Hlavní informace
zblble-deti-raje
Maurice Prendergast. Children at the Beach. 1896–1897. wikiart.org

Zblblé děti ráje

Před místním obchodem manželů N´Guyenových sedává okolo poledne na oprýskané židli tělnatý chlapík v maskáčích. U nohou mu leží ruční motorová pila, nohavice i bagančata jsou zaprášené pilinami. Prošedivělé torzo vlasů má mastné, špínu za nehty letitou, mozolnaté popraskané ruce svírají zelenou nebo hnědou láhev s pivem. Někdy jen tak mlčky pozoruje prázdnou ulici, jakoby trpělivě čekal až jeho tělo i duše splynou s okolní nehybností. Jindy chrchlavým prokouřeným hlasem odpoví na pozdrav. To se ho pak zeptám, jak se vede? „Stojí to za hovno,“ prohodí do hrdla láhve jako do mikrofonu a upije nazlátlou tekutinu. Jednou se po této replice chraplavě rozchechtal. Sotva totiž svou životní moudrost dopověděl, spustil vesnický rozhlas, jenž svá hlášení uvádí písničkou. Pustou ulicí tak na plné pecky duněl starý hit Michala Davida o dětech ráje.

Včera jsem si na tuto alegorii českého venkova vzpomněl, neboť v Bruselu publikovali zprávu Evropské unie o udržitelném rozvoji za rok 2017. Podle tohoto dokumentu vychází Česko v kategoriích ekonomicko-sociálních nejlépe ze všech členských států. EU konstatuje, že jde o jednu z nejbezpečnějších evropských zemí, která nadto vykazuje nejnižší nezaměstnanost, jednu z nejrychleji rostoucích ekonomik a přitom nejmenší společenskou nerovnost, nejméně lidí ohrožených chudobou atd. Z dokumentu tak vyplývají přinejmenším tři zásadní věci.

Ta první ostře kontrastuje s oficiálním názorem současného dominanta české politické scény hnutí ANO. Přesněji řečeno muselo se „makat“ i před halasným nástupem Andreje Babiše a spol. Kdyby byla země skutečně totálně zplundrovaná, jak tato parta neustále tvrdí, za poslední čtyři roky, kdy se podíleli na moci, by ji tak rychle na nohy nepostavili. Něco podobného se přece nepodařilo ani od přírody pracovitým a zodpovědným západním Němcům po válce. Navíc tehdy masivně podporovaných americkým kapitálem. Za čtyři roky po pustošivé katastrofě si o hospodářském zázraku, jak se o nich mluvilo až o dekádu později, mohli jen zdát.

Druhá věc souvisí s před babišovskými roky, kdy se podařilo docela bezbolestně, (vzpomeňme na chaos a rozklad v Jelcinově postkomunistickém Rusku), převést státem plánovanou ekonomiku na tržní hospodářství. A taky vybudovat obstojný systém pluralitní demokracie (opět vzpomeňme na léta divokého mečiarismus na Slovensku). A samozřejmě nasměrovat zemi do západních struktur, z nichž plyne nejenom jeden z klíčových zdrojů bohatství – ekonomická provázanost s Německem, ale i ono zmíněné bezpečí v podobě Severoatlantické aliance.

To všechno musel někdo promyslet, projednat, zavést do praxe apod. A miliony Čechů podle toho přeorientovat své životy, třeba do podnikatelské sféry. Jestliže Babiš označuje roky před letopočtem 2013 za naprosto negativní, uráží i tyto lidi. Například malé živnostníky, díky nimž se proměnila nabídka socialistických versus polistopadových služeb nebetyčným rozdílem.

Zároveň se přitom všem hojně kradlo a tunelovalo, především v 90. letech a to hlavně ze státního majetku. Jde o neomluvitelný, avšak v tuzemské optice paradoxně i velice zajímavý, sociální úkaz. Jakoby se tímto vyrovnávaly imaginární váhy spravedlnosti na hoře Říp, totálně vychýlené po únoru 1948. Tenkrát to byl naopak stát, kdo plošně okradl formou komunistického znárodňování a měnovou reformou všechny své občany. Chtělo by se říct, jsme si zkrátka kvit. Jenže to pravda není. Tak jako za komunismu i v 90. letech z toho měli prospěch pouze někteří. Tehdy Strana, později novodobí manažéři. Ostatně i Babišovo impérium se rodilo za těchto netransparentních a nezákonných aktivit. Kniha novináře Jaroslava Kmenty Boss Babiš je v tomto směru velmi poučná.

Při vědomí výsledků poslední zprávy Evropské unie o udržitelném rozvoji se proto nelze vyhnout úvahám, jak se mohly vyvíjet bývalé Země Koruny české, nebýt gigantické zlodějny před sedmdesáti lety a miliardám vytunelovaných na konci minulého století. Avšak zdá se, že to nakonec přece jen dobře dopadlo. Zdá se...

Tím se dostáváme ke třetí věci, kterou nelze nazvat jinak než český fenomén. Neboli čím to je, že v době, kdy se zemi daří jako nikdy v historii, naštvaní a rozezlení občané majoritně volí populisty a demagogy? Podle politologických příruček tomu přece bývá naopak, neboť laciná a jednoduchá řešení přitahují spíše voliče existenciálně strádající či vystavené jinému nebezpečí.

Příčiny tohoto jevu různí čeští komentátoři módně hledají v údajné únavě z demokracie, selhání tradičních politických stran, ve fragmentaci společnosti vyvolané novými technologiemi, v šíření záplavy falešných zpráv apod. Dobře, to všechno se lidskými hlavami asi honí, ale nejde pouze o následky vážnější poruchy? Navíc proč taky pořád něco na někoho svádět a nepodívat se do zrcadla? Takovou odvahu projevil jeden ze stolovníků v místním hostinci, když v televizi běžely výsledky posledních parlamentních voleb a chlapík v maskáčích je okomentoval slovy: „Lidi jsou zoufalí!“ „Z čeho?“ zeptal se onen jasnozřivý muž a pokračoval: „Jsme zblblí z blahobytu a tuk nám vytlačil mozek.“ Point à la ligne, říkají Francouzi, když už není, co dodat.

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...