TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
tigrid-a-premier
Desmond Morris. Mother Goddess. 1969. wikiart.org

Tigrid a premiér

Na jedné ze zdí jeho pařížské kanceláře visela olejomalba od Vlasty Třešňáka. Proslulý novinář i nepřítel číslo jedna komunistického režimu v Československu byl na ní vyveden v kožené bundě, s šátkem okolo krku a s náušnicí v uchu, uhánějící na motorce krajinou. Malíř své dílo nazval „Pavel Tigrid nadbíhá mladým“. V pátek 27. října 2017 by se tento motocyklista s jiskrným pohledem, kterého mladší generace skutečně zajímaly více než jeho vrstevníci, dožil sta let. Dlužno podotknout, že ve většině médií bylo výročí připomenuto po právu oslavnými články. Na Premiéra, jak Tigrida titulovali ve svých spisech zaměstnanci Státní bezpečnosti, naopak „zapomněli“ Haló noviny. U soudruhů, pietně střežících i odkaz ministra vnitra Václava Noska, jenž nechal Tigrida zapsat na seznam nejnebezpečnějších osob, které je potřeba v zájmu rodící se lidové demokracie pozatýkat už 23. února 1948, to ale jistě nepřekvapí.

Tigridův život byl vskutku výjimečný a během jeho dvojí emigrace (za války v Londýně, za komunismu v Německu, v USA a ve Francii) pro vývoj v Československu velmi důležitý. V protektorátu patřil k nejoblíbenějším hlasatelům českého vysílání BBC z rozbombardovaného Londýna. O pár let později v Americe založená a do Francie přenesená revue Svědectví plnila v komunistickém Československu mimo dosažitelnost tehdy nedostupných informací i funkci psychologicky významného a hmatatelného důkazu, že v rádoby neprostupné železné oponě jsou trhliny, skrze něž lze komunikovat. Nadto byl nepřehlédnutelnou osobností, člověkem laskavým a s velkorysou duší.

Přes všechnu chválu a zásluhy je potřebí připomenout jednu věc. Pavel Tigrid patřil k těm z mála významným exulantům, kteří se nebránili dialogu s komunisty. Ve dvou oslavných článcích je tento Tigridův postoj zmíněn a pochválen, tak jako schůzka s názvem „Únor 1948 očima vítězů a poražených“ pořádaná Sdružením Opus Bonum v roce 1978 v bavorském Frankenu. Tam se Tigridovy vazby s kohortou poražených z roku 1968, reprezentovanou někdejšími zapálenými stalinisty typu Zdeňka Mlynáře, Jiřího Pelikána a A. J. Liehma, utužily.

Podle článku Petra Pitharta v Lidových novinách Pavel Tigrid by se dožil sta let otevírání dialogu s komunisty lze datovat prvním číslem Svědectví z roku 1956. Pithart píše: (překvapí) otevření na levém křídle: od doby, kdy v roce 1956 začíná vydávat Svědectví /…/, ho reformní komunisté začínají zajímat, neštítí se jich, jak bylo v exilu zvykem. Někdejší předseda české vlády tento postoj vysvětluje tím, že natvrdlý antikomunismus mu byl k smíchu. Nadto prý více než kdo jiný dobře věděl, že reformovat „komunismus“ (státní socialismus) nelze. Nazval pokus o to „kvadraturou kruhu“, nemožným úkolem. Jinými slovy jen ať se o to pokoušejí, zesměšní se sami. Ti reformní udělají první, druhý, třetí krok, aby se nakonec ukázalo, že to opravdu nejde.

V textu Karla Hvížďaly Exilový solitér, který se nebál říkat Ne publikovaném na jeho blogu v Aktuálně.cz, autor diagnostikuje proměnu Tigridova postoje následovně: Díky schůzkám došel k přesvědčení, cituji, že jsou mu bližší komunisté, kteří věří ve svou unikající bludičku šťastné budoucnosti, než antikomunisté, kteří nevěřili už ani v sebe sama. Schůzkami Hvížďala míní Tigridova setkání s československými umělci, kteří od úspěšné mezinárodní výstavy Expo 1958, začali častěji vyjíždět na Západ, než tomu dosud bývalo zvykem. Následuje citace z Tigridova článku Československo a jeho lid: „Nespokojený komunista – a říkám to vážně – ten konec konců na něco věří – i když je to nesmysl, ale věří..." Hvížďala proto uzavírá: Tato myšlenka ho přivedla k tomu, postavit se skoro proti celému exilu a otevřít Svědectví i reformním komunistům. Jeho strategie byla úspěšná a přispěla k fenoménu, kterému říkáme Pražské jaro, ale posléze i k okupaci Československa díky neschopnosti našich tehdejších politiků. Mimochodem poslední věta je pěkná hloupost. Jak může být něco posuzováno coby úspěšné, když finálním výsledkem je příjezd půlmilionové armády a dlouholetá okupace?

Vraťme se však k Tigridovi, neboť jde skutečně o podivuhodnou filosofii. Přesněji řečeno o klasické salonní kydy levicových intelektuálů! Kde přece brát jistotu, že antikomunista nevěří už ani v sebe sama? Nejenom se tím degraduje krutá zkušenost statisíců Čechoslováků, kteří prošli komunistickými lágry a vězeními, a přinejmenším věřili tomu, že tento systém je nelidský. Navíc takto prezentované označení antikomunista, ať už natvrdlý nebo ne, nabývá zjevně pejorativního charakteru, což se polistopadové levici velmi úspěšně podařilo vpravit do podvědomí společnosti. Hezky to vynikne při srovnání s adekvátním termínem antifašista. Jestliže takto někoho označíte, vše je v naprostém pořádku a jmenovaný se těší zasloužené úcty, kdežto antikomunista vzbuzuje jen otevřené či skryté pohrdání.

Daleko podstatnější na této Tigridově filosofii je ale něco jiného. Legitimizuje zločince a jejich zločinný systém, který v Československu vládl přes čtyřicet let, tedy i v době tolik opěvovaného Pražského jara. Zapomněl snad Pavel Tigrid na svůj první rozhlasový projev pronesený 1. května 1951 v Rádiu Svobodná Evropa, kdy představitelům moci v Československu vzkázal, že za své zločiny budou jednou hnáni k zodpovědnosti a ponesou následky? V myšlení dialogu se zločinci, kteří jsou náhle svatoušky, poněvadž ztratili moc, je třeba hledat kořeny polistopadové neochoty, vyrovnat se s komunismem. Šířilo se i z Charty 77 a skrze reformní komunisty, jež obklopili Václava Havla, se podepsalo na tom, že k zodpovědnosti nebyl hnán nikdo z bývalých představitelů moci, ale ani z intelektuálů, kteří ve svazáckých výborech vyhazovali nepohodlné studenty i profesory z fakult, anebo z estébáků, kádrováků a všelijakých lokálních tajemníků, co škrtnutím pera zničili člověka. Ostatně nejeden z pozdějších reformátorů měl přece taky máslo na hlavě a jistě není náhodou, že v tomto směru užitečného Tigrida chválí Petr Pithart, někdejší reformátor, a Karel Hvížďala, žurnalista svazáckého Mladého světa ze 60. let. Diametrálně odlišné názory na „nespokojeného komunistu, který přesto na něco věří“ by určitě měli například bývalí vězňové z Jáchymovska či z Příbramska.

A nakonec je tu ještě jedna věc. Tigrid svou filosofií bez mrknutí oka apriori odepisuje několik generací, tedy i ty mladé, na nichž mu tolik záleželo. A to ve jménu pochybné strategie, v níž soudruhům uniká bludička šťastné budoucnosti, ale ať se o ni pokoušejí dál, my máme čas, nakonec se to stejně sesype. Přesně to se sice stalo, avšak za následky jednadvacetileté normalizace platíme devastující daň dodnes. Třeba v podobě bývalého komunisty a spolupracovníka StB, který se podle všeho stane naším premiérem.

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1