TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
cuchonci-narudek-s-vuli-vitezit
Zdroj: The Artcouch.be. Výřez. (© Jarmo Mäkilä, 2015)

Čuchonci, nárůdek s vůlí vítězit

O  houževnatosti a skromnosti Finů jsme v Přítomnosti psali v souvislosti s konáním prezidentských voleb ve Finsku na počátku letošního roku[1] i v dalším článku Jana Dlaska[2].

Je zajímavé, že stejné vlastnosti Finů vyzdvihuje na stránkách Přítomnosti v roce 1925 v článku nazvaném „Proč asi Finové vítězí v Olympiádách“ i Jaroslav Adlof.

Inspirován vynikajícími úspěchy Finů na letní olympiádě v roce 1924, zamýšlí se podobně jako Jan Dlask nad tím, že finskou národní povahu formovala např. vůle nepodléhat cizí kultuře.

Proč nebyli Finové předurčeni k lenivému a zhýralému životu? Proč se američtí experti nemohli poučit o finském charakteru filmováním jejich sportovců? Jak posuzovali své ženské hnutí sami Finové? Od čeho osvobodila Finy prohibice? Proč je důležité, aby měl národ sebevědomí?

O těchto i dalších tématech čtěte níže v článku Jaroslava Adlofa, který přetiskujeme z našeho archivu v plném znění:

Je to snad poněkud divné, ale je to pravdou, že o Fi­nech se ve světě neví vlastně skoro nic. A je to snad až komické, že to „skoro nic“ je takového rázu, že o Fi­nech, malém nárůdku, čítajícím něco málo přes čtyři miliony osob, píše se ve světovém tisku mnohem častěji a více než o národech nepoměrně četnějších a větších. Ano, Finové jsou známější než celé skupiny národů, jako je např. celá naše „malá dohoda“. Zajímavá je přitom i ta okolnost, že ti Finové všeobecně platí za lidi málomluvné, že nedělají žádnou zahraniční propa­gandu, nic. Mlčí a nechávají o sobě povídati jiné. Svět se zajímá o Finy proto, že tito vítězí, a Finové vítězí a musejí vítěziti prostě zas proto, že jsou národem, který prakticky, skutečně, de facto je první v oboru tělesné kultury vůbec.

Zdůrazňuji naschvál to slovo „prakticky a skutečně“, poněvadž jinak Finové ve světě odborné tělovýchovy a ve světě teorií tělovýchovných nejsou známi. Finové neproslavili se žádnou metodou nebo soustavou gymna­stickou jako např. Švédové svým „tělocvikem švédským“, známým po celém světě, neměli žádného Jahna, jako Němci měli, žádného Héberta, Dalcroze aj. jako Francouzi, a neměli konečně před padesáti lety nikoho, kdo by se mohl alespoň z daleka porovnati s českým Tyršem.

Vůbec nic se neví o „finských metodách“ nebo „soustavách tělocvičných“, teoreticky jsou, jak se zdá, na tom Finové vůbec velice bídně, oni, jak by se na první pohled zdálo aspoň s hlediska odborného, vyhrávají a vítězí bez důkladných teorií, a ani na základě svých vítězství prozatím žádnou teorii nebudují. Proto zdů­razňuji to slovo „prakticky první v tělesné kultuře".

Snad někdo namítne, že přec jen podle rekordů je na prvním místě Amerika, a snad jiný namítne, že podle rekordů se tělesná kultura toho onoho národa vů­bec nemůže měřiti. Byl by to zajímavý problém sám o sobě, vymeziti různá hlediska, z nichž tělesná kul­tura může být posuzována, ale zabíhalo by to za hranice tohoto článku. Je to ostatně těžší problém a snad i po­někud příliš odborný, ale snad lze vymezit aspoň struč­ně osobní hledisko.

Rekord sám o sobě, jediný rekord, to nemusí zname­nat pravda, mnoho, lze říci, že běží o výjimku, zvlášt­nost a ojedinělost v tělesné vyspělosti. „To je toho,“ řekne malý český človíček někde při pivě, „to je toho, skočí-li někdo přes čtyři metry o tyči a nebo uběhne-li někdo čtyřicet dva kilometry za dvě a půl hodiny!“ A dodá pak sebevědomě a rozšafně: „Hlavní věc je zdra­ví. Hle, já ani neběhám, ani neskáču o tyči, a jsem přec jen zdravý.“

Snad to zní poněkud přehnaně, ale není to daleko od pravdy. Odborníci to podají učeněji a vědečtěji, ale v podstatě to často není jinak vyjádřeno. Najdou se např. v Německu mezi odborníky — profesory tělocviku — někteří, kteří prohlásí krátce a stručně, že marathonský běh je nesmysl, přepjatost. Je třeba dát si pozor na jejich důvody, každá věc dá se viděti z několika hledisek, a pravda nemusí být ani na té, ani na oné straně, ale někde uprostřed. Názor takového typického „kantora“ zní např.:

„Naše kultura nevidí nic pěkného v tom, aby běžec štval se jako zvěř po dvě tři hodiny marathonského závodu a pak aby se před cílem zhroutil tak trapně, jako např. italský závodník Dorando na olympiádě londýnské. Takových trapných pohledů musí být naše tělesná kultura prosta, my chceme jen krásné, estetické závody.“

Do jisté míry jsou tyto námitky jistě oprávněny, ale obyčejně výsledkem takovýchto úvah bývá upadnutí do extrému. Najdou se odborníci, kteří více méně vý­slovně zastávají pak ten názor, že tělesná kultura není vlastně k tomu, aby učila lidi, zejména mladé a nej­mladší, aby vyhrávali na závodech, nýbrž že tělesná kultura musí míti jiný, hlubší a morálnější význam. Čili: nezáleží na tom, je-li kdo o závodech první či po­slední, hlavní věcí je, aby závodník zůstal zdráv a aby ty závody neporušily nijak jeho „vyšší tělesnou kul­turu.“ O tom, jak se vlastně ten „stupeň tělesné kultury“ měří, není – žel, – mezi odborníky dosud sho­da... Ale je tu, krátce řečeno, celá řada odborníků, kteří zamítali a zamítají vše, co vede k závodivosti, která prý se téměř vždy zvrhne v přepínání, ve štva­nici, která zdraví neprospívá, ale škodí, a mimo to hlav­ně prý působí zhoubně i morálně.

Na druhé straně ovšem stojí ti, kteří naopak pevně jsou přesvědčeni o tom, že jediný morální účel tělesné výchovy, mimo složku zdravotní, je v tom, že mládež naučí se závodit, a pokud lze, vyhrávat. Není-li tělo­výchova s to připravit chlapce čí dívku pro tzv. závody života, pak prý je to nedokonalá tělovýchova, pak prý je to snažení bez užitku.

Tedy na jedné straně se vše vede k závodu a závo­dění, na druhé se považuje za cenné jen to, co vypadá esteticky a co je zdravé, při čemž se závodění více méně jen trpí jako nutné zlo, nejcennější při závodě se považuje ne výhra, ale estetický požitek. Zhruba vzato je na jedné straně Amerika a Anglosasové vůbec se svými tisíci závody mládeže i dospělých ročně, a na druhé straně je to Evropa ostatní – (na menší výjimky nehledě), – kde odborníci tělovýchovy snaží se, pokud mohou, aspoň mládež od závodů uchrániti.

Jaké stanovisko zaujímají v této věci Finové? Fi­nové jsou po této stránce šťastni potud, že neměli nikdy a nemají ani dnes žádné své „soustavy nebo metody“, a tak si prostě vybírají to, co se jim zdá dobré. A to, co dělají, dělají dobře, to je vše, proč Finové jsou dnes první v tělesné kultuře. Žádné tajemství, jen dobrá práce a vůle, ke které ovšem nutno připočísti i některé podstatné věci, o nichž později. Prozatím stačí jen zmínka o finském hledisku na marathonský běh.

Finové vědí o Dorandovi, ale to byl Ital, asi pře­pínal své síly, dobrá, jeho chyba, ale běh sám že by někomu uškodil? Vždyť oni, Finové, běhají a jak bě­hají a přec nikdy svět nečetl, že by některý finský zá­vodník u cíle padl!?

