TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
andrej-babis-a-jeho-uzitecni-pomocnici
Gunther Zainer,Speculum Humanæ Salvationis, Augsburg, C. 1471; gutenberg.polytechnic.edu.na

Andrej Babiš a jeho užiteční pomocníci

Okurková sezóna u nás probíhá ve znamení mohutného nástupu Andreje Babiše a jeho politicko-ekonomicko-mediálního impéria. Tuží se zejména jeho mediální sekce.

Babišovci jsou už delší dobou nespokojeni úrovní svého vlivu v policii a dalších „silových“ resortech, zejména s ohledem na to, jak výhodně lze využít různých úniků informací z policie do médií k politické manipulaci veřejného mínění. Zavedlo se to u nás už na počátku devadesátých let (jakési virtuální Ministerstvo Pravdy a Lásky, jehož podstatou byl tunel z policejního vyšetřování do médií) jako velmi nekorektní politický prostředek, jehož pomocí se obchází najednou exekutiva, legislativa i soudní moc. Babišův tým ho dnes dovádí k dokonalosti. Našli si spojence v různých protikorupčních iniciativách, v posthavlovských médiích (Respekt, Aktuálně) a velké porozumění i mezi některými policisty a státními zástupci. Tísněná ČSSD se tomu pochopitelně snaží čelit. Vedoucí policejní funkcionáři provedli policejní reorganizaci. Jde o jakousi zoufalou sebeobranu. A věcně vzato, není to sebeobrana ČSSD před ANO, ale policie před politickou manipulací. Hned vzápětí se spustila mohutná ofenzíva babišovských médií, která otvírá tříleté období čtverých voleb: do krajských samospráv, do Senátu, do Poslanecké sněmovny - a nakonec zbývá, už jen jako třešnička na dortu, volba prezidentská. Probíhá ve znamení druhé, závěrečné etapy boje se zkorumpovanou demokracií a jejím cílem je upevnění moci babišovského impéria jako dominantního politického útvaru v ČR, tj. definitivní nastolení „Nových pořádků“.

Nejde mi o to, nějak ohnivě se zastávat sociální demokracie. To, co se jí nyní děje, si zavinila sama, když se kdysi spojila s Babišem proti svým demokratickým protivníkům a zároveň partnerům. Teď jí predátor, o němž si asi myslila, že ho využije a pak buď dostane pod kontrolu nebo jako nepotřebného odhodí, drží pevně pod krkem. Taky nechci zastírat, že na katastrofálním vývoji politické situace v posledních deseti letech se mohutně spolupodepsala i demokratická pravice. Důležité je však jedno: osud české demokracie. Není možné připustit, aby útvar, který strojí na nebývalé a nenáležité kumulaci politické, ekonomické a politická moci, jež je v rozporu s podstatou demokratického státu, ovlivňoval předvolební kampaň soustavnými indiskrecemi z policejního vyšetřování, a aby jeho politické iniciativy v tomto směru podivuhodně souzněly s akcemi „orgánů činných v trestním řízení“. Volby, které se budou konat v takovémto uměle vybičovaném hysterickém prostředí, nebudou už ani náhodou volby demokratické.

xxx

Účelová kampaň Babišových žurnalistů v Mladé frontě Dnes a v Lidových novinách je něco po všech stránkách suspektního. Jde mi teď však o to, kdo všechno jim přitom dělá, ať už bezděčně nebo vědomě (nejčastěji je to tak půl napůl) štafáž a pomáhá odvracet pozornost od toho, o co jde a v čem se teď topíme, k věcem čtenářsky přitažlivým, snadno citově uchopitelným, které se dají kýčovitě prožívat. Jde mi o tzv. užitečné pomocníky (Lenin jim říkal krapet jinak, ale slušný člověk se přece nebude opičit po Leninovi). Sobotní Babišova Mladá fronta Dnes přinesla na komentářové stránce hned tři pěkné a výrazné příklady.

xxx

Pan Vlastimil Vondruška píše o hymnách a o evropanství. Na paškále je Evropská unie. Atraktivitu tématu pro českého člověka zvýšil odkazem na „Německý hymnus v ruchu středověkého rytířství Deutschland, Deutschland über alles“. Připadá mi to ohavné, ale nechám to stranou, je to jen detail.

Podstatou je nářek ublíženého čecháčka. Cituji: „Česká bárka pluje rozbouřenými evropskými vodami naši kapitáni uhýbají korábům těch větších, agresivnějších nebo schopnějších… Jistě, plujeme v jakési flotile. Ale rozhodně nejsme lidí admirálskou.(!) Admirál… potřebuje naši bárku jen tehdy, když je třeba doplnit zásoby nebo uklidnit vzpouru ne jiném bezvýznamném člunu flotily: Ve skutečnosti jsme ve stejném postavení jako manové středověkých panovníků a velmožů… Svět se vždy dělil a dělí na země elitní a na ty méně respektované… I kdybychom stokrát poklonkovali Bruselu, budeme jen ocáskem, který musí být v očích západní Evropy vděčný za světlo demokracie. Není podstatné, zda se za rovnoprávného Evropana považuji já sám. A stejně irelevantní je, za co se považujeme my všichni. Pravda to totiž bude až ve chvíli, kdy nás budou za rovnoprávné považovat bez skrytých úsměšků velké západoevropské země a nebude platit Deutschland, Deutschland über alles.“

Sama představa rovnoprávné armády, skládající se ze samých admirálů, je směšná už z hlediska její bojeschopnosti. Navíc rovnoprávnost nespočívá v tom, že všichni budeme admirály, ale že v určitých věcech si jsou admirálové s řadovými námořníky rovni – ne však v tom, kdo smí velet flotile. Tuto pojetí rovnoprávnosti je pro mne výrazně buranské. Ale především: ublížené fňukání ušlápnutého nevolníka je nejlepším hudebním doprovodem k tomu, abychom napochodovali zpátky do společenství, kde nám samozřejmě budou admirálové tvrdit, že jsme taky admirály, ale jen do chvíle, než se pokusíme se chovat aspoň o fous líp než jako otroci. A zároveň odvádí pozornost od toho, že se nám právě teď na palubě vzmáhají naši domácí, echt čeští piráti, k tomu, že pořád ještě nejsme rovnoprávnými admirály ve flotile.

xxx

Druhý názorný příklad „mluvení od věci“ je komentář Alexandra Tomského tamtéž. Je to jakási quasiintelektuální obdoba plebejské tirády pana Vondrušky. Na paškále jsou uprchlíci. Pan Tomský si bere do parády „moralistickou, nadřazenou a nevzdělanou, často sarkastickou povýšenost převažujícího českého komentariátu (tedy to mne fascinuje; kdo vlastně u nás převažuje, někdo by třeba řekl, že převažující je komentariát, který plní stránky Babišových médií, bd). Jde o povýšenost „nad lidmi a politiky odmítající přijímat přistěhovalce z muslimských zemí, ačkoli možná reprezentují osmdesát procent občanů“. Jsou si prý bigotně jisti tou svou pravdou. „Jistotu své pravdy posilují přesvědčením, že stojí statečně proti sobecké nebo ustrašené většině hloupého, nevzdělaného národa a odporným politickým populistům, kteří chtějí na antiimigrační rétorice vydělat.“

Se zaujatými zastánci hesla „refugees welcome“ (zatím se nám sem moc nehrnou) mám problém, jistě. Stejný, ne-li větší problém mám ovšem i s panem Tomským.

Především vyznávám nějaké jiné křesťanství než on: „V křesťanské tradici je sice bližní i cizinec, ba dokonce také nepřítel, ovšem až na druhém místě. Ne na úkor svých nebo za cenu rozvratu vlastního domova. To jen nelidský univerzální humanismus hlásá, že máme milovat lidstvo stejně jako vlastní národ.“ Zajímavé, já si ve svém exempláři Nového zákona přečetl něco jiného: totiž že nestačí jen milovat své blízké, což dělají i pohani, ale taky nepřátele, to je naše výsada, protože jen touto cestou se z nepřátel mohou stát přátelé a nebudeme nuceni je třeba vyvraždit. Jediné omezení povinnosti pomáhat podle mne je, že pomoc musí být účinná, nesmí nás zničit, protože pak už nepomůžeme nikomu. Pomoc však s sebou nese i to, že sami o něco přijdeme, a třeba nás postihne citelně. Povinnost pomáhat se požadavkem účinné pomoci neruší.

Za druhé, existuje prý dvojí populismus: „Jeden rozdává voličům dárky: pamatujete na šrotovné, aby si ti chudší mohli dovolit lepší auto, na pastelky pro děti, na nestandardní příplatek k důchodu? A pak je tu ten druhý, demokratický populismus, jenž bere v potaz instinkt většiny, byť by s ním i nesouhlasil.“ Pokud jde o ten první, dobrá, beru na vědomí, že kopnout si do sociální demokracie je dnes v babišovinách nejen povolené, ale v rámci volebního klání dokonce i žádoucí. Pokud jde o ten druhý, pak populismus je, když člověk instinkt většiny bere v potaz, aniž by ho napřed kriticky zkoumal. Např. hysterický strach z uprchlického nebezpečí, které vůbec nezažíváme, je zneužívání nebezpečí, které teď zrovna reálně neexistuje, k tomu, aby se zastřelo a přehlušilo nebezpečí jiné, které teď právě reálně existuje, totiž nebezpečí destrukce demokracie nikoli uprchlíky, ale babišovskou ofenzívou. A je mi líto, pan Tomský mu dělá štafáž: píše tam o nebezpečí, které není aktuální, protože o nebezpečí, které aktuální je, tam psát nemůže. A to se prosím nedělá.

