Hlavní informace
jak-kritizovat
Joan Ponc. Untitled. 1946. wikiart.org

Jak kritizovat?

F. X. Šalda řekl, že mrtví žijí v živých mocněji, a čím pak víc je velkých mrtvých v národě, kteří spojitě žijí s živými, tím bohatší, plodnější a jemněji rozlišný je život všech živých dál a dál. Nuže, i jeho pradědský štít visí již na kmeni české kultury a pronikne ještě mocněji ze stále bohatnoucích větví českého rodu, poněvadž nebude nikdy zapomenuto jeho dílo a jeho jméno, které není jenom rodopisným záznamem, poněvadž podoba jeho působení objeví se v rodových podobách dalších generací.

...

F. X. Šalda, který nutně vycházel z liberalismu, nasál zde tvořivou neschopnost stanovisek absolutních. Byla to neschopnost tvořivá: Šalda rychle postihl zmrtvění a zplanění myšlenky, za níž kdysi stál, a proto – poněvadž měl nárok, aby jako spolutvůrce kulturních brázd, z nejhlouběji zabírajících – hledal zase plnost životní jinde. Při jeho životnosti bylo to jenom pochopitelné, poněvadž on sám nesnesl, aby i jeho vlastní zrno pohynulo nepěstěnou setbou. Šalda byl osobností mohutné jsoucnosti, nejen silné působnosti. Proto soudy F. X. Šaldy měly silovou platnost, ne tak vždy směrem k souzenému, avšak jako čiré poznání osobnostní, které inspirujíc se ze skutečnosti vytváří vlastní novou skutečnost myšlenkovou.

Šalda nebyl vlastně kritikem; byl nesmírně jemným a citlivým filosofickým pozorovatelem, který nad záminkou umělecké a kulturní skutečnosti odvažoval své vlastní vřazení a podle toho zákonnost dění. V tom byl jeho řád, kterému se podrobil, nazíraje ostatně sám svou kriticko-esejistickou činnost jako osobnostně výběrovou. Co promluvilo k němu řečí srozumění nebo hlasem protivným, tomu odpovídal; jedině tomu. F. X. Šalda – probíráme-li se k němu příměrem – byl by patrně v jiných dobách psal bouřlivé a vášnivé myslitelské traktáty a byl samovolným rádcem panujících, zvolil v naší době tvar sdělení době souladný: hřímavě učil pod záminkou umělecké a kulturní kritiky. Šaldův zápisník – toť civilní obměna nějakých soudobých listů k občanům měst pražských a lidu českému. Toť obrys jeho současnické podoby, jejíž linie kryly osobnost duchovně horlitelskou.

Tato soudobost má však téměř jakoby prorocký znak. Vždyť tento syn fin de siècle a učitel nové slohové epochy místo morálií a necesárií hlásal výsostnou etiku uměleckou; byl kallopoiétem, šiřitelem krásna. Mírou duchovního napětí byla mu ctnost umělecké krásy a hodnoty. Velmi významný znak na přerodu věků a znak, který z F. X. Šaldy i evropsky tvoří osobnost velkou. Vždyť vidíme: tam, kde mohl být sveden, tam vedl. On právě z krasodušství konce století učinil svou žeň etickou. Zde proroctví postižené z jeho osobnosti:

Zdá se již, že po střídách věků, které tíhly k duchovnu cestou povznášející, avšak na dítě člověka příliš výlučnou, cestou záporu všeho hmotného, aby v opojení bez míry daly se hmotou opojit – nastává nový sloh. Je to návrat k duchovnímu určení člověka, avšak cestou pokorného uznání podoby a krásy skutečnosti, cestou prostého zušlechťování údělu a velebením stvořeného jako obrazu božského. Zdá se již někdy, že vidíme tuto epochu, tento nový sloh: je to jakési produševnělé hellénství, které přijímá s radostí a obrozující se touhou úděl hmotného působení a povznese jej modlitebně, přinášejíc i v kráse dar své ctnosti. Snad – zjednobožštěné hellénství?

...

Šalda byl skutečně českým interpretem evropské kultury a skutečně především pro svůj lid. Tato zřejmá a úkolově vědomá vlastenecká služba Šaldova řadí ho právě mezi přímé předky. Zde nebylo nikdy pochybností o Šaldovi, leda snad v prvých létech, kdy proti domácímu universalismu zbrojil výzbrojí jiných směrů latinské evropské kultury. Ostatně, jak i v tom málo se vnitřně opíral o cizí autority a jak i v nich si vybíral jenom osobité a dočasně platné zbraně podle svých českých hledisek a pro české potřeby, o tom svědčí žertovná, a tuším, i veřejně přiznaná věc, že mladý Šalda velmi často kryl své vlastní myšlenky jakoby parafrázující citací a interpretací nějaké osobnosti cizí. Bylo to nepoznatelné proto, protože uměl ducha takového, jakoby správného výkladu, podložit osobnosti, která myšlence ladila. Tak třeba v určitých případech Tainovi. Lidem přísně přesným může se zdát tento postup – ostatně možný jenom u duchů silných a v sobě zacílených – hříchem na liteře zákona a nezákonnou libovůlí. Rádi věříme, že pro tento nešvar bude mít jednou literární historik tuhou práci, aby shledal podle vlastních výroků „vlivy“ na F. X. Šaldu, kdyžtě Šalda sám takhle ovlivňoval své předlohy; zato skutečné vlivy budou mít často podobu, alespoň směrovou, jeho vinných i nevinných obětí, které byly tomuto Saturnovi soustem k vlastnímu růstu.

...

A ostatní jeho proměny v soudech o lidech? Nuže, vyplývaly také z nesmírné rafinovanosti jeho duševního života, z rafinovanosti o to víc bolestné, že výrazem vnitřního řešení nebyla finesse, ale prudký vitální výpad. Šalda konstitucí byl člověk zdatný a zdravý, byl však v životním pohybu zkrocen svou chorobou, a skladba jeho tělesnosti dávala jeho přejemným a nervním niterným stavům vybuchnout prudce a jakoby ranou. A poněvadž dopad jeho rány byl určitý a prudký, neměl Šalda před soudem lidí ony možnosti vývojových ústupů, které snadněji splynou u duší měkčeji a neurčitěji promlouvajících. Naslouchající nedovolili mu „vývoj“, protože jeho soud vyzněl autoritativně.

A říká-li se, že se F. X. Šalda dal někdy v drobném zvrátit k soudu lepšímu či horšímu, že mnohdy nevybíral líc k pohlazení a hruď k pobití, nuže, často rozhodovala jeho citovost. Myslím, že F. X. Šalda byl studnicí mocných a čirých citových pramenů; a zde byl jeho mužský život zkomolen. Snad nám to ponechalo Šaldu celého k jeho lidské působnosti, a jsme tedy povinni přijmout důsledky této dobré sudby se vším, co vzešlo z jeho siroby ve zlém i dobrém. Ostatně kdykoli, on intelektu tak vitálního, vykonal čin. Křivka dopadu jeho soudů nebyla snad balisticky zacílená, avšak v duchovém světě se vždycky něco hnulo a vždycky vyšla obnovná nějak proměna života.

Patří už mimo rámec výpravy k F. X. Šaldovi rozprava o tom, jak se zpronevěřil životní metodě svého relativismu a své nadřazenosti nad určitý postoj tím, že v posledních několika letech se přiklonil určitě k jednomu směru politickému, jenž není jen směrem politickým. Ale tady již bude třeba hovořit nejenom o Šaldově ideovém charakteru, ale i o jeho problematických přátelích.

Z revue Tak (1, 1937/38)

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big