TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
dlouhy-stin-putinova-rezimu-nad-stadiony
Mario Zanini. Football. Výřez. wikiart.org

Dlouhý stín Putinova režimu nad stadióny

 

Mistrovství ve fotbale jako propaganda par excellence.

Mistrovství světa ve fotbale konané v Rusku se počíná chýlit ke svému konci. Z celkového počtu 64 utkání zbývá sehrát již jen několik střetnutí a nadšené šílenství celého světa dostupuje vrcholu i v těch zemích, které již ze soutěže vypadly, nebo se na tento vrcholný podnik vůbec nekvalifikovaly. Výlučnost turnaje je pak dána zejména tím, že se koná jednou za 4 roky. Televize a sociální sítě jsou plné obrázků ze srdečných vztahů fanoušků protivných táborů nejrůznějších národů. Společně se fotí, urazí při komunikaci kostrbatou angličtinou či typu ruka-noha jedno pivko či tequillu, případně na střídačku jednou, dvakrát dokola. Přesto ani jednou zatím nedošlo k nějakému politováníhodnému incidentu typu rvačky či pouličních výtržností, která by byla médii zaznamenána.

V radosti ze hry se vytváří na měsíc nadšené fotbalové celosvětové společenství, když především Jižní Amerika jako vždy ukazuje, že její katolické země vyznávají navrch i náboženství kulatého nesmyslu. Pro příklad při osmifinále mezi Anglií a Kolumbií byla v hledišti drtivá převaha Jihoameričanů, z nichž se mnozí zadlužili na dlouhá léta, jen aby mohli své miláčky vidět naživo. To vynikne o to více v tom kontextu, že v Anglii, která tuto hru dala světu, provází fotbal celonárodní vášeň, která se nevyhýbá snad nikomu – od dělníků, přes celebrity všeho druhu až po špičkové univerzitní lékaře. Přitom z Londýna je to oproti Bogotě do Moskvy o celých 7,5 tisíce kilometrů blíže!

Od svého „prvního mistrovství“ v roce 1974 jsem viděl skoro všechno (rozhodně mi neuniklo žádné ze semifinálových a finálových utkání). Tuhle jsem se přistihl, když jsem počítal, kolikrát mi tak osud ještě může dopřát „World Cup“ shlédnout. Vím, naprosto úchylné uvažování. Snad bych měl zvážit návštěvu psychiatra, ale tak tento sport miluji. Sám jsem se mu celý život amatérsky nadšeně věnoval, než z jeho provozování zničená kolena vystavila stopku i mé trenérské kariéře, když po té hráčské bylo tehdy už 15 let veta.

Trnitá cesta k idyle

K výše popsané pohodě se ale fotbalový svět musel propracovat. Koncem 70. a začátek 80. let byl tento sport poznamenán neustálým násilím „fanoušků“, z nichž nejhorší pověst měli oprávněně právě ti angličtí, tzv. rowdies. Vše vyvrcholilo v květnu 1985 na bruselském stadiónu Heysel obrovskou tragédií při finále nejprestižnější evropské klubové soutěže, Poháru mistrů evropských zemí. Totální kolaps pořadatelské služby tehdy dovolil agresivním příznivcům FC Liverpool napadnout divácký tábor soupeře Juventusu Turín. Následnými rvačkami vyvolaná panika si v italských řadách vyžádala 39 životů.

Anglické týmy byly na pět let vyloučeny ze všech evropských soutěží, ale zahanbená Anglie se postavila k problému čelem a během trvání trestu obrovský problém výtržnosti a násilností vyřešila; na stadiónech absolutně a ve spolupráci s policií zásadně i ve městech, kde se zápasy hrály. Nebudu zabíhat do podrobností, jakými přesně opatřeními se to podařilo, ale postup anglického svazu se stal inspirací i pro ostatní – plody se celosvětově sklízí dodnes. Dnes na slavnou anglickou první ligu (Premier League) rodiče vodí bez obav i velmi malé děti.

