TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
delaji-z-nas-ovce
Paul Gauguin. Landscape with two goats. 1897. wikiart.org

Dělají z nás ovce

O pastevci Tomáši Frantovi jsme v Přítomnosti psali poprvé v článku „Štěstí přijde“[1]. Nyní přinášíme nový (dvoudílný) rozhovor o profesionálním pastevectví. 

P.H.: Naposledy jsme spolu mluvili před pěti lety. Co je u vás od té doby nového? O kolik zvířat se teď staráš?

T.F.: Teď máme asi 80 ovcí a 120 koz. Jsou na čtyřech místech, takže každý den stavím ohrady někde jinde. 

P.H.: Co všechno to obnáší?

T.F.: Stavíme během sezóny kilometry ohrad pomocí skládacích ohradníkových sítí. Jedna ohrada je v obvodu třeba tři čtvrtě kilometrová, často v příkrém terénu, lezeme po skalách a v křovinách. Musíme si všechno nanosit a postavit. Každý týden stavíme čtyři ohrady, tedy asi dva kilometry postavit a dva kilometry složit. Teď už s přeháněním a stavěním ohrad hodně pomáhá nejstarší syn Ondra (je už plnoletý a může řídit) a šestnáctiletá dcera Zoë. I desetiletý Silvan je velký a silný, dokáže za zvířaty běžet pár kilometrů. Poslední dva roky nám to už opravdu odsýpá. (smích)

P.H.: Co divoká zvěř, neškodí vám?

T.F.: Škodí. Kanci a srnci mě občas docela štvou, utíkají mi kvůli nim stáda. Kanec mi proběhne ohradou i třikrát za týden. Jde napřímo, elektřina jej neodradí. Prorve síť na jedné straně ohrady a jako dělová koule rovně míří na druhou stranu. Srny tam vběhnou, dostanou ránu, zpanikaří a zase vyběhnou. Srnce musím ze sítí dlouho vymotávat, ten má parůžky. Když už ho vymotávám podruhé, on řve, štěká a kope mě ostrými kopýtky tak, že si na něj musím sednout, tak mu říkám: „Potřetí už se prosím nechytej, je-li ti život milý.“ (smích) Ale ta divoká zvěř zde byla dříve než my.

P.H.: Kozy pak tou protrženou sítí po kanci utíkají?

T.F.: Kozy jakoukoliv možnost úniku z ohrazeného prostoru vítají a peláší rovnou do nejbližšího obilí! Pak přijde sedlák a chce samozřejmě náhradu škody, tak zase řeším tyhle věci. Stádo v obilí není zrovna dobrá pastevcova vizitka! Od začátku se pokoušíme pastevectví dělat profesionálně, abychom nikomu nevadili. V začátcích nám doma v obci sežrali půl hektaru obilí, tím jsme si na dlouhou dobu znepřátelili místní zemědělské družstvo. Teď po patnácti letech už ale předseda říká dědovi v hospodě, že mě uznává, ač stále nechápe, co na těch kozách vidím. 

P.H.: Taky už si lidé asi zvykli vidět kozy v krajině?

T.F.: Určitě. Je to idylické, ty barevné tečky na loukách. Ale víc než kozy vidí mě, jak jezdím autem sem a tam. Pětkrát šestkrát denně projedu vesnicí s nádrží na vodu, se sítěmi nebo s bandaskami. To mě všichni zdraví. Pastviny máme ale tak rozeseté po okrese, že stádo vidí jenom po vyhnání ze zimoviště koncem dubna, pak odtáhneme. Místní jsou rádi, když se v srpnu zase objevíme, vyloženě se radují a ptají se, kde jsme byli. Louky kolem domovské vesnice, kde jsme začínali s chovem, nyní slouží více k obstarávání píce na zimu. Zvířata soustředíme spíše na strmé svahy, nebo mokřady, které se nedají udržovat kosením.

P.H.: Minule jsme také mluvili o tom, že občas ti nějaké zvíře ukradnou. Jak je to dnes?

T.F.: Naštěstí pouze zcela výjimečně. Měli jsme tu však cikánský nájezd zrovna vloni na jedné pastvině ve stráni nad dálnicí před Žebrákem. Po dálnici projíždějící kamarád mě upozornil na přistavenou dodávku a skupinu pobíhajících lidí ve stráni. Bylo to v březnu, stromy byly bez listí, za bílého dne. (smích) Hned jsem nasedl do džípu a jel tam. Viděl jsem, jak nesou ovci za nohy. Byl jsem v ráži, takže jsem jim najel do dodávky, až jsem jim promáčkl zadní dveře. Vzal jsem mačetu, vyskočil jsem na kapotu a říkám jim: „Co si myslíte, že tady děláte?“ Efekt překvapení byl značný. Mladí kluci, kteří ovce v příkré stráni naháněli, se v panice začali rozprchávat. Staří, ti stáli jako opaření. Byli tam tři. Kápo, který tomu celému šéfoval, druhý, který je do toho zřejmě navezl a ještě další tatík. Kápo se oklepal, popadnul kámen z pole a říkal:

„Tak ty na nás jdeš s mačetou?“

„Co bych na vás nešel s mačetou, vás je sedm a já jsem jeden.“

„My nevěděli, že ty ovce někomu patří!“

„Vždyť jsou v ohradě!“

„Ty mi teď hlavně zaplatíš ty dveře!“

„Klídek, nějak se domluvíme. Napíšeme to jako bouračku.“

„Já nechci žádný papíry! Taky mi dáš za rozbité přední okno!“

Nebylo možné, abych mu rozbil ještě i okno nad palubní deskou. To musel už mít.

