TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
nemravnost-se-stala-normou
Candido Portinari. O Vendedor de Passarinhos. wikiart.org

Nemravnost se stala normou?

 

Etika jo, žádné moralizování (dokončení).

Důležitější než hodnoty samotné je spíše obecně uznávaný rámec umožňující seberealizaci všem jednotlivcům, kteří ho uznávají. Teprve porušení této dohody by bylo záhodno trestat. V konfrontaci s civilizacemi, pro jejichž obyvatele například tolerance, úcta k životu v nejrůznějších obměnách nebo respekt soukromí žádnými hodnotami nejsou, se jedná o poměrně náročný úkol.

Častěji se setkáme s obecným oparem banalit a mlhavých pocitů neurčitého původu, které dotyčnému nebrání považovat vlastní hodnoty za věčné a nedotknutelné, a o to nedůtklivěji je bránit, když nabude dojmu, že jsou ohroženy, než příklonem k některému z morálních filosofů. Kdo považuje za zlo násilí, tomu bude těžko nastavovat druhou tvář. S Kantem tvrdícím, že pravdu je třeba říkat i vrahovi pronásledujícímu svou oběť, souhlasit nedokážu, ale to nic neubírá na jeho významu pro filosofy. Nalézt polehčující okolnost pro udavače práskající přátele tajné policii za tlačenku s cibulí také přesahuje mé duševní síly. Spinozovo složité chápání přírody v Etice je inspirující, třebaže jeho argumenty na obranu Všemohoucího mne nepřesvědčují. Tedy žádná relativizace, ale spíše zmatek a kakofonie, uvnitř i venku. Dokonce i pojem dobra a zla se mění podle přesvědčení. Ten, kdo věří v nesmrtelnou duši, má morální povinnost ji zachránit všemi prostředky – včetně inkvizičních. Dobro národa nebo budování konzumního ráje si vyžadují jiné chování než záchrana planety. Konflikty jsou nevyhnutelné, důležitější je, jakou mají podobu. Rozdíl mezi polemikou a rvačkou je zásadní. I iracionalita a podvědomé úzkosti jsou nedílnou součástí lidské výbavy a je lépe je brát v potaz, než popírat. Realista postřehl, že paradox spočívá především v tom, že myslící člověk si vlastní iracionalitu uvědomuje, zatímco tvor, u něhož iracionalita převažuje, je nezlomně přesvědčen o své racionalitě. Na čí stranu se přikloníme, záleží na řadě okolností, na něž máme pouze nepatrný vliv. Není to tak dávno, co v Evropě dospěla pod tíhou historických zkušeností dostatečně velká část populace k názoru, že trest smrti je amorální. Zrušení trestu smrti je možné z ateistického hlediska považovat za velký úspěch. Ani zdaleka však není jisté, zda by většina Evropanů s jeho zrušením stále ještě souhlasila. Rovněž idea univerzálních lidských práv má svou genezi, protože je produktem určitého vývoje a specifických okolností, které v jiných částech světa nenastaly. Jejich export pomocí bombardérů a tanků lze tudíž právem považovat za hanebný. Ale protože jsem s tímto názorem v menšině, musím snášet následky rozhodnutí vlád, které k tomuto řešení sahají. Existence historických postav jakými byli Sókratés, Lao c, Zarathustra, Mithra, Konfucius nebo třeba Buddha myšlenku morálního pokroku jednoznačně vyvracejí, protože v opačném případě bychom museli být lepší než oni, což se neodváží tvrdit ani skalní hegeliáni. Kdyby dnes někdo zorganizoval gladiátorské zápasy, šly by lístky na dračku stejně jako ve starověkém Římě. A Seneků, jimž se z nich zvedá žaludek, by bylo stejně málo jako tehdy. Osvětim nebo Kolyma s definitivní platností očistily evoluci od morální dimenze. Hypotéza historické nutnosti se také nepotvrdila, bylo by tedy slušné ji zavrhnout. Vzít na vědomí i nepříjemné skutečnosti a začít z nich ve svých úvahách z něj vycházet, je však úkol příliš náročný. Jakékoli zlepšení nebo zhoršení je očividně dílem nadprůměrných a podprůměrných jedinců. Konformismus postrádá hodnotící znaménko, záleží, na čí stranu se přikloní. Podílet se na dobrodružství kultury nemá nic společného s podílem na pogromu. Lekce 20. století je sice tvrdá, ale z dlouhodobé perspektivy užitečná, protože padla řada mylných předpokladů a nepotvrdila se pravdivost tvrzení dříve považovaných za premisy, na nichž lze stavět vizi stravitelnějšího světa.