Tvář FIFA č. 1

Tím ale problémy světového fotbalu neskončily, jen se přesunuly do elegantních salónů mocné a bohaté světové fotbalové federace FIFA. Pořádání světového šampionátu je nejen nesmírně prestižní záležitostí, ale také potenciálním zdrojem velkých zisků. Všem, kdo se o fotbal zajímají, bylo již dávno jasné, že proces udělování pořadatelství vytváří obrovský prostor pro korupci. Relativně nedávno proběhlo ve FIFA i policejní vyšetřování. Avšak vedle jinak beztrestného pádu šéfa světového fotbalu a několika personálních kosmetických změn se však nic nezměnilo, a obrat k lepšímu se nekonal.

K tomu přispěla zejména ta kvalitativní změna v tom směru, že se začala praktikovat přímá státní angažovanost do věcí ryze sportovních (kterou samozřejmě nikdo nikdy nepřizná). Průkopníkem tohoto již monumentálního svinstva se nikoliv překvapivě stalo Rusko, které naprosto nepřipravené získalo právo pořádat šampionát letošní. Ještě větší šok a rozhořčení přinesl verdikt, který příští MS přidělil Kataru. Za prvé jeho národní tým, který si takto automaticky zajistil účast na turnaji, je největším fotbalovým trpaslíkem mezi pořadatelskými zeměmi všech dob, přičemž právě kvalita domácího týmu má obrovský význam ve všech myslitelných aspektech. Je to, jako by se pořádání svěřilo Lichtenštejnsku, kde by ovšem v červnovém termínu konání panovala vedra kolem 40°C . Přitom se prostě nedá hrát dobrý fotbal a ještě hůře – zde jde už o hazard se zdravím hráčů. Pořadatelé sice slíbili plně klimatizované stadióny, ale garance neposkytli. Člověk si ani nedokáže představit, kolik ropných peněz Rusové a Katařané „vytopili“, každopádně se z toho chce pravověrným fandům zvracet.

Je to stejně nechutné, jako byla letní olympiáda v Pekingu a zimní olympijské hry v Soči. Sportovci obou států nesli jasné stopy dopingu – vše k propagaci svých zemí jako do pádu Berlínské zdi, kdy sportovní vítězství byla vykládána jako důkaz převahy socialistického systému nad kapitalistickým. Ovšem jen Rusové se nechali chytit, když se prokázalo, že jejich tajné služby (sic) manipulovaly se vzorky tělních tekutin vlastních reprezentantů určených k dopingové kontrole. Bezpočet medailí museli Rusové vrátit a jejich start na dalších hrách byl nejprve zakázán en bloc, později však již jen omezen na neprofláklejší konzumenty dopingu a celkově to vyšlo Rusy vlastně velice lacino. Jistě, vyloučení „čistých“ sportovců by bylo kruté, nicméně tajní agenti v dopinkových laboratořích je bezprecedentně daleko přes čáru. A kolik zase stálo tohle?!?

Tvář FIFA č. 2

Fotbaloví „bafuňáři“ jsou ale schopni vykonat i mnoho pozitivního; aktivnější a lépe organizovaná než federace světová, je ještě evropská fotbalová asociace UEFA. Každopádně v obou případech se při vědomí toho, že fotbal je světový fenomén, jeho popularity využívá nejen k vlastním korporátním (a oněm soukromým) finančním zájmům, ale i k něčemu, co by se snad dalo nazvat i veřejnou službou.

Jde především o boj proti rasismu a diskriminaci menšin, k čemuž se ochotně propůjčují hráči světové extratřídy, skutečné celebrity rozměru nejslavnějších hollywoodských herců; některá ze slavných jmen zná i svět nefotbalový – za všechny Lionel Messi či Christiano Ronaldo. A také zde je znát obrovský vliv napravených hříšníků z Albionu, když u nich lze nyní v hledištích vždy nabitých stadiónů spatřit sikha, jak vede zanícenou fotbalovou diskusi s chlapíkem trochu skinheadského střihu. Je třeba si uvědomit, že Premier League je nejsledovanější ligou na světě, takže takovéto obrázky vidí každý týden přinejmenším stamilióny, spíše ale miliardy lidí po celém světě. 

Nejde o vyslovenou propagaci multikulturalismu, to už by byla politická agenda, jíž se všechny sportovní organizace – velmi správně – vyhýbají jako čert kříži. Nicméně jedna taková momentka udělá pro myšlenku možnosti přátelské koexistence odlišných náboženských a sociálních skupin více, než všechny multikulturalistické pamflety za jedno desetiletí dohromady.