Finové ve větším měřítku pěstují lehkou atletiku, zimní sporty, řecko-římský zápas a částečně plování. Ale také gymnastika se u nich pěstovala, byť ne ve větším měřítku, a hle, Finové, národ podle pojmů ci­zích odborníků „sportovní“, objevili se na pařížské olympiádě (1924, pozn. red.) s družstvem gymnastů, které se utkalo tedy i se Sokoly! Pravda, byli slabí, bylo vidět, že přišli poprvé na mezinárodní fórum, byli předposlední, ale snažili se. Nebojí se asi závodit, mají takovou těles­nou kulturu, která vede k závodění, a tak asi si myslí, že zůstali-li jejich závodníci zdraví po marathonském běhu, zůstanou zdraví i po závodu nářaďovém, který je zas americkými některými odborníky perhoreskován.

Co nás Čechy přitom může zvlášť zajímati, je to, že po závodech pozvali si prvního přeborníka, jihoslovanského Sokola Štukejla k sobě do Finska co instruk­tora. A podle posledních zpráv mešká tam dosud. Tedy možná, že později se s nimi ještě častěji utkáme, nebylo by to při finské houževnatosti nic divného, začali a tedy asi i dokončí i „závodění v gymnastice“.

Ale je třeba ukázati přesněji, proč vlastně jsou Fi­nové první. Bylo již řečeno, že jeden jediný rekord sám o sobě ještě nic neznamená. Ale je-li těch rekor­dů řada a je-li tu řada příslušníků jednoho národa, kteří vybojovávají tyto rekordy v závodech mezi ce­lou řadou národů, pak nutno uznati, že tyto rekordy mají již svou váhu při posuzování tělesné vyspělosti národa. Nelze však dávati rekordům absolutní plat­nost tak, aby se řeklo, že ten národ, který má nejvíc rekordů, je a musí býti také v tělesné kultuře nejvy­spělejším. Je možno (teoreticky! praxe to nepotvr­zuje!), že mezi národem, který neprovozuje téměř žád­nou uvědomělou tělovýchovu, se najde jedinec, zralý pro světového rekordmana. Praxe ale ukazuje, že to bývá pak vždy jen jedinec, a tak lze téměř s matema­tickou jistotou posuzovati podle poměrů rekordů také snahy tělovýchovné v tom či onom oboru nebo druhu závodu. Takový rekordman, toť, jak správně uvádějí odpůrci závodů, výjimka, jeden z tisíce. Jenže tedy tam, kde žádného rekordmana nemají, tam také s nej­větší pravděpodobností nemají těch tisíc závodníků obyčejných, tam nemají obyčejně nic. Je to jasné i na sokolském případě. Těch vynikajících našich osm bor­ců nebylo vybráno náhodou, ti se opravdu vypracovali aspoň z tisíce sokolských borců, a proto mohli míti a také měli opravdu mezinárodní úroveň. A tak je to i s Finy. Takový Kolehmainen, Nurmi, Ritola, Steenross a jiní, toť výběr. Nestojí sami, i když jsou to špičky.

A protože je Američanů skoro 120 milionů a Finů jen čtyři, je každému nepředpojatému jasno, že ti Fi­nové jako národ musí býti tělesně na tom mnohem lépe i než Amerika, když ze čtyř milionů lidí mohou vybrat takové závodníky, kteří vyhrají např. v atletice deset prvních cen, zatím co Američané vyhráli dva­náct, tedy jen o dvě více!

Historie prvních cen je poučná. Finové objevili se na olympiádě teprve r. 1906, kdy měli cenu jednu, pak 1908 neměli žádnou, 1912 měli šest prvních cen, 1920 již osm a 1924 deset (roz. 1. ceny v lehké atle­tice). Celková bilance je: Amerika od počátku her olympických 1. cen 109, Finsko 25, Anglie 23 a Švéd­sko 8. Kdežto však Anglosasové i Švédi kolísají a spíše jdou zpět, Finové postupují, a to je jeden z hlav­ních motivů, proč jeví se po celém světě zvýšený zá­jem o finskou tělesnou kulturu. Bázeň, že jednou Fi­nové budou vůbec první.

