TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
se-zmenou-zanru-prichaziva-zmena-rezimu
Michel Fingsten

Se změnou žánru přicházívá změna režimu

Fejeton je obvykle definován jako literární útvar na pomezí publicistiky a beletrie. Od komentářů, analýz či zpravodajství se odlišuje důrazem na zábavnost, neotřelý úhel pohledu, uvolněný jazyk a vtipné pointy. Stává se jakýmsi klaunským výstupem, který by měl trochu odlehčit vážné dění v manéži novin, tedy zprávy o zločinech, katastrofách a politických podvodech. Fejeton může být roztěkaný. Názory, které vyjadřuje, nemusí být vždy nejsprávnější, ale měly by upoutat.

Fejetonista se ocitá v hybridní pozici: je napůl novinář, napůl spisovatel koketující s literárním uměním. Má své čtenáře, leckdy i obdivovatele, ale mezi kolegy z novin ani mezi literáty pěstujícími vysoké umění se velké prestiži obvykle netěší. Žánr jej nutí, aby porušoval základní zásady žurnalistiky, tedy přesnost, věcnost, relevanci, vyváženost, nestrannost apod. Zatímco se noviny snaží působit objektivně, on si ve vymezeném prostoru pohrává s ryze osobními náladami a se zdánlivě nepodstatnými zážitky. Kolegové odhalují propastnou korupci ve státní správě, fejetonista popisuje první známky jara, které se každoročně opakují.

Rozporně fejeton vnímají i kruhy, které se zabývají krásnou literaturou. Někteří význační spisovatelé fejetony psali a píšou, jmenujme namátkou Viktora Huga, Heinricha Heineho nebo Umberta Eka, u nás Jana Nerudu, Karla Čapka či Ludvíka Vaculíka. Začátečníci to často činí kvůli obživě a ve snaze udělat si jméno, úspěšné spisovatele zase láká pravidelný kontakt s publikem, který jim umožňuje vyjadřovat se k žhavým aktualitám. Literární kritika ovšem fejetonem zhusta pohrdá jako něčím zběžným a nedotvořeným, co bylo vrženo na papír z první vody načisto. Usoudí-li kritik o povídkách, esejích či básních, že jsou příliš fejetonistické, upírá jim tím hlubší hodnotu.

Z literárních výšin odsoudil fejeton asi nejvýmluvněji Hermann Hesse ve svém vrcholném románu Hra se skleněnými perlami, za který získal v roce 1946 Nobelovu cenu. Děj je situován do blízké budoucnosti, odkud vypravěč značně kriticky rekapituluje kulturní dění v 19. a 20. století. S despektem nazývá tuto éru věkem fejetonu. Velké myšlení, duch a řád se tehdy podle něj kašovitě rozmělnilo a nesčetné tiskoviny chrlily do světa miliony tlachavých hříček, nicotných zajímavůstek, horlivých pisálkovských mazanic, jež opentlovaly každý pšouk spoustou anekdotického, historického, psychologického, erotického či jinak dráždivého materiálu.

Překotná a neodpovědná masová výroba bezcenného literárního zboží nakonec veřejnost unaví. Lidé pocítí potřebu nové sebekázně a důstojnosti ducha. Vůdčí společenské kruhy nastolí jakousi mystickou totalitu, jejíž páteří se stává matematika a vážná hudba, zejména Bachova. Jakýkoli fejetonismus je pochopitelně přísně zakázán a trestán.

Ponechme zatím stranou, zda si žánr fejetonu zaslouží tak příkrý verdikt. Zkusme se spíš zamyslet, zda se dají uplynulá dvě století západní civilizace opravdu nazvat věkem fejetonu. Hesse má v určitém ohledu pravdu, fejeton se jako publicistický žánr vskutku zrodil kolem roku 1800 a stal se výrazem ducha nové doby, v níž se stále více prosazoval středostavovský liberalismus. Vysoká aristokracie starého světa přála vysokým uměleckým žánrům, chodila do divadla, naslouchala operám, četla vytříbené romány a básně. Možná se přitom příšerně nudila, dávala tím však najevo svou kulturní nadřazenost. Středostavovský podnikatel neměl na žádné velké spektákly čas, ale také by rád nasál krapet kultury. Musela mu však být podána přístupně, nejlépe v denním tisku. Fejeton rozmarně, nenuceně a přátelsky ztělesňoval hlavní cíle liberálních revolucí: svobodu, rovnost a bratrství.

Hermann Hesse psal Hru se skleněnými perlami na přelomu 30. a 40. let minulého století, tedy v době, kdy se liberalismus zdál definitivně překonaný socialismem, a to jednak nacionálním, hitlerovským, jednak marxistickým s dominancí stalinismu. Jeho plamenná obžaloba fejetonu se ve své podstatě zaměřuje na ducha liberální demokracie. Ten je nekonečně mnohotvárný. Z tržních důvodů občas bývá, jak víme, nechutně podbízivý, zištný, falešně žoviální, hašteřivý a nestoudný, potrpí si na kulty trapných celebrit a na všemožná efemérní vzrušení, obrazy násilí, pornografii i na legální či nelegální drogy. Takhle vnímal jeho temnější stránky zřejmě i Hesse. Alternativa, kterou v románu vykreslil, není nacistická ani komunistická, ale krajně konzervativní. Veškerá moc tu připadá vzdělaneckým elitám, které se asi nejvíc podobají chrámovému kněžstvu ve starém Egyptě či Mezopotámii. Z románu mám dojem, že Hessemu během psaní postupně docházelo, jak nelidskou utopii vymyslel. Na začátku knihy oslavuje zákaz fejetonů, v závěru je však z antifejetonistických pořádků dost rozčarovaný.

Když jsem si Hesseho román po letech znovu otevřel, abych si osvěžil paměť, zaskočilo mne zjištění, jak jsou jeho výhrady k fejetonismu spřízněny s něčím zcela aktuálním. Kdo dnes nejhlasitěji vyčítá západní civilizaci její požitkářství, bezduchou mělkost a nestydaté vtipkování na adresu duchovních hodnot? Islamističtí imámové. Také oni volají po nové sebekázni a důstojnosti, v jejich případě podle krajně konzervativního práva šaria. Také oni hodlají přísně ztrestat všechny, jimž není nic svaté. Zatím je nejvíc popuzují fejetony kreslené, viz Charlie Hebdo. Těm napsaným asi tolik nerozumějí.

(První část rozsáhlejší přednášky V.Š., pokračování přijde.)

 

TPL_ESW_EASYPEASY_ADDITIONAL_INFORMATION

Glosy

  • Urážka státu do hlavy

    Martin Jan Stránský

    Vydavatel Přítomnosti Martin Jan Stránský komentuje pohoršení, které svým textem vzbudil v několika čtenářích, těmito slovy:  Moje poslední glosa,[1] která souvisela s první,[2] naštěstí splnila mé...

  • Pan Žáček je možná trochu cvok, ale je to cvok hezký!

    Jan Cigler

    Lidé si ovšem rozhodně nechtějí kazit dojem o konopí nějakými mozoly, když mohou lenošit s brčkem ve stínu věkovité lípy a smát se jako „normální šílenci“... I tak je pan Žáček inspirativní. Třeba...

  • Učešte mi uši

    David Bartoň

    V době, kdy je lidské slovo vzácné, mi zní až neuvěřitelně inspirativně, co pověděl A. Mitrofanovovi jeden z hrdých Rusů a nemnoha přátel naší země Viktor Fajnberg[1]: „Jste-li v bezvýchodné...

  • Lid může hýkat, konečně se zbavil elit

    Jaroslav Erik Frič

    Od své nominace (nevím, kým vůbec podané) na Cenu Magnesia Litera za mé „blogové“ psaní v loňském roce a která se předává pod egidou pro mne zcela nepřijatelných sponzorů, jsem se distancoval...

  • Trpíte taky idiosynkrazií?

    Jiří Stránský

    Všechny vás zdravím v příjemně ochlazeném podvečeru. Před chvílí jsem vypnul televizor, což v poslední době dělám čím dál častěji: nejsem už ochoten přistoupit na řeči žen a mužů, na nichž poznám ještě...

  • Hanět člověka, počátek vraždy

    Radio Vaticana

    Papež František při ranní mši v kapli Domu sv. Marty komentoval evangelium (Mt 5,20-26), kde stojí: »Dohodni se rychle se svým protivníkem, dokud jsi s ním na cestě, aby tě tvůj protivník...

  • Proč To komentovat?

    Pavlína Havlová

    Vydavatel Přítomnosti M. J. Stránský se ke spálení červených trenýrek na Hradě sice vyslovil poněkud expresivně, jeho glosa však plně koresponduje s úvahou, kterou jemnější formou vyjádřil na svém...

  • Ten blbec četl moji glosu v Přítomnosti

    Martin Jan Stránský

    Ten blbec na Hradě četl moji glosu v Přítomnosti!! (viz odkaz níže) Nejen to, dokonce se rozhodl pro mimořádné gesto. Nemohl jsem tomu uvěřit, tak jsem musel zhlédnout video z této události...

Podporují nás:

                                                      30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big