TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
putovani-po-abchazii-i
Zrenovované domy a novostavby střídají polorozbořené budovy. Foto: T. Soušková

Putování po Abcházii I.

Jak se žije v neuznaném státu Abcházie, který se ve válce před 10 lety s ruskou pomocí odtrhl od Gruzie.

Abcházie je region na pomezí mezi Evropou a Asií, který se nachází na Kavkaze na pobřeží Černého moře. Podstatnou část 20. století byla Abcházie víceméně nedobrovolně součástí Gruzie (ať již sovětské socialistické republiky či nezávislé Gruzínské republiky). Etnické a národnostní vztahy byly mezi Abcházci a Gruzínci vždy komplikované a povstání či lokální konflikty nebyly výjimkou. V roce 2008 propukla válka mezi Abcházií a Gruzií (a také mezi Jižní Osetií, dalším separatistickým regionem v Gruzii). Za ruské pomoci Abcházie vyhlásila „nezávislost“, kterou ovšem nikdo mezinárodně neuznal až na pár tichomořských ostrovních státečků.

Jak se dostat do země, která visí v právním vakuu

Do Abcházie se lze dostat celkem jednoduše: na stránkách místního „ministerstva zahraničí“ je třeba požádat o vízum, bez kterého vás do země nepustí. Na gruzínské části hranice, která vlastně ani není hranice, protože Gruzie považuje Abcházii za svoji integrální součást, se pohraničníci tváří, že vlastně neví, kam jedete, i když z jediné asfaltové cesty přes most se nedá zahnout jinam než do separatistického regionu. Asi tři kilometry od gruzínské kontroly je vidět přenosný kontejner, ze kterého je udělaná kancelář pohraniční služby. Všude jsou hustě namotané ostnaté dráty, nad nimi se třepotá bílo-zelená vlajka s červeným polem s vyobrazením ruky – vlajka Republiky Apsny, jak zní název státu v abcházštině. Abchazský jazyk spadá do úplně jiné jazykové skupiny než gruzínština, a proto nositel jednoho jazyka vůbec nerozumí druhému. Abcházština používá modifikovanou azbuku a má 58 písmen. Pro srovnání čeština má 42. Ačkoliv tento jazyk patří mezi oficiální, na ulici jej téměř neuslyšíte. Drtivá většina obyvatel pro běžnou komunikaci používá ruštinu, i když více či méně abcházštinu umí.

Hranici nelze přejet autem, musíme pěšky. České pasy jsou tak trochu rarita, i když třeba brněnské Nesehnutí, s nímž jsem do Abcházie jela i já, sem jezdí i několikrát ročně školit místní aktivisty. To už ale jedeme pobřežní cestou lemovanou palmami a sem tam rozbombardovanými domy do hlavního města Suchum, jak zní abchazsky, Gruzíni město nazývají Suchumi.

Letovisko, jaké by pohledal

Ač by se mohlo zdát, že kvůli válce a složité ekonomické situaci bude Suchum městem duchů, opak byl pravdou. Přijeli jsme do města, které si v ničem nezadá s italskými nebo chorvatskými přímořskými městečky. Ústřední bod města, kde žije přibližně 60 tisíc obyvatel (z celkových 240 tisíc), tvoří dlouhá pláž s kolonádou, podél níž jsou moderní podniky, jaké by člověk čekal spíš v evropských hlavních městech: útulné kavárny, restaurace, vege burgrárna. Vedle toho se tu dá ale najít i zaplivané arménské bistro, v němž dělají nejlepší kávu v celém městě.

Zrekonstruované výstavní domy nesoucí příjemnou patinu imperiálního 19. stolení kolem kolonády jsou občas střídány polorozpadlými budovami, z nichž čouhají i vzrostlé stromy. A hned vedle je několikapatrová novostavba, jejíž balkóny se lesknou novotou. Čím dále od centra, tím město nabývá „východního“ rázu: domy jsou splácané z toho, co zrovna bylo po ruce, plechové střechy a všelijak přivařené schodiště a branky připomínají spíše dům na kuří nožce, avšak uvnitř se setkáme s přímo evropským luxusem. Jak by taky ne, když hlavní příjem neuznaného státu pochází z turismu. Abcházie nemá žádný průmysl a jediný vývozní artikl tvoří ovoce (pověstné jsou především mandarinky), které sice díky příznivému klimatu roste v podstatě samo, ovšem vzhledem k tomu, že podstatnou část země tvoří vysoké hory, tak z něj jen tak někdo nezbohatne. Nadějnější možnost pro obživu tak přináší moře, které je lákadlem především pro turisty z Ruska, již si Abcházii oblíbili pro nesrovnatelně nižší ceny (oproti ruskému pobřeží Černého moře), bezvízový styk, komunikaci v mateřském jazyce a také to, že v Abcházii se oficiálně platí ruským rublem.

