TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
o-co-jde-kolem-hlasovani-o-neduvere
Yves Klein. Anthropometry. 1960. wikiart.org

O co jde kolem hlasování o nedůvěře

Chovat se důsledně a slušně je nejen čítankově ušlechtilé, ale i praktické.

Dnes se odehraje hlasování o nedůvěře vládě. Pro návrh bude nejspíš hlasovat 92 poslanců, ale to číslo je trochu zavádějící: 22 poslanců SPD podpoří návrh jen proto, že by se vyslovením nedůvěry doširoka otevřel prostor pro to, aby pan Okamura získal tak či onak místo uprázdněné ČSSD. A Pirátská strana je málo důvěryhodný útvar, který vypočítavě surfuje na vlně vzedmuté „protikorupční“ hysterií minulých let.

Sociálnědemokratický balet

To, že by vláda mohla nedůvěru opravdu dostat, je ovšem za této situace prakticky vyloučené i pro neuvěřitelný postoj, jaký nakonec zaujala ČSSD. Rozhodla se, že před hlasováním opustí jednací síň. Fakticky to znamená, že vládu podpoří. Zároveň ovšem předstírá, že za ni nenese odpovědnost. Sedět v ní přitom sociální demokraté zůstanou - a to tak dlouho, než je pan Babiš přestane potřebovat a zbaví se jich.

Najde se za této situace mezi 15 poslanci ČSSD nějaký František Kriegel? Příměr je přehnaný: k tomu, aby člověk zůstal dřepět v jednací síni a pronesl „pro návrh“ je tentokrát zapotřebí nesrovnatelně míň zmužilosti než v roce 1968 v Moskvě. Avšak i kdyby se jeden dva našli, na konečném výsledku nic nezmění. Možná by měli vědět, že nejde jen o toto jedno hlasování.

Pan Hamáček na předvčerejší tiskovce prohlásil, že kdyby se ovšem našlo 105 hlasů pro rozpuštění parlamentu, ČSSD se ráda připojí. To je plán B pana Hamáčka. Sám dobře ví, že ve Sněmovně, kde dominuje se skoro ústavní většinou ANO, SPD a KSČM, je něco podobného vyloučené, a že bez souhlasu Sněmovny to nepůjde.

Hlavní ovšem je: v záležitosti, která se v posledních měsících a týdnech otevřela, vůbec nejde jen o soukromý případ premiéra Babiše. A jeho demisí by se vyřešilo jen velmi, velmi málo.

O co teď jde

Na pořadu dne jsou nyní dva požadavky: za prvé, odstoupení pana Babiše, a za druhé, vyslovení nedůvěry vládě. První z nich má asi trochu širší podporu: nicméně pan Babiš už předem řekl, že nikdy neodstoupí, a prezident Zeman ujistil, že pokud vláda padne, pověří sestavením nové opět Babiše.

Oba požadavky jsou jistě legitimní: případ Čapí hnízdo vyšetřují „orgány činné v trestním řízení“ (policie ČR, státní zastupitelství). Jsou součástí exekutivy. Šéfem exekutivy je právě Andrej Babiš, navíc má podporu hlavy státu. Je ve věci podjatý a je správné a užitečné, bude-li v mezích ústavy a záklonů vystaven veřejnému tlaku, aby rezignoval.

A pokud jde o nedůvěru: je přirozené a správné, když se opozice chopí příležitosti, bez ohledu na to, že šance na úspěch je malá. Důležité je, aby byly jasně zformulovány a veřejně řečeny důvody, pro něž má vláda padnout a na nichž bude možné trvat i poté, když tento pokus nevyjde.

Problémy pana Babiše

Jde v podstatě o tři okruhy: za prvé – bývalý nomenklaturní kádr KSČ, spolupráce se Státní bezpečností. To je problém morální, a hned říkám, sice významný, ale ne ten hlavní. Za druhé, Čapí hnízdo a to, co s případem souvisí. Rovněž významné, ale ne hlavní.