Váha většinové společnosti je drtivá. To ona diktuje nejen módy a trendy, ale také momentální pravidla hry. Souhlasit s ní přestalo být povinností, ale je třeba počítat s postihem. Pouze na okolnostech záleží, jestli má trest podobu vězení, exkomunikace, diskriminace nebo pouhého nezájmu. Ochranáři menšin, by měli říct, podle jakého klíče určují, kdo do nich patří. Něco jiného je totiž být indiánem v USA a něco jiného Rusem v Estonsku. Je skvělé, že si můžeme trvat na svém, ale následky převládajících tendencí si odskáčeme všichni bez rozdílu. Pohoršené „to je nemravné“ je srozumitelné pouze v případě, kdy je z kontextu zřejmé, zda mluví ortodoxní Žid, marxista, protestant, ateista nebo někdo další. Etika totiž neříká, co je, ale co by dle názoru mluvčího být mělo, aby se svět stal přijatelnějším místem k životu. Jedná se o bitevní pole, na němž nemůže panovat jednota. Každý z nás se snaží ostatní přesvědčit, to je v pořádku. Maximum možného je pouze příměří. Tolerovat neznamená milovat, ale snášet nepochopitelné, nesrozumitelné a z mého pohledu dokonce hloupé či škodlivé. Skutečnost, že se náboženské přesvědčení stalo v evropském prostoru, a pouze v něm, soukromou záležitostí je gigantický úspěch, víc žádat nelze. Lidé ochotní přijmout tvrzení i bez důkazů nezmizí ani v budoucnosti, stejně jako lidé, pro něž dogmata představují osobní urážku. Optimistická představa, že všechny etiky mají společný základ, na němž je možné se dohodnout, vyvěrá z touhy po archetypální jednotě lovecké tlupy, ne ze zkušenosti. Dokonce ani tak detailně rozpracované etiky jako je třeba etika stoická, epikurejská, kynická, konfuciánská nebo třeba buddhistická se nepřekrývají. To, že žádné společenství si nemůže dovolit tolerovat krádež mezi svými členy, bohužel k univerzálnosti nestačí. Etiky se vztahují v první řadě na členy obce, pro něž byla vytvořena. Starozákonní „nezabiješ“ znamená nezabiješ Žida, příslušníka vyvoleného národa. Teprve o univerzalitu usilující křesťanství teoreticky rozšířilo toto přikázání i na ostatní, což nezabránilo ani dobývání, ani náboženským válkám. Proto také vznikl spor, jestli jsou indiáni a černoši vůbec lidé. I kdyby se podařilo shromáždit u jednoho stolu Epikúra, svatého Františka, Ignáce z Loyoly, Jana Husa, J. J. Rousseaua, Thomase Hobbese, Nietzscheho, Max Webera, Ernsta Jüngera, Raymonda Russella a Levinase, neshodli by se prakticky na ničem. 

Důležité nejsou pouze jednotlivé hodnoty, ale také jejich pořadí. Je vyšší hodnotou spravedlnost, nebo národní smíření? Demarkační čára vede spíš mezi zastánci kolektivistických etik, pro něž je většina vyšší hodnota než jednotlivec, kterou je třeba všemi prostředky hájit a sloužit jí, a obhájci etik individualistických, kteří odmítají přinášet oběti na oltář celku, protože jim nejsou lhostejné kvality členů, z nichž se kolektiv skládá. V každém případě je odhalování původu přesvědčení lidí, s nimiž přicházíme do styku, báječné dobrodružství, které mohu vřele doporučit. Výsledky pátrání bývají překvapující, zejména díky tomu, že nejsou devalvovány happy endem.

Uživatelé češtiny neuznali za vhodné převzít slovo moralizátor, ačkoli by to byl praktický způsob, jak odlišit nesnesitelného dogmatického puritána, který by rád předepisoval chování od kolébky do hrobu a od pracoviště přes zábavu až po postel, tak od oportunisty ochotného přimknout se k čemukoli, z čeho má prospěch. Moralista žije  hodnotami, které považuje za užitečné pro sebe i okolí, uvědomuje si složitost problému a tráví život hledáním rovnováhy. Jeho údělem jsou pochyby. Poznávacím znamením moralizátora je nezvratná jistota, že jeho představa dobra a zla přinese blaho všem bez rozdílu, z čehož čerpá morální právo ho vynucovat prostředky, které má k dispozici. I pouhá domovnice dokáže život solidně znepříjemnit, což teprve různé autority opřené o příslušné aparáty a disponující technickými prostředky, o nichž se předkům ani nesnilo. Rozdíl mezi „nečiň nikomu, co nechceš, aby ti bylo činěno“ a „čiň druhým, co chceš, aby ti bylo činěno“ je propastný a nepřeklenutelný. Ten, kdo považuje nepřítele svého nepřítele za svého přítele, může navazovat pouze spojenecké vztahy, ne přátelství. Kdo se domnívá, že ten, kdo není se mnou, je proti mně, nemá o toleranci ani páru. Dokud si člověk neudělá jasno v tom, jestli má přednost komunita, soucit nebo kultura, nemůže mít v duši klid.  

Když tedy Václav Jamek v souvislosti s posledními prezidentskými volbami napíše, že se nemravnost stala normou, pak mu člověk revoltující musí dát za pravdu bez ohledu na vlastní politickou orientaci. Dokud se nepodaří zjistit, co by musel prezident ještě spáchat, aby mu jeho voliči odepřeli přízeň, platí, že o obraně jakýchsi hodnot nemůže být řeč. Jamek svůj názor předložil, víc po něm žádat nelze. Je na čtenáři, aby se rozhodl, zda a do jaké míry s ním bude souhlasit a proč. Zastánci opačného názoru, a dle výsledků voleb soudě je jich minimálně 2 853 390, protože nepředpokládám, že se považují za bezcharakterní zmetky a amorální vyvrhele, by měli svou volbu ozřejmit, aby bylo konečně jasné, o co jim vlastně jde. Protože když tak neučiní, pak skuhrání Miloše Zemana, že jeho kritici hovoří o jeho voličích jako o lůze, bude tentokrát zcela výjimečně naprosto pravdivé. 

První část textu zde: Etika jo, moralizování ne

                                                       8 7 2018 obr1Candido Portinari. O Vendedor de Passarinhos. wikiart.org

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1