Hlavní informace
soudce-pologramotny-prezident-zavily-situace-znama
Jan Křen, Portrét - smějící se muž, 1986. výřez. jankren.cz

Soudce pologramotný, prezident zavilý, situace známá

Kauza Peroutka spěje k vyvrcholení. Její význam přesahuje v mnoha ohledech konkrétní problém jednoho publicisty a jednoho historického období. Především proto je třeba se jí podrobně věnovat.

Nejprve stručná rekapitulace: V lednu 2015 vystoupil Miloš Zeman jako prezident České republiky s projevem na konferenci Let My People Live. Konference byla uspořádána k výročí osvobození vyhlazovacího tábora Osvětim Rudou armádou. Prezident tam jen tak mimochodem zmínil Ferdinanda Peroutku jako příklad intelektuála, který byl fascinován ideologií nacismu. Jako doklad uvedl jeho údajný článek „Hitler je gentleman“ a údajný citát z jiného jeho článku („Nemůžeme-li zpívat s anděly, budeme výti s vlky“).

Dnes je zcela zjevné, že Peroutka žádný článek toho jména nenapsal a že citát je z článku jiného autora.

Hned vzápětí se zvedla vlna pobouření. Na Zemanův výrok upozornil v Babišových Lidových novinách Petr Zídek, rozhořčeně protestovalo Sdružení Ferdinanda Peroutky a nakonec podala Peroutkova vnučka Terezie Kaslová ve věci Zemanových výroků žalobu na ochranu osobnosti na Českou republiku (prezident je kryt indemnitou).

V březnu letošního roku Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl, že se stát musí omluvit za oba věcné lapsy a že prezidentovo hodnocení Peroutky bylo nepřiměřené. Žalovaná strana se odvolala.

1. září pak odvolací soud, Městský soud Praze, potvrdil rozhodnutí prvoinstančního soudu, pokud jde o omluvu za tvrzení, že Peroutka napsal článek „Hitler je gentleman“. Zbytek rozsudku zrušil.

Soud rozhodl (podle toho, co si lze přečíst v tisku), že Peroutka sice nenapsal doslova „Nemůžeme-li zpívat s anděly…“ ale napsal jiný článek, který obsahuje „jednoznačné naplnění jinak obrazného obratu“. Z dalšího Peroutkova článku lze „učinit skutkový závěr, že Peroutka mohl být fascinován buď učením, nebo osobou“ Adolfa Hitlera. A v jiných článcích Ferdinanda Peroutky z té doby se objevují „typické antisemitské stereotypy“. Ve zdůvodnění předseda senátu mj. zdůraznil, že „nikomu nelze brát právo, aby si každý učinil o historii svůj vlastní názor“. Budiž. U politiků je ovšem prý možné zúžit svobodu projevu „méně často a v menším rozsahu než u osob jiných. Tento princip údajně vychází z dlouholeté a konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva i českého ústavního soudu (musím se přiznat, že tento závěr mne konsternuje natolik, až si nejsem jistý, zda je citát, jak jsem ho převzal z Babišových Lidových novin, přesný).

Spor o Ferdinanda Peroutku přesahuje rovinu jednoho období a jedné osobnosti. Byl by se měl odehrát ve veřejné diskusi. Platí, že svobodná veřejná diskuse je fórum, kde se mohou objevit i „kontroverzní“ názory - s tím, že je jedinou přiměřenou příležitostí k tomu, aby se kontroverznost názoru buď potvrdila, nebo vyvrátila.

To, co se tady přihodilo, svědčí o tom, jak je u nás o nezaujatou veřejnou diskusi nouze. Diskusi otevřel čelný ústavní činitel, jakési ztělesnění autority státu (kdysi se říkalo „papaláš“) a k jejímu rozuzlení byl povolán soud. A soud nezaváhal a úlohy rozhodčího se bez rozpaků ujal.

Když ve veřejné diskusi někdo prohlásí, že autor, o němž je spor, napsal článek, který evidentně nenapsal, nebo cituje větu z článku, který evidentně napsal někdo jiný, platí dnes úzus, že je zároveň slušné a běžné se omluvit. Problém je, že něco podobného neplatí pro papaláše (zvlášť pro některé). Zároveň je pravda, že váha výroku vysokého ústavního bývá vzhledem k okolnostem (jeho vážnost, zvýšené možnosti medializace) podstatně větší než váha výroku obyčejného čičmundy. Z toho důvodu je logické a obvyklé, že úměrně tomu roste i odpovědnost ústavního činitele za to, co vypustí z úst, a že by tuto okolnost měl zohlednit i soud. Soud, jak to vypadá, dělá pravý opak a má to teoreticky zdůvodněné.

A za druhé: soud velmi správně konstatoval, že nikomu nelze bránit, aby si učinil o historii vlastní názor. Proti tomu závěru se ovšem zároveň sám hned několikrát provinil tím, že vstoupil do diskuse s vlastními názory, které ovšem zase mají úplně jinou váhu než názory obyčejného čičmundy, totiž váhu rozsudku a jeho zdůvodnění. Místo aby se omezil na formální a věcné konstatování, že pan prezident mluvil dvakrát nepravdu (Peroutka není autorem ani článku, který mu přiřkl, ani citátu, který mu vkládá do úst) a zvážil, co to znamená, když tak učiní člověk, disponující z titulu své funkce i zvýšenou zodpovědností, která z funkce plyne, prohlásil, že inkriminovaný citát se podobá větám, které Peroutka napsal, že Peroutka mohl být fascinován názory nebo osobou Adolfa Hitlera (o osobě nebyla v inkriminovaném Zemanově výroku řeč)a že jeden jeho článek lze označit za antisemitský. Tedy přišel se svým názorem, se svou troškou do mlýna veřejné diskuse, ale učinil tak bohužel formou rozsudku. Celá veřejná diskuse tak má absurdní podobu: napřed vystoupí papaláš coby veřejný žalobce, pak se rozproudí veřejná debata, která - z iniciativy diskutujících - vyústí v soudní proces. Kdežto závěr, že pan prezident řekl dvě věci, které neodpovídají skutečnosti, a že vzhledem k jeho společenskému postavení mohou pověst autora poškodit, není věc názoru, je to věcné konstatování, které je v kompetenci soudu. Pokud se u nás zavede tato praxe: vysoký ústavní činitel obviní, soud uzavře debatu tím, že vyřkne rozsudek a zúčastněným ani divákům to nepřijde divné, octneme se znovu tam, odkud jsme před šestadavceti lety dílem šťastné souhry náhod vylezli.

xxx

Ve skutečnosti v případě Peroutka by nemělo a nesmí jít ani o svržení falešného idolu, ani o obhájení národního paládia, ale o věcné posouzení vážného problému, který se netýká jen Ferdinanda Peroutky, netýká se jen období druhé republiky, ale stejně např. i období let 1945-8, a svými důsledky i způsobem, jak to vnímáme a hodnotíme, zasahuje i do dneška. Napsal jsem o tom na server Echo23 a zároveň i do svých Událostí ( „S vlky výti?“) hned poté, co se „věc Peroutka“ otevřela, v únoru 2015. Chtěl bych tu své stanovisko stručně zrekapitulovat, a pokud jde o současnost, taky doplnit. Osměluji se k tomu na základě konstatování Městského soudu u v Praze, že „nikomu nelze bránit, aby si učinil o historii vlastní názor“.

První otázka: byl Ferdinand Peroutka fascinován nacismem? Byl antisemita? Tvrdit jedno i druhé je nevěcné, hysterické přehánění. Peroutka stejně jako všichni lidé, kteří brali první Československou republiku za svou, byl po Mnichovu postaveni do dosti strašné situace. Závěr (v tom se Peroutka např. se skutečným autorem věty o vytí s vlky Janem Stránským shodují) byl: až doposud jsme se snažili hájit obecné, všelidské ušlechtilé zájmy, teď nám nezbývá, než se soustředit na pragmatické úsilí o přežití národa. Ve skutečnosti i předmnichovská politika byla nesena pragmatismem, k němuž se dá leckdy hodně připodotknout, a každý pragmatismus má své meze, za něž se ani v té nejhorší situaci nesmí jít, protože vždycky je tu na samém konci nepragmatická zásada: co platno člověku, kdyby celý svět získal, ale na duši ztrátu utrpěl! To, o co jde, se dá demonstrovat na Peroutkových článcích o Němcích, Češích a Židech. Jejich logika je tato: Němci jsou v jiné situaci než my. U nás poměr Židů na veřejném životě nikdy nepřekročil rozumné procento a český národ se necítí být utlačován. Němci naproti tomu v minulosti Židům dovolili, aby zaujali neúměrné místo v hospodářském životě, a také počet židovských spisovatelů a žurnalistů v Německu byl přílišný. Z toho plyne, že my sice Němce (tj. Hitlera) můžeme pochopit, ale vůbec je nemusíme a nebudeme napodobovat, protože jsme v jiné situaci. Je to dobře míněný, ale od počátku ke krachu odsouzený pokus přelstít čerta tím, že se mu udělají nějaká koncese v naději, že nám pak dovolí, abychom si v jeho pekle udělali jakousi oázu relativního ráje. Praktický výsledek byl nulový (Hitler měl nejen zcela odlišné představy, ale taky všechny prostředky je prosadit) a publicisté jako Peroutka si svým psaním nadělali jen trochu zbytečné ostudy. Trošku vyli, mysleli to dobře, ale nebylo to k ničemu.

xxx

Z dnešního odstupu je zarážející, že totéž dělali mnozí čeští demokratičtí intelektuálové (a Ferdinand Peroutka byl opět mezi nimi!) v letech 1945-8, v době benešovské třetí republiky. Jejich situace byla strašná velmi obdobným způsobem jako v době druhé republiky. A strašná byla i představa, že když Rusům a komunistům v něčem vyhovíme, dokážeme si uvnitř jejich tyranie zachovat jakýsi demokratický skansen. Čeští intelektuálové se tehdy oháněli socialismem, ovšem tím naším, humanistickým, individualistickým, demokratickým, na rozdíl od toho ruského, který klade důraz na kázeň a disciplínu a té všechno podřizuje. Jiný český uznávaný demokrat, Václav Černý, například v roce 1946, když ruský režim rozpoutal surový a odporný hon na spisovatele (případ Zoščenko – Achmatovová), napsal: „Buď tomu jak buď, sovětská kulturní čistka je v celém dnešním světě soustem nesmírně vítaným pro reakci. A to … pro mne stačí, abych v této záležitosti nepronesl byť i jen jediné slůvko nesouhlasu … Bolševická strana má za to, že je znovu třeba, aby nic nerozptylovalo jeho mysl, znovu napjatou k úkolům politickým … Věřím, že sovětský režim postupuje tak, jak činí, v duchu vědomé oběti ukládané si volky nevolky … Dělejtež si, Rusové, co uznáte za vhodné a za nutné, nebudeme vás kritizovat, by budeme vaše rozhodnutí bránit anebo alespoň vysvětlovat; s tím dodatkem však, pro nás nejvýznamnějším, že vás nebudeme napodobovat, neboť vás napodobit ani nechceme, ani nemusíme … Také my chápeme socialismus jako společensky stavebný princip, umožňující nejvyšší možnou míru lidské svobody, jakou jen dovoluje lidská přirozenost. K tomuto dílu se hlásíme ze svobodného rozhodnutí. Ale třeba si hodláme navzájem kritizovat prostředky, jež si k dílu volíme, nemíníme žádné určité z těchto prostředků vnucovat na úkor tvůrčí svobody, jež je pro nás nejnutnější podmínkou skutečné tvorby.“ Záhy se ukázalo, že pan profesor se mýlil, když si myslel, že „nemusíme a nechceme napodobovat“, a jeho velkorysá tolerance neudělala na Stalina a jeho zdejší satrapy žádný velký dojem. Představa, že když si s vlky trochu zavyjeme, dopřejí nám jakousi autonomii, se opět nenaplnila.

xxx

Úděsné je, že česká společnost a hlavně čeští intelektuálové jsou v téhle věci zřejmě nepoučitelní. Na podobné nesmyslné představě stálo i „Pražské jaro“ 1968, a podle toho taky dopadlo. A když sleduji (tentokrát na vnitropolitické scéně) to, jak se čeští intelektuálové havlovského okruhu, žurnalisté z Respektu, z Aktuálně.cz, z nezávislých protikorupčních iniciativ, chovají k Andreji Babišovi a jeho nestvůrnému ekonomicko-politicko-mediálnímu impériu, je to buď stejné, nebo ještě horší: ti lidé v roce 1938 nebo v roce 1945 si aspoň nemyslili, že využijí Hitlera a Stalina k uskutečnění svých snů. Věděli ( v roce 1945 aspoň v koutku duše) že mají úděsný malér. Dnes zatím pořád nejsme ani zdaleka v tak strašné situaci jako naši předkové v době, o níž jsem psal, ale uvažování dnešních kapitulantů je totéž: Dělejtež si, Babiši, co uznáte za vhodné a nutné … my vás napodobovat nechceme ani nemusíme…

Proti této amorální kapitulantské ideologii a proti jejím hlasatelům je dnes třeba se bránit. Dokud to jde a ze všech sil. To je hlavní poučení, které z Peroutkovy publicistiky z let 1938-9 (a 1945-8) pro dnešek plyne. A celé nynější vyvádění kolem procesu ohledně Zemanových výroků by je nemělo přehlušit a zamlžit.

Psáno pro Svobodné fórum.

 

Další informace

Glosy

  • Politická situace: Kolik je vlastně hodin?

    Jaký čas vlastně ukazuje politický orloj České republiky? Obvyklá odpověď zní: „Je za pět minut dvanáct“. Naposled s ní přišli aktivisté z „Milionu chvilek pro demokracii“. Není to nic...

  • 6. DODATEK ÚSTAVY ČESKÉ REPUBLIKY

    Předseda Ústavního soudu Rychetský oživil dosud zatím nepoužitý 6. dodatek Ústavy české republiky. Tento dodatek může být aktivován jen za určitého kritického vývojového stupně státního...

  • Komokřesťanství – komunistická verze křesťanství v Číně

    V zemi, kam se náš prezident „jezdí učit, jak stabilizovat společnost“, už zas „zítra znamená včera“. Komunisté po století krvavých represí dovolí vyznávání i jiných kultů a náboženství na území své...

  • Ďáblové ve SMEČKÁCH

    Papež nedávno vyhlásil, že Peklo neexistuje. Novopečení bezdomovci našli briskně dočasný azyl v Galerii Smečky v Praze na výstavě manželů Preclíkových. Zdeněk Preclík, sochař, jeden z posledních vládnoucích...

  • I stromy mají vztahy

    Kdybyste si v tyto dny vzali na procházku do lesa stetoskop a přiložili jej k jakémukoliv stromu, uslyšíte křehké, leč nepřetržité šumění. Po zimním spánku se totiž probouzejí i ti největší velikáni...

  • Nejsem srnka

    Nepřestává mě šokovat nepřítomnost svatých Evangelií v životě, myšlenkách a četbě zřejmě zdrcující většiny lidí. Co jiného najít? Co jiného hledat? Lidé „milují přírodu“, nadchýnají se Vesmírem a...

  • Demošky na Václaváku aneb vzpomínka na Láďu Kantora

    Víte, jaký je rozdíl mezi listopadem 89 a dubnem 2018? Tehdy jsme mohli svobodu získat a dnes ji můžeme ztratit! Dějinné zvraty, kterým se někdy až eufemisticky říká revoluce, mají vždy své výrazné...

  • Nejdůležitější vzkaz Miloše Formana

    V neděli ráno mi volala má „kdysi milovaná“ žena: „Honem si pusť televizi… je tam úžasný pořad o Formanovi!“. Televizi jsem si nepustil, protože jednak jsem měl rozdělanou práci, kterou jsem nemohl...

Další informace

Nový život výstav

    krizek

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big