TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
dalsi-nemecky-hospodarsky-zazrak
Vasilij Kandinskij, Swinging, 1925, wassilykandinsky.net, Wikimedia Commons.

Další německý „hospodářský zázrak“

Případ systematického podvádění ze strany Volkswagenu nabírá na obrátkách. Dieselové motory koncernu byly snad již nejméně od roku 2009 sériově vybavovány zařízením, schopným falšovat výsledky emisních testů. VW se mezitím stal největším světovým výrobcem automobilů – byly prostě podle všech údajů nejlepší. Takto fabrikovaný technický a následně i hospodářský „zázrak“ se nyní hroutí. V USA a ve Švýcarsku začala odveta úřadů, čeká se, co bude dál a jinde. Prodeje koncernových vozů jsou vážně ohroženy. Proč nás to musí zajímat, ať třeba jezdíme tramvají? Nejen kvůli Škodovce a jejímu významu pro místní ekonomiku, ale především kvůli tomu, že celá záležitost otevírá otázky, týkající se nejen dosavadního přístupu ke světové krizi, ale i vztahu politiky, práva a ekonomiky obecně. Pokusme se věc shrnout ve čtyřech bodech, nejprve jako čtyři předpoklady a následně jako čtyři k nim náležející krátké úvahy.

Nepůjde přitom tolik o trestněprávní stránku věci, jako o zvážení důvodů, proč by měla být záležitost pro svůj rozsah v první řadě chápána politicky.

Nejprve předpoklady. (1) Volkswagen je jedním z významných zaměstnavatelů v Německu a celé Evropě. Jeho celkový význam pro ekonomiku a zaměstnanost na kontinentě je obtížné předpokládat, ale jeho rozsah může jistě přichystat nepříjemná překvapení, pokud by se cele ukázal následkem vážných hospodářských obtíží koncernu. Především Německo se tedy bude pravděpodobně pokoušet koncern zachránit před dopadem ztrát, které vzniknou následkem odhalení zmíněných podvodů.

(2) Pokud jde o trestní odpovědnost za nekalé jednání, můžeme spíše tiše předpokládat, že dopadne na některé ze zaměstnanců, kteří mají s konstrukcí vozů přímo co do činění. Dokazovat, že některý vysoce postavený manažer vydal přímé pokyny k instalaci zařízení, jehož funkci nejspíše ani nerozumí, bude asi obtížné. Je to jistě smutný předpoklad, a můžeme doufat, že se nenaplní. Myslet si, že se stane v co doufáme, by ale bylo zhola naivní.

(3) Nezapomínejme navíc na to, že korporace jako Volkswagen jsou kapitálově propojeny s bankami, a že průmyslová výroba i odbyt jsou průběžně financovány finančními produkty. Propad v hospodaření koncernu, ke kterému musí alespoň krátkodobě dojít, tedy může způsobit nemalé problémy nejen celému komplexu subdodavatelů, ale i zainteresovaným bankám a investičním společnostem a eventuálně celému bankovnímu sektoru.

(4) To, co se Volkswagenu stalo, má totiž stejný charakter, jako každá „bublina“. Internetová, finanční, realitní. Bublina vzniká jako katastrofický systém, jak jej matematicky popsal René Thom: několik faktorů, které se vzájemně negují, se v katastrofickém systému podporuje v nárůstu, až do onoho nepředvidatelného a nevyhnutelného okamžiku, kdy to praskne. V případě bubliny dieselové poměr výkonu ke spotřebě a emisím zkrátka na nátlak norem a poptávky rostl (a pomáhal prodejům) tak dlouho, až opustil realitu. A s ním ji rychle začínají opouštět i tržby koncernu.

Z uvedeného můžeme soudit, že (1) nebylo možná (především politicky) nejprozíravější, když se vlády začátkem krize snažily zachránit ekonomicky se propadající průmyslové koncerny, místo aby investovaly do hlubší restrukturalizace ekonomik. Vlastnosti současného trhu a korporátního systému stejně vynutí vznik a praskání dalších bublin a zvláště ty typy ekonomických subjektů, které produkují masovou zaměstnanost, budou napříště vždy bublinotvorné i náchylné k propadům. Než znovu zachraňovat koncerny, nebylo by lepší zachránit přímo ty, kteří budou vzniklou nezaměstnaností postiženi, například aktivní politikou podpory zaměstnanosti v dlouhodobě perspektivních odvětvích a v oblasti malých podniků, jejichž hospodaření a případný bankrot nemá na ekonomickou situaci populace a tím na politiku budoucích vlád a celou společnost takový vliv?

(2) A nejen vliv ekonomický a politický, ale nakonec i morální, řeklo by se snad dokonce behaviorální. Jestliže se ze státního zachraňují velké podniky před následky rozhodování jejich ředitelů, vzniká tím rozdělení společnosti podle zisků a rizik. Jedni (manažeři) totiž mají přístup k veškerým ziskům, zatímco druzí (obyvatelstvo, ať už v úloze uchazečů o práci nebo daňových poplatníků) nesou veškerá rizika.

Za normálních, tedy morálně, politicky i ekonomicky únosných, okolností je investování otázkou poměru zisků a rizik, investičního dilematu. Budeme riskovat, abychom vydělali (high risk-high gain), nebo raději investujeme bezpečně, ale téměř s jistotou, že zisk bude malý (low risk-low gain)? Tahle otázka v korporátním kapitalismu přestala existovat. Místo ní se manažer ptá: Získáme hodně a oni mohou hodně tratit (no risk-high gain), nebo získáme málo a oni budou riskovat méně (no risk-low gain)? Rizika nese někdo jiný, dilema není. Odpověď pro něj není nesnadná.

Riziko často nenese nejen v ekonomickém smyslu, ale ani ve smyslu právním. Od hospodaření firmy i od přímého provádění opatření je totiž hermeticky oddělen. Bonusy inkasuje při bankrotu i při propuštění. Žádná zařízení nikam nemontuje, o žádných neví. I vůči vlastní činnosti, kterou se firma zabývá, je v situaci toho, kdo bere vše a neriskuje nic. A tak je tomu pravděpodobně i pokud jde o právní odpovědnost, protože jeho podíl na zavedení montování oněch zařízení bude nejspíš přinejhorším nepřímý. Jedná se o absolutní oddělení moci a odpovědnosti.

Nyní nejde jen o to, exemplárně potrestat jednoho ředitele jako podvodníka a přitom nechat věci tak, jak jsou. Případné by bylo současné vytvoření jasné odpovědnosti členů podivné nadlidské třídy finančních chánů, která nestoudně a nepotrestatelně plundruje svět. To nejsou podnikatelé, ale hazardní hráči s cizími penězi. USA již zavedly legislativu, mající toto jejich postavení změnit ve prospěch akcionářů, v Evropě se to nedaří.

(3) K loupežnému tažení vyvolených jedinců světem dosud mocně přispívají i státy a jejich organizace, zachraňující ekonomiku vždy od zhora, od nejsilnějších participantů, kteří drží nejvíce moci, zatímco účty budou platit ti, kteří se složenkám nemají jak vyhnout, a jediné co jim zbývá, je veškerá odpovědnost. Zvláště vynikajícím postupem z tohoto repertoáru by byla další přímá pomoc bankám, které celou šarádu pokaždé financují.

Jestliže totiž některý stát zachraňuje bankovní sektor, banky inkasují třikrát, až nekonečně-krát. Poprvé, na úrocích z úvěrování nějaké nepovedené korporátní aktivity. Podruhé od státu, který jim nasype peníze, aby přestály tu bídu, když se jim zpožďují splátky. Potřetí, protože stát je také průběžně financován, takže v důsledku si na pomoc bankám – půjčuje! A tak pořád dokola, protože i stát přece musí platit svoje dluhy. Není i tohle kolečko mechanismem, který pořád dokola v různých zemích záhadně přifukuje veřejný dluh?

Pokud se z navracející se krize nedaří vyjít, nabízí se možnost, že dosavadní řešení krizi obnovuje. Možná by pomohlo, kdyby ekonomické myšlení dokázalo přejmout některé pojmy z myšlení politického a právního. Například princip subsidiarity, který spočívá v tom, že věc se má řešit na nejnižší možné úrovni, nebo pojem slabší strany z občanského práva. Už jen tyto dva pojmy by posloužily formulování ekonomické strategie státní pomoci, odlišné od té, která selhává. Situace VW se jistě netýká jen Německa. Pokud jde ale o Německo, to je právě státem, který umořil nejviditelnější důsledky krize pomocí podpory masové zaměstnanosti a zavedením systému různých zkrácených pracovních poměrů, posílením „flexibility“ na trhu práce. Mezi důsledky nežádoucí patří hlavně v Německu dříve nevídaná ekonomická nerovnost v populaci a tím i další posílení celkové ekonomické závislosti na velkých podnicích.

(4) Jak ale ukazuje současný případ Volkswagenu, ani zkrácené úvazky a podobné praktiky, které na papíře zrušily nezaměstnanost aniž by příliš „finančně zatížily“ zaměstnavatele, ani šrotovné a pomoc automobilovému průmyslu nebyly jedinými příčinami úspěchu koncernu, který se nemalou měrou podílel na tom, že se z Německa na čas stal největší světový exportér průmyslového zboží.

Ostatně, „technologický náskok“ VW pomohl třeba i Škodovce. Hlavně ale pomohl „nastartování“ německého průmyslového komplexu, stejně jako teď může být, vzhledem k váze koncernu, startérem jeho potíží, dieselovou bublinou. Tím se ukazuje hluboké spříznění úspěchu a krize v současném korporátním kapitalismu, jejich sjednocení v bublině. Německý zázrak je nepříjemně blízko k odkouzlení. Pokud by k němu došlo, mohli bychom se s Řeky pousmát nad vypukutím nového kola krize, začínajícího v Německu, jehož vláda tak dlouho ukazovala svaly, jako nějaký frajírek, dokud nedojde „na věc“. Bylo by to ale pousmání hořké pro všechny.

Německo bude s VW v pasti. Aby přestálo první vlnu krize, orientovalo se tak silně na průmyslovou výrobu, že si nemůže dovolit místní krizi v tomto segmentu, zaměstnávajícím dobrou pětinu jeho pracovní síly. Bude muset nějak VW a svůj velký průmysl vůbec zachránit a bude to znovu špatně, pokud se do budoucna na německém (a nejen německém) přístupu k ekonomické politice nic nezmění, protože to vydrží jen do příští bubliny.

Poznámka: Nejedná se o vědecký článek, ale pouze o vyjádření politického postoje a formulaci několika problémů, které si zasluhují úvahu a uvedení do souvislosti.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1