Hlavní informace
lehka-jsou-jen-hovna-i
Richard Hamilton. A Beautiful Little Shit for Dieter. 1971. wikiart.org

»Lehká jsou jen hovna« I.

Důstojnosti, vy se děsíte, že jsem řekl: Stojí to za hovno. Ale toho, že to stojí za hovno, toho se neděsíte?

Léta páně 1946 – 1948 vycházel v Praze velmi rozšířený týdeník. Redigoval ho nějaký Pavel Tigrid a kromě jiných znamenitých žen a mužů tam otiskovalo své verše také prasátko, zvané Čunykl. To roztomilé zvířátko mělo svou rubriku, uvedenou pokaždé verši: „Čunykl se nebojí / rýt se nosem ve hnoji / A proto vám podá vždycky / správný přehled politický.“

Když jsem kdysi dávno chodil do školy (která se tenkrát nazývala měšťanská), přišel k nám nový katecheta. Byl to náramný krasavec, a všechny učitelky, svobodné i vdané, po něm šílely, asi také trochu proto, že to byl kněz. Ale katecheta nebyl jen náramný krasavec, ale i náramný sprosťák. Měl školu Josefa Floriana ze Staré Říše na Moravě, a tedy i Bloyovu a Demlovu. Jednou o Dětském dni (nedochůdný předchůdce pozdějších spartakiád) přišly za ním učitelky s provokativní otázkou, co říká volné lásce. Ta se tenkrát nosila spíše ústně a písemně, než se stala skutečností. Katecheta odpověděl: „Láska je, dámy, pouto, svazek. Čím je láska větší, tím je pouto silnější. Volná láska stejně jako volná myšlenka je, jak my latiníci říkáme (katecheta to řekl jenom kvůli učitelkám, před skutečnými vzdělanci by nemusel na své vzdělání klást důraz) contradictio in adiecto, protimluv, nesmysl. Láska nemůže být nikdy volná. Volné může být jenom mrdání.“ Učitelky se zděšeně rozprchly, neboť vyjádření skutečnosti je vždycky provokativnější než skutečnost sama.

Také Kundera nepíše o lásce, o které nemá ani potuchy. Vyrábí jakousi směsku pro francouzské, západoevropské, americké a jiné snoby, koktejl namíchaný z beletrie, z všelijakých úvah, výletů do historie a filosofie, do politiky a politologie apod.

Takže se můžeme jen trochu projít po dvou Kunderových románech. Především po Knize smíchu a zapomnění. Má sedm částí a první se jmenuje »Clementisova čepice«. O ní (té čepici) je tam vlastně jen zmínka, ale rámcuje (zapomnění) celý příběh 25. února 1948 nasadil Clementis při projevu na Staroměstském náměstí prostovlasému Gottwaldovi svou papáchu, ze strachu, aby se Gottwald nenastydl. Clementise potom komunisté pověsili a z obrázku vedle Gottwalda vygumovali, takže zbyla na Gottwaldově hlavě jen ta Clementisova čepice. Na tuto celkem půvabnou historii narouboval Kundera příběh svého přítele Mirka, nad nímž hluboce medituje:

„Tomu říkám, že se život promění v osud. Osud nemínil ani hnout prstem pro Mirka (pro jeho štěstí, bezpečí, dobrou náladu a zdraví), zato Mirek je připraven udělat všechno pro svůj osud (pro jeho velikost, krásu, styl a srozumitelný smysl). Cítí se odpověden za svůj osud, ale jeho osud se necítí odpověden za něho.“ (s. 17)

Já tomu říkám blábol, ale to nevadí. Mirek, který tuší, že je ohrožen StB, jede kamsi do venkovského města, aby získal dopisy, které kdysi psal své ošklivé milé, a chce je teď hodit do popelnice. Samozřejmě, že s touhle ošklivou ženskou souložil; když to bylo poprvé, řekla mu, že souložil jako intelektuál (což byla tenkrát nadávka, protože to byla komunistka), takže to podruhé chtěl napravit:

