Následky televizní dementality

V co se člověk před obrazovkou mění.

Jedním z nepředpokládaných dopadů televizní všežravosti je představa, že všechny názory mají stejnou váhu. Protože v televizi je možné spatřit prakticky vše, nabývá divák spontánně dojmu, že má právo se ke všemu vyjadřovat. Obavy, že by člověk měl raději mlčet, protože nevěnoval probíranému tématu patřičný čas, se odebraly do hájemství stínů. Pod rouškou demokratizace proběhla faktická nivelizace, protože výroky znalce, polovzdělance i nedouka přicházejí ze stejného zdroje. V okamžiku, kdy se ujme představa, že mínění filosofa, právníka, spisovatele, vědce, kteří zasvětili život úvahám o příčinách, souvislostech a následcích, je stejně důležité jako mínění fotbalisty nebo zpěváka, je plodná výměna názorů ukončena. Ztráta schopnosti odlišovat stupeň závažnosti způsobila vítězství výřečnosti nad uvážlivostí a drzosti nad vzdělaností. Tvor známý z obrazovky získal větší vliv na běh věcí veřejných než znalec známý pouze v okruhu lidí zabývajících se podobnými otázkami. Pád, jehož jsme očitými svědky, není zdaleka u konce.

Psychické následky permanentního působení negativních zpráv nebylo, pokud je mi známo, doposud zpracováno, ale je zřejmé, že někde se projevit musí. Kapacita soucitu, pochopení a solidarity je omezená. Není v lidských silách se nepřetržitě pohoršovat nad lidskou špatností ani slzet nad lidskou bídou. Je vyloučeno milovat každého, kdo se vydává za oběť, je nemožné se o vše zajímat a zůstat vnímavý vůči světu, který zdánlivě přetéká krutostí. Pouze člověk, který zná zemi osobně, dobře ví, že realita bývá podstatně složitější a zpravidla méně hrozivá. Informace o předvolebních a povolebních tahanicích v zemi, kde divák nikdy nebyl, slouží spíše k odvedení pozornosti od konání domácích zmetků než rozšiřování vědomostí. Co si má člověk počít s rozmíškami, třebas i krvavými, v zemi, jejíž řečí nemluví, jejíž historii nezná a nemá představu o pozadí dějů, o nichž je televizí průběžně informován? Intuice napovídá, že znechucení, ošklivost, následně úzkost a deprese, by mohly s volbou zpráv do značné míry souviset. Divák krmený jobovými zvěstmi, podvody, skandály, aférami, tragédiemi, neštěstími, sliby a plytkými rozptylovadly musí vynaložit nadlidské úsilí, aby nepropadl představě, že dříve byl život lepší, příjemnější a méně náročný. Nebyl, pouze každý vyřešený problém přináší problémy nové, neméně naléhavé. Citová okoralost je projevem pudu sebezáchovy a je nestoudné ji divákům zazlívat z téhož zdroje, který je jejím původcem.

Odvozem televize do sběrného dvora ztrácí člověk pramálo. Strach, že bych odmítnutím televize byl ukrácen o dění ve světě, je nepodložený. Připravit se o mínění lidí, jejichž jedinou kvalifikací je to, že televizní diváci dokáží k jejich tvářím přiřadit jméno, lze jen stěží považovat za ztrátu. Zprávy i zábavu je snadné si opatřit jinde a lepší, protože nepřizpůsobené chuti průměru. Pár obstojných pořadů nemůže vyvážit hodiny ztraceného času. Stalo se mi, že jsem dokoukal pořad do konce jen proto, že jsem si říkal, že přece nemůže být tak blbý. A byl. Dokonce i nepřímé výhody, jako je učení cizího jazyka nebo nahlédnutí do mentality diváků v cizích zemích, stojí za to oželet. Ze složení programu, časového rozvrhu, vzhledu televizních hvězd a jejich projevů se sice dá vyčíst řada užitečných vědomostí, ale ani to není důvod znečišťovat si domov tímto přístrojem. Když mi Zdeněk Vašíček při jedné návštěvě sdělil, že si opatřil televizi, aby se měl na co dívat, když je unavený, ponechal jsem to bez komentáře. Když mi o měsíc později řekl, že televizi vyhodil, protože byl stále častěji unavený, ponechal jsem to bez komentáře.

Dopad televize na nekultivované diváky je devastující. Protože postrádají souřadnice, do nichž by mohli události zařadit, i slova, jimiž by mohli formulovat pochyby a výhrady, musí zbaštit vše, co jim televizní štáby naservírují. Následky televizního vlivu jsou čím dál dramatičtější, právě proto, že jejích přičiněním ubylo čtenářů a pod vlivem elektronické revoluce jejich vymírání pokračuje. V současnosti může televize posloužit pouze jako odrazový můstek pro fantazii usilující udělat si obraz o následcích digitálních škatulek za nějakých šedesát let. I přátelé techniky bývají vyvedeni z míry fascinací, kterou počítače, mobilní telefony a ostatní přístroje ve svých uživatelích vyvolávají. Z milenců zahleděných každý do svého iPadu jde strach. Obdobný pocit vyvolává školní zájezd, jehož účastníci cizí město ani nezahlédnou, protože vykostěná facebooková přátelství jsou důležitější. Stejně jako pětiletý chlapeček, jehož prstíky zručně masakrují útočící vesmírné potvory. Když mám za sebou tisíc kilometrů za volantem, ještě v posteli se mi před očima míhají světla protijedoucích vozidel. Na co asi tak může před usnutím koukat náctiletý po dvanácti hodinách civění do obrazovky? Jak asi vypadá vnitřní svět lidí zazděných do zástupu cizích já, domáhajících se neustále jeho pozornosti?

Kam povede opojení krabičkami s displejem, lze do určité míry odvodit z televizní analogie, ale není v moci imaginace dohlédnout, co všechno nastupující generace ještě čeká. Patrné je v tuto chvíli jen to, že elektronická šidítka se v rukách psychopatů, primitivů, bývalých příslušníků represivních aparátů, udavačů, závistivých a pomstychtivých skřetů proměnila ve zbraň hromadného ničení. Půda byla připravena, další posun čekal pouze na nový vynález. Zíráním na displej může člověk nabýt dojmu, že se neustále vzdělává, i když přesný opak je pravdou, což je možná důvod, proč má potírání pravdy tak velký úspěch. Nemá cenu si namlouvat, že by drobný postřeh mohl zabránit neštěstím, o jejichž konkrétní podobě ještě nemáme a nemůžeme mít páru. Že stejná látka je v malém množství lék a ve větším už jed, je známo už od starověku, ale na zjištění, jak málo lidí se dokáže naučit s technikou rozumně zacházet, jsme si museli počkat až do počátku 21. století. S pravděpodobností blížící se jistotě lze říct, že jen pramálo současníků, včetně těch, kdo považují elektronickou revoluci za přínos, by chtělo žít v budoucnosti, na jejímž příchodu se aktivně podílejí. Koneckonců naši předci, kdyby vstali z mrtvých, by asi také byli zděšeni tím, co na nás políčili.

Giorgio de Chirico. Philosopher and Poet. 1916. wikiart.org