Lidé hleděli a hledí vždy více na skutky než na krás­ná slova a tak přes učené i krásné často úvahy teore­tiků a odborníků lidé považují za prvního toho, kdo vyhraje v praxi a ne toho, kdo „vítězí na papíře nebo slovem“.

Zvítězili Finové, a proto celý svět je nyní zvědav na to, „jak se to dělá“, aby se vítězilo. Po olympiádě vy­jeli si do Finska dokonce někteří sportovní američtí žurnalisté, ale nenašli nic, co by bylo tak zvláštní, aby to vysvětlovalo finské úspěchy. Obyčejné cestopisné črty ze země jezer, lesů a rovin to byly, přibarvené zhusta pravým „amerikánským“ reportérstvím.

Nezbývají než vlastní dohady a úsudky podle toho, co člověk o Finech kde četl nebo od přátel, kteří ve Finsku před válkou nějaký čas byli, se dozvěděl. Mnoho toho není už z toho důvodu, že Finové o sobě mnoho nemluví.

Finové, starým slovem dříve u nás také Čuchonci nazývaní, patří celým svým rázem k severským náro­dům a také s nimi drží, původem svým nejsou však jako tito Germáni, ale rasově jsou příbuzní Maďarům. Typ jejich není ovšem dnes vždy nějak zvlášť čistý, podobají se daleko více Švédům co do vzrůstu, pouze jeden znak jim zůstal dosti často uchován, poněkud vysedlé lícní kosti a obličej spíše široký než úzký.

Z historie jejich lze uvésti stručně tolik, že byl to kmen, který postupně byl Velkorusy zatlačován na se­ver do drsných a bahnitých končin, v nichž se dnes nachází, a tak dostal se mezi dvojí vliv, proti němuž musel bojovat o svoje národní bytí a nebytí, mezi Rusy na jedné a mezi Švédy na druhé straně. Třetím nepřítelem byla mu země sama, neúrodná a drsná mo­čálovitá rovina, země tisíce jezer. Neměli tedy Finové nikdy mnoho příležitosti k lenivému zhýralému životu. Pastva, pole, na nichž se daří oves a brambory, lesy a jezera s hojnosti ryb, to je i dnes ráz finské krajiny. Přirozeně v novější době přibylo i něco průmyslu sou­visejícího ponejvíce s dřevařstvím a poloha při moři dala vzrůst i obchodu. Ale převládá i dnes zemědělství. Na mezinárodní družstevní výstavě v Gentu 1924 uve­dena byla hlavně družstva mlékařská s čilým vývozem, mimo to však i družstva úvěrní, konzumní a lesní. Všech družstev v zemi bylo přes 3300 a měla celkem něco přes půl milionu členů. S rázem země souvisí i způsob výživy. Jídlo v lepších restauracích a na ná­dražích bylo vždy (před válkou) hojné, několik druhů chleba, mezi tím vždy zvláštní černý chléb, hrubý, nejspíše ovesný, červená řepa, hojně masa, zkrátka vý­živná a hutná strava. Nápadné bylo, že piva nebylo obyčejně vůbec viděti. Ne že by snad nebylo k dostání, ale nepilo se tak jako je obyčejem u nás. Tak zní informace z doby předválečné, ale asi se mnoho nezměnilo. Nejvýš s tím pivem a ostatním pitím to bude místy poněkud jiné. Ve Finsku dnešním je totiž uzákoněna prohibice, a každá probihice vedle dobrých stránek má své špatné stránky. A tak také ve Finsku dnes existuje podloudnictví s kořalkami apod. lihovinami se všemi ostatními stinnými stránkami.

Politický život Finska dán je bojem proti Rusku. V boji tom dosáhli Finové před válkou již značné samostatnosti neb lépe řečeno samosprávy, a v bojích proti bolševikům dobyli si úplné samostatnosti a neodvislosti.

