TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
dobrovolna-skromnost

Dobrovolná skromnost

Posledních několik let slýchávám stále častěji z médií, od přátel i od mého zaměstnavatele o existenčních problémech. Může za ně prý globální finanční krize, ze které zatím neumíme najít cestu ven. Představa nižšího výdělku, zvyšujících se poplatků a propuštění z práce na mne působí dost neblaze, takže se v zaměstnání chovám tak, abych o ně v žádném případě nepřišla. Na konci pracovní doby pociťuji efemérní radost z toho, že jsem zdárně přečkala další den (na rozdíl od kolegů, kteří byli odejiti) a termín finanční krize podvědomě chápu jako existenční ohrožení.

Dlouho jsem si neuvědomovala, že pro starosti s finanční krizí přehlížím úplně jiný problém, jenž se mě dotýká neméně osobně: výsledky mé práce mi v zajetí byrokratického prostředí, kde pracuji až příliš automaticky, přinášejí jen minimální vnitřní uspokojení a já v tomto uměle vytvořeném prostředí podléhám velice snadno rezignovanému dojmu, že jinde to jiné nebude, a tudíž ani není důvod na tomto způsobu života něco měnit.

Co dělat, když duše pustne

Opravdu neexistuje jiný než rutinní způsob života? Abych si na tuto otázku mohla odpovědět, rozhodla jsem se podrobně zabývat alternativním způsobem života, konkrétně fenoménem dobrovolné skromnosti.

Na začátku své studie jsem dobrovolnou skromnost vnímala spíš naivně, jako způsob života, který je návratem kamsi do minulosti, k životu bez prostředků nebo k přežívání bez vody a elektřiny. Můj pohled na dobrovolnou skromnost mírně opravila etymologie, která naznačila, že se jedná spíše o život v určitých mezích. Sociologie mi užší pohled nenabídla, protože říká, že dobrovolnou skromnost nelze nijak přesně vymezit: každý může podle svých zkušeností volně objevovat a vytvářet své vlastní výměry.

Také ohlédnutí se do minulosti mi téma spíše rozšířilo. Viděla jsem, jak rozličně se v průběhu staletí projevoval tento způsob života v jednání konkrétních lidí, aniž by pro toto chování existovalo nějaké přesné nebo běžně zažité pojmenování. Na základě vybraných literárních pramenů jsem se pozastavila například u kynika Diogena ze Sinópé, toho „ze sudu“, jenž slávu a bohatství pokládal za pošetilé, u Epikura, jenž celý život hledal mez, kdy má člověk dost, nebo u H. D. Thoreaua, jenž chtěl lidstvu dokázat, že větší pohodlí nemusí nutně znamenat větší spokojenost. Pro všechny zde namátkou vybrané „hrdiny“ historického exkurzu bylo překvapivě společné to, že je jejich okolí nepřijímalo nijak kladně. Diogena pokládali za podivína, Epikura za požitkáře a H. D. Thoreaua za buřiče a rozvraceče státu.

Tradice dobrovolné skromnosti jako způsobu života mne přivedla k závěru, že se nejedná o životní styl, který by byl jen chvilkovou módní záležitostí naší doby. Zaručený návod na to, jak správně žít, neexistuje, přesto však stojí za to ho neúnavně hledat a zdá se, že tak činíme odedávna.

Jak vypadá dobrovolná skromnost dnes

V rámci výzkumného projektu, jehož cílem bylo zjistit, jak dobrovolná skromnost jako způsob života vlastně vypadá, jsem uskutečnila dvanáct hloubkových rozhovorů s různě zaměřenými lidmi. Nejdříve jsem oslovila ty, kteří ve svém životě provedli významnou změnu (např. opustili Prahu, vstoupili do kláštera), ale postupně jsem zjistila, že ani toto kritérium není pro výběr respondentů důležité. I ti, kteří žádnou významnou změnou neprošli nebo bydlí ve městě, mi poskytli velice cenné výpovědi.

Rozhovory jsem vedla se dvěma pastevci koz, jejichž cíle a zaměření však byly (k mému údivu) různé. Dále jsem oslovila sestry trapistky, příslušnice katolického řádu založeného přímo na dobrovolné skromnosti, tj. Řeholi svatého Benedikta. V jejich domě pro hosty jsem pobyla dva dny. Dále jsem rozprávěla s majitelkou ovčí ekofarmy a o rozhovor jsem požádala i svou kamarádku, jež se šest let věnovala ekologickému stavitelství v praxi. Náhodou jsem se setkala s umělcem, který měl zkušenosti s cestováním po světě bez finančních prostředků. Jeden den jsem strávila také na statku Krišnův dvůr, kde jsem vedla rozhovor s „oddanou“ Krišny. Oslovila jsem i dětskou ilustrátorku a uměleckého skláře, jejichž hlavním zaměřením není umělecká tvorba, ale učitelství. Kancelář jednoho divadla mi zprostředkovala setkání s hercem, jenž se věnuje improvizaci a poznávání jiných kultur. Můj soukromý zájem o knihovědu mě přivedl k rozhovoru s antikvářem a konečně s knihovědcem.

Během realizace hloubkových rozhovorů se ukázal jako problematický název mého výzkumného projektu. Termín dobrovolná skromnost vyvolával celou řadu emocí, od úsměvu přes ironii až po nedůvěru. Nadto se všichni respondenti bránili označit se za skromné, nekonzumní nebo snad chudé spoluobčany. Od samého začátku každého rozhovoru jsem vnímala jejich obavu, abych skromnost nezaměňovala za chudobu, nebo snad dokonce bídu. Někteří tuto obavu vyjádřili ihned. Ti mne pak zvali dál a se zjevnou ironií mne vyzývali, ať se rozhlížím, jak potřebuji, a poznamenávám si, co všechno mají, případně mne odkazovali na auto, které jim stojí venku a jež je jistě řadí mezi vysoce spotřební. Jiní se mi tuto skutečnost snažili naznačit během rozhovoru. Využívali různých příkladů a příměrů, z nichž pak vyplývalo, že se od skromnosti ve smyslu bídy nebo odříkání distancují.

Výsledkem mé devítiměsíční práce bylo dvanáct různých rozhovorů s lidmi, kteří si nebyli (k mé nevoli, samozřejmě) příliš podobní. Někdo smýšlel ekologicky, jiného příroda nijak neoslovovala. Někdo choval zvířata proto, aby je zabil, pro jiného to bylo nepřípustné. Někdo se televize zbavil, jiný ji ale vyloženě nezatracoval. Někdo měl stálý pracovní poměr, jiný v takovém poměru nikdy nebyl. Někdo věřil v Boha, někdo v božstva, někdo v sama sebe. Na své otázky jsem dostávala velice rozmanité odpovědi. Proto se v této fázi práce zdálo, že se můj předpoklad, že budu moci prokázat dobrovolnou skromnost i na příkladu obyčejných a na první pohled nezajímavých lidí, nepotvrdí. Po hlubším prozkoumání transkripcí však vyšly najevo zajímavé skutečnosti.

Za prvé, všichni respondenti o své práci velice rádi a dlouze hovořili. S nadšením mi vysvětlovali, čím se momentálně zabývají, nebo mi přímo předváděli, jak a na čem pracují. Bylo by proto mylné domnívat se, že dobrovolná skromnost s sebou nutně nese existenční problémy. Z rozhovorů navíc vyplynulo, že tento životní styl přináší respondentům kromě nezbytných finančních prostředků také vnitřní naplnění. Určitou sumu prostředků potřebovali k životu všichni (už proto, že většina z nich měla děti) a všichni si tyto prostředky dokázali nějakým způsobem opatřit. Všimla jsem si také, že žádný respondent neměl jen jedno vyhraněné povolání.

Za druhé, u každého respondenta jsem nakonec mohla doložit, jak se vědomě snaží o umírněnost – byť každý jiným způsobem. Respondenti neusilovali o to, aby měli něčeho méně, ale spíše důmyslně promýšleli způsob, jak své potřeby a touhy naplní tak, aby byli v rovnováze – ať už sami se sebou, s okolím, s přírodou, se zvířaty, se svou energií, s planetou, s Matkou Zemí, s Bohem, s božstvy, s uměním, s knihami apod. Bylo zajímavé sledovat, jak respondenti považují tento umírněný životní styl za naprosto přirozený a samozřejmý.

Reflexe zkušenosti

Rozhovory s respondenty mi jen potvrdily, že dobrovolnou skromnost je problematické pochopit nebo jakkoli definovat, protože se (dříve i dnes) projevuje mnoha různými způsoby umírněnosti. Navíc je zavádějící, že ji lidé pojmenovávají velice různě, pokud vůbec. Vlastním výzkumem jsem získala zkušenost, že zabývat se dobrovolnou skromností znamená zabývat se jedinečným způsobem života, který je sice těžko uchopitelný, ale právě proto je také velice zajímavý. 

Na konci své práce jsem za dobrovolnou skromností už neviděla jen poustevnictví, život na okraji společnosti, chudobu nebo odříkání, ale zkrátka život v určitých mezích, o nichž ovšem není snadné něco konkrétního vypovědět. Dobrovolná skromnost mi ničím nepřipomínala mechanický způsob života, při kterém člověk neangažuje vlastní vůli, vykonává neužitečnou práci a letargicky vyplňuje jeden výkaz práce za druhým. Naopak, prostřednictvím rozhovorů se zajímavými osobnostmi jsem se setkala s inspirujícím jednáním, jež dokáže vnitřní život člověka učinit pestřejším, zajímavějším a spokojenějším.

Pochopila jsem, že život může mít i jinou podobu a že existuje celá řada možností, jak ho mohu prožít. Finanční krizi změnit nemohu, zato vidím hned několik důvodů, proč je dobré pečovat o duši.

Text vznikl jako resumé bakalářské práce na téma Dobrovolná skromnost.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Urážka státu do hlavy

    Martin Jan Stránský

    Vydavatel Přítomnosti Martin Jan Stránský komentuje pohoršení, které svým textem vzbudil v několika čtenářích, těmito slovy:  Moje poslední glosa,[1] která souvisela s první,[2] naštěstí splnila mé...

  • Pan Žáček je možná trochu cvok, ale je to cvok hezký!

    Jan Cigler

    Lidé si ovšem rozhodně nechtějí kazit dojem o konopí nějakými mozoly, když mohou lenošit s brčkem ve stínu věkovité lípy a smát se jako „normální šílenci“... I tak je pan Žáček inspirativní. Třeba...

  • Učešte mi uši

    David Bartoň

    V době, kdy je lidské slovo vzácné, mi zní až neuvěřitelně inspirativně, co pověděl A. Mitrofanovovi jeden z hrdých Rusů a nemnoha přátel naší země Viktor Fajnberg[1]: „Jste-li v bezvýchodné...

  • Lid může hýkat, konečně se zbavil elit

    Jaroslav Erik Frič

    Od své nominace (nevím, kým vůbec podané) na Cenu Magnesia Litera za mé „blogové“ psaní v loňském roce a která se předává pod egidou pro mne zcela nepřijatelných sponzorů, jsem se distancoval...

  • Trpíte taky idiosynkrazií?

    Jiří Stránský

    Všechny vás zdravím v příjemně ochlazeném podvečeru. Před chvílí jsem vypnul televizor, což v poslední době dělám čím dál častěji: nejsem už ochoten přistoupit na řeči žen a mužů, na nichž poznám ještě...

  • Hanět člověka, počátek vraždy

    Radio Vaticana

    Papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty komentoval evangelium (Mt 5,20-26), kde stojí: »Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník...

  • Proč To komentovat?

    Pavlína Havlová

    Vydavatel Přítomnosti M. J. Stránský se ke spálení červených trenýrek na Hradě sice vyslovil poněkud expresivně, jeho glosa však plně koresponduje s úvahou, kterou jemnější formou vyjádřil na svém...

  • Ten blbec četl moji glosu v Přítomnosti

    Martin Jan Stránský

    Ten blbec na Hradě četl moji glosu v Přítomnosti!! (viz odkaz níže) Nejen to, dokonce se rozhodl pro mimořádné gesto. Nemohl jsem tomu uvěřit, tak jsem musel zhlédnout video z této události...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big