Hlavní informace
bud-mir-nebo-bezpecnost
B. Reynek. Pavučiny na skle, cliché verre, skleněný negativ.

Buď mír, nebo bezpečnost

Aby se člověk stal ovcí, musí utéct ze stáda.

Když se pravoslavný kněz Jakov Krotov (1957) zjevil v černém dlouhém hábitu a s křížem na krku ve dveřích kavárny ve Francouzské ulici v Praze, hosté i barista tohoto ultramoderního podniku byli poněkud zaskočeni. Krotov asi dobře ví, jak na okolí působí, takže nic nedbal kradmých pohledů ostatních a velmi živě se hned rozpovídal o současném stavu ruského pravoslaví, o své víře i o naději.   

Tereza Soušková: Ruské pravoslaví bylo vždy úzce svázané se státem?

 

Jakov Krotov: Ve středověku bylo náboženství ideologií státu. Ač by se mohlo zdát, že náboženství tím bylo mrtvé, uvnitř vždy existoval ostrůvek skutečné víry. Svatý František se tomu vysmíval, běhal nahý po městě a nikdo s toho nedělal žádnou vědu. I v ruském pravoslaví, i když málo, byla živá víra. Ve 20. století vzal na sebe roli státní ideologie dočasně marxismus, přičemž to byl pseudomarxismus, protože marximus-leninismus měl k Marxovi hodně daleko. Středověký model je, že stát financuje církev a církev dělá ústupky.

T.S.: Jak tato svázanost vypadá dnes?

J. K.: Klíčový problém dnešního Ruska je vzdělání. Zavírají se vysoké školy, úroveň vzdělání se snižuje a je ještě nižší, než byla v SSSR. Humanitní vzdělávání v podstatě skončilo, technické se snižuje. V takových podmínkách se náboženství – a to jakékoliv – stává hrou v rukou těch u moci. A vedle toho stojí víra s láskou a nadějí. V Rusku je dnes okolo 15 tisíc pravoslavných kostelů, a to není mnoho. Před 25 lety jich bylo 5 tisíc. Věřících, kteří každou neděli chodí do kostela, je kolem 2–3 milionů, tj. asi 2 % občanů Ruska. V Moskvě je na 12–14 milionů lidí 300 kostelů. Na bohoslužby chodí 150 tisíc lidí. Ale mnoho lidí do kostela nechodí a pravoslaví vnímají jako znamení své národnosti, etnicity. Jsem Rus, ergo jsem pravoslavný. Když jsem byl pokřtěn v roce 1974, tak jsme se s ostatními věřícími intelektuály znali osobně. Dnes nás je několik tisíc. Vláda financuje vysoké theologické školy, které každý rok vychrlí na 4 tisíce absolventů. Co budou ale dělat, to nikdo neví.

T.S.: Jaké jsou rozdíly mezi ruskými věřícími?

J. K.: Nacionalistický ultrapravicový proud existuje, ale nemá mnoho přívrženců. Je sledován vládní mocí, která má monopol na násilí. Pak je tu pravoslaví ve stylu glamour (- přitažllivosti), kdy se vydávají velké peníze za hranice, například na chrám v Paříži. To je část Putinova projektu na vybudování „ruského světa“. V samotném Rusku se s takovým pravoslavím nesetkáte. Tato exportní varianta má přitáhnout lidi ze Západu. Jejím výsledkem jsou lidé oblečení jako Evropané, mluvící jako Evropané, ale myslící stále v intencích imperialismu.

T.S.: Jaký vztah má vládní moc k vaší „podzemní církvi“? 

J. K.: Tiše nás nenávidí, ale jsou chytří. Tváří se, jako bychom nebyli! Vyšel dokonce zákon, který zakazuje sloužit bohoslužby jinde než v kostele, čímž už se blížíme stavu v Bělorusku nebo v Kazachstánu. Já jsem světlá výjimka, protože vláda nechce skandál a já mám práci v Rádiu svoboda. Ještě donedávna jsme sloužili bohoslužby v různých organizacích, ve školách, v divadle... Od minulého roku je to zakázané. Lidé se bojí, a tak jsme začali sloužit u mě doma na 16 metrech čtverečních! Když přijeli Američané a viděli to, prohlásili, že to není byt, ale psí bouda! Ale já si nestěžuju, možná je právě tohle vůle Boží.

T.S.: Už týden pobýváte v České republice. Čím je vám blízká?

J. K.: Je tady pohřben můj děd. Byl žid a do Prahy se dostal v posledním roce války. Když ho v květnu 1945 zabili, bylo mu 18 a půl roku. A teď v Praze už rok žije rodina mého syna. Kromě rodiny mne tu oslovuje také Masaryk, který pomohl ruské inteligenci. Velice si toho vážím, protože znám ty, ke kterým se jeho pomoc dostala. Masaryk byl velký člověk a jsem rád, že se mi podařilo podívat se v rámci dne otevřených dveří do jeho bytu. Musím říct, že to byl velmi skromný člověk.

T.S.: Překvapilo vás něco v Praze?

J. K.: Velmi mě překvapilo, že máte zavřené kostely. Nevytváří se tu kolem nich komunity jako třeba v Řecku nebo v Itálii, kde i v malém kostelíku každý den probíhají nějaké kulturní akce. Ale největší rozdíl mezi vámi a jimi je, že v milánské katedrále vidíte lidi, kteří si v očividně formálním oblečení odskočili cestou do práce se pomodlit. U vás je chrám sv. Víta plný neformálně oděných turistů.

T.S.: Jaký dojem máte z České republiky?

J. K.: Československo nebo Polsko byly v sedmdesátých letech pro moskevskou inteligenci symbolem svobodného života. