TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
maly-velky-muz-masarykuv
Victor Hugo. Planet. 1866. wikiart.org

Malý velký muž Masarykův

Titul knihy historika Zdeňka Pousty zní jednoduše Jaroslav Císař. Publikaci vydalo nakladatelství Vyšehrad v edici Velké postavy českých dějin. O kom knížka pojednává, neznalému čtenáři naznačí hned podtitulek: Astronom a diplomat v Masarykových službách. Dle četných dobových fotografií byl Jaroslava Císař (1894–1983) menšího vzrůstu, leč rozsahem svých znalostí, vzděláním i aktivit, patřil k velkým osobnostem první republiky. A to nejen jako Masarykův osobní tajemník v době jeho klíčového pobytu v USA v roce 1918, kdy se rozhodovalo o vzniku Československa a Císař se podílel na formulování Washingtonské deklarace z 18. října 1918.  Ve Spojených státech, kam tento absolvent brněnské obchodní akademie dorazil už na podzim roku 1912 za studiem matematiky a astronomie, se významně zasloužil i o organizování hnutí za získání samostatnosti i při utváření československých vojenských jednotek.

V roli prezidentova tajemníka pokračoval rodák z moravské Jemnice i v prvních letech Masarykova působení na Hradě. Neméně důležitá byla i jeho následná práce v diplomatickém sboru mladé republiky i v Lidových novinách. Za války pak vedl Studijní ústav ministerstva zahraničních věcí v Londýně, angažoval se i v poválečném efemérním pokusu o obnovení demokracie v Československu. Vítězní komunisté se Císařovi odměnili, jako ostatně mnohým jemu podobným osobnostem první republiky či protinacistického západního odboje. Ironií osudu to byl syn prvního prezidenta Jan Masaryk, jenž začátkem března 1948 věrnému spolupracovníkovi svého otce dopisem sděluje, že je z Ministerstva zahraničních věcí propuštěn. Od ještě horší odměny na Pankráci nebo v jáchymovských uranových dolech Císaře zachránilo nabídnuté místo na University of St Andrews ve Skotsku, kde se bude dlouhá léta věnovat pedagogické a vědecké činnosti. Nikdy se však nestane emigrantem. K rodné zemi ovládané komunisty si díky obšírné korespondenci a trpělivému přesvědčování nejvyšších představitelů režimu či různých ministerstev dokáže svůj vztah vždy legalizovat. Sotva odezní stalinské běsnění, začne do Československa pravidelně dojíždět na dovolenou, až se sem na začátku let 80. vrátí natrvalo. Inu zkušený diplomat se nezapře.

Odchod do Skotska je ale důležitý i z jiných důvodů. Císařovi se podařilo vyvézt a zachránit originál Masarykových rukopisů Deklarace nezávislosti dne 14. října 1918 prozatímní vládou československého státu i Nové Evropy. Obě písemnosti pak uložil ve washingtonské Knihovně Kongresu se zásadní podmínkou, týkající se především rukopisu historické deklarace: (…) do majetku Masarykova archivu nebo Národního muzea v Praze nesmí být dříve odevzdán, než bude jistota, že v Československu vládne režim, jenž uznav oficielně a upřímně Masarykovy zásluhy (…) a o němž nebude možno pochybovati, že dokument přijme a bude jej opatrovati s úctou a péčí, která mu přísluší. Stalo se tak za více než 40 let při druhé oficiální návštěvě prezidenta Václava Havla v USA.

Mimo zmíněné činnosti se Císař zapsal i do české literatury, a to kouzelnými jmény jako Hupity Dupity, Tidlidum, Tidliti nebo Žvahlava, jež použil při překladu knih Lewise Carrolla Alenčina dobrodružství v říši divů a Za zrcadlem. Autor geniálního českého převodu Žvahlavova projevu „Bylo smažno, lepě svihlí tlové / se batoumali v dálnici / chrudošní byli borolové / na mamné krsy žárnici...“,  psal i své vlastní verše, miloval vážnou hudbu, výtvarné umění. Jaroslav Císař byl zkrátka vzdělaný, kultivovaný, pracovitý a světaznalý člověk a zároveň i zapálený vlastenec, jakých bylo v okruhu prezidenta Masaryka a později i Beneše nemálo. Autor knihy také uvádí mnohá jména známých politiků, intelektuálů, umělců, vydavatelů či nakladatelů, kteří se okolo Hradu točili. Ti všichni sdíleli podobné myšlenky, zkušenosti i erudici a často se scházívali nebo spolu trávili volný čas na svých venkovských sídlech.

Právě proto se při četbě této knihy začnou dříve či později vkrádat do mysli čtenáře pochybnosti a otázky. A nejde ani tak o to, že historik Zdeněk Pousta nepřistupuje k objektu svého zájmu kriticky, ale s neskrývaným obdivem. Neustávající výčet pozitiv tak nakonec promění hlavní postavu v ideál dokonalého Čecha, čímž ale nezadržitelně ztrácí na své věrohodnosti. Čtenářův problém přesto leží někde jinde. V absenci jakékoliv reflexe autora anebo samotného Císaře, jež by se pokusila zodpovědět neodbytné otázky:

Čím to, že tato elita, za níž se obyčejný Čech tenkrát jistě nemusel stydět, nakonec prohrála s lůzou? Nebylo nastaveno něco špatně už v samotných počátcích budování státu, jestliže dílo tolik obdivovaného Masaryka vzalo podvakrát tak rychle za své? Nebyli to přece pouze sudetští Němci, kdo jako trojský kůň rozvrátili první republiku. S radostí se v době první vážné krize odloučili i Slováci. Nešlo zkrátka o sebevražednou iluzi budovat stát na lži, že existuje jakýsi československý národ? Lži, kterou mezi spojenci šířil například další Masarykův blízký spolupracovník Edvard Beneš, jenž bez skrupulí prohlašoval, že „Slováci jsou Češi hovořící jen trochu odlišným dialektem“? A proč masarykovská tradice nezabránila ani milionům voličů, aby v prvních poválečných volbách masivně volili komunisty? Ostatně v tomto směru Československo drží jeden historický světový primát. Nikde jinde nezískali ve svobodných volbách komunisté tolik hlasů (v českých zemích 43,25 %, celkově 40 %) jako v roce 1946 v ČSR. Neustále se to vysvětluje mnichovským traumatem, protektorátem, osvobozením Rudou armádou, hledáním jistějšího spojence než tradiční západní demokracie. Avšak nacistický zábor a následnou kolaboraci, jakož i osvobození Sověty, zažili i sousední Rakušané, a přesto si v poválečné rozdělené Evropě dokázali zajistit alespoň neutralitu. Neměli v tomto smyslu prozíravější, neřku-li chytřejší elity než Češi?

To všechno jsou otázky, které se při čtení knihy o životě Jaroslava Císaře vynořují. Možná, že jedna z odpovědí leží v následujících větách, v nichž popisuje svůj vztah s T. G. Masarykem:

(…) bylo to citové, ale hlubší než zamilovanost; byla v tom bezvýhradná samozřejmost lásky, nezmenšené pocitem úcty a obdivu, jenž se s ní mísil; vědomí, či spíše podvědomí jakési vyšší závislosti, která by mi vůči jinému člověku byla krajně nepříjemná, která však zde byla cítěna ráda, ba blažila; poměr k člověku, jehož autorita, aniž byla vynucována, je přijímána a uznávána s radostnou samozřejmostí dětského podřízení, o němž se však nemluví a nepřemýšlí, jako se v dobré rodině nemluví o poslušnosti; jehož pochvala a uznání má větší cenu než uznání a pochvala ostatního světa; mezi nímž a námi je výměna myšlenek, aniž se ozvalo jediné slovo; v němž vidíme svou oporu vůči nárazům a nebezpečím vnějšího světa, ale jehož považujeme za svou nejsvětější povinnost všech krutostí tohoto vnějšího světa uchrániti; byl to cit lásky synovské, poměr syna k otci, a já jsem z Masarykova okolí jistě nebyl jediný, který to tak cítil.

Dneska bychom řekli, že žili v masarykovské bublině. Jenže praskla a vystřízlivění v podobě trosek a zhroucených ideálů první republiky muselo být pro tyto lidi drsné. Hlavně po válce, když Masarykův národ sám na sebe vycenil zuby.

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1