Obojí jsou ovšem podpůrné argumenty pro ten třetí, obří problém, který by tu byl, i kdyby těch třech prvních dvou nebylo: obří „rodinná firma“ pana Babiše, zahrnující podnikatelskou, politickou i mediální divizi, která usiluje o mocenský monopol a snaží se do vlastní kapsy privatizovat celou Českou republiku. Na politickém hřišti se objevil hráč, který tam nepatří a porušuje zásadu rovnosti politické soutěže, hlavní pravidlo demokracie. Pan Babiš má vlastní jednoduchoučkou ideologii: doposud nám vládli politici, co nemakali a kradli, teď přicházíme my, obyčejní lidé, abychom udělali pořádek. Je to ideologie revoluční (stavíme bláznivý svět z hlavy na nohy) a mesianistická (přichází falešný spasitel, za nímž by se měl národ shromáždit). Obojí jsme už jednou zažili, já si to ještě jakž takž pamatuji.

Říká se, že lid by prý tuto výhradu proti Babišově firmě nepochopil. Nevěřím tomu. Představte si, že se na start závodu na deset tisíc metrů dostaví jeden z účastníků na závodním motocyklu. Je tu ovšem komise, která rozhoduje, zda ho připustí ke startu. Rozhoduje ona, ne nějaký zákon, který by to jednoduše vyřešil za ni (účastníkům politické soutěže nelze zakázat veškeré vlastnictví a je otázka, kde je hranice přípustnosti; tu je třeba stanovit ze situace). Komise jsme my, občané, voliči. Za své rozhodnutí zodpovídáme sobě, svým bližním a svým dětem. Tedy „občanská společnost“: považuji jen za nutné zdůraznit, že páteří „občanské společnosti“ jsou politické strany. Nedůvěra v údajně zkostnatělou, „buržoazní“ politickou politiku byl jeden z důvodů, proč jsme dnes tam, kde jsme.

ČSSD v kleštích a idiotské zvyklosti

Miloš Zeman se jasně vyslovil, že když dostane pan Babiš nedůvěru, bude ho jmenovat znovu. A pan Okamura se už hrne na místo uprázdněné po ČSSD. ČSSD je, jak se zdá, v kleštích. Ústava umožňuje, aby prezident pověřil znovu téhož člověka (např. do čela změněné koalice). V tomto případě by to už byla zjevná nebo skrytá koalice ANO, SPD, KSČM, bez sociálně demokratického fikusu. Je ovšem taky třeba vzít úvahu, k čemu je to, co pan Zeman opovržlivě nazývá idiotskými zvyklostmi“: podmínkou jakékoli ústavnosti a zákonnosti je dobrá vůle zúčastněných. Bez dobré vůle hlavních hráčů právní stát nefunguje. A není možné si vymyslit tak dokonalou ústavu a tak dokonalé zákony, které by chybějící dobrou vůli nahradily.

ČSSD se zjevně obává, že odchodem z vlády padne do politické nicoty. Je to přehnaná důvěra v pouhou moc, odchod z vlády ji před nicotou nezachrání. Takhle ve vládě zůstane jen tak dlouho, dokud bude ještě panu Babišovi užitečná. Je třeba připomenout slova evangelia: „kdo by chtěl zachránit svůj život, ztratí jej“. Chovat se důsledně a slušně je nejen čítankově ušlechtilé, ale i praktické (to zase připomínám Masaryka).

Poučení z normalizace

Jako starý člověk, který už leccos zažil, nemohu si v této souvislosti nevzpomenout na dvě charakteristiky období rozpuku tzv. normalizace po ruské invazi z r. 1968. Tehdy se prosadily zvláštní nemorální zásady, v nichž se zhmotňovalo masové kapitulantství, které postupně zachvacovalo českou společnost.

Za prvé: je prý třeba „držet pozice“ (např. funkce), aby na naše místa nepřišli ti horší (tj. ještě horší, než jsme my). Během tohoto držení pozic jsme postupně, aniž bychom to pozorovali, nuceni dělat věci, které by měli správně dělat ti, co jsou (ještě) horší než my. A tím se stáváme stejnými jako tito horší. Až se připodobnění dovrší, zpravidla nás naši „partneři“ potupně vykopou, protože nás stejně pořád považují za nespolehlivé: kdysi jsme byli přece jen o něco lepší, než jsme teď. ČSSD už nastoupila na tenhle tobogán.

