TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
zrada-vzdelancu
Anthony van Dyck. The Capture of Christ. 1618–1620. wikiart.org

Zrada vzdělanců

...Nakonec bych ještě rád upřesnil svou myšlenku v jednom bodě a řekl, že se vzdělanec  podle mne nijak neproviňuje proti své úloze tím, že sestoupí na veřejná prostranství, pokud tam sestoupí jako ti, které jsem jmenoval, aby tu pomohli k vítězství realistické třídní, rasové nebo národní vášni. Když Gerson vystoupal na kazatelnu Notre-Dame, aby odsoudil vrahy Ludvíka Orleánského, když Spinoza s nasazením vlastního života napsal na vrata vrahů bratří Wittových:„Ultimi barbarorum“, když Voltaire bojoval za Calase, když Zola a Duclaux přišli svědčit v slavném procesu, všichni tito vzdělanci naplnili tím nejdokonalejším způsobem svou duchovní úlohu; byli knězi abstraktní spravedlnosti a nepošpinili se žádnou vášní ve prospěch pozemského cíle. Existuje ostatně naprosto bezpečné kritérium jak zjistit, zda veřejně působící člověk ducha tak činí v souladu se svým posláním: je okamžitě haněn těmi, jejichž zájem poškozuje (Sókratés, Ježíš).  Je možné říci předem, že vzdělanec chválený osobami z druhé strany svou úlohu zrazuje. Vraťme se však k přilnutí moderního vzdělance k politickým vášním.

Toto přistoupení mi připadá obzvláště nové a dalekosáhlé pokud jde o vášeň nacionální. Lidstvo opravdu nemuselo čekat na dnešek, aby vidělo, jak vzdělanci tuto vášeň zakoušejí; a netřeba mluvit o básnících, jejichž něžné srdce vždy vzdychalo:

                    Nescio qua natale dulcedine solum cunctos ducit,[1]

a aniž bychom se museli, pokud jde o filozofy, vracet do antiky, kde jsou všichni před dobou stoiků horliví vlastenci; dějiny zaznamenaly, jak od počátku křesťanství, a tedy dávno před naší dobou, spisovatelé, vědci, umělci, moralisté, dokonce i kněží katolické církve projevovali s větší či menší rozhodností zvláštní příklon ke skupině, z níž pocházejí. Avšak u těchto lidí zůstávala tato náklonnost na rozumové bázi; byla schopná posoudit svůj předmět a nezatajovat ani omyly, pokud na ně přišla. Připomenu odsudek takového Fénelona a Masillona nebo Ludvíka XIV., kvůli některým válkám, cejch vypálený Voltairem kvůli zpustošení Falcka, Renanem kvůli Napoleonovým násilnostem, Bucklea kvůli anglické netoleranci vůči francouzské revoluci. A ještě v naší době Nietzscheovo odsouzení německých brutalit vůči Francii?[2] To až dnes jsme svědky, jak lidé ducha nebo ti, kdo si to o sobě myslí, říkají, že své vlastenectví nepodrobují žádné rozumové kontrole, tvrdí (Barrès), že „i kdyby se vlast mýlila, je třeba jí dát za pravdu“, prohlašují za zrádce národa všechny krajany, kteří si vůči němu udržují svobodu ducha nebo alespoň slova. Nezapomněli jsme, jak se ve Francii za poslední války množily útoky tolika „myslitelů“ proti Renanovi za jeho svobodné úvahy o dějinách rodné země;[3] a o něco dříve na vzpouru celé plejády mladých mužů,[4] kteří podle sebe povznášeli život ducha proti jednomu z jejich mistrů (Jacobovi), který je nabádal, že řádný patriotismus nevylučuje právo kritiky. Podobných výstřelků jeho národa : „Nemusíme se za nic omlouvat“,[5] by byla mohla být, pokud by se jejich země dostala do podobné situace, vyslovena Barrèsem za Francii, D´Annunziem za Itálii, Kiplingem za Anglii, můžeme-li tak soudit z jeho chování během útoku jeho národa proti Burům, Williamem Jamesem za Ameriku, vzpomeneme-li na jeho postoj ve chvíli, kdy jeho krajané zabrali ostrov Kubu.[6] Souhlasím mimochodem s názorem, že zaslepený patriotismus vytváří silné národy, a že Fénelonův či Renanův patriotismus není ten, který by upevňoval říše. Zbývá otázka, zda posláním vzdělanců je upevňovat  říše.  