Dlouhý stín putinovského režimu

Aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, je nejprve třeba říci, že letos Rusům po pořadatelské stránce nelze doposud nic vytknout – nové, moderní, často i krásné stadióny, klapající organizace a nadšený zájem domácího publika daný i nečekaně úspěšným působením jeho mužstva.

Jsou tu mnohá „ale“.  Sportovní, ekonomická a společensko-politická. Na hráče fanoušci a média nakládají neuvěřitelný tlak očekávání na hranici únosnosti. Ti tak potřebují pro vlastní fotbalovou přípravu a psychickou koncentraci komfort, na nějž jsou zvyklí. Nikdo si otevřeně nestěžuje, ale někteří zahraniční sportovní komentátoři decentně naznačují, že mnohde musejí týmy ze svých nároků slevovat. Tady nejde jen o zpovykanost hvězd, která je, pravda, značná, ale i ideální podmínky pro relaxaci psychických i fyzických sil po výkonech zcela vyčerpávajících obojí. Nadto v rozlehlém Rusku často musejí překonávat délkou nezvykle náročné cesty do míst konání svých zápasů.

Stadióny sice stojí, ale infrastrukturně Rusové vše nestihli dotáhnout do konce. Dalším otazníkem je rozumné využití nových fotbalových stánků po skončení velkého sportovního divadla. Pro ruskou ligu jsou naprosto předimenzované a některé záměry na jejich pozdější využití zní leckdy, mírně řečeno, nerealisticky. „Ruská fotbalová federace, státní podnik“ by přirozeně nikdy nepřipustila ztrátovost, ale pochybnosti o rentabilitě celého turnaje pro Rusko samotné jsou patrně oprávněné. Ovšem zde šlo o propagaci režimu především. To přímo řve v kontextu toho, že vláda V. Putina v den zahájení šampionátu vyhlásila prodloužení věku odchodu do důchodu, o čemž referoval Alexandr Mitrofanov ve svém komentáři pro iRozhlas „V Rusku dočasně povolen karneval“[1]

Z Ruska od nezávislých médií zaznívají hlasy evokující vzpomínku na proslulé „bumážky“ potřebné k volnému pohybu po SSSR. Ve výše zmíněném článku je citován i redaktor rádia Echo Moskvy Alexandr Pljuščev, který napsal: „Obyčejní lidé pořádají zvláštní výpravy, aby ‚koukli na cizince‘. Vypadá to, že jsou u nás lidmi vyšší kategorie. Aby neměli zkažený dojem o zemi, jejíž mezinárodní pověst je v poslední době jemně řečeno nevalná, smí porušovat literu i ducha zákonů. Veselit se spolu s cizinci mají milostivě dovoleno i Rusové.“

Óda na radost pro všechny

Přes veškerý smutek, který se s Plujščevovými slovy vkrádá do duše, lze nakonec ruské pořadatelství brát alespoň trochu z té lepší stránky – bez něj by prostí Rusové neměli ani ten měsíc, na který budou mnozí asi dlouho vděčně vzpomínat.

Za posledních 40 let se z fotbalu stal skutečně globální fenomén, když dříve měl popularitu především v Evropě a Jižní Americe. Dnes toto sportovní šílenství zaznamenáte v arabském světě, celé Africe, na Dálném Východě. (Díky tomu představuje zcela samostatné a nesmírně výdělečné ekonomické odvětví.) Na světě tak zbývá velice málo nefotbalových zemí. Když přemýšlím o těch nejlidnatějších, tak je to především celá Indie v celé své rozloze z dob anglické nadvlády, kde hraje prim kriket, v USA je fotbal hra pro děvčata, v Indonésii kraluje badminton.

Zcela minimalistickým odhadem jsou tak fotbalovou mízou propojeny země čítající dohromady populaci pět miliard lidí. Všude se při krásných akcích tají dech, jásá či truchlí, pláče štěstím nebo zklamáním. A za 4 roky to bude úplně stejné…

6 7 2018 obr1

Mario Zanini. Football. wikiart.org


[1] Alexandr Mitrofanov. 2018 V Rusku dočasně povolen karneval. iRozhlas  23.6 2018: přístupno (včetně zvukového záznamu komentáře) na https://www.irozhlas.cz/komentare/rusko-ms-fotbal-2018-protesty-demonstrace_1806230630_mos

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1