Politický jejich boj usnadňován jim byl, z našeho hlediska mluveno, jednolitostí národní. V celém Finsku totiž usazeno bylo a snad dodnes je jen asi 40 tisíc Rusů.

Nábožensky běží o přísné luterány, přísné prote­stanty, o nichž Švédové, sami protestanti, jednomu re­portéru sportovnímu prohlásili, že je to „národ puri­tánský“. Bolševictví nemohlo ovšem v zemi tak pokro­čilé zapustiti kořeny a také dnes počítají v Rusku s Finskem jako se zemí protibolševickou.

Před válkou bylo možno se dohovořiti v městech i německy, spíše ovšem švédsky. Vůbec znalost cizích řečí mezi inteligencí byla veliká. Angličina i frančina, méně ruština. Finové však nepodléhali žádné z cizích kultur, vždy dovedli si udržeti svůj národní ráz, proto i hesla socialistická a jiná zpracovali národně. Nejlépe patrno je to na finském hnutí ženském, a na rozdílu, jakým chápalo své poslání studentstvo finské oproti studentstvu ruskému. Již před válkou např. studenti finští, pokud byli nemajetní, dostávali na svá studia půjčky od „státu“, resp. od krajů, a tyto půjčky spláceti mohli až tehdy, když dosáhli nějakého postavení. „Saninismus“ (odvozeno od románu Sanin Michaila Arcybaševa – pozn. red.) a jiné podobné mody ruské tehdejší doby neměly ve Finsku místa.

Abstinentní hnutí ve Finsku bylo jedno z nejsilněj­ších v Evropě vůbec. Téměř všechny zprávy před válkou v evropském tisku o Finech uveřejňované obje­vovaly se buď v rubrice abstinentní nebo v hlídkách ženských anebo to byly politické zprávy o odporu proti ruskému vlivu. Abstinentní hnutí bylo populární i v ši­rokých vrstvách právě z tohoto nacionálního odporu proti ruskému monopolu, proti ruské vodce.

Čím ale Finové zvlášť vynikali, to bylo jejich ženské hnutí. Finové proti Rusku zmobilizovali celý národ, a tedy i své ženy. Měli dva spolky, pracující pro žen­skou otázku, založené 1884 a 1892, měli před válkou v Helsingforsu 5 časopisů ženské otázce věnovaných. R. 1888 založena byla soukromá škola devítiletá pro přípravu na univerzitu, a to koedukační. Vůbec prý se koedukace ve Finsku velice osvědčila. Porozumění pro ženskou otázku bylo takové, že když r. 1906 byla dána (resp. byla Finy vybojována) nová ústava, vše­obecné rovné volební právo mužům i ženám, bylo do prvního sněmu podle této ústavy zvoleného, zvoleno 19 ženských poslanců.

Proti ruským studentům, kteří hlavně „řeší hluboké problémy“, stojí finští, kteří doopravdy studují, proti ruským studentkám, které mají největší zájem na problémech „revolučně-osvobozovacích“, stojí tiché, skromné Finky, mající zájem na abstinenci apod. Byla celá řada spolků „Marta“ (čistě protestantské jméno!), které pracovaly čistě prakticky podle hesel: „jen střízlivý národ dobude si samostatnosti“, které pracovaly proti tanci (ženské spolky) atd.

Typické pro skromnost finskou vůbec bylo i vystou­pení finských delegátek, vyslaných v r. 1913 na mezi­národní sjezd pro všeobecné hlasovací právo žen do Pešti. Finské ženy mohly se vykázati tehdy několika­letou prací na sněmu, a mohly tedy jistě mluviti ze svých zkušeností. Ale zdálo se jim výhodnější o sobě nemluviti. Vyžádaly si dobrozdání o své činnosti od dvanácti předáků finských a z těchto prohlášení sesta­vily malou brožurku, která mluvila za ně.