Připoutání vzdělanců k nacionální vášni je zvláště pozoruhodné u těch, jež nazývám duchovními lidmi par excellence, myslím tím církevní duchovenstvo. Nejenže obrovská většina těchto mužů po dobu padesáti let a ve všech evropských zemích přistoupila na nacionální cítění a přestala tedy poskytovat světu obrázek srdcí plně se věnujících Bohu, avšak zdá se, že toto cítění  přijali se stejným zápalem jako jsme viděli u literátů, a i oni jsou přichystáni podpořit svou zemi i v těch do očí bijících nespravedlnostech. Naprosto zřetelně to bylo vidět při poslední válce u německého duchovenstva, které ze sebe nevydalo ani hlásek protestu proti krutostem spáchaným jeho národem, přičemž se zdá, že jeho mlčení nebylo diktováno pouze opatrností.[7] Jako protiklad tohoto chování uvádím, jak si počínali španělští teologové 16. století, Bartholomeo de Las Casas, Vittoria, ostře odsuzující krutosti páchané jejich krajany při dobývání indiánského území; ne že bych se domníval, že podobný postoj byl pravidlem u veškerého duchovenstva, ale pokládám si otázku, zda dnes existuje jediná země, kde by jej měli, nebo si jen přáli, aby jim bylo dovoleno jej mít.[8] 

Přeložil a k brzkému vydání připravuje Michal Novotný.

Související text: Pravda a láska. Politický kýč. Zrada vzdělanců.



[1] Nevím, jakou sladkostí rodná země naprosto každého svádí (lat.)

[2] Podobné reakce nalezneme i u starých Řeků a Římanů, například když Cicero zazlívá svým spoluobčanům, že zničili Korint, aby pomstili urážku svého vyslance.

[3] Již v roce 1911 spisovatel citující tuto větu: „Nemůžeme připustit, aby lidstvo bylo na dlouhá staletí zavázáno  svatbami, bitvami, smlouvami omezených tvorů, ignoranty, egoisty, kteří ve středověku vládli záležitostmi tohoto  bídného světa“, považoval za nutné připojit: „Naštěstí tyto řádky napsal Renan; dnes už by se nedaly napsat, jejich autor by byl totiž obviňován, že je špatný Francouz.“ (G.Guy-Grand, La Philosophie nationaliste). A byl by  obviňován duchovními lidmi, to je na tom to zvláštní.

[4] Především H. Massise.

[5] Citováno Monseigneurem Chaponem v jeho pozoruhodné studii : La France et l´Allemagne devant le doctrine chrétienne.“ (Correspondant z 15. srpna 1915.)

[6] Srov. jeho Letters (II).

[7] Jsou známy důvody, jež německý katolík uvedl k tomuto postoji svých souvěrců: 1/ Jen částečná znalost faktů a názorů ve válčících a neutrálních zemích, 2/ Jejich patriotismus, který je nesmí odlučovat z jednoty, která je pojí s německým národem, 3/ Obava z druhého Kulturkampfu, který by byl dvakrát tak nebezpečný, kdyby němečtí katolící jen náznakem projevili souhlas s francouzskou kampaní proti německému způsobu vedení války.“ (Dopis otištěný v Le Figaro 17. října 1915.) A je tu ještě jeden důvod: snaha solidarizovat se s národem nezávisle na tom, jak je celá záležitost morální. Tohoto důvodu se však Bossuet nedovolával, když kryl násilnosti Ludvíka XIV.

      Připomeňme, že když se v roce 1914 kancléř Bethmann-Holweg pokusil v Reichstagu o podobnou omluvu za porušení belgické neutrality, byl křesťanským ministrem von Harnackem ostře napaden, že chtěl omlouvat něco, co si nevyžaduje sebemenší omluvy. (A.Loisy, Guerre et Religion).

[8] Duchovní spojeneckých národů vrhají těm německým do tváře, že se v roce 1914 solidarizovali s nespravedlností. Znevažují tak šťastnou náhodu, že zrovna patřili k národům, jejichž věc byla spravedlivá. Když ovšem v roce 1923 ve věci Korfu se Itálie vůči Řecku zachovala tak nespravedlivě podobně jako Rakousko v roce 1914 vůči Srbsku,  neslyšel jsem o tom, že by se nějaký italský kněz rozčiloval. Nevzpomínám si ani na to, že by v roce 1900 při intervenci evropské armády do Číny (povstání boxerů) a násilnostech páchaných jejími vojáky, duchovní příslušných národů výrazně protestovali. 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1