TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
lina-huba-hole-nestesti
Martiros Sarian. Armenian from Nakhichevan. 1904. wikiart.org

Líná huba, holé neštěstí

Arménie je země skvělá a strašná, úžasná a otřesná, nepochopitelná, a přece v něčem blízká. Často se říká, že Rusko nelze pochopit rozumem. Podle mě asi žádnou zemi nelze pochopit rozumem, a to ani tu naši.

Momentálně žiji ve městě Vanadzor, což je arménské třetí největší město. Spíš je to taková jedna dlouhá osídlená ulice, kde se vlastně všichni znají. Nás tři cizince, kteří jsme se na nějaký čas přistěhovali v rámci projektu Evropské unie výměny dobrovolníků, zná celé město spolehlivě. Týden dva se po nás místní otáčeli, pak si začali pomalu zvykat a po nějakém čase už nám přestali dávat vyšší ceny na trhu, protože už nás tak nějak začali považovat za součást vanadzorského inventáře.

Jedna z prvních věcí, které jsem si všimla, bylo, že v Arménii funguje něco, čemu říkám kultura ptaní. Skoro nikde nejsou žádné nápisy. Názvy, označení, tabulky, nedej bože jízdní řády! Kde je autobusové nádraží se musíte doptat (protože ani když stojíte před ním, tak to vlastně nepoznáte). Poveze vás minibus většinou velmi staré provenience, v němž máte pocit, že se musí každou chvíli rozpadnout, ale přeci jen mu na kavkazských serpentýnách věříte víc než nablýskanému novému meďáku, prostě z toho důvodu, že po nich již drahně let jezdí, čímž se evidentně osvědčil. Která maršrutka kam jede, se také musíte doptat a vůbec, že je to prostředek veřejné dopravy, a ne soukromá dodávka se také dozvíte, jen když se zeptáte. Kde koupit lístky – další otázka. V kolik se vyjíždí a kdy jede poslední spoj – další. Nepočítaje prosbu řidiči, aby vám zastavil na vaší zastávce, případně aby vás po zastavení upozornil, že tohle je opravdu vaše cílová stanice.

Potřeba neustále se na něco dotazovat působí na Evropana zvyklého spoléhat na svépomoc, případně na Google, jako deprimující nesvéprávnost. Na druhou stranu, nutnost se na všechno ptát vás přivádí do stálého potkávání s lidmi, které vaše dotazování vůbec neobtěžuje. Právě naopak: snažíte-li se něco vyřešit sami, spíš se podiví, proč se nezeptáte, tím spíš, vládnete-li regionální linguou francou, tj. ruštinou. Často se z takového dotazu stane zajímavý rozhovor, díky němuž se dozvíte, co za pamětihodnosti určitě neminout – stejně byste se na ně museli zeptat, jinak se o nich nemáte šanci dozvědět. Doporučení místní speciality nebo restaurace se neobejde bez ptaní, stejně tak jako její hledání pomocí minimálně tří dalších dotazů nebo rovnou doprovodu na místo. Arméni jsou velmi milí a velmi ochotní, zvlášť k cizincům. Svoji zemi mají rádi a jsou na ni hrdí (nejčastější věta zní „V Arménii je nejlepší …“ doplňte cokoliv dle libosti) a rádi by svou devizu předali i návštěvníkům, takže se můžou přetrhnout, jen aby udělali, co vám na očích vidí, protože jste přeci hosté jejich země.

Na závěr malý vhled do každodenního života: Došla mi baterka v hodinkách. Bylo potřeba ji vyměnit. V Čechách záležitost na 10 minut a 100 Kč.

Člověk by nevěřil, jaký big deal to v Arménii může být. Nejdřív jsem se musela na ulici zeptat, kde se nachází opravna hodinek. Pominu další dotazy na cestu a ujišťování, že zaprášená neprůhledná výloha bez jakéhokoliv označení je kýžený podnik. Vevnitř byla spousta lidí, kteří evidentně zašli, aby po ránu prohodili řeč se směnárníkem, protože hodinářství sdílí nejen místnost, ale i ten samý pult se směnárnou. Pak jsem se musela zeptat, kdo je kdo. Nepřítomný hodinář se po deseti minutách vrátil z kuřpauzy a poté, co se pozdravil s celým obchodem podáním ruky a zdvořilostními dotazy typu „jak se daří vaší ženě, matce, psovi“, mi sdělil, že baterky do hodinek on nevede (proč taky, když opravuje hodinky, že?). Doporučil mi však jiné hodinářství. Mělo to být kousek, 5 minut pěšky.

Následovalo sedmero dotazů na cestu, načež jsem si minimálně sedmkrát zašla, a když jsem se začala cítit jako největší blázen ve městě, dopracovala jsem se do jakési budky, samozřejmě bez označení. V tom maličkatém, zaprášeném a rozpadajícím se prostoru, jinak se to nazvat nedá, seděl pán na jakémsi verpánku, v ruce hodinky. I ptám se, jestli by mi vyměnil baterku, a on že ano. Následoval příval hormonu štěstí! Takový starý kavkazský dědeček. Prý jestli chci baterku za 100 nebo 200 dramů. To znamená za 5 nebo 10 Kč. Člověk nechce vypadat jako škudlil, když je cizinec, ale ani jako rozhazovač, právě proto, že je cizinec, takže jsem šalamounsky zahrála o čas dotazem, jaký je mezi těmi baterkami rozdíl. Prý kdyby nebyl, tak se neptá... Ale mezitím začal rozebírat hodinky a pak se ptá (všimněte si, že poprvé za celou dobu se ptá někdo jiný než já), jestli chci tedy tu levnější. Přikyvuju, že ano. Podívá se na mě zpod hustého obočí a říká: „Vy ale nejste z Ruska.“ Další příval štěstí. Poprvé za celou dobu mě někdo nepovažuje za Rusku, protože sem jiní cizinci prakticky nejezdí. Nakonec jsme si asi 10 minut povídali o Arménii, o tom, co tu proboha dělám, o tom, že Ázerbájdžánci jsou jejich úhlavní nepřátelé (tomuto tématu se tu prostě nelze vyhnout, stejně jako otázkám na věk a údivu, proč tedy ještě nejsem vdaná). Nakonec baterku ani práci zaplatit nechtěl, že jsem host jeho země a pro hosty jen to nejlepší.

I taková dokáže být Arménie. Myslím, že se tam za pár dní stavím a přinesu mu koláček nebo tak něco, aby byl dluh aspoň trochu vyrovnán. 

Článek vznikl za podpory organizace NESEHNUTÍ, programu Cesty iniciativy a Ministerstva zahraničních věcí ČR. 

Vandzor3

Město Vanadzor

 

 

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

logo pozadi cervena udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1