dni nadlouho jediné, které jede po hlavní silnici. Zastavujeme u kolonády s polorozbořenou fontánou, kdysi středobodem města, které je dnes obklopeno vybydlenými baráky. Místo působí stísněně a bezútěšně. Tak jak v létě hlavní město Suchum působí nejvíc živě, tak teprve tady si člověk uvědomí, co s místem s nejlepší polohou a přírodním bohatstvím může udělat válka a vleklý nevyřešený konflikt.

První lidé, které potkáváme, jsou rybáři na polorozpadlém rezivém molu ve městě Picunda. Zprvu na nás koukají nedůvěřivě, ale jak se dozvědí, že jsme z Čech, tak se jim rozzáří oči: „My tady na Čechoslováky vzpomínáme rádi. Vidíš támhle ty tři hotely? To jste postavili vy. To se pozná kvalita, dodnes stojí!“ nadšeně mi vypráví jeden z nich. „Jojo Praha, to je město snů, byli jsme tam s manželkou v třiasedmdesátým, moc se nám tam líbilo. Víš co, že jsi z toho Československa, tak já ti chytím rybu,“ prohlásí asi šedesátiletý rybář ve vojenské furažce a už tahá z moře asi deseticentimetrovou třepotající se rybku. Na můj vykulený výraz odpovídá: „No co, že je maličká, však vaše země taky není velká, tak i tohle se počítá.“ Zajímalo by mě, co by z moře vytáhl, kdybych byla třeba z Kanady…

Mladí a jejich perspektivy

Když jsem se ale bavila s mladými lidmi, neviděli budoucnost svojí země tak černě. Ač „statistika“ hovoří jasně, že bezútěšnou situaci řeší odchodem ze země až enormní počet lidí (kolik přesně ročně se nedá říct, neboť Abcházci vycestovávají na ruský pas, jelikož abcházský nikdo neuznává), přesto se najdou i světlé výjimky. Třeba pětadvacetiletý Azamat z města Očamčira na moji otázku, zda pro mladé lidi jsou nějaké perspektivy v Abcházii, lakonicky odpovídá, že jsou. Když ho poprosím, aby to rozvedl, dozvídám se že „každou společnost stojí zato rozvíjet a ani jejich země není výjimkou.“

Azamat spolu s několika přáteli založili ve svém městě organizaci, která poskytuje dětem smysluplné trávení volného času. „Pokud jsou děti jen ve škole nebo na ulici, rodiče na ně nemají čas, protože se snaží zvlášť přes sezónu vydělat na zbytek roku, tak co z takových dětí může vyrůst? My se snažíme, aby děti rozvíjely svůj talent a viděly i jiné možnosti než se jen potloukat od ničeho k ničemu.“

Největší problém Abcházie vidí v politické izolaci. „S tím všechno začíná a končí. Problémy s cestováním, přístupem mezinárodních organizací, které by přinesli soft know-how do sociální sféry. Takhle jsme odkázáni sami na sebe nebo na Rusko, ale aby se nám poštěstilo a západní neziskovky přijely sem, to se jen tak nestává.“

O něco hůř to vidí Fatima, absolventka anglistiky na Suchumské univerzitě, kde i zůstala jako lektorka angličtiny: „Já jsem vždycky chtěla zůstat v Abcházii, být nějak užitečná naší společnosti. Ale bohužel, s mojí specializací je to tu složité, sama chápeš.“

Ze všech rozhovorů s Abcházci jasně vyplývá, že konflikt s Gruzií je na společenské úrovni vyřešen: „My jsme nechtěli být v Gruzii, osamostatnili jsme se, máme vlastní stát, prezidenta, parlament, jazyk i kulturu odlišnou od Gruzínů a chtěli jsme si dělat věci po svém. Měli by to uznat, stejně jako ostatní státy. Nemohou nás přeci nutit být spolu s Gruzíny, když nechceme,“ uzavírá třiadvacetiletá Mirabela z matematicko-fyzikální fakulty Suchumské univerzity. Dokud se ovšem nevyřeší konflikt na mezinárodní úrovni, zůstane Abcházie dál v izolaci a perspektivy pro lidi se budou zlepšovat jen mravenčími kroky.

Článek vznikl za podpory organizace NESEHNUTÍ, programu Cesty iniciativy a Ministerstva zahraničních věcí ČR.

26 8 2018 1

Abcházské vlajky na oslavu Dne vlajky, Suchum.

26 8 2018 2

Park v Suchumu

26 8 2018 3

Suchum

26 8 2018 4

Muži hrající šachy v kavárně na promenádě, Suchum

26 8 2018 5

Nápisy v abcházštině a pod ním v ruštině

26 8 2018 6

Gagra

26 8 2018 7

Tři hotely, které postavili Čechoslováci, Gagra

26 8 2018 8

Rybáři v Gagře

26 8 2018 9

Ani Abcházii se nevyhnou volby a předvolební kampaň

26 8 2018 10

Luxusní hotel, v jehož stínu odpočívají krávy, Alachadzi

26 8 2018 11

Novoathoský klášter, církevní perla Abcházie. Foto: Tereza Soušková


TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1