„Pohyboval se na ní s předstíranou divokostí, vydával ze sebe dlouhý vrčivý zvuk, jako když pes zápasí s papučem svého pána, a díval se přitom (s mírným údivem) na ni, jak pod ním leží velice klidně, tiše a skoro lhostejně.“ „Mirek je s to se prohlásit za kariéristu, jen aby nemusil přiznat pravdu: chodil se šeredou, protože si na hezkou ženskou netroufal.“ (s. 19)

Proč lže?, ptá se Kundera. Proč lže Kundera?, ptáme se my. Konečně, abych dlouho nezdržoval, StB Mirka sebere a on dostane 6 let. Měli mu, pitomci, dát ne šest, ale šestnáct let pro blbost. V lidově-demokratickém koncentráku, kde jsme byli spolu, proslul jeden náš komunista už z Kostufry (komunistické studentské frakce pozn. DB) nebo i ze středoškolských let, který po roce 1945 byl velkým pánem, v padesátých letech ho zašili a odsoudili na dvacet let (pak ho ovšem zase rehabilitovali), touto slavnou větou: „Dvacet let kriminálu je málo za to, že jsem spolupůsobil, aby sem něco takového přišlo.“

Bývalí komunisté-intelektuálové mají za zlé lidem zprava, že se na ně pořád dívají s jakousi nedůvěrou, neoprávněně prý na nich chtějí, aby činili jakési pokání a tak. Kdyby to řekli takovouhle nějakou jednoduchou větou, bylo by po diskusi.

Druhá část Kunderova díla se jmenuje » Maminka «, ačkoli ta maminka se tam dostala jako Pilát do Kréda, proto ji také můžeme nechat stranou. Je to poněkud komplikovaný příběh manželů: manželka Markéta (Kundera ovšem napřed hluboce filosofuje: „Nikdo nevěděl lépe než Markéta, jak je to smutné, být tím lepším. Byla tím lepším jen proto, že jí nic lepšího nezbývalo.“; s. 43) – manželka Markéta tedy jsouc lepší opatří manželovi milenku Evu. Ale tahle Eva byla milenkou manželovou už dřív, manžel Karel ji manželce Markétě vlastně nastrčil. Eva jsouc lovkyní mužů klofla Karla, předvedla mu dost nešikovný striptýz při Bachově hudbě a potom masturbovala. (K masturbaci má Kundera intimní poměr, také Ždanov se v první povídce jmenuje Masturbov.) Když se konečně podaří maminku vystrnadit, Karel souloží s oběma ženami a řve, že je Bob Fischer, který právě vyhrál nějaký zápas. Jenže Eva nahlédla, že to mezi manžely neklape, a přijela s pseudo-freudistickým úmyslem, aby svedla Markétu k lesbické lásce, což se jí patrně podaří. Tato povídka je patrně nejblbější ze všech, ale vidíte na ní dokonale, že Kundera je kýčař, že tohle je kýč pro nějaký západní List paní a dívek, pro Hvězdu anebo do Čtení pro ženy. Marie Kyzlinková nebo Popelka Biliánová by to kdysi svedly lépe, ovšem se zámlkami, kdežto Kundera píše na plné pecky. Je to četba pro dědky, kteří už nemohou, ale tím více o tom mluví, vzpomínajíce na lepší časy, a pro neukojené paničky. Jen tak namátkou: „Všechna léta jejího manželství na ni najednou dopadla jako těžký pytel (sic!).“ (s. 43) Tak se nám zdá, že bychom už nic jiného nemuseli říkat. Je to Čtení pro ženy nebo ne?

Třetí povídka »Andělé« je trochu komplikovaná a musíme se u ní zdržet déle. Necháme Ionesca Ionescem i s tou praštěnou učitelkou. Kundera, jako by si nestačil sám, vzal si totiž na pomoc jednu takovou paničku, „vášnivou feministku“, to je česky husu Annie Leclercovou, ana vece: „Pro ženu, pokud se neodcizila své podstatě, je všechno požitkem, i jíst, pít, močit, defekovat, dotýkat se, slyšet nebo prostě být tu... Žít, to je štěstí: vidět, slyšet, pít, jíst, močit, defekovat, vnořit se do vody a pozorovat oblohu, smát se a plakat. A je-li soulož krásná, tedy proto, že je sumou všech jednotlivých slastí: hmatu, zraku, sluchu, řeči, čichu, ale také pití, jezení, defekování, poznávání a tančení. I kojení je rozkoš, i rození je požitek, i menstruování je slast: ten vlahý a jakoby sladký tok krve, ta vlažná slina břicha, to tajemné mléko, ta bolest, jež má palčivou chuť štěstí!“ (s. 65)

Říká-li Kundera, že jenom pitomec by se posmíval tomuto manifestu rozkoše, hlásím se vesele mezi pitomce. Ale pojďme dál. Proč nazval K. tuto část »Andělé«? Takhle: „Ti, kteří chápou ďábla jako stoupence Zla a anděla jako bojovníka Dobra, přejímají demagogii andělů. Věc je samozřejmě složitější. Andělé jsou stoupenci nikoli Dobra, ale božího stvoření. Ďábel je naproti tomu ten, kdo upírá božímu světu rozumný smysl.“ (s. 69) Kundera stojí na straně Ďábla. Ďáblův smích je pravý, nefalšovaný, smích andělů je vlastně jenom škleb, napodobenina, persifláž, imitace, to je Kunderova životní filosofie, jeho nejvlastnější vyznání. Ale jak se to projevuje v praxi? To se hned dovíme. Kundera vypravuje, že když byl v roce 1968 (jsa bez peněz) vyhozen ze zaměstnání, snažili se mu pomoci „mladí přátelé, kteří byli tak mladí, že je Rusové neměli dosud na svých seznamech a oni mohli zůstat v redakcích, školách, a filmových štábech.“ (s. 66 – 67). Tady, jakož i jinde, Kundera nestydatě pomlouvá Rusy, Rusové se o tyhle lapálie nestarali, to dělali Češi, resp. Slováci. „Mezi těmi dobrými dárci byla také dívka R. (Protože všechno prasklo, nemám v jejím případě co tajit.)“ (s. 67) Ale co vlastně odmítá tajit Kundera, když tu dívku jmenuje jen R.? – Protože vskutku všecko prasklo, nemám v tomto případě co tajit ani já, StB zná fakta stejně dobře jako já. Žádná dívka R. v této souvislosti neexistuje. Kunderovi se snažil pomoci třiadvacetiletý redaktor Mladého světa P. P. Podepisoval to nějaký Brňan, peníze (pár stovek) šly do Brna a P. P. to kryl. Když to prasklo, P. P. byl dva roky bez zaměstnání a pak se uchytil v limonádovém týdeníku lidové strany, kde jsem v té době i já byl redaktorem. To je celá pravdivá historie dívky R. Nezmínil bych se o ní, kdyby situace nebyla v knize dohrána kunderovsky. Spisovatel má pochopitelně právo dělat si se svými postavami, co chce, kontaminovat postavy vymyšlené s postavami skutečnými, na tom by nebylo nic divného. Ale Kundera (tady mluví sám o sobě) se sešel s tou dívkou v opuštěném domě, dívka mu nemohla jít pro střevní potíže ze strachu před StB dlouho otevřít, a když pak spolu přece jen seděli, pocítil Kundera „zuřivou chuť ji znásilnit.“ (s. 84) „Chtěl jsem ji obsáhnout s jejím hovnem i nevýslovnou duší.“ (s. 84)

Tohle si tedy Kundera už vymyslel nebo kontaminoval s jinou událostí než se svým přispěvatelstvím do Mladého světa. Ale prozrazuje to hlubokou Kunderovu neúctu k lidem, k člověku. Stará se jen a jen o sebe, o tu vymyšlenou dívku se nestará ani za mák. Normální člověk (a ani normální spisovatel) by ani fiktivně, ve vymyšleném příběhu nepřišel na myšlenku, že by s tou dívkou v takové situaci chtěl souložit. Je to všecko jen mizerně teatrálně vymyšlené, jen aby Kundera mohl napsat: „Tehdy jsem pochopil definitivně, že se ze mne stal roznašeč neštěstí a že nemohu zůstat žít mezi lidmi, které mám rád, nechci-li jim ubližovat; že mi tedy nezbude než odejít ze své země“ (s. 83). Nevím.

Nevím, zda Kunderovi bylo opravdu tak zle, že potřeboval těch několik stovek za psaní pod falešným jménem, nebo zda psaní pod falešným jménem byl jenom flanc. Kundera dost dlouho váhal, než opustil „svou zemi“, odejel s řádným pasem, dost dlouho čekal, zda to u nás nebude lepší, a projevil se teprve, když viděl, že to jde spíš k horšímu. Ta francouzská dáma, co mu pomáhala k proslulosti, ocenila písemně na prvním jeho románě vydaném v cizině, že tam není ani slůvko proti Sovětskému svazu. Teď ovšem Kundera nemůže přijít Rusům na jméno. Ale nejvíc mě štve, když začne mluvit o „mých smutných Čechách“, jako by mu ty Čechy patřily nebo jako by nemohl žít kdekoli jinde. Je to posa, dojemný sentiment na odiv, kousek ledu v tom koktejlu. Z toho, co zde píšu, nemusí samozřejmě Kundera věřit ani řádku. Ale jedno by měl vědět: že na něho ty jeho smutné Čechy kašlou velmi zvysoka.    

Zbývá tedy k této kapitole říci ještě několik slov o tom ruském kole. Tančil je na jaře 1948 v Praze Kundera s komunistickou mládeží. Pak mezi rokem 1948 a 1950 (jak sám říká) něco řekl, co neměl říci, vyloučili ho ze strany a musel odejít z kola. A v červnu 1950 zase mladí lidé tančili ruské kolo, i když den předtím byla pověšena Milada Horáková a Záviš Kalandra. Tančil i Paul Eluard, ale netančil už Kundera: tehdy (po svém vyloučení) si uvědomil „magický“ význam kruhu. Vzdálíme-li se z řady, můžeme se do ní opět zařadit. Ale kruh se uzavře a není do něj návratu. Jsou lidé, jimž je dáno umřít uprostřed kroužení, a jsou jiní, kteří se roztříští na konci pádu. A ti druzí (Kundera říká, že patří k nim) „mají v sobě stále tichounký stesk po ztraceném tanci v kole“ (s. 74).

Ale vtip je v tom, že Kundera se z toho kola nikdy nedostal. Byl poodstaven, ale zůstal stále – aspoň sám pro sebe – v kole. Jako Paul Eluard se nepřestal vznášet. Vůbec nic se s ním nestalo, zůstal stále stejný, jako když psal poému o Juliu Fučíkovi nebo verše à la »Kdykoli si Stalin zapaluje dýmku / nad celým světem svítá!«

Jenom přehodil výhybku, dříve velebil Rusy, teď jim nadává, dříve byl komunista, nyní anti-komunista, ale to všechno stejně samozřejmě, stejně sebevědomě, stejně teatrálně, stejně s pohledem do zrcadla, není na něm vidět prostě nic.

(redakčně kráceno)

M. Kundera: Kniha smíchu a zapomnění. Toronto 1981; Brno 2017.

M. Kundera: Nesnesitelná lehkost bytí. Toronto, ´68 Publishers 1985. Brno 2006.

Ukázka ze strojopisu publikované listem BABYLON č. 5/1998

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...