„Dáš mi osm tisíc!“

Nakonec jsem mu řekl: „Tak spolu teď pojedeme k bankomatu a já ti něco dám.“

Vyházeli z auta ještě další dvě jehňata. Ale do ohrady mi je už nenesli, prostě je vyhodili ven. Dojeli jsme k bankomatu, všichni vyběhli a ten, který akci asi vymyslel, říkal: „Vyřídíme si to spolu, jenom ty a já. Ten kdo vyhraje, tak...“ Řekl jsem mu, že já se s ním prát nebudu, dal jsem mu čtyři tisíce, potřásli jsme si s kápem rukou, se slibem, že už mi tam nikdy nepolezou, a bylo to vyřešené. Nemělo to žádnou logiku, pravidla, nic! Je fascinovalo to gesto. Pochopil jsem, že musíš udělat něco, co jde úplně mimo naše chápání pravidel.

P.H.: Jaké gesto máš na mysli, to potřesení rukou?

T.F.: Ne, že jsem přijel, vrazil jim do auta a chtěl jim něco rozsekat. Za to mě uznávali a měli ze mě respekt. A ještě že jsem nevolal policii. Uznávali, že jsem si to s nimi vyřídil sám. Takže jsme si podali ruku a já jsem jim dal čtyři tisíce za to, že mě okrádali! Kdyby si ty ovce byli vzali, tak by to vyšlo nastejno. (smích) 

P.H.: Jak je to dlouho, co se tohle přihodilo?

T.F.: Začátek března 2016. Ten rok toho bylo víc. Kvůli formálním chybám jsme přišli o část dotací, tihle zloději a ke všemu bylo takové sucho, že jsem pásl stádo i v pangejtech podél silnice.

P.H.: Jak válčíte s unijními předpisy, je pořád těžké jim vyhovět?

T.F.: I když děláme svojí práci, jak nejlíp umíme, tak se ještě navíc musíme zapojit do inženýrských schémat, která se snaží to všechno systematizovat. Je jasné, že dotace EU kontrolovat musí. Všechno se ještě víc zpřísnilo, protože se asi hodně podvádělo.

P.H.: Pořád je to tak, že na dotace dosáhnete?

T.F.: Uplynulé dva roky jsme nedostali 200 tisíc. Přijít o tolik peněz je znát. Přes léto jsme neměli už ani na naftu ani na výdaje kolem dětí.  Měl jsem si raději někoho zaplatit, aby mi udělal všechno to papírování, jenže on mi to nikdo nechce dělat. Je to se všemi těmi zvířaty a přesuny složité, a je proto snadné udělat ve výkazech chybu. Mnohem jednodušší se v této agendě jeví provozovat statek s kravínem a hektary obilí, než pást čtyři stáda ve volné krajině.

P.H.: Na EU si jinak nestěžuješ?

T.F.: My už jsme se opravdu ponaučili. (smích). Teď bych chtěl zkusit získat od EU část prostředků na malou výrobnu sýrů.

P.H.: O té jsi mluvil už před pěti lety.

T.F.: My jsme zatím neměli sílu se tím víc zabývat. Ale už je narýsovaná! Teď už to mám opravdu v plánu.

P.H.: Jak se to líbí tvojí ženě Jacqueline? (Jacqueline pochází ze Švýcarska, pozn. red.) Minule jsi říkal, že jen velmi nerada pořizuje něco nového.

T.F.: Tak například včera jsem si celý šťastný vyklidil bývalý, nyní nevyužívaný hospodský sál a narýsoval půdorys té sýrárny křídou na zem. Jacqueline přišla a řekla mi: „No tohle my ale přece vůbec nepotřebujeme!“ (smích) Je skromná a konzervativní. Můj brácha je hodně podobný, já už to znám od dětství. Nejhorší je, že mají vlastně vždycky pravdu!

P.H.: Jak se daří bratrovi? Je v Krkonoších už zavedeným pastevcem?

T.F.: Prodali byt v Maršově a koupili si usedlost. Mají sýrárnu a v sezóně velký odbyt, že nestíhají vyrábět, ale stejně musí hospodařit skromně. Stádo koz není možné rozšiřovat donekonečna. Je to závislé na pastvinách, ustájení, na fyzických možnostech člověka. A někdy taky pochybuje, jestli to všechno má vůbec smysl.

P.H.: Ještě jsi mi říkal, že si píšeš deník, abys věděl, co a jak stíhat. Píšeš ho pořád?

