TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
ukrajina-v-revidovanem-masarykove-pojeti-dejin
Výřez z obrazu Viktora Vasněcova Monomach odpočívající po lovu. Wikimedia Commons.

Ukrajina v revidovaném Masarykově pojetí dějin

Podle Masaryka se demokracie střetly s teokraciemi ve Světové válce. Historici si často nárokují právo si ho za to dobírat. Vždyť právě pravoslavím běsnící carské Rusko doneslo svou kůži na trh dějin, kde se její cena právě ukázala, na straně oněch demokracií, zatímco Německo už za Bismarcka tvrdě potíralo činnost církví úplně stejně jako politických stran a Itálie se v zásadě svým uspořádáním nijak nelišila od Británie. To mají asi pravdu, nedá se nic dělat. Tedy, pokud měřítkem, v němž je věc viděna, je sama Světová válka, a pokud se Masarykův výklad považuje výslovně za pokus o osvětlení příčin vytvoření dvou jejích bloků – Spojenců a Centrálních mocností.

Jenže o to asi vysloveně Masarykovi nejde. Pro něj je i Světová válka projevem celkového pojetí dějin, které jsou pochodem k emancipaci člověka, ne nepodobným tomu, jímž se sám Masaryk emancipoval nejdříve od požívání alkoholu, pak od katolické církve, později tak nějak i od evangelictví a nakonec od Rakouska, přičemž s sebou přibral koho šlo, protože nebyl zkrátka takový, aby si to nechával jenom pro sebe. Pochod člověka i lidstva k emancipaci má pak různé peripetie a v rámci nich se formulují odlišné představy o tom, jak dál. To, že se vysloveně teokratické Rusko dalo na stranu Spojenců je výsledkem konkrétních mocenských zájmů, v nichž se střetávalo se všemi Centrálními mocnostmi vyjma Itálii. Krom toho, mohl by dodat Masaryk nebo jeho obhájce, se Itálie v průběhu války přidala na stranu Spojenců (i když asi z důvodů čistě praktických – kvůli Tyrolsku), zatímco Rusko na svou „chybnou“ volbu stran doplatilo ničím menším než zánikem impéria, které vystřídala Kerenského republika a později leninská diktatura, vyrustající z radikálně demokratických požadavků (všechnu moc sovětům a půdu rolníkům) a rozhodně všelijaká, jen ne teokratická, jak se věc běžně chápe. Jako by se to špatné rozdělení stran samo muselo během války napravit. Sporné by tak zůstalo asi jen to Německo, to by Masarykovi pořád nějak nevycházelo.

Německo, neněmecko, Masarykovi přece nešlo o adresné pojmenování příčin rozdělení Evropy na dva vojenské bloky. Spíše bychom mohli mít za to, že mu šlo jednak o to, aby se ve válce snadno zorientoval Američan. To se totiž, nepříliš překvapivě, dosti dotýká případného výsledku takové války. Kromě toho, že Amerika z pravidla stojí na vítězné straně velkých válek (a ne zrovna kvůli dobré volbě spojenců), představuje také skutečný národ vzniklý z jedné verze toho, jak má emancipace člověka vypadat. Je opět poněkud paradoxní, že po Velké válce Amerika vnutila Evropě uspořádání založené na Wilsonových bodech, k veliké radosti Masaryka, který se tak stal prezidentem. Evropské národy, založené v jazycích a ideologiích lokálního historismu, se tak měly stát základy evropských států, zatímco princip, na němž stojí Amerika, je právě opačný. Totiž takový, který určuje národnost podle státní příslušnosti.

Zde tedy musíme literu Masaryka ve prospěch udržitelnosti jeho nějak revidovaného pojetí dějin opustit. Nacionalismus se americké reálné politice hodil jako spojenec proti imperiálním panstvím v Evropě (a nehodil se jinde, třeba ve francouzské Indočíně, jejíž zástupce Ho žádal ve Versailles marně rovný přístup a Americe její nezájem o půl století později řádně splatil) a hodil se v podstatě i Masarykovi, jehož demokracie byla nakonec jen a jen československá. Nakonec, nešlo o poslední případ, kdy se Američané takto spletli, a není nijak neznámo, že pokud by bylo třeba stejně jednoduchého schematu, jaké Masaryk nalepil na válku První, pak u té druhé by byla nejspíše ze všeho řeč o boji demokracií s nacionalismem. Zase s podivnou výjimkou Ruska, které sice právě nacionalismus (tedy ten ne-ruský) kladlo jako nepřítele (přes paranoidní vizi SSSR v obklíčení) v oné válce (a činí tak dosud), ale demokracií také pod vedením Stalina zrovna neoplývalo. Jistě, Rusko si Američané za spojence nevybrali. Ani jedněm, ani druhým moc jiného nezbylo. Ostatně, tak jako v té První válce. Zase platí, že v takovém dialekticky-emancipačním vidění je třeba vzít v uvahu ještě onu dialektiku.

