Hlavní informace
restaurace-demokracie-verejnym-stestim
Olga Rozanova. Pub (Auction). 1914. wikiart.org

Restaurace demokracie „veřejným štěstím“

Zdá se, že život společnosti je doslova zahlcen politikou. Jedny volby střídají druhé a veřejný prostor si uzmuly finančně nákladné volební kampaně, které i přes svou virtuálnost vyžadují zapojení poměrně značného množství lidí. Jenže občansky aktivní člověk je téměř na pokraji vyhynutí. Není to nový trend, ústup „člověka“ z politického dění lze pozorovat už dlouho. Čas od času se sice objeví zástupy energií kypících dobrovolníků, kteří nezištně pomáhají tomu či onomu občanskému kandidátovi, ale většinou narážejí na apatii a nezájem oslovovaných a jejich nasazení končí vhozením lístku do urny a odpočinkem „mimo politiku“.

Hrstka lidí, kteří v aktivní podpoře kandidáta nebo uskupení vidí smysl, se vždy rozpustí v anonymní množině těch, kteří se schůzím, debatám a agitaci ve volném čase nevěnují. Příkrý odsudek těch, kteří do veřejného života nevstupují ani se o něj nezajímají, ovšem politice žádnou spásu nepřinese, spíše jen stvrzuje důvody, které za tímto nezájmem stojí. Lhostejnost je mnohem častěji uměle vyvolávaná: máme sice svobodu se pro něco rozhodnout, ale přesto mnohdy raději děláme právě to, co od nás společnost očekává. Ve vnímání společnosti, která na prvním místě oceňuje produktivní práci, je spektrum činností odkazujících k aktivnímu občanství nutně omezené. Nezahrnuje tak například činnost spojenou s péčí, ačkoli právě ona znamená přijetí odpovědnosti a výzvu ke spolupráci.

Nynější krize by se dala vykreslit jako stav, v němž společnost upadá do neschopnosti darovat i přijímat – někteří antropologové považují cyklus daru, přijetí a jejich opětování za základní předpoklad fungování sociálního a politického řádu. Tak rezignujeme na možnost vzájemného pochopení. I přes panující krizi důvěry ale nepřestáváme být jeden na druhém závislí, byť se z této závislosti čas od času vymaníme. Na tom se ukazuje omezenost liberálně individualistických teorií, v nichž vystupují pouze nezávislí a racionální jedinci sledující vlastní zájem.

Opakem dnes existující společnosti složené z nezávislých, autonomních jednotek je společnost pečující. Taková společnost si jako nejvyšší cíl neklade blahobyt nebo růst, jehož záruka má spočívat v jednostranném důrazu na produktivní práci, ale svůj nejdůležitější úkol spatřuje v péči o kvalitu vztahů. V protikladu k převládající fikci autonomního jedince je péče cosi, s čím je člověk svázán celý život. Jako dítě každý člověk závisí na těch, kdo mu poskytují péči,  ale i většina dospělých lidí závisí na druhých v různých fázích života, nejen když jsou nemocní, staří nebo nemohoucí. V pečující společnosti je pak činnost spojená s uspokojováním potřeb chápána jako občanská aktivita a práce těch, kteří péči poskytují, si zaslouží nejvyšší politickou a finanční podporu. 

Režim, který se opírá o vojenskou sílu a podporu podnikatelského sektoru, nevytváří podmínky pro oceňování občanských aktivit souvisejících s péčí. Úkoly jako výchova dětí, vzdělávání, starost o nemocné, nebo ochrana životního prostředí nebudou ve společnosti poháněné imperativem růstu nikdy náležitě plněny. Byrokratická šikana a agresivní výpady proti jedincům odkázaným na pomoc druhých jsou předzvěstí toho, že místo společnosti, ve které jsou poskytovatelé péče, stejně jako adresáti pomoci, bráni vážně, si nejspíš budujeme společnost ještě atomizovanější a sobečtější. Východiskem z krizového stavu, v němž se dnes nachází demokracie, je přitom právě hluboká sociální změna. Prvním krokem musí být uznání, že i péče znamená participaci na občanském životě a reflexe potřeb ostatních členů společnosti je podmínkou demokratického uvažování. Bez vědomí tohoto úkolu se pravděpodobně dočkáme pouze nové dávky konstitučních pokusů učinit demokracii demokratičtější a jejich opakovaného selhání. 

Hlasy volající po rychlejším ekonomickém růstu a efektivnějším vládnutí jsou jasným důkazem toho, jak je dnešní politika instrumentalizovaná, a odráží se to na její pověsti. Je naším téměř přirozeným sklonem vnímat hranici mezi morálkou a politikou jako absolutní a uvažovat způsobem, podle něhož jednání, které je v jedné oblasti hodnocené kladně, má za touto hranicí hodnocení neutrální či záporné. Filozofky Virginia Held nebo Joan Tronto se pokoušejí o hranici mezi morálkou a politikou smýšlet jinak: jedno nepředchází druhému, ale obojí je možné provázat v pojmu péče, která je etickou maximou a zároveň zakládá dobrou společnost. Taková společnost nesleduje žádné fundamentální cíle, které by byly ospravedlnitelné jako obecné blaho, ale je spravedlivá k potřebám každého jedince. Politika se tak emancipuje od vyjadřování gest a stavění Maginotových linií, otevírá své brány těm nejzranitelnějším skupinám a každému umožňuje formulovat svůj požadavek jako politické sdělení o svých potřebách.

Politika vnímaná jako přímý protiklad morálky je zbraní v rukou mocných, kteří se zříkají odpovědnosti. Namířit touto zbraní na ty, kteří chtějí promluvit hlasem svých potřeb, a zabít v nich to, co z nich dělá občany, je velkým pokušením dnešní oligarchie. Její moc sice zatím není spojená s terorem nebo násilným podmaněním, znamená však konec politiky v jejím původním silném smyslu. Konkurovat systému založenému na akumulaci kapitálu je možné pouze systémem založeným na důvěře. A právě důvěra je zásadní i pro restauraci demokracie, ve které dnes lidé nacházejí spíše rozčarování z toho, že i přes vůli projevenou ve svobodných volbách jsou různými mocenskými komploty podvedeni. Návrat k důvěře, jaká panuje v pečujících vztazích, znamená překonání této fáze neklidu a přihlášení se k tomu, co američtí otcové zakladatelé nazvali „veřejným štěstím“: účast na veřejném životě nepředstavuje břemeno, ale dává člověku vůli svobodně jednat na principu vzájemné důvěry a silou vzájemných závazků.         

Další informace

Glosy

  • Kam se to řítíme? Viděno z Ameriky

    Jsem na druhé straně zeměkoule a přemýšlím, někdy jako romantik, někdy cynik, ale také jako optimista (u vás se říká „sluníčkář“), jak to s námi na této ze­mičce dopadá. V roce 1975 jsem se...

  • Nemáme architekturu, jenom „konstrukce“

    Mně by vlastně ani v zásadě nevadilo, kdyby se tu a tam bouralo něco historicky cenného (s logickým omezením samozřejmě), ale vadí mi, že dnešní doba není schopna ničím adekvátně cenným to...

  • Kavárna POTMĚ s nevidomými kavárníky vyráží na turné po Česku

    Unikátní mobilní Kavárna POTMĚ, ve které obsluhují nevidomí kavárníci na palubě zatemněného autobusu, zaparkuje už v sobotu v sobotu 19. května před budovou Českého rozhlasu na Vinohradské ulici v...

  • Potřebujeme idejí,

    živých a velikých idejí a nebudeme malí (TGM) Cituji z článku prof. Dvořákové Myslet kriticky a v souvislostech, který vyšel v posledních Listech: „…Chci upozornit na zajímavý přístup k uchopení...

  • Koprofil v demisi na postu ministra kultury

    Reakce na reakci D. Bartoně[1] na článek J. Čulíka v Britských listech o grantové komisi ministerstva kultury.[2] Půjčit a přečíst si Obratník raka počátkem sedmdesátých let, ještě k tomu ve...

  • Rehabilitace Vlasovců?

    Foldyna se Semelovou oslavili tradičně 7.5., s obchodními dealery firmy Harley & Davidson pro Asii, osvobození Prahy armádou generála Vlasova. Symbolicky vykonali tryznu za padlé Vlasovce na...

  • Nebuďme jako malí Marxové

    V Trevíru vztyčili pětimetrovou sochu svého slavného rodáka Karla Marxe. Dostali ji darem z komunistické Číny. Pietní akt jejího odhalení oslavil svou přítomností předseda EK Jean-Claude Juncker....

  • Svatojánské slavnosti NAVALIS

    „Svatojánské NAVALIS jsou slavnosti svatého Jana Nepomuckého, které se konají každoročně 15. května v Praze, v předvečer svátku světce.“ Tak pro revue Babylon pan Vojtěch Pokorný[1], předseda...

Další informace

Nový život výstav

    krizek

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big