T.F.: Píšu, ale ne proto, abych něco stíhal, ale pro svoji kontrolu. (Ukazuje deník, pozn. red.) Píšu si tam narození zvířat, kácení, koupení osiva. To, co je podškrtnuté, tak to je ale obecní. Z toho čerpám jako obecní kronikář. Ale tomu se mohu věnovat až v zimě, teď mi to stojí.  

P.H.: V obecním zastupitelstvu jsi pořád?

T.F.: Pořád. Ale i na to mám málo času, dostanu se až na zasedání a musím tam hned říct svůj názor na věc. Je tam víc mladých a ti starostu víc hlídají. Teď jsme se s ním třeba rozhádali kvůli tomu, že občané chtějí mít v nové ulici opačný směr jízdy, než jak bylo naprojektováno. Starosta respektuje rozhodnutí inženýrů a říká, že projekt byl vyvěšený před třemi lety na nástěnce a mohl se k němu kdokoliv vyjádřit. Štve ho, že teď lidé píší petice. Jenomže ti lidé nemají šanci tohle sledovat. Dneska mi volal jeden z těch mladých zastupitelů a říkal, že podle dopravního odboru by neměl být problém změnit dokončení stavby. Takže petice a chaos. Pozoruju taky, že ti, co mohou rozhodovat, považují lidi za ovce, které mají být zticha a doufat, že oni to s nimi myslí dobře. Je hodně těžké, aby se každý s každým domluvil a aby se našel kompromis!

P.H.: Jak se tu žije Jacqueline? Posledně říkala, že jí vadí, že se děti dívají na televizi i ve škole. Jak je to dneska, propadly děti počítačům?

Jacqueline: Je pravda, že tohle jsem hrozně řešila, když byli malí Zoë a Ondra. Jenomže tehdy tady na mě všichni koukali jako na blázna! Babička mi tehdy říkala, jakou mám výhodu, že můžu nechat dítě před televizí pořád, že za Tomášova dětství byl v televizi program pro děti jenom pár hodin týdně. Vůbec nechápala, proč jsem proti! A když jsem ve školní družině řekla, že se mi nelíbí, že dětem pouští televizi, tak si o nás mysleli, že jsme chudáci ze Stašova, kteří nemají kabelovku. Tehdy se Ondra díval ve škole na televizi často a rád.

T.F.: Jacqueline věří, že ho to ovlivnilo na doživotí. Pravdou je, že děti učící se napodobováním, to televizí odnášejí zle. Není divu, když sledují hrdiny v podobě robotů, mluvících aut a mašinek, že se pak také podle toho chovají, pohybují a vypadají!

Jacqueline: On se totiž Ondra v raném dětství na televizi vůbec nedíval! Vůbec nevěděl, o co jde! Myslím, že to řeší dodnes, jestli něco neprošvihl. Později nám pak Ondra ovlivnil Silvana natolik, že ten se pak taky chtěl dívat na všechno. Teď sedí Ondra zase pořád u počítače a myslím, že do toho tlačí i Silvana.

P.H.: Myslíte, že to bylo nakonec kontraproduktivní?

Jacqueline: Asi jsme Ondru nedali na správnou školu. Teď nedávno přišla babička a říkala, že slyšela v rádiu, jak je televize špatná! Že říkali, že by se malé dítě nemělo dívat déle než 20 minut denně. Tak to jsem ráda, že to babička v rádiu slyšela.

P.H.: S počítačem to je asi podobné. Dá se vůbec nějak bránit nové technice?

Jacqueline: Když rodiče, sourozenci a i prarodiče spolupracují a táhnou za jeden provaz, tak je to lepší. Já ani nevím, jaké všechny hry Silvan v mobilu vůbec má. Ondra mu při tom asistuje, apeluji na jejich svědomí.

T.F.: Jacqueline je učitelka, proto tolik řeší školství. Teď je ráda, že pro našeho čtyřletého Leonarda objevila lesní školku...

Jacqueline: Já jsem se teď setkala s lidmi, kteří se učí doma, a to mi připadá ideální.

P.H.: Kam vůbec chodí děti do školy?

T.F.: Ondra teď bude končit zahradnictví v Mělníku, dostal se se školou na zajímavá místa, v létě byl na stáži na vinici v Německu. Zoë byla na veterině v Benešově, ale byla tam zavřená na internátě, tak odtamtud utekla. Přestoupila na waldorfské lyceum s přírodovědným zaměřením do Příbrami, kam dojíždí. Silvan je na waldorfské základní škole taky v Příbrami.

P.H.: Jak vnímají vaše děti jejich spolužáci, nejsou pro ně příliš „jiní“?

T.F.: Myslím, že jsou pro ně naopak zajímaví. Díky švýcarštině jsou dvojjazyční. Díky početným sourozencům s větším věkovým rozdílem dokáží lépe komunikovat s kamarády různého věku. A díky tomu, že žijí na farmě, tak nezažívají rodinné výlety, ale rodinné běhy se stády. (smích)

Konec první části.


[1]Štěstí přijde“. Rozhovor s Tomášem Frantou.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1