TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
lehka-jsou-jen-hovna-iii
Paul Reed. Tatar. 1998. Výřez. wikiart.org

»Lehká jsou jen hovna« III.

Důstojnosti, vy se děsíte, že jsem řekl: Stojí to za hovno. Ale toho, že to stojí za hovno, toho se neděsíte?

V padesátých letech, kdy se v literatuře jen a jen pracovalo, lidi, kteří opravdu rukama pracovali, z té práce „bolely ruce“. Z četby Milana Kundery bolí ocas.

Chce snad, má snad právě tohohle dosáhnout jeho spisování. Nevím. V každém případě toho dosahuje. Jsou možné dva pohledy na člověka. Pohled takříkajíc transcendentální a pohled světský – Rio Preisner by to řekl jinak, ale nám stačí toto označení. Příkladem toho transcendentálního pohledu může být Vladimír Holan, abychom jmenovali někoho, na koho se nehodí náboženská nálepka. Ten světský pohled se opět dělí na dvě části. Příkladem první může být František Gellner, „hrdinský Žid“, jak ho nazval Jaroslav Durych – jeho heroismus vede k zoufalství. Je to pesimistický pesimistický heroismus „tvořit z nevíry“, jak to řekl František Halas. Ta druhá část je nejnižší. Je to póza. Právě tuhle část si vybral Kundera. Může pěchovat své knížky jakýmikoli pseudofilosofickými úvahami, nic to nepomůže. My máme své zkušenosti z názorného vyučování, lidé na Západě je mají jen z kunderovského a podobného plácání. Proto jsme také po různých zkušenostech alergičtější než lidé na Západě. [...]

Zejména od tzv. národního „obrození“ došlo u nás ke strašlivému přecenění literatury. Co také zbývalo jiného než psát národu, který nebojoval, a také pro politiku neměl valný smysl? Proto se nám literatura stala jakýmsi orákulem a každý, kdo uměl napsat pár porcovaných řádek nebo příběh o milostném vzplanutí Venouška a Stázičky, byl věštec, v němž se národ viděl. Jiné národy to viděly jinak. Pro Východ, zejména pro Rusy, byla literatura zaujetím místa v prostoru a čase, pro Západ, zejména pro Francouze, spíše záležitostí zábavy. Kundera je Francouz. Já jsem v této souvislosti spíše člověkem Východu než Západu. V souvislosti s jedním nedávným Kunderovým článkem v jednom americkém časopise musím říci, že bych jediného z Rusů – Dostojevského, Tolstého, Leskova, Turgeněva, Gogola, Gončarova a ty ostatní nedal za celou francouzskou literaturu.

Nedávno jsem ve Vídni poslouchal Jiřího Grušu z budapešťského kulturního fóra. Říkal-li to Gruša opravdu, měl pravdu, měl pravdu. Říkal v podstatě: my spisovatelé (a samozřejmě jejich předchůdci) jsme vinni. Jsme součástí a připra-vovatelé rozkladu, k němuž svět dospěl. Budu to ilustrovat malou příhodou: při výsleších na StB v roce 1951, když mi bylo už jasno, že zavřeli také Jana Zahradníčka, řekl jsem referentovi, že by neměli zavírat básníky, neboť zničí-li básníky, vytratí se ze světa také láska. „Eh co,“ odpověděl referent, „mrdat se bude stejně, ať budou básníci nebo nebudou.“ Zdá se, že někteří dnešní básníci, včetně Kundery, jsou téhož názoru. Jejich předchůdci pomáhali rozložit a zničit rodinu, napsali celé stovky knih o tom, že rodiče jsou největší nepřátelé svých dětí, glorifikovali a propagovali všechny ty nesmysly, které dnes na svém těle okouší dnešní společnost. Proto mě nechává zcela chladným, nemůže-li dnes u nás vycházet Kundera. Kdyby vycházel, tlačily by se jistě paničky obojího rodu ve věku 15 až 80 let ve frontách před knihkupectvími na jeho knížky více než na Párala. Ale byl by v tom nějaký rozdíl?

Jenomže lidé chtějí něco jiného. Jsou-li sprostí, jsou většinou přirozeně, nikoli rafinovaně sprostí. Přemýšlejí-li vůbec, chtějí, aby jejich život měl nějaký smysl, aby nebyli jen „nuly na dovolené“. Někteří Kunderovi čtenáři nemají Kunderovi za zlé jeho obscenity jako to, čemu říkají antihumanismus, misogynství (póza!), pohrdání člověkem (na odiv!). Tihle čtenáři si možná ani neuvědomují, jak se tohle nové nazírání paradoxně setkává s nazíráním starým, kdy spisovatelé a feministky rozčileně „bojovali“ proti tomu, čemu tenkrát, pokud se týče žen, říkali „Kirche, Küche, Bett“. U Kundery z toho ovšem zbyla jen ta postel. Žena je tu jen k tomu, aby roztahovala nohy. Spirála nikoli špicí nahoru, nýbrž dolů. Ale „Život je jinde“.

Jedna spisovatelka mě upozornila, že každá následující Kunderova kniha je horší než ta předchozí. Pro jistotu jsem si vzal Kunderovy Směšné lásky, protože jsem slyšel, že Kunderova tvorba psaná v zahraničí, nestojí za mnoho, ale že tu je Žert a Směšné lásky. A ustrnul jsem! Vždyť ty Kunderovy Směšné lásky nejsou nic, doslova nic, je to takový – pomineme-li stránku sexu – Pantáta Bezoušek (tím se nemíním ani v nejmenším dotýkat chudáka Raise) a nepřestával jsem kroutit hlavou nad tím, že tahle sbírka povídek pro noviny nebo pro nějaký ten (západní) ženský časopis mohla v padesátých letech u nás vzbouřit malou literární revoluci – snad že do té doby se u nás smělo psát jen o práci, a tady to bylo najednou něco z jiného soudku – o sexu, stejně špatné a stejně jalové a prázdné a nic neříkající jako ty vypocené povídky o práci, ale přece jen něco jiného. [...] Ale to nejhorší na tom je: vždyť od těch Směšných lásek až po Nesnesitelnou lehkost bytí je to stále stejné! Podle stylu a hloubky (nebo povrchnosti) pohledu by nikdo nepoznal, která kniha byla psána později a která dřív, je to stálé rozvíjení (dá-li se to tak říci) jednoho a téhož, fabrikace, nikoli tvorba, fabrikace do nekonečna. Vyrábí-li fabrikant slepičí polévku, možná, že ji časem zdokonalí, přidá třeba během let nějakou přísadu, ale je to stále táž slepičí polévka. To je právě případ Kunderův. Srovnejte s tím třeba takového Vančuru! Říká se ovšem, že někteří spisovatelé píší stále jeden příběh – román svého života, například Deml –, ale jak to vypadá u Demla stále jinak a nově, jaké bohatství se tu postupně rozvíjí, u Kundery nic, jako v zemi, kde až bude zítra, bude pozítří, abychom parafrázovali trochu jinak titul jedné knihy reportáží. Kundera působí dojmem, jako by si neustále sám ze sebe dělal psinu, jako by většinu toho, co říká, říkal ironicky, strašlivě zvědav, co všechno lidé jsou ochotni přijmout. Kunderovo dílo je komické, je to komika, stálým opakováním čím dál tím nudnější, ale je to komika. Nejde mi ani tak o Kunderu, jako o lidi, které Václav Černý s oblibou nazývá Čecháčky. Co jsme se nakazili světovostí, je pro nás, čemu říkáme svět, stále předlohou a vzorem. V čecháčkovi je pevně zakořeněn názor, že každý český vůl, sotva vstoupí na americkou půdu, stává se menším volem, ba přímo příkladem hodným následování, a jestliže pro něho horují Francouzi, Italové, západní Němci, ba i sami Severoameričané, jak by nám to mohlo ujít, jak bychom pro to neměli hořet i my! Napodobovací pud je u čecháčků nevykořenitelný. Nejsem ovšem žádný vlastenec, je mi naprosto jedno, zda jsem se narodil jako Čech nebo jako Němec, Francouz nebo Číňan, ale když už jednou k této politováníhodné události došlo, „vřeť každému srdce po jazyku svému“[1], jak se praví v jedné staré knize. Kdyby byl Kundera Francouz nebo Číňan, neměl bych o něho zájem, ale takhle je pořád spojován s českým jménem, a to si Češi přece jen, myslím, nezaslouží, ač si zaslouží mnoho. Josef Škvorecký se upřímně na konci „Nesnesitelné lehkosti“ omlouvá autorovi i čtenářům, že v knize Život je jinde vypadl na straně 125 jeden odstavec. Ten odstavec zní takto: „Netoužil po nahotě dívčího těla; toužil po dívčí tváři ozářené nahotou těla. – Netoužil, aby mu patřilo dívčí tělo; toužil, aby mu patřila dívčí tvář a ta tvář mu dala tělo darem jako důkaz lásky.“