Za druhé: „držení pozic“ znamená současně bránění „nedozírným následkům“: pro prezidenta Svobodu to byla v r. 1968–9 likvidace „výdobytků pražského jara“, pro ČSSD to je dnes nástup pana Okamury a komunistů. Jenže: tím, že bráníme nedozírným následkům, nastupují následky dozírné, což je spolehlivá cesta k tomu, aby se nakonec dostavily i nedozírné následky. Pouze tak, že se jim už nikdo ani nedokáže pořádně bránit.

A tohle je prosím podstata plánu B, jejž pan Hamáček a spol. začali právě uskutečňovat. Poučení zní: nebojme se nedozírných následků! Bojme se těch, co se jimi ohánějí!

Umravňování

Pan Babiš s panem Okamurou položili na 17. listopadu květiny k památnému místu na Národní brzy ráno a potmě, dokud tam ještě nikdo nebyl. Moc si nepomohli, aktivisté ze skupiny Kaputin pak ty květiny vyhodili do koše, a spolu s nimi i květiny od prezidenta Zemana. Proti tomu se ozvaly protesty „umravňovačů“. Zvlášť se vyznamenali posl. Jurečka (byla to prý zhovadilost) a Černochová (šlo prý o primitivismus). Jako přes kopírák se opakuje situace z 21. srpna, kdy komentátorští umravňovatelé kritizovali lidi, co pískali na pp. Babiše a Vondráčka. Umravňovači tehdy navrhovali, že protestující měli protestovat jiný den, protože (tento) byl příliš posvátný, a měli protestovat potichu a tím, že se k dotyčným obrátí zády!! Protestující ze 17. listopadu budou teď popotahováni ohledně údajného přestupku.

K tomu dvě poznámky: za prvé, smysl kladení květin spočívá v tom, že se vyjadřuje úcta událostem a lidem, na něž se vzpomíná. Neodmyslitelné ovšem je, že kladoucí (nadále pro jednoduchost papaláš) aktem přitahuje část pozornosti a úcty taky na sebe, za to, že uctívané uctívá.

Dovolím si malý příměr, nadsazený (to příměry bývají). Představuji si, že bych na dušičky položil ke hrobu svých rodičů květiny. Někdo by je vzal a hodil do koše. Samozřejmě bych zakročil.

A teď si představuji, že by na dušičky položil k hrobu mých rodičů květiny někdo jako pp. Okamura, Babiš nebo Zeman. Pochopitelně bych ty kytky okamžitě vyhodil do koše. A kdyby to někdo měl za zhovadilost či primitivismus, bylo by mi to fuk.

Tím chci říci, že protest aktivistů z 17. listopadu chápu a že považuji za naprosto nenáležité, aby kvůli tomu byli postihováni.

A závěr: běh na dlouhou trať

Pan Hamáček si žádá plánu B. Já bych tu nakonec v konfrontaci s držením pozic a odvracením nedozírných následků jakýsi chtěl navrhnout.

To hlavní, s čím se musíme vyrovnat, je Andrej Babiš a jeho „rodinná firma“ jako politický problém. Nepropadejme přitom falešným iluzím a vyhněme se falešným analogiím. V roce 1989 např. šlo všechno hladce: lidé měli starého režimu dost a mezinárodní situace nám byla velmi příznivá. Byla to nakonec veselá jízda po tobogánu do moře svobody.

Teď jsme naopak spadli po hlavě do žumpy a musíme se z ní vyhrabat. Bude to těžké a hnusné, bude to trvat dlouho, bude to chtít dřinu, pot a slzy.

Psáno pro Echo 24.

23 11 2018

Yves Klein. Anthropometry. 1960. wikiart.org

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Přihlásit odběr novinek

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1