V jednom českém referátu stálo tehdy: „Tyto de­legátky budily náš podiv neobyčejnou skromností, prostoduchostí a málomluvností. Vypadaly jako Popelky mezi delegátkami evropskými a americkými.“

A stejně příznivě jako cizinci posuzovali tyto své finské ženy také Finové sami. Jeden psal mimo jiné v uvedené brožurce toto: „Žádným způsobem to není feminismus (roz. práce těch poslankyň), neboť opatření jimi navržená přinášejí obecný prospěch.“ Dále uvádí se, a je to nad jiné význačný rys: „Na poměry rodinné politická plnoletost ženy neměla v žádném směru vlivu nepříznivého, spíše naopak.“ Nebo: „Obavy, že účastenství na životě politickém odcizí ženy přiroze­nému kruhu jejího působení, totiž v domácnosti a při dětech, neosvědčily se u nás.“ Jiný svědek píše v bro­žurce toto: „Co ženy ve sněmovně vykonaly vážnými snahami, svědomitou prací, obstojí víc než dobře vedle práce jejich mužských soudruhů. Naši ženští poslanci jsou sympatičtí, tiší a skromní, prosti veškerých stop sufražetství.“

Před válkou a před kongresem r. 1913 už zasazovaly se tyto ženy-poslanci o tyto otázky: aby zavedeno bylo pojištění mateřství, aby se zlepšilo právo nemanžel­ských dětí, aby se stanovil vyšší věk pro vdávání dí­vek, aby byly subvencovány snahy mravní, atp.

Tohle by bylo asi všecko, co lze zvěděti o Finech, zajímáte-li se o ně a můžete se vyptat někoho, kdo je zná a kdo tam byl. Ale otázka „proč Finové vítězí na olympiádách“ nemusí býti uvedenými fakty již jasna. Svět ví a píše o tom, jaký je ten Nurmi asketa, nemlu­va, jakou má vůli, ale přes to vše se najde i mezi od­borníky a trenéry celá řada takových, kteří počítají a měří každý jeho krok, kteří dávají filmovat jeho běh a myslí, že z toho udělají nějakou novou teorii, která jich svěřencům pomůže k vítězství.

Celý svět to ví, že finští (jiní ovšem také) závodníci jsou abstinenti, ale proto přec ještě mnoho atletů a závodníků bude ještě chtět občas se napít a občas si zakouřit a bude jim to divné, že nevyhráli. Můj do­brý přítel, od něhož většinu informací jsem čerpal, byl přítomen na jedné Olympiádě tomu, jak si jeden zá­pasník večer před závodem dal sklenici těžkého importního piva. A druhý den se pak divil, že jím takový Fin nebo Švéd vlastně jen tak tloukl o žíněnku.

A tak nevěřím ani dost málo na ty teorie a na ty centimetry, které by rádi nalezli američtí trenéři. Ty hrubé, zevní věci, které lze „odkoukat“, ty nejsou dávno to hlavní.

Genius, toť prý nadání a píle dohromady. Něco na tom je, ale není to myslím vše. Nadání, píle, odříkání, vysvětlí mnoho, ale vedle toho tu musí být ještě něco uvnitř, v srdci, něco, co se nedá fil­movat ...

Něco, co je vrozeno, vůle, pevná vůle i k nadání i k píli i k odříkání a nadto vůle k vítězství. A poněvadž tuto vůli mají všichni ti finští závodníci, je patrno, že tady je jeden společný činitel, někdo ještě skromnější a tišší než oni, tak skromný, že ho lze ná­ramně snadno přehlédnouti. A přec je to, podle mého skromného mínění, činitel hlavní.

Nezajímají mne svaly na rukách a nohách Finů, chtěl bych rozumět tomu, co je v jejich srdcích, a hlavně tomu, co jistě bylo a je v srdcích těch finských málomluvných žen, maminek Nurmiho, Ritoly, Kolehmainena, Steenrosse i ostatních. Zůstalo tam jistě něco z těch dávných předválečných bojů proti Rusům, Švé­dům i drsné přírodě, a tam také pramení jistě ta vůle k vítězství.

Redakčně upraveno. Původní článek Jaroslava Adlofa pod názvem „Proč asi Finové vítězí v Olympiádách“ ze dne 29. 1. 1925 najdete v archivu Přítomnosti zde.


 

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1