TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
verni-cti-sve-rasy-vzdelanci-xenofobove
Otakar Slavík. Barevná schíza.

Věrni cti své rasy – vzdělanci xenofobové

Prohlašují, že nevědí, co je to pravda, co je spravedlnost či jiná „metafyzická mračna“.

„Člověk nenáleží svému jazyku ani své rase; patří jen sám sobě, poněvadž je bytostí svobodnou a tedy mravnou.“ Renan

Zmíním se o rysu, jehož podobu patriotismus na sebe u moderního vzdělance bere: je to xenofobie. Nenávist člověka k „člověku zvnějšku“ (cizákovi), jeho pronásledování a pohrdání člověkem, který není odsud. To všechno, u národů tak trvalé a zdánlivě tak nezbytné pro jejich existenci, bylo nyní převzato lidmi tak říkajíc duchovními, navíc uplatňované s velkou mírou důstojnosti a absencí jakékoli naivity, což nepřispívá zrovna málo k tomu, aby takové převzetí bylo hodné zmínky. Je známo, s jakou systematičností okruh německých expertů už půl století (psáno 1927) vyhlašuje úpadek  každé jiné civilizace, než té jejich, a jakých slov se nedávno ve Francii dočkali obdivovatelé Nietzscheho nebo Wagnera, dokonce i Kanta, případně Goetha od Francouzů, kteří se o sobě domnívají, že jsou zrození jako vzdělanci.[1] Nakolik je tato forma vlastenectví u lidí ducha nová, zvláště ve Francii, o tom je možno se přesvědčit, když pomyslíme na Lamartina, Victora Huga, Micheleta, Proudhona, na Renana, máme-li citovat vlastenecké vzdělance předcházející dobu, která nás zajímá. Musím opakovat, nakolik vzdělanci přijetím tohoto patriotismu oživili vášeň zbytku společnosti?

Bude nám předestíráno, že už půl století, zvláště pak posledních dvacet let před válkou, byla ta nejostřejší nacionální stranickost Francouzům, kteří chtěli chránit svůj národ, vnucena, a že jen ti, kdo se s tímto fanatismem ztotožnili, byli opravdovými vlastenci. Netvrdíme opak. Říkáme pouze, že vzdělanci podlehnuvší tomuto fanatismu zradili svou roli, která tkví právě v tom, že tváří tvář národům a nespravedlnosti, ke které je odsuzují jejich pozemská náboženství, vytvoří bratrství,  jehož jediným kultem je kult pravdy a spravedlnosti. Je pravda, že tito noví vzdělanci prohlašují, že nevědí, co je to pravda, co je to spravedlnost či jiná „metafyzická mračna“; že pro ně pravdu určuje užitečnost a spravedlnost okolnosti. To všechno učil již Kalliklés, ovšem s tím rozdílem, že on pobouřil důležité myslitele své doby.

Je spravedlivé uznat, že toto přilnutí k vlasteneckému fanatismu započali Němci. Francouzští vzdělanci byli – a zůstali tak ještě po hodně dlouhou dobu – podněcováni nejtolerantnějším vztahem k cizím kulturám (jako příklad může sloužit kosmopolitismus romantiků) v době, kdy Lessingové, Schlegelové, a Fichteové, Goerresové už ve svých srdcích bezmezně zbožňovali „všechno německé“ a pohrdali vším ostatním. Nacionální vzdělanec je v podstatě německý vynález. Je to ostatně téma, které se v tomto díle ještě několikrát vrátí: obsahuje tvrzení, že většina mravních i politických postojů přejímaných už padesát let evropskými vzdělanci, má původ v Německu, a že v duchovním směru je vítězství Německa nyní úplné.[2]

Lze konstatovat, že Německo vytvářející samo v sobě nacionalistického vzdělance a těžící z něj nárůst síly, přesvědčilo další země o nutnosti učinit totéž. Je nesporné, že zvláště Francie, jakmile Německo mělo své Mommseny, považovala za nutné mít své Barrèse, jinak by byla její národní náruživost velice podřadná a její existence značnou měrou ohrožena. Každý Francouz, který lpí na svém národě, musí být potěšen, že zde v posledních padesáti letech vznikla fanaticky nacionální literatura.  Bylo by však nicméně dobře, aby se onen Francouz věrný cti své rasy alespoň na chvíli pozvedl nad svůj bezprostřední prospěch a pokládal za truchlivé, že jej běh světa nutí k tomu, aby se z podobné věci těšil. 

V obecnějším slova smyslu můžeme připustit, že realistický postoj byl moderním, především francouzským vzdělancům vnucen vnějšími či vnitřními politickými podmínkami, které pro jejich národ vyvstaly. Ať je ten fakt jakkoli vážný, jeho závažnost by byla bývala výrazně zeslabena, pokud bychom zjistili, že se mu lidé vzdělanci lítostivě podrobují, že cítí, o kolik se jejich hodnota jeho vlivem snížila, nakolik je jím civilizace ohrožena a celý svět poskvrněn. Právě to však nevidíme. Vidíme naopak, že se tomuto realismu věnují s radostí; že podle nich je jejich nacionalistická zběsilost povyšuje k službě civilizaci a zvelebení lidstva. Máme tudíž před sebou úplně něco jiného, než úlohu, jejíž naplňování jde přímo proti momentálním událostem, jsme svědky naprostého  rozvratu morálních pojmů u těch, kdo mají vychovávat svět.

Rád bych uvedl ještě dva rysy, které mi připadají v patriotismu moderních vzdělanců nové, a kde  ten druhý rozhodně povzbuzuje nacionální vášně.

Ten první nejlépe vyvstane kontrastem s pasáží spisovatele z 15. století, která je tím pozoruhodnější, že její autor dokázal svými činy, jak veliká byla jeho láska ke své obci: „Všechny obce,“ říká Guichardin, „všechny státy, všechna království jsou smrtelná; každá věc ze své podstaty nebo náhodně nalezne svůj konec. Proto občan, který je svědkem konce své vlasti, nemůže se rmoutit nad jejím neštěstím tak, jako by se rmoutil nad svou vlastní zkázou; vlast podlehla svému osudu, jakému každopádně podlehnout musela; pro člověka, jehož smutným údělem bylo zrodit se v čase, kdy se taková katastrofa stala, je však nepřízeň osudu totální“. Pokládáme si otázku, zda existuje jediný moderní myslitel, milující svou vlast, jako miloval tu svou autor této pasáže, jenž by se odvážil utvořit si – a tím méně formulovat – ve svém zármutku soud tak podivuhodně svobodný. Navíc se tu dotýkáme jedné z největších bezbožností modernistů: odmítají věřit, že nad jejich národy existuje rozvíjející se vyšší řád, jemuž podléhají jako vše ostatní. Pro staré Řeky a Římany, kteří tak nesmírně zbožňovali svou obec, před ní přesto dávali přednost Osudu. Antická obec nacházela boží ochranu, ale nikdo nevěřil, že by byla sama božská a nezbytně věčná. Veškerá antická literatura ukazuje, nakolik bylo podle nich trvání jejich institucí nejisté a podléhající výlučně přízni bohů, kterou mohli vždy odvolat[3]: tady Thukydides připouští obraz světa, v němž Atény už nemají místo; tam nám zase Polybos ukazuje vítěze nad Kartagem přemýšlejícím při pohledu na požár stravující toto město:

I Řím spatří svůj osudový den.

To Vergilius oslavuje člověka z polí, pro něhož nemají žádnou hodnotu

res romanɶ et peritura regna.[4]

Moderním lidem byla vyhrazena výstavba jejich města – a péči jejich vzdělanců věž vyzývající nebesa.

Druhý nový rys v patriotismu moderních vzdělanců představuje jejich snaha přenést formu svého ducha do formy ducha národního – kterou přirozeně třímají proti jiným formám národních  duchů. Je známo nakolik vědci v posledních padesáti letech na obou březích Rýna vyjadřují myšlenky jménem francouzské vědy, německé vědy; s jakou afektovaností tolik našich spisovatelů stejnou dobu touží po tom, aby se v nich rozechvěla francouzská sensibilita, francouzská inteligence, francouzská filozofie; a zatímco jedni prohlašují, že ztělesňují árijské myšlení, árijské výtvarnictví, árijskou hudbu, druzí na to reagují zjištěním, že ten a ten mistr měl židovskou babičku a uctívají v něm semitského génia. Nejde tu o zkoumání, zda šťastná náhoda vědcova či umělcova ducha je signaturou jeho národnosti nebo rasy, a do jaké míry jí je; důležité je povšimnout si vůle moderních vzdělanců, aby tomu tak bylo a jak je to nové. Racine a La Bruyère se nijak nesnažili předložit svá díla sobě i světu jako projevy francouzské duše, a ani Goethe nebo Winkelmann nevystavovali svá díla jako výraz germánského génia.[5]  Zvláště  u umělců je to velmi pozoruhodný fakt. Je zajímavé, jak lidé, jejichž činnost spočívá, lze říci profesionálně, ve stvrzení této individuality, a kteří tuto pravdu přejali s plným vědomím před sto lety s romantismem, opouštějí dnes svým způsobem toto vědomí a chtějí být výrazem obecného bytí, jako projev kolektivní duše. Je pravda, že v této abdikaci jednotlivce ve prospěch „velikého neosobního a věčného Celku“ je obsažen jiný romantismus; je pravda, že tento umělcův posun může být ještě vysvětlen vůlí (kterou Barrès neskrývá) zvýšit potěšení ze sebe sama, neboť vědomí individuálního já násobí svou hloubku vědomím národního já (zároveň umělec čerpá v tomto druhém vědomí nové lyrické náměty); tím lze připustit, že umělec není hluchý ke svému prospěchu, když prohlašuje, že představuje národního génia a vyzývá své krajany, aby tleskali sami sobě v díle, které jim předkládá.[6] Pohnutky velkých duchů mohly být jakékoli, pokud však takto přinášeli – a s dobře známým randálem – celou svoji hodnotu vlastnímu národu, pak se oni nebo ti, kdo jsou za ně pokládáni, snažili naplnit očekávání podbízejíce se ješitnosti národů a posilujíce aroganci, s níž každý národ vrhá svou nadřazenost do tváře svých sousedů.[7]

Nedokázal bych lépe vyjádřit všechno nové v postavení vzdělance, než Renan, jehož slova by podepsali všichni myslitelé počínaje Sókratem: „Člověk nenáleží svému jazyku ani své rase; patří jen sám sobě, poněvadž je bytostí svobodnou a tedy mravnou.“ A na to odpoví Barrès, s jásotem podporovaný svými příznivci: „Morální je nechtít být zproštěn své rasy.“ Což je evidentně exaltace stádního ducha, kterou národy u kněží ducha málokdy slyšely.

Moderní vzdělanci jsou na tom lépe: prohlašují, že jejich myšlení může být kvalitní, dávat dobré plody, jen když se nevzdálí od rodné půdy, když se „nevykoření“. Jednomu se blahopřeje, že dělá ve svém Béarnu, druhému v jeho Berry a dalšímu v jeho Bretani. Toto pravidlo se neroztrubuje jen  pro básníky, ale i pro kritiky, moralisty, filozofy, pro všechny ty, kdo se zabývají činností ryze intelektuální. Odmítá-li se moderní vzdělanec vyvázat ze své země, získává tím nárok na to, že obsadí volné místo v intelektuálních análech a že jeho duchu bude přiznána kvalita. Pocity této vrstvy se od Plutarchových dob zjevně změnily. Tvrdil tenkrát, že „člověk není rostlina stvořená k tomu, aby zůstala nehybná s kořeny pevně uchycenými v půdě, v níž se zrodila“, nebo když Antisthenes říkal svým kolegům, pyšným na to, že jsou původní obyvatelé „dělíte se o tu čest se šneky a kobylkami“.

Musím poznamenat, že zde pranýřuji vzdělancovu vůli být určován svou rasou, zůstat připoután ke své půdě, jen pokud vytváří jeho politický postoj, nacionální provokaci. Toto omezení, tato výhrada se nedá lépe vyjádřit než citováním oné ódy, naprosto nepoznamenanou politickou vášní, ódy moderního vzdělance na „svou zem a své mrtvé“:

„A starý dub, pod kterým jsem se usadil, se dal do řeči a říká mi:

Čti, přečti si v mém stínu listoví gotické písně, jejichž refrény jsem kdysi slýchával smísené s šuměním mých listů. Duše tvých předků je v těchto písních, které jsou starší, než jsem já. Poznej tyto temné předky, poděl se o jejich dávné radosti i bolesti. Prožiješ tak, ty jepičí stvoření, dlouhá staletí v krátkém množství let. Buď oddaný, zbožňuj půdu své vlasti. Nikdy neber do ruky hrst půdy, aniž by sis uvědomil, že je svatá. Miluj všechny ty staré rodiče, jejichž prach smíchán s touto zemí mě staletí živil a jejichž duch přešel do tebe, jejich Benjamina, dítě lepších dní. Nevyčítej předkům jejich nevědomost, ani jejich zaostalé uvažování, dokonce ani přeludy strachu, které občas vedly ke krutostem. Je to stejné, jako kdyby ti někdo vyčítal, že jsi dítě. Věz, že oni pracovali, trpěli pro tebe, doufali v tebe, a že jim vděčíš za vše![8]

Přeložil a k brzkému vydání připravuje Michal Novotný.

Související text: Pravda a Láska. Politický kýč. Zrada vzdělanců.


[1] Zvláště pozoruhodný postoj zastával filosof Boutroux. Krásný příklad jeho kritiky podal Ch. Andler (Les Origines du pangermanisme).

[2] Dnes je to mnohem větší pravda. S našimi básníky (surrealistickými), jejichž vyhlášenými mistry jsou Novalis a Hölderlin, s našimi filozofy, kteří se dovolávají Husserla a Heideggera, s nietzscheismem, je to triumf vpravdě světový. (Poznámka z vydání v r. 1946).

[3] To je zvláště patrné v chóru Sedm proti Thébám: „Bohové tohoto města, nedopusťte, aby bylo zničeno s našimi domy  ...Ó vy, kteří obýváte tak dlouho naší zem, zradíte ji?...“ Je to vidět i o šest století později v Aeneidě, kde se zachování trojského města za mořem jeví tak jasně, jako by vyplývalo jen z ochrany bohyně Juno a rozhodně ne z nějaké vnitřní danosti trojské krve, která by zajišťovala věčnost.

[4] Římské záležitosti a království odsouzené k záhubě (lat.)

[5] I když i tady, jak se zdá, objevili Němci vášeň, kterou tu odhalujeme. Lessing a Schlegel byli zřejmě první, kdo vyzvedávali své básníky jako výraz národní duše (pobouřeni univerzalismem francouzské literatury). – Lidé fracouzské Pleiade, které nám určitě mnozí uvedou jako protiklad, chtěli dát své sensibilitě národní výraz, národní projev; nikdy však nemínili dát této sensibilitě národní charakter, aby je postavili proti jiným národním cítěním. Systematická nacionalizace ducha, to je opravdu vynález moderní doby. – A co se týká vědců, byla z největší pravděpodobností umožněna odstraněním latiny jako vědeckého jazyka, což pro civilizaci znamenalo závažný zpomalující moment, to je nadevše jasné.

[6] Takový byl podle Nietzscheho případ Wagnera, vydávajícího se pro své krajany za mesiáše německého umění, jenž by v něm našel „hezké neobsazené místo“, zatímco veškeré jeho umělecké utváření, stejně jako základní  filozofie byly naprosto univerzalistické. (Srov. Ecce homo: „Wagnerovi jsem nikdy neodpustil, že se tak podbízel  Německu.“) Napadá nás, zda by se něco takového nedalo říci o tom kterém apoštolu „lotrinského“ či provensálského „génia“.

[7] Národovectví ducha přináší občas výsledky, jejichž sladkost není vždy dost vychutnávána. V roce 1904 při slavnostech k výročí Petrarky, nebyly pozvány národy Goetha ani Shakespeara, které nejsou latinské, pozváni však byli Rumuni. Nevíme, zda byli zváni i Uruguajci.

[8] Anatole France, La Vie littéraire, díl II. – Vůle, o které zde píši, měla u francouzských spisovatelů ještě hodně jiných důsledků než těch politických. Nikdy nebude dost jasně řečeno, kolik z nich v posledních padesáti letech promarnilo svůj talent, zapřelo své opravdové dary snahou být „na francouzský způsob“. Vhodným příkladem je tato Voyage de Sparte, kde tolik stránek naznačuje, jak skvělé dílo by to bylo, kdyby autor nebyl nucen chovat se pod řeckým nebem podle lotrinské duše. Narážíme tu na jeden z nejpodivnějších rysů spisovatelů té doby: zavrhovali svobodu sami v sobě, horečně toužili po „disciplině“ (veškerý úspěch Maurrase a Maritaina pochází odsud), přičemž tato  touha je u většiny z nich důsledkem základního intelektuálního nihilismu, který se spolu s beznadějí tonoucího freneticky pojí s vírou. (O tomto Barrèsovu nihilismu srov. Curtius: „Barrès a intelektuální základy francouzského nacionalismu“, úryvky v Union pour la vérité, květen 1925; u Maurrase srov. Guy-Grand, již cit., a L.Dimier, Vingt Ans d´Action française: „Nikdy jsem nespatřil sklíčenější duši, než je ta jeho.“) Avšak psychologie současných spisovatelů mimo její politický dosah se našeho tématu netýká.    

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big