TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
co-to-sorry-jako-je
Jose Pancetti. Auto-retrato com marreta. 1941. Výřez. wikiart.org

Co to, sorry jako, je?

 

Neostalinisté a prospěcháři opět ruku v ruce.

Přemýšlet o naší současné politické scéně tradiční politologickou či sociologickou optikou není možné. Nic z obvyklých schémat v zemích, kde se střídají politické akcenty v otevřené soutěži zřetelně definovaných politických stran, u nás již neexistuje. V minulých dekádách jsme se k tomu snažili přibližovat a chvíli to vypadalo, že snad i úspěšně, že své kořeny zapustí hodnotová politika a liberální demokracie, které budou evolučním vývojem kultivovat sebe sama a tím snad i celou společnost. Chyba lávky, bylo to jen klam a možná ještě více zbožné přání.

Po rychlém opadnutí porevoluční euforie již v roce 1990 nastal skok střemhlav do nových časů. Čekalo to pochopitelně i ostatní země bývalého sovětského bloku. Ve všech těchto zemích ještě stále probíhá proces právního, morálního i historického vyrovnávání se s bývalým režimem. Každá z těchto zemí měla a má svá specifika. Československo patřilo v sedmdesátých a osmdesátých letech bohužel k nejhorlivějším přisluhovačům Moskvy, krom toho jsme byli okupovanou zemí. Československá normalizace byla vlastně aplikací neostalinismu ve středoevropských podmínkách. Kreml si nás dobře hlídal. Základními kameny zvráceného celospolečenského konsensu byly tehdy lež, strach a permanentní oslava průměru. Hlavně nevyčnívat a v klidu proplouvat. Tato mentalita přežila a dnes zažívá mohutnou recidivu, tak jako nemoc po domnělém vyléčení.

První sametový omyl bylo heslo „Nejsme jako oni“. Z těch zkušených „oni“ se ovšem šmahem stali „my“, vítězové a poražení splynuli, a nešlo rozeznat, kdo je kdo. A tak nebylo divu, že když kovaní soudruzi ucítili slabost a nejednotu nastupujícího režimu, tak se jednak rozeběhli do všech stran a tu svou si ponechali jako živoucí relikt, včetně názvu a symbolů. Druhým omylem bylo přesvědčení, že komunisty již nikdo nikdy volit nebude a skončí právem na smetišti dějin. A třetím navazujícím omylem byla jakási slepá víra, že se bývalí nomenklaturní kádři a estébáci budou navěky věků stydět za svou minulost, že se již nikdy nepohrnou do žádných funkcí a pozic, a že jim to ostrakizace demokraticky smýšlejícího veřejného mínění nedovolí. Kdepak! Po kumulaci ekonomické moci dostali apetit i na koncentraci moci politické. A tak se také stalo. S jídlem roste chuť. Stud? Co to, sorry jako, je?

Výsledek vidíme sami. Jsme jedinou zemí bývalého východního bloku, která si své komunisty v plné parádě ponechala ve svém parlamentu a udělala z nich jazýček na vahách. Ten pak deformoval přirozený koaliční potenciál ideově definovaným stranám a pomáhal nástupu antipolitiky (za pomoci umně stvořené protikorupční hysterie), která přepsala politickou mapu k nepoznání. V KSČ byla v době normalizace jen menší část členstva z přesvědčení, ta větší tak učinila zejména z prospěchu. A tudíž se po všech výše uvedených omylech ani nelze divit tomu, že bezmála 30 let po změně režimu přesvědčení komunisti přežili, a to dokonce tak, že rozhodují o naší vládě spolu s prospěcháři, kteří se často rekrutují z bývalých členů KSČ. Zase spolu. Některé z nich pojí i bývalá spolupráce se StB a velmi pravděpodobně i s KGB. K nim se přidali i jejich dnešní nástupci-dychtiví neosvazáci. Kruh se uzavírá, k němému úžasu obětí komunismu a jejich potomků, kteří to chápou nejen jako paradox, nýbrž i jako výsměch.

Cílená antipolitika vymazala tradiční politické definice, vítězí populisté bez zábran, kteří hodnotová kritéria veřejné služby považují za zbytečnost. A spolu s milovníky starých pořádků, a s těmi, kteří brnkají na stále přítomnou extremistickou a rasistickou temnou strunku české duše, mají pohodlnou většinu. Vše ještě umocňuje aktivní podpora proruského a pročínského prezidenta. Je třeba si neplést Babišovu antipolitiku, která svým uchvácením státu útočí na samotné základy právního státu a pluralitní parlamentní demokracie, s akcenty nepolitické politiky, o nichž mluvil a psal Václav Havel. Pro něj byla aktivní občanská společnost vyvažujícím partnerem politických stran a jejich korektivem, což je něco zcela odlišného, než nám dnes předvádí predátor Babiš, jenž je navíc ve zcela bezprecedentním konfliktu zájmů, jež nemá v žádné jiné zemi obdoby.

V čem je tedy dnešní ČR jiná, než tradiční evropské liberální demokracie a také ostatní posttotalitní země? Je to jednoduché – vládne zde Babiš, držíce se za ruku s neostalinisty. Konečně jsme to všem osladili. Konečně jsme světoví. Kupředu, ani krok zpět! Stát je firma! Hurá, hurá, hurá!

Argument, že o tom rozhodli voliči ve svobodných volbách, neplatí zcela. A nejde jen o to, že není snadné konkurovat bezbřehému populismu a faulům všeho druhu. Pokud má někdo na své straně svá klíčová média a neomezené finanční zdroje, a k tomu ještě kompletní státní aparát, tak je skoro nemožné s ním vést rovný a férový souboj, natož ho porazit. Rozdíl vah je do očí bijící. Podobně je na tom Putinovo Rusko či Erdoganovo Turecko. Podobnost čistě náhodná? Ale kdepak, to jsou vzory, mezi něž se už dnes řadíme. Proto jsou stále důležitější aktivity občanského vzdoru a hlas torza skutečně nezávislých médií. Pokud ztratíme i toto, pak ztratíme vše. Svoboda, pokud ji ještě máme, je také závazkem k tomu se veřejně angažovat. A není to dnes vůbec snadné. Ostatně, ono to není nikdy snadné. Dlužíme to jako národ svým předkům, a ještě více každý sám za sebe svým potomkům. 

11 7 2018 obr1

Jose Pancetti. Auto-retrato com marreta. 1941. wikiart.org

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1