Turista do každé rodiny

Příjem z turismu se snaží využít každá domácnost. Pokud tedy rodina nepronajímá pokoje, nemá restauraci nebo kavárnu, tak aspoň organizuje zájezdy po abchazských památkách. A aby i nadále region zůstal mezi oblíbenou turistickou destinací ruských rodin s podprůměrným platem a nadprůměrnou touhou strávit týden u moře, musí se Abcházci otáčet, což je však v přímém rozporu se stavem služeb v pohostinství. I v té nejluxusnější kavárně je to prostě „U Suchánků“. Na druhé straně tu vládne taková přímořská pohodička, že člověk velmi rychle nabude dojmu, že všechno se vyřeší tak nějak samo a nemá cenu se nervovat.

Příkladem vypovídajícím za všechny budiž moje příhoda z městečka Alachadzi, kde jsme strávili pár dní v příjemném penzionu nacházejícím se od moře asi tak daleko, co by kamenem dohodil. Od samého začátku šly dveře od pokoje špatně zavírat, ale kdo by se nadál, že mi jednoho horkého dopoledne s hlasitým prásknutím zůstane půlka klíče v ruce a druhá v zámku právě zamčeného pokoje. Paní správcová nezačala ani nadávat, ani se nedožadovala finanční náhrady, jen se přemýšlivě podrbala na čele a s prohlášením, že náhradní nemá, se jala zkoumat, zda by nešlo ze dvou půlek zlomeného klíče vyrobit jeho kopii. Než jsem v duchu stačila poděkovat osudu, že jsem v pokoji nezavřela někoho třetího, přišla správcová s geniální myšlenkou: přinesla si krabici, v níž byly naházené všechny klíče, které se kdy za celou existenci penzionu o třech budovách pro stovku hostů objevily, a začala jeden po druhém zkoušet, jestli náhodou některý nebude pasovat do zámku. Světe div se, zhruba po půl hodině snažení našla ne jeden, ale hned čtyři klíče! Vzhledem k tomu, že do odjezdu zbývaly tři dny, tak to bylo v cajku.

Úsměv na rtech mi ztuhl v okamžiku, kdy mi došlo, že volně a dostupné komukoliv tu leží další 3 klíče od pokoje, v němž se nachází moje veškeré hmotné bohatství, a hlavně cestovní pas, bez kterého se z této neuznané země (čti země, v níž ČR nemá diplomatické zastoupení a jejíž existenci neuznává, a tudíž mi nemá jak vystavit náhradní cestovní doklad, bez kterého mě nepustí před hranice) již nikdy nedostanu. Takže to, že tento článek píši již v bezpečí jiné kavkazské, ale zato uznané země, a na svém notebooku, je možná dílem osudu, který svou zvrácenou potměšilostí nedopustil, aby čtenáři zůstali ochuzeni o popis tohoto koutku světa.

V pokračování se dočtete něco o abchazské společnosti a o tom, jak se žije mladým Abcházcům.

Článek vznikl za podpory organizace NESEHNUTÍ, programu Cesty iniciativy a Ministerstva zahraničních věcí ČR. 

14 8 2018 1

Proména v hlavním městě Suchum

14 8 2018 2

Některé kavárny by člověk spíše hledal v Berlíně nebo Londýně

14 8 2018 3

Dům na promenádě, Suchum

14 8 2018 4

Vyhořelá budova bývalého abchazského parlamentu, která byla poškozena ve válce o nezávislost, Suchum

14 8 2018 5

Okraj Suchumu

14 8 2018 6

Pláž u letoviska Alachadzi - hlavní zdroj příjmů místních obyvatel

14 8 2018 7

Městečko Alachadzi

Foto: Tereza Soušková

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1