Po válce Druhé se nositelem myšlenky Wilsonových bodů stal beze zbytku Sovětský svaz, podporovatel národně-osvobozeneckého boje v globálním měřítku, vyjma Litvu, Kavkaz a Střední Asii. Naopak USA zatvrzele podporovaly francouzské impérium, hroutící se o to rychleji a hanebněji. Proti nacionalismu se postupně postavila představa volného trhu a exportu státní příslušností určené národnosti na východní břeh Atlantiku. Kdo by chtěl Masaryka hájit dál, řekl by asi, že nacionalismus se nakonec ukázal také jako svého druhu teokracie – totiž jako taková představa o člověku a budoucím směřování lidstva, která podřizuje člověka jemu nadřazeným a jasně artikulovaným principům společenství, na rozdíl od americké demokracie, která se snaží člověka co jen to jde emancipovat. No, dobré na tom bylo aspoň to, že už pro změnu nemohlo být sporu o úloze Ruska, proti jehož podivuhodné rozpínavosti se nejrozhodněji se zbraní postavili mudžáhidové v Afghánistánu. S podivnou podporou USA, kterým se zrovna docela hodili, aniž by kdo tušil, kam to zase jednou povede.

Teprve doba následující zhroucení SSSR poznala střet demokracií s teokraciemi v plné a neskrývané podobě. Ač zase s podivnými odchylkami, jakou je úloha Saúdské Arábie, Spojených Arabských Emirátů a dalších, ale především spojenectví Západu s emírem Kuvajtu proti sekulárnímu diktátorovi z Iráku. To už tak zkrátka chodí, že se najdou odchylky pocházející z reálpolitiky. Boj s teokratickou mafií na čas také vrátil Rusko do řad Spojenců. To ale můžeme v rámci revidované Masarykovy teorie považovat již také za překonané. Mohlo by se v tomto rámci a s ohledem na tuto dobu mluvit o dvou fázích střetu demokracií s čistými teokraciemi. O fázi před Ukrajinou a fázi po Ukrajině. Před Ukrajinou se mělo za to, že jediným představitele teokratického světového názoru (tedy teokracie jako modelu pro lidstvo) je islamismus. Poněkud se přitom zapomínalo na obskurní a Stuxnetem prokázané spojenectví stalinské diktatury v Severní Koreji s Íránem, považovaným veřejně za jednu z vůdčích sil světové teokracie. Nemluvě o tom, že boj Ruska s kavkazskými emiráty poněkud zastřel fakt, že oba jmenované „rogue states“ byly po celé „předukrajinské“ období porůznu čile Ruskem podporovány, technicky či politicky.

Období po Ukrajině dostává své kontury v těchto dnech. Bude obdobím mnohem jasněji viditelného bloku, který by Masaryk nazval teokratickým. Rusko Putina druhého je Ruskem zbaveným nadějných vyhlídek na postupnou modernizaci společnosti a uvolňování otěží. Místo toho odhaluje svou tvář po zuby ozbrojené pravoslavné teokracie, která si nechá arogantní geopolitiku veřejně světit církví. Teokracie se tak jen oprošťuje od laciného spojení s islámem. Navíc je znovu jasné nejen to, kde Rusko stojí, ale kde stálo celou tu dobu, kdy se na něj nedával pozor.

Masarykovo pojetí dějin bylo možná nevhodné a překonané v historické vědě už v době své formulace. Tak jako tehdy je ovšem i dnes, a možná více než tehdy, živé a životaschopné ve vědě mediální. To neznamená, že je to lež nebo účelové zjednodušení. I když, zjednodušení to zkrátka je. Masarykovo pojetí dějin si od svého počátku žádá jedno, a to je souhlas. Pokud s ním souhlasíte, je to jasné. Pokud ne, pak je to problém, třeba pro historickou vědu která si přisvojuje ctnost stát stranou názoru.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1