TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
jak-ztratit-dusi2
Michal Matzenauer. 2016.

Jak ztratit duši

Dostal jsem téma: Svatopluk Karásek, jak ztratit duši. A ve mně hrklo. Říkal jsem si, to je útok na mou osobu. Od mých vlastních kolegů. Oni si asi říkají, vzdal se farářského povolání, odešel do politiky, odešel za lépe placeným, zradil naše řady, ztratil svou duši, tak ať nám o tom poreferuje, co s člověkem taková ztráta udělá. Není nad vlastní zkušenost. A já takové pojetí svého vstupu do politiky nepřijímám, bráním se mu. Ale jak se bránit. A proč se bránit. Někdy je lépe nechat to být nebo nechat je být. Ty mistryně a mistry zlovolných interpretací. Výkladů a pseudoodborných posudků vážných rozhodnutí někoho jiného. Nech je být. Přijmi to a později jsem si k tomu přidal nakonec: přijmi i to, že svou duši ztrácíš. Nebo dokonce, žes ji už možná ztratil. Že na tom vnitřně nejseš ani nejlíp ani dobře. Že vnitřní život je makačka, ve které se nedá mluvit o vítězství a o úspěších. Hlavně, je-li člověk životem nucen stále za sebe vydávat počet ze svého vnitřního života - však to jako pravidelní zvěstovatelé naděje znáte. Tak se nerozčiluj a přijmi to, buď jakýmsi expertem či korunním svědkem, ukázkou bratra, který ztratil duši, který vypadal nadějně ale nakonec nám vyduchl.

Slyšeli jste jistě mluvit mnohé skutečné experty, kteří vykázali počet ze své celoživotní snahy, ze svého studia na téma duše. Jste asi na rozdíl ode mne nabití mnohým poučením, kroužením kolem tohoto tématu. Kam se hrabu. Já tomuto tématu nemohu dát víc času, než přípravě jednoho nedělního kázání. Na druhou stranu jsem duchovní. Zabývám se již nejméně 50 let s pojmem lidské duše. Moje žena Stáňa byla psycholožka, za těch společných 40 let jsme mnohé poznali a prodiskutovali. Snad je tu určitá kompetence k vlastnímu vyjádření se o lidské duši. Snad si vše nemusím cucat z prstu, snad mohu o duši promluvit od duše (z duše). Určitou odvahu přiznám ztráty duše mi dodává i výrok mistra, Karla Bartha, který o sobě řekl: „vím, jak vypadá smutná tvář ateisty a neznám to z nějaké obrázkové knížky, znám tuto tvář sám ze sebe“. A když tu smutnou tvář zná sám ze sebe tak výkonný a veliký muž víry, tak proč bych měl vnitřní chudobu zatloukat já. Jeho menší či nejmenší bratr ve víře.

Nevím, jak vám to vysvětlili či vytmavili moji poučenější kolegové. Ale já mám zato, že výklad pojmu duše je nejednotný. Že neexistuje přesná definice ani přesný popis, že v tom pojmu máme tak trochu maglajz. Když by se dnešní bohohledač obrátil na různé duchovní jedné či různých církví s otázkou, co je to duše a jakou roli hraje, že by se mu dostalo různých a někdy i protichůdných odpovědí. Ještě jsme se nedohodli co to vlastně duše je.

Pojmová tradice nám dává mnoho možností a nuancí, když se sleduje nitro člověka. Například nitro, vnitřnosti, ledví, duše, duch, srdce, charakter, svědomí, mravní zákon ve mně, moralita, vnitřní hlas, superego, transcendentní příhovor bytí jsoucna atd. Toto pojmové bohatství ukazuje k tomu, že dříve se věnovali zkoumání a pozorování a rozlišování v lidském nitru více než my dnes. My bychom dnes tolik pojmů na to, jak zmapovat nitro člověka, nepotřebovali. Ale když už je máme, tak bychom měli mezi nimi nějak rozlišovat.