Jestli vám to nestačí, přečtěte si to ještě jednou. Není-li tohle kýč hodný (západního) ženského týdeníku hodně populární, a tedy nevalné úrovně, pak nevím, co je to kýč, a všechny ty hlubokomyslné sáhodlouhé Kunderovy úvahy o kýči mě o tom nepoučí.

Takže už nechám být Venouška a Stázičku, ať se na mezi nebo v kterémkoli jiném prostoru muchlají, jak chtějí. [...]

Daleko horší než všechny sexuální avantýry a fekální příběhy, které tvoří asi polovinu jeho díla, jsou Kunderovy bravurní „filosofické“ úvahy a jeho výlety do historie a politiky. Uveďme dva příklady: v roce 1618 se prý čeští stavové vzmužili, rozhodli se bránit své náboženské svobody atd., vznikla třicetiletá válka, která vedla k téměř úplnému zničení českého národa. Tedy odvaha. V roce 1938 se celý svět rozhodl obětovat jejich zemi (českou) Hitlerovi. Kapitulací začala druhá světová válka, která vedla k definitivní ztrátě svobody českého národa na mnoho desetiletí či století. Tedy opatrnost. Kdyby prý se dějiny mohly opakovat, měly by se vyzkoušet obráceně obě eventuality. Takhle jsou všechny úvahy jen hra hypotéz. Vypadá to na první pohled duchaplně, ale je to velmi nepřesné. Roku 1618 byla vzpoura stavů proti císaři především bojem o stavovskou autonomii proti císařské centralisaci. Náboženská otázka byla jen pláštíkem, zástěrkou. Každý, kdo něco ví o evropských dějinách té a předchozí doby, ví také, že k válce by bylo stejně došlo, že by vypukla stejně, i kdyby nebylo pražského povstání z roku 1618. Byl tu latentní spor, latentní napětí. Světová válka nevypukla kvůli nám, ba ani kvůli Polákům, ale aby byla zastavena Hitlerova rozpínavost. Úkolem těchto řádek není ovšem se tím zabývat, jenom ukázat, jak Kunderovy nadoblačné úvahy jsou nahodilé a falešné. Velmi nám lichotí (v prvním případě s politováním, vlastně v obou), že jsme prý byli rozhodujícím činitelem dějin, ale v obou případech jsme byli jenom něčím okrajovým. Na výsledku by se nic nezměnilo, kdyby se to obracelo jakkoli.

Druhý případ je ještě horší, protože je evidentní a prokazatelný. Jeden ze čtyř protagonistů románu, manžel Terezin Tomáš, lékař, odmítne v roce 1969 nebo 70 podepsat jakýsi papír, odjede do Švýcar, ale brzo se vrátí, má jakési oplétačky s StB, a aby jí unikl, resignuje na místo lékaře, než odejde na venkov, několik let myje okna a hlavně s úchvalou Kunderovou dělá při tom mytí oken obecního býka. Kundera roní slzy nad 145 vyhozenými historiky, ale za hrdinu svého vypravování si vybral zrovna lékaře, tedy případ rozhodně netypický, byl-li jaký vůbec. Ale jak to dělá? „...osm hodin, kdy umýval okna bylo naplněno poznáváním nových prodavaček, úřednic, paní v domácnostech, s nimiž si mohl sjednávat schůzky.“ (s. 180). V životě „poznal asi dvě stě žen (tj. souložil s nimi, pozn. pisatele) a za tu dobu, co umýval okna, jich ještě hodně přibylo“. Prostě každá žena, která uviděla chlapa, že jde do bytu s kýblem a hadrem, se hned začala svlékat. Takhle tedy, jako svého lékaře Tomáše, vidí Kundera lidi, kteří mají něco proti režimu, nebo aspoň tak o nich píše. Sám odjel z ČSSR pohodlně v rychlíku nebo letadlem, pohodlně se ve Francii zařídil, pohodlně někde přednášel, pohodlně si píše své knížky staraje se jen o svou proslulost, vede zkrátka skrz naskrz pohodlný život. Tak proč strká nos do věcí, kterým už zdaleka nemůže rozumět? A proč používá lidí jen jako figurek, které mají vzbudit pochybný zájem?

Co říci souhrnně? Je to tak strašně blbé, že něco tak blbého ještě v české literatuře nebylo. To je Kunderův rekord a triumf. Může být jím ovšem také pro svou zálibu v exkrementech předbojovníkem tzv. fekalismu v literatuře, obrozenským názvem hovnomudrctví . I tady má Kundera mezi Čechy (nevím, jak jinde) absolutní primát. Stále si ovšem nejsem zcela jist, zda si ve své škodolibosti nedělá z čtenářů legraci a zda nečeká v koutku, zda se na to nějaký čtenář a hlavně ovšem literární kritik chytí. Je to takový malý literární podvodníček: nadhodí tu a tam nějakou historickou, politickou nebo filosofickou otázku, pro níž nemůže být v žádném případě jednoznačné řešení, nebo katedrově filosofickou pseudootázku, která dnes vůbec nikoho nezajímá (např. spíše poetický nežli filosofický námět tzv. věčného návratu), a teď se v tom vrtí a vrtí, obrací to a obrací, jako by to byl nejžhavější problém současnosti, a oblbený čtenář si říká: je ale ten Kundera chytrej! Asi to myslí vážně, protože je přece jen původem Čech a Češi to vždycky brali vážně. [...]

Dnešní literatura je víceméně na huntě. Tu a tam – pořídku – se objeví nějaký Graham Greene (ale ten už je starý a jako by patřil minulosti), nějaký Böll (ten už zemřel) nebo Solženicyn. Ale bude jich čím dál tím méně. Dokud spisovatelé byli nebohatí, živili se, jak se dalo, „třeli bídu“, jak se říká, tvořili: mohli tvořit velká díla. Dnes mamutí nakladatelské domy, rádio a televize pohltí všecko. Je to fantastický průmysl, který mění tvorbu na výrobu. Mamutí nakladatelství, rádio a televize chtějí být krmeny a krmeny. Výroba nechť běží na plné obrátky, a nestačí-li sama, barnumská reklama jí pomůže. Také „slavní“ spisovatelé dnes už nejsou, ale vyrábějí se.

V jednom má ovšem Kundera pravdu: v titulu svého románu. Ta „Lehkost bytí“ je vskutku nesnesitelná. V tom je možná zašifrován ethos jeho díla. Vladimír Holan kdysi napsal skvělou báseň, která v souboru jeho spisů má titul Nepřátelům, ale kterou sám pro sebe Holan pokřtil Rodné. Ta báseň končí veršem: „Lehká jsou jen hovna.“ Mohli bychom k tomu dodat: Ať plavou po Vltavě nebo po Seině.

(redakčně kráceno)

M. Kundera: Kniha smíchu a zapomnění. Toronto 1981; Brno 2017.

M. Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí. Toronto, ´68 Publishers 1985. Brno 2006.

Ukázka ze strojopisu publikovaného listem BABYLON č. 5/1998



[1]     Dalimilova kronika 42/1-34

 

 

Podporují nás:

                                       30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno              LOGO 4Home CZ RGB

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big