xxx

A konečně: poslední krásný příklad mluvení od věci v situaci a na místě, kde se k věci mluvit nemůže, je článek inventárního bojovníka MfD proti komunismu Luďka Navary tamtéž. Na paškále je „komunismus“. Luděk Navara právě bojuje za to, aby dostal do tepláků (předpokládám,že už jen symbolicky, jistě není sadista) devadesátiletého Lubomíra Štrougala za jeho podíl na nelidských opatřeních na naší části „železné opony“. A taky ho trápí, že nemáme pořádné muzeum totality, jako ho mají Poláci, Němci či Maďaři. Jistě, to všechno se u Babišů smí. Smí se psát o tom, že jsme se nevyrovnali s „komunismem“, a je to pravda. Je k tomu však třeba přičinit poznámku.

Nevyrovnali se s komunismem, měli jsme to učinit hned po listopadu 1989, a v jistém smyslu je teď už pozdě. Ještě však je šance vyjádřit se k předlistopadovému režimu a našemu nevyrovnání se s ním jaksi zprostředkovaně, skrze problém Andrej Babiš. Pak to bude zároveň aktuální. Andrej Babiš je totiž příklad našeho nevyrovnání: z naší nedbalosti, lenosti a lehkomyslnosti se po listopadu 1989 do široka otevřel prostor pro postkomunistické podnikatele, neskrupulózní a mnoha nitkami provázané předlistopadovým režimem. Ti se v naší polistopadové přítomnosti zabydlili, zbohatli, nabyli prostředků a zkušenosti, jak díky svým možnostem ovlivňovat politiky. Vznikl vlastně sám od sebe prostor po tzv. kmotry. Pak si jeden z polistopadových manažerů všiml, že vlastně politiky k ničemu nepotřebuje, resp. že vlastně má na to, aby je díky svým prostředkům a zkušenostem sám řídil. A to na základě dejme tomu pragmatického zjištění: všichni jsou na prodej a každý se dá koupit. Zatím, jak se zdá, mu to docela vychází.

xxx

Vyrovnávejme se tedy s naším vyrovnáním se s minulostí. Malá příležitost je právě teď. za pár dní dojde na výročí 21. srpna. Typický příklad něčeho, co se smí i v Babišově, protože se zase odvede pozornost od toho, o čem by se mluvit mělo. Problém 21. srpna a toho, co následovalo byl v tom, že to byla typická promeškaná příležitost. Po týden se obyčejní, řadoví lidé snažili zachránit situaci, kterou jejich „elity“ (komunističtí politici, intelektuálové) nezvládli. Bylo to svým způsobem obdivuhodné, ale brzy se všechno utopilo ve dvacetiletém bahnu.

Na srpnové výročí si lidé ještě vzpomenou. Před dvěma měsíci jsme však bez problémů zazdili zatím jen tříleté výročí jiné velmi osudové události: jakési české parodie na dobytí Bastily, během níž „orgány činné v trestním řízení“ podnikly nájezd na Úřad vlády a byt premiérovy sekretářky. Tím se mj. otevřela cesta do české politiky Andreji Babišovi a jeho impériu. Pochybuji, že by to tehdy někdo z protagonistů byl chtěl nebo tušil. Předpokládám jen, že většině to dnes až tak moc nevadí. Nepodezírám taky pana Babiše, že by to byl spunktoval, jen se mu to moc a moc hodilo.

Revoluční proces není ještě uzavřen, v příštích měsících a letech nás čekají čtvery volby a klíčový proces s expremiérem Nečasem. Nejde v něm o jednoho bývalého politika, nenamlouvejme si to. Ve všech těch událostech jde o to, zda revoluční změny, které otevřely cestu do čelných mocenských pozic v ČR Babišovu impériu, dostanou konečnou právní a politickou legitimaci – a v procesu navíc o to, zda policisté a státní zástupci získají via facti možnost hodnotit, zda se naše konání shoduje s naším svědomím, a vyvozovat z toho trestněprávní důsledky.

Dovoluji si tedy nakonec jen důrazně upozornit: 14. červen se od 21. srpna liší v jednom: tato věc zatím pořád ještě není na dvacet let ztracená.

Psáno pro Echo24.

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big