Zajímavá, až zarážející je svoboda, v jaké tyto pojmy používá Písmo svaté. Tam, kde je psáno duše, my bychom dnes použili spíše duch. A tam, kde je použito srdce, říkám si, zde by mělo být duše. Bratr profesor Jan Heller na toto téma přednášel. A já tam jakousi nejednotnost či positivně pestrost pojmovou, která se nemá a nedá kategorizovat, cítím. Při vší této nejednoznačnosti se stejně budeme muset v naší víře rozhodnout, jakou roli a jakou hodnotu duši člověka právě v naší osobní víře přisoudíme nebo spíše uvážíme. Buď a nebo. Buď je duše člověka nutným předpokladem, nezbytností vnitřního života, a nebo je to něco, co hraje až druhé housle. Nebo dokonce je to něco zbytného.

Pamatuji se, jak na mě, (na nás) v mládí silně zapůsobilo pojetí Tresmontantovo. Chtěl jsem dnes z jeho knížky citovat, ale nenašel jsem ji v knihovně, ztratil jsem tím celou drahocennou hodinu, asi je ještě někde v krabicích. Ale stejně si to asi pamatujete, na jedné straně tělo, řecky: sarx, sóma a na straně druhé duch, duch Boží, duch svatý. Přičemž právě duše je pevně spojena s tím sóma, s tím tělem. Živočišné přirozené, tělesné a duševní je propojeno v jedné kategorii a kvalitě. Žilkův překlad prvního listu Korinským 15,45 to zdůrazňuje, když překládá: „„První člověk Adam se stal živou, živočišnou duší“; poslední Adam bude oživujícím duchem“. Není ovšem napřed duchovnost, nýbrž pouhá živočišná duševnost a potom teprve duchovnost. Nebo v prvním listě Korintským 2,14: Člověk duševní, psychický, to jest jako přírodní bytost bez ducha Božího. Nechápe věci ducha Božího. Kde je v řečtině psychická, překládají kraličtí hovadná. A profesor Žilka tam má otroci smyslů. V mládi mě toto pojetí silně oslovilo a tak trochu jsem si ho vštípil. I moji přátelé. Jednou se náš spolubydlící Londýn vrátil naštvaný z nějakého úřadu a říkal o soudružce za přepážkou: To ale byla biopsychická příšera. Když ještě Stáňa studovala psychologii, často jsem připomínal onu kralickou hovadnost. A postrádal jsem právě pneuma či spiritus Boží.

V té době, v mládí, v rozletu jsem to viděl a vykládal si takto: Jistě, že má člověk duši, podobně jako má tělo. Ale je tam i kvalitativní spojitost. Je to rub a líc téhož. Duše má svou funkci, nesmí se jí pohrdat. Stejně jako tělo. Za vnitřní i tělesné funkce jsme vděčni a třikrát běda, přestane-li byť maličká funkcička v těle či v duši fungovat. Proč jsi ve mně tak smutná, duše má, a proč ve mně bolestně sténáš. Hle, to je jedna krásná funkce duše. Ona sténá, křičí, alarmuje, snaží se zmobilisovat člověka, který se ocitl ve stavu nouze, ve stavu ohrožení, ve stavu, kdy mu jde o kejhák. Ve stavu bez ducha, ve vztahu bez Boha. Stejně, jako je positivní to, že bolí zub. Představte si, že by se kazil a nebolel. Stejně, jako nás bolest zubů zvedá ze židle, z křesla a vede nás do křesla k zubaři, tak nás bolest duše, její sténání, upozorňuje, že něco podstatného není v pořádku. Žijeme bezbožně nebo planě, zhovadile, ještě aby nebolela duše, ještě aby nesténala duše má, to už by byla nadobro k ničemu. Jen ať sténá a nedávejte na to žádné prášky, tím se to nevyřeší. To chce prostě zubaře, to chce akci, to chce změnu, to chce pokání tedy změnu smýšlení neboli metanoia.

