TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
nechci-zit-jako-shanclive-kalupinky
Amedeo Modigliani. Seated Woman with Child (Motherhood). 1919. Výřez. wikiart.org

Nechci žít jako shánčlivé kalupinky

Zaklínání rodinou jako spolehlivá cesta ke druhé normalizaci?

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Ve svém okolí pozoruji poslední dobou, zejména u mladší generace, jistý trend až posedlost, totiž mít spokojenou rodinu, resp. být správnou matkou. Konkrétně mám na mysli mladé ženy, které překročily věkovou hranici 30 či 40 let a zpravidla žijí mimo metropoli. Připomínají mi rozjetý buldozer. Jdou si za svým! Jdou rázně a naprosto neomylně. Za čím, ptáte se? Přece za zajištěním své rodiny. Rodina totiž představuje jediný zdroj jejich štěstí (zatím tuto hodnotu ještě nikdo nahlas nezpochybnil). Leckdy je vídám jít si za svým i na úkor jiných hodnot, jako je přátelství, tolerance nebo upřímnost. O podpoře bližního svého nemluvím už vůbec, na takovou činnost už těmto rozjetým zajišťovatelkám nutně nezbývá prostor.

Říkáte si, že na tom přece není nic špatného. Vždyť rodina tvoří základ naší křesťanské společnosti od nepaměti. Ostatně i já mám spokojenou rodinu a jsem za ni moc ráda. I pro mne znamená rodina každodenní péči a starost. Nepíšu tento text proto, abych snad institut rodiny zpochybňovala, to by bylo poněkud schizofrenní. Jde mi o to, že pro mne rodina nepředstavuje jedinou a zároveň poslední hodnotu, kterou na tomto světě dokážu nahlédnout. Tím spíš, že sama rodinu mám, nabývají pro mne na důležitosti i jiné hodnoty! Nikdy mne například nepřestanou udivovat vztahy. Mohu je navazovat kdykoli, s kýmkoli, náhodně, a hlavně – donekonečna! Vztahy mohu pěstovat doslova za každé situace. Vždyť neustále se nějak k někomu vztahuji: ke svým příbuzným, k přátelům, ke kolegům, k zaměstnavateli, k nadřízeným, k podřízeným, k sousedům. Vztahuji se k cizím lidem, k náhodným kolemjdoucím – zkrátka pořád je kolem mě někdo. A co je nejdůležitější, donekonečna mohu pěstovat vztah sama se sebou, a to aniž bych k tomu kohokoliv potřebovala. Jaká zábava a jaký zdroj inspirace každý den, doslova v každé chvíli...

Jako správná matka bych se naproti tomu měla starat (aspoň tak to vnímám ze svého okolí) v první řadě o správnou výživu, měla bych sledovat všemožné slevy a sbírat zaručené tipy na „šťastnou“ dovolenou a taky se snažit být za dobře s každým, kdo mi může o světě něco důležitého a zásadního sdělit, takže já pak nemusím mít strach, že promarním něco, co by mohlo mé děti ohrozit. Zkrátka měla bych být in a ne mimo. A abych zjistila, jak si právě stojím, měla bych se neustále srovnávat a porovnávat s druhými. Jen díky tomu si totiž mohu zpětně potvrdit, že na světě je všechno tak, jak má být, že jdu správným směrem a že se nacházím ve správném proudu řeky života. Vzpomínám si v této souvislosti na citát ze Škvoreckého Miráklu „to řečiště je Strana“.

Období normalizace si bohužel velmi dobře pamatuji z doby svého dětství, i já ho mám pod kůží. Dobře si pamatuji i na heslo „kdo není s námi, ten je proti nám“. I tuto strategii bohužel spatřuji v každodenní praxi, a jsem si proto naprosto jistá, že oslava průměrnosti je opravdu zpět. Ten, kdo jenom trochu vybočuje (neprovozuje běhání ani cvičení, nestará se o to, aby byl fit, nezajímá se o aktuální diety, chce jenom číst a nic víc), ten je „jiný“, a tudíž je automaticky zařazen jako ten „proti“.

Někdy mne až mrazí z toho všeho úsilí: dobře vypadat, dobře nakoupit, zdravě uvařit, sehnat všechno potřebné tak, aby to nebylo drahé, zařídit včas, co se zařídit má. Ale stačí to? Běhat, shánět, zařizovat a zase znova dokola? Určitě to stačí na to, aby se dostatečně rozprostřela iluze, že vzít rodinu za svůj osobní cíl je to jediné správné snažení na Zemi. A iluze se rozprostírá mohutně.

Často jsem také svědkem toho, jak si shánčlivé kalupinky pletou rozdělování kolektivu (jejich taktiky jsou různé – od pomluv a popichování, přes rozšiřování klevet, až po ostrakizování) s prací samotnou. Pro samé taktizování a starosti o to, kdo je dnes s nimi (kritérium pro to se ovšem mění každým dnem, to podle nálady či dosahu pomluv z předešlého dne) zapomínají, že se dopouštějí zásadního omylu svého života – zpronevěřují se samy sobě. 

Vnímám, s jakým gustem se pěstuje všechno to srovnávání a porovnávání. Jen pokud se budu mít neustále na pozoru (pro jistotu přede všemi), jen tehdy se mi podaří dosáhnout (domnělého) klidu a oddávat se dojmu, že mi neuniklo nic zásadního, co by mohlo moje děti jakkoliv vyřazovat (sic!) ze společnosti (na toto je obzvlášť nutné být citlivá) a že jako matka dělám všechno správně, ke spokojenosti své rodiny. Kdo by chtěl dělat chyby? Chyby správné matky nedělají!

Kterého kandidáta myslíte, že si vyberou, mají-li volit mezi uvážlivým profesorem a neomylným zemanem? Zprvu to pro mne bylo překvapení, že i kalupinky tvoří voličskou základnu prezidenta Zemana, nakonec to ale chápu. Vždyť to všechno dává smysl a zapadá do sebe. A ještě se dovolím se zeptat: Jaképak myslíte, že mají kalupinky doma muže? Kohopak volí oni?

Žijeme tedy znovu normalizací, jak píše Petr Havlík?[1] Nebo se v nás normalizace  zakořenila daleko hlouběji, než jsme si vůbec dokázali představit? Prostupuje nějak skrytě dalšími generacemi? Nebo snad chce někdo normalizaci záměrně nastolit? Kdo? Myslím, že nikdo takový neexistuje. K nastolení normalizace stačí jediné – nenabízet vůbec žádné hodnoty, nikam společnost nevést, nikam ji nesměřovat. Jak je možné, že jsme se ocitli v takovém marasmu? 

Problém celospolečenského dosahu podle mne nastává v okamžiku, kdy přijmu rodinu za svou jedinou a poslední hodnotu a na všechny ostatní hodnoty šmahem rezignuji. To se pak ocitám opravdu zpátky v době normalizace, kdy se člověku jiné hodnoty než rodina zcela záměrně nepodsouvaly.

Než být součástí takového řečiště, to budu raději pobývat na břehu řeky a pozorovat, jak se to v ní dole po proudu mele. Než zoufale shánět a poptávat u druhých, jestli jsou se mnou (tedy proti všem ostatním), raději si popovídám s každým, kdo má úplně jiný pohled na svět, než mám já. Jak jinak bojovat s druhou normalizací? Copak lze žít bezchybně?

Autorka pracuje v mezinárodní společnosti.

19 7 2018

Amedeo Modigliani. Seated Woman with Child (Motherhood). 1919. wikiart.org


[1] Petr Havlík v článku Co to, sorry jako, je? píše: „Československá normalizace byla vlastně aplikací neostalinismu ve středoevropských podmínkách. Kreml si nás dobře hlídal. Základními kameny zvráceného celospolečenského konsensu byly tehdy lež, strach a permanentní oslava průměru. Hlavně nevyčnívat a v klidu proplouvat. Tato mentalita přežila a dnes zažívá mohutnou recidivu, tak jako nemoc po domnělém vyléčení.

 

 

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1