TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
treti-vlna-sametove-revoluce
Viktor Karlík, Podzemní práce. http://www.kalendarakci.atlasceska.cz

Třetí vlna sametové revoluce

Přes českou společnost se zatím přehnaly dvě vlny „sametové revoluce". První z nich, nesená někdejšími disidenty, stavěla na étosu nepolitického úsilí o zlidštění někdejšího systému a volila cestu partnerství s komunisty na demokratizaci společnosti. Inspirovala se myšlenkou lidských práv, povýšenou do jakési pseudonáboženské polohy, a utopickými představami o úloze univerzálních hnutí a nezávislých „osobností" v politice. Druhá, která se prosadila po volbách v r. 1992, hlásá návrat k tradičním osvědčeným hodnotám západní demokracie a tržního hospodářství. Základním hitem je ekonomická transformace, provázená transformací politickou, inspirujícím zdrojem je anglosaský konzervatísmus. Političtí reprezentanti této vlny si stejně jako jejich předchůdci hledají vhodné a vlivné partnery.

Hospodářská transformace nemůže začít totální destrukcí starého systému. Při přechodu musí být zajištěna kontinuita základních hospodářských funkcí. V nelehkém procesu přestavby komunistické hospodářské džungle vyvstala pro novou garnituru potřeba najít si vlivného partnera: tím se, jak se to dnes jeví, stala postkomunistická hospodářská lobby. Rozumím tím společenskou vrstvu, která se utvořila během čtyřiceti let komunistického systému a sdružuje špičky managementu komunistických průmyslových gigantů. Drží ji pohromadě nejen institucionální vazby z minula, které žádnou ekonomickou reformou nelze docela rozbít, aniž by se destruovalo celé národní hospodářství, ale i síť osobních vztahů vzešlých z dlouholeté spolupráce ve velmi specifickém prostředí. A má - což je ostatně pochopitelné - společné zájmy a jako každé účelové společenství i mocenské ambice. Tuto vrstvu polistopadová éra „pravdy a lásky“ nijak podstatně nezasáhla, podařilo se jí zakonzervovat své pozice, zbavit se neschopných protekčních dítek minulého režimu a nabalit nové lidi.

V tuto chvíli je nutné opravit některé iluze, které způsobují, že intelektuál při posuzování našich kapitánů průmyslu snadno upadá do neplodného fundamentalismu.

Především je docela bezobsažné a asi i nespravedlivé označovat tyto lidi paušálně za „komunisty". Sami se jistě dnes ke komunistické ideologii nehlásí (ostatně kdo ví, jestli se k ní kdy upřímně hlásili), někteří jistě věří v Boha a většina jsou, jako ostatně gró českého národa, pragmatici, kteří si metafyzickými otázkami příliš nelámou hlavu a věnují se tomu, co považují za účelné a prospěšné.

Za druhé není pravda, že by tito lidé - tak jako komunističtí ideologové a politici - byli jen neschopní paraziti. V každém případě jsou jediní, kdo v této společnosti mají jakési praktické zkušenosti s managementem na nejvyšší hospodářské úrovni, ovšemže v deformovaných podmínkách komunistického ekonomického systému. Za většinu z nich není v současné době žádná rovnocenná náhrada.

A konečně není pravda, že by tito lidé byli zcela všeobecně morálně podezřelí. Je mezi nimi nepochybně pár lidí nejen schopných, ale i slušných, pak velká většina těch, kteří jsou více či méně schopní a budou vždycky více či méně poctivě dělat to, co se momentálně hodí a nosí, a v neposlední řadě ovšem i takoví, kteří jsou schopní všeho. Tedy zase vlastnosti zastoupené v celé národní komunitě.

Nechci nijak bagatelizovat základní význam osobní zodpovědnosti člověka za spáchané zlo, ať už se ho dopustil vědomě nebo ne - ale problém moderních zrůdných ideologií je také v tom, že představují obrovský svod. Člověk není od přírody dobrý ani zlý: nese v sobě zárodky budoucích dobrých i zlých činů a je málo odolný proti lstivým, zákeřným výzvám k tomu, aby rozvíjel právě své špatné stránky a ty dobré nechal zakrnět. Problém moderních zrůdných technologií není jen v tom, že přitahují zlé lidi, ale také v tom, že činí zlými ty, kteří původně zlí nebyli, a dělá z těch, kteří už zlí byli, ještě horší. Osobní zodpovědnost tím není problematizována, ale současně platí: běda tomu, skrze něhož přichází pokušení! Proto systémy jako ten, v němž nám bylo žít skoro půlstoletí, znamenají hluboký degenerativní proces postihující celou společnost. Není přitom pochyb, že tento proces je zvratitelný a že zlý či zkažený člověk se může zase polepšit, zvlášť dostane-li k tomu příležitost.

Hospodářská lobby byla pochopitelně tímto degenerativním procesem hluboce zasažena. Problém ozdravění přitom není řešitelný ekonomickými prostředky, ty jsou docela bezmocné.

A tu se dostáváme k základnímu negativu druhé vlny sametové revoluce: dnešní politická garnitura, vedená zideologizovanou ekonomií, se s postkomunistickou hospodářskou lobby dělí o moc, Q politickou moc. Problém přitom není v tom, že tato skupina existuje, ani v tom, že jí politici berou vážně a nesnaží se ji např. zničit, ale právě v této bezděčné dělbě moci. Cílevědomá politika by se totiž měla snažit o to, aby vytvořila protiváhu, která by nutila hospodářskou lobby chovat se odpovědně, sáhnout k vnitřní selekci, přiučovat se dodatečně tomu, co za komunismu zanedbala, otevřít se novým lidem a měnit své zakořeněné návyky. Místo toho se naši dnešní političtí představitelé dávají této svérázné „podnikatelské sféře" k dispozici a uvolňují jí významné pozice v oblastech, které svým významem daleko přesahují hospodářství a dotýkají se výrazně životních státních a národních zájmů (viz tzv. „Česká cesta" privatizace petrochemického průmyslu). Tak byl nastartován proces, který může velmi snadno přerůst ve faktický postupný výprodej demokratického státu do nezodpovědných rukou. Naše politická repre¬zentace se potichu zbavuje významných politických instrumentů a nedá se vyloučit, že nakonec bude jen bezmocnou loutkou v rukou zpolitizované hospodářské mafie, v níž se hospodářská lobby, bude-li jí k tomu poskytnut dostatečný prostor, postupně přerodí.

Když uvažujeme o možném protidemokratickém převratu, jsme chtě nechtě v zajetí vlastních zkušeností a tradičních představ. Představujeme si tanky v ulicích, řádící soldatesku, svrženou vládu a rozehnaný parlament, represe, krev a násilí. V zásadě je ale představitelná i jiná verze: plíživá normalizace v tom smyslu, jak se tento pojem zavedl na počátku sedmdesátých let, totiž jako pomalý návrat k poměrům v Česku v posledním půlstoletí obvyklým. Znamenala by totéž co v roce 1968-9: postupnou dobrovolnou rezignaci odpovědných politiků na politickou moc, nesenou nemístnými kompromisy s nějakou hrozivou společenskou silou. Nejsem si vůbec jist, zda tato normalizace už vlastně nezačala - pod rouškou ekonomické transformace a návratu k normálním evropským poměrům. Její dovršení by znamenalo třetí a poslední vlnu sametové revoluce, totiž restauraci nedemokratického režimu na docela nové úrovni, jiné než před listopadem 1989.

Lidové noviny 22. listopadu 1994 . Článek vyšel též v rakouské Die Presse.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1