V tomto pojetí je duše cosi podstatného podobně jako tělo. Ale není to to nejpodstatnější. V tomto pojetí můžeme přenechat péči o tělo kadeřníkům, mastičkářům, hygienikům a lékařům, péči o duši pak terapeutům, psychologům a psychiatrům, a my duchovní se věnujeme pouze věcem duchovním. A duch, přátelé, říkával jsem, vytváří z našeho života cestu. To je to směřování, následování. Člověk duchovní, to je ten na cestu zvoucí, to je cestář. Svatý František říkal tělu „bratr osel“. A my jsme právě jako frajeři ducha nazývali duši skuhralka, sténadlo a fňukna. Neříkám, že je toto pojetí scestné. Nedistancuji se od svého mládí, ale dnes se mi zdá příliš vyhraňující se. Mé víře se už tak moc nehodí do krámu.

Říkal jsem, že budeme muset uvážit, jakou roli přisoudíme duši člověka. Buď a nebo. Nastínil jsem to první, to buď. A nyní: a nebo. A nebo by byla věčná škoda duši člověka umenšovat, degradovat, dehonestovat, nadávat jí právě do fňuken. A spojovat ji po způsobu kralických překladatelů s hovadstvím. Vždyť se o ni v Písmu mluví, vždyť již přešla do vědomí a podvědomí lidí. Vždyť má své místo a svou váhu v českém jazyce i v jazycích ostatních. Když chceme říci něco upřímně, říkáme na mou duši. O nějakém člověku řekneme, že je oduševnělý, když se bojíme, říkáme, že ve mně byla malá dušička. Karel Jaromír Erben říká: tělo do hrobu přísluší, běda, kdo nedbal o duši, a Karel Kryl zpívá též zcela relevantně: intelekt když bez duše, pak podoben je ropuše. I já v písni Iťs too late myslím na duši, když zpívám: mé srdce se bojí, zda je tu něco, co nás ještě pojí. Zdá se mně veliká škoda ve jménu duchovní vyhraněnosti opouštět cosi, co má v sobě tu katolicitu, globálnost či universálnost.

V našem vyznání vyznáváme, že věříme v Boha Otce Stvořitele nebe a země. Ano, je tu přeci Stvořitel a tvůrce a on má právo své tvory obdarované svobodou ověřit svým podpisem. Může své dílo, které nalezl velmi dobrým, signovat. Dát mu svůj punc, který říká, zde nebyla u díla jen náhoda, zde byl u díla vyšší úmysl lásky. Bůh dává do svého díla, do každého člověka přicházejícího na svět své signum, svůj punc. Každý člověk, přicházející na svět, má v sobě tento punc. Kousíček celého Boha. Každý vzniklý člověk má svou vlastní duši, která je společným jmenovatelem všech živých, všech generací. Je pojítkem mezi tvůrcem a tím, který vznikl. Pojítkem mezi chtěným a reálným. Pojítkem mezi smrti podrobeným a smrt přesahujícím. Duše je živé signum tvůrce v člověku, který byl stvořen k Božímu obrazu. Duše veškerenstva je vložená celistvost. Antičtí filosofové to vyjadřují - duše je celostní dimensí všeho jednotlivého. Zdeněk Kratochvíl to demonstruje na stoické tradici uchované u Tertulliana. Pozoruje totiž jednotu duše, která je rozptýlená v celém těle, a všude je sama sebou. I v Izraeli věřili, že duše je nejvíce přítomna v krvi, v krevním oběhu. A Zdeněk cituje z Chrýsippovy Fysiky: Tak duše člověka rychle běží tam, kde je nějaká část těla poškozena, neboť nestojí o poškození těla, se kterým je věrně propojena. Celek člověka je organismus a ne pouze nějaký nános, který ožil. Lidské živé a jsoucí je příběh hmoty, které dal Bůh život.

Hebrejské ruah a nefeš - česky duch a duše - znamenají jednostejně vánek, dech, dchnutí. Duši člověku Bohem vdechnutou. Člověk je hmota Bohem oživená, Bohem nadšená. To nadchnutí zůstává podstatnou složkou života. A nepředstavuji si to nadchnutí nebo nadšení jednorázově. Že by Bůh nadchl každého člověka přicházejícího na svět již v lůnu matky či při porodu či při křtu nemluvněte. Že by ho nadchl na celý život jednorázové. Moc duše je podle tradiční představy podobná síle vody v pomalu proudící řece. Je přirozená, neovlivnitelná, proudí z pramene, který nedohlédneš.

Jde tedy o prostupnost, něco tebou prostupuje. Nadšení podle mého názoru není jednorázové, to by se mohlo v stísněném prostoru člověka nějak smrsknout, nakazit, zkazit. Ale jde o stále nové nadýchávání, o jakési umělé dýchání Boží, co jsme mu na vojně říkali dýchání z úst do huby.

Takže nyní ve stáří už mně nejde tolik o to se vyhranit. V tom buď a nebo se spíše kloním k tomu a nebo. Právě ve jménu universality. Duše zůstává něčím obecně lidským. Něčím, co nemají pouze věřící lidé, pouze vyznavači. Je tím anknüpfstpunktem, tou možností a šancí každého člověka, v kterém je Bůh. A mně to pomáhá, abych se k němu mohl vztahovat. I když je ten člověk třeba nemožný, což znám sám od sebe. To Boží v nás je záchrana. Ať už to nazýváme duchem, duší či svědomím, vždy je to záchranný vztah a je to vnitřní dotek.

Náš vnitřní život vytváří naše já, naše ego. A my, kteří žijeme vírou, víme, že to naše ego nesmí být zbujelé ani nabubřelé, že ho musíme držet na uzdě. A dobrým protikladem a partnerem našeho já je to Boží v nás. Naše duše, která často jde proti našim touhám a proti našim očekáváním. Která dovede překvapit a která dovede i vychýlit náš život. Duše je zdrojem toho, čím jsme. A vymyká se naší schopnosti plánovat a řídit. Cituji z Thomase Moora: Pokud jde o záležitosti duše, můžeme si jich hledět, těšit se z nich, podílet se na nich, ale nemůžeme je přelstít. Nemůžeme je ovládat nebo utvářet podle plánů našeho voluntaristického ega.

Zachovat duši, její Boží punc, nesvázat ji s tím hovadstvím, s tou biopsychickou příšerou. Znamená uchránit si Boží možnost v každém člověku. To znamená, najít to, co nás pojí. Společnou platformu s těmi, kteří jsou jinačí než my. Například nás tento pojem duše pojí s filosofy, vždyť sebrané spisy Patočkovy se jmenují Péče o duši. A tak by se mohly jmenovat díla všech filosofů od starověku až podnes.

Duše je kolegyní a alternativou našeho já a z toho pramení i odlehčení a osvobození. Ona nás vyvádí z vězení či z naší vlastní karikatury. Osvobozuje nás, odlehčuje, už nejsme sami na sebe tak hákliví, sami na sobě tak závislí. Jistě každý z nás začíná sám u sebe, ale sám u sebe nekončí. Duše ho vede a vyvádí do svobody od sebe i do svobody k sobě.

Zároveň se musím ještě krátce nějak vyjádřit jak ztratit duši. Jestliže řekl Martin Luther o svědomí: Zab tu bestii, tak já bych v mládí řekl v síle ducha svátého: Jdi dál, nech tu fňuknu. Jednej s ní jako jednáš s tělem. To znamená s úctou, ale hledej záchvěvy Ducha Božího a těm tělesným a psychickým tlakům nepodléhej. Dnes říkám: Ani v síle ducha neztrácej duši. Pečuj o ni. Vždyť duch Boží může vanout a znovu nadchávat právě i tvou duši. A ona tvé tělo. Vždyť je to vše propojené, celistvé, holotropní. Na otázku, jak ztratit duši, nám odpovídá sám Ježíš Kristus. Kdo by chtěl duši svou zachovat, ten ji ztratí. A kdo by ztratil duši svou pro mě, nalezne ji. V Matoušově evangeliu čteme: Ježíš pak opět zvolal hlasem velikým a vypustil duši. A tak dal duši svou na spásu mnohých. A proto ho milujeme z celého srdce a z celé mysli a z celé naší duše. I řekl mu Ježíš, musíte se znovu narodit, co se narodilo z těla, je tělo, co se narodilo z ducha, je duch. Duch kam chce, věje, jeho hlas slyšíš, ale nevíš, odkud přichází, a nevíš, kam odchází. Tak je to s každým, kdo je z ducha zrozen. A co ty na to, má milá fňukno?

Promluva z farářského srazu z roku 2004.

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1