TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
nasledky-politiky-duchovni-kastrace
Serge Poliakoff. Abstract Composition. 1954. Výřez. wikiart.org

Následky politiky duchovní kastrace

Ohlédnutí bez hněvu II.

Nevěřím na politická hnutí. Považuji je za velice nebezpečná, spíš psychologicky než politicky. Neboť každé politické hnutí je prostředek, jak obejít osobní zodpovědnost za to, co se děje. Neboť kdo bojuje proti zlu navenek, ztotožňuje se automaticky s dobrem a začíná se sám považovat za nositele dobra. Život – tak, jak skutečně je – je ne boj mezi dobrým a zlým, nýbrž spíš mezi zlým a hrozným. A lidstvo dnes nemá volbu mezi dobrým a zlým, nýbrž spíš mezi zlým a strašným.

….

První nebezpečí, které se vynoří, jakmile se nějaký autor ztotožní s „vychovatelskou tradicí“, je pocit apriorního bytí v právu a vlastní intelektuální integrity, který se ho skoro vždy automaticky zmocňuje. Má-li autor dostatek vnitřního sebeovládání, drží své ideje po nějakou dobu zpátky. Když ho nemá, začne prorokovat. Neboť v důsledku desítileté politiky duchovní kastrace jsme všichni intelektuálové v prvé generaci a naše ideje (o stylu ani nemluvě) mají pro nás skoro hypnotický půvab originality. K tomu navíc chybí jakákoli kritika, kterou by bylo lze brát vážně.

Nejhorší je však to, že většina tezí a – což je ještě důležitější – i antitezí, s nimiž se v současné sovětské literatuře setkáváme, je determinována oficiálním stanoviskem. Opozice i přitakání stojí na téže úrovni. A jakmile se tato úroveň jen o milimetr překročí, vypukne hromový potlesk (byť jen z neoficiální strany), který přehluší hlas múzy. K tomu všemu je třeba ještě připočíst psychologii sebeobětování a odporu; neboť podmínky, za nichž jsou lidé nuceni pracovat, nelze nazvat ideálními. K tomu patří redaktorský a cenzurní systém a klima oficiálního optimismu, v němž se dá stěží dýchat. A k tomu je tu ještě soutěž mezi kolegy, soutěž mezi etablovanými, z nichž se žádný nechce vzdát svého místa u žlabu.

Bylo by nesmyslné předpokládat, že mlčení či přízračný osud nejlepších spisovatelů naší doby jsou výsledkem čistě politického teroru. Vyplývají právě tak z této soutěže, neboť potlačení toho či onoho autora se skoro nikdy neděje bez výslovného či mlčenlivého souhlasu jeho kolegů. Tak bylo o osudu Zoščenkově do značné míry rozhodnuto pokrčením ramen Valentina Katajeva.

Když se to všechno uváží, tato gesta, pravidelná večerní, školení, tajná genocida či antisemitismus, pomluvy v zákulisí a zuřivá odhodlanost každého šéfredaktora udržet se na svém místě, donekonečna odkládané publikace – člověk musí žasnout nad duševní silou lidí, kteří se přesto věnují literatuře, právě tak, jako se tito lidé musí sami cenit výš a výš.

To, co bylo řečeno, platí především pro situaci v próze, vně i uvnitř rámce svazu spisovatelů. Tento náčrt může být neúplný a v podrobnostech nesprávný, vcelku však vystihuje stav věcí. Nebyl jsem členem svazu spisovatelů a nepociťoval jsem naléhavou potřebu se jím stát. Ne z nějakých vysokých principů, ale proto, že jsem byl zcela spokojen se svými pracovními podmínkami. Tato práce si vyžadovala pořádnou část mého času a duchovní energie a bylo by bývalo škoda, to, co zbývalo, promrhat v byzantinských spletitostech vnitřního politického života. Byl jsem členem odborového svazu spisovatelů, podřízeného ministerstvu kultury, a tato legitimace mne trochu chránila před nepříjemnostmi, které mohou potkat každého, kdo nemá ve svém průkazu razítko, potvrzující zaměstnání. Na živobytí jsem si vydělával překládáním a v této oblasti jsem nebyl nijak odstrkován. Měl jsem stále mnoho práce – tolik, že mi to často bránilo v mé vlastní, totiž psaní básní. Vydělával jsem měsíčně asi 100 rublů a to mi stačilo.

Nevadilo mi příliš, že se mé básně neuveřejňují, hlavně proto, že lyrika je prvotně poměr k věcem, k životu, a ne typografický produkt. Přirozeně mne těšilo, když se mé básně tiskly, ale daleko zajímavější bylo je prostě psát a myslet. Umění nemá žádný vnější rozměr; je vždy individuální, pro umělce v okamžiku tvoření, pro diváka, když je vnímá.

V podstatě není mezi postavením umělce na Východě a na Západě velký rozdíl. Tady jako tam se snaží hlavou prorazit dost tlustou zeď. Tam zeď funguje na nejjemnější dotyk způsobem, který ohrožuje fyzickou kondici spisovatele. Tady zeď mlčí, a to zase ohrožuje psychickou kondici.

Po pravdě řečeno, nevím, čeho se víc bát. Nejhorší je, když nastane obojí zároveň, a mnohým z nás se to stalo.

Když říkám „my“, myslím spisovatele poválečné generace, přesněji takzvanou generaci roku 1956. Generaci, jejímž prvním výkřikem života bylo maďarské povstání. Bolest, otřes, starost, hanba nad naší bezmocností – nevím, jak bych měl nazvat pocity, které jsme tehdy zakoušeli a kterými začal náš vědomý život. Nikdy už jsme nic takového neprožili, dokonce ani v srpnu 68. Nebyla to jen politická tragédie: jako každá pravá tragédie měla i své metafyzické dimenze. Velice rychle jsme poznali, že události nemají tolik co dělat s politikou, jako a povahou světa vůbec, a každý po svém začal systém rozebírat. Tak vznikla naše literatura a její osud určil i naše osobní osudy. Časem se „my“ rozpadlo na několik málo silných „já”. A každé z těchto „já” šlo svou dlouhou, klikatou a rozhodně bolestnou cestou k svému uskutečnění. Každé z těchto „já“ si protrpělo hledání svého vlastního slohu, vlastní filosofie, každý z nich prošel stádii pochybování o své síle, stádii víry ve vlastní význam, prožil osobní tragédii a pokušení kapitulovat. Někteří přijali status quo, někteří skončili v blázinci, jiní přešli k příležitostné literární práci. Někteří se dostali až k jakémusi mysticismu, jiní se uchýlili do dosti ubohých věží ze slonoviny. Jen několik málo zůstalo a dík jejich duchovní a duševní síle mohu zde, tisíce kilometrů od nich, jakž takž důvěřovat v budoucnost ruské literatury.

Že je zde nejmenuji, není jen z ohledu na jejich osobní bezpečnost, nýbrž také proto, že nepovažuji za rozumné jmenovat je tady, dokud jsou ve své vlasti prakticky neznámí. Neboť literatura nepatří do oblasti žurnalismu. Nechtěl bych, aby je čiperní reportéři zaregistrovali jako disidenty, bojovníky, jako opozici. To oni totiž nejsou: jsou spisovatelé. Hysterický postoj lidí od novin k literatuře je mi nevysvětlitelný a protivný. Je třeba knih a ne článků „o tom“. Dnes tvoří toto „o tom“ poměrně objemný kulturní provoz, který vlastní věci zatlačuje do stínu.

Přijel jsem do Ameriky a budu zde žít. Doufám, že budu s to pracovat, to jest psát básně jako dosud. Pochopitelně mi teď budoucnost dělá větší starosti než kdy dříve. Protože až dosud, kdykoli jsem nemohl psát, bylo to způsobeno víc vnitřními než vnějšími okolnostmi. Pochybnosti, které mne přepadly a čas od času umlčovaly, jsou asi známé každému poctivému spisovateli. Jsou to ty hrozné doby, kdy člověku připadá, jako by všechno, co by byl mohl dělat, bylo už uděláno, jako by už nebylo co říci, jako by se člověk už ze všeho vydal, jako by až příliš přesně znal cenu svých literárních stylových prostředků, jako by to, co píše, bylo lepší než on sám. To pak vede k jakémusi ochrnutí.

Před takovými pochybnostmi nebudu bezpečný ani v budoucnosti, to vím. Jsem na to více méně připraven a myslím si, že vím, jak se s nimi vypořádat. Obávám, se však, že bych mohl ochrnout ještě z jiného důvodu: z jiného jazykového okolí. Nevěřím, že by to mohlo zničit vědomí člověka, může mu to však bránit v práci. K tomu by mohlo stačit už to, že chybí staré okolí – tím spíš, je-li tu ještě jiné. Aby člověk mohl dobře psát v nějaké řeči, musí ji slyšet – v hospodách, v autobusech, v krámech. Zatím nemám ponětí, jak se s tím vyrovnám. Doufám však, že jazyk jde s člověkem. A doufám, že si ponesu ruský jazyk s sebou všude, kam jdu.

Při pohledu zpět se mi můj život v Rusku zdá psychologicky snazší než to, co je přede mnou. Věci, s nimiž jsem musel bojovat, byly většinou fyzické a hmotné povahy. A vždycky je snazší odolávat fyzickému tlaku – ať je sebe silnější. To se dá naučit, lze to dokonce dotáhnout až k určité zručnosti, což se mi, myslím, také podařilo. Není to nic jiného, než umění ignorovat skutečnost. Doufám, že mi mé schopnosti na tomto poli pomohou psát v mém jazyce.

Básník musí jít svou cestou sám a nikdo mu nemůže pomoci. Společnost je vždy více méně nepřátelská, ať ho přijímá či odmítá. Přinejmenším to obojí dělá dost drsně. A nejen na základě vlastních zkušenosti, ale i zkušeností, které jsem pozoroval kolem sebe, jsem víc a více přesvědčen, že žalmista má pravdu, když říká o zemi, že je to slzavé údolí. Člověk nic nevyhraje, když ho přendají z jednoho místa na druhé. Jen vymění jednu tragédii, za jinou, to není nic nového. Jedině nový je na tom pocit absurdity při pohledu na tragického hrdinu. A také při pohledu na diváky.

***

Pro Die Zeit, 24. 11. 1972, česky vyšlo v samizdatovém časopise Vokno č. 13 roku 1987. „Jako připomínka letošního udělení Nobelovy ceny za literaturu ruskému a americkému básníku Josifu Brodskému“ s „Magorovou poznámkou“.

Ohlédnutí bez hněvu z roku 1972 a báseň Červencová noc v Kovtunově překladu převzato ze Svědectví 31 z roku 1967.

K dispozici elektronicky nebo fyzicky k nahlédnutí v knihovně  Libri Prohibiti.

Tehdejší medailon Brodského:

Josif Brodskij – narodil se 1940 v Leningradě, židovského původu, do školy přestal chodit v patnácti letech, brzo začal pracovat jako spisovatel a překladatel, sám se naučil polsky a anglicky; po kampani, kterou proti němu v tisku zahájili leningradští funkcionáři a někteří komunističtí literáti v listopadu 1963, byl soudem v Leningradě v březnu 1964 odsouzen k pěti letům nucených prací jako „příživník“ – přes protesty a intervence některých významných osobností jako K. I. Čukovskij, S. I. Maršak a D. I. Šostakovič. S transportem zlodějů a vrahů ho odvezli do archangelské oblasti, kde asi dva roky vykonával těžkou fyzickou práci v pracovním táboře. V roce 1972 Brodskij odjel ze Sovětského svazu do Spojených států.

Ohlédnutí bez hněvu I.

24 8 2018

Serge Poliakoff. Abstract Composition. 1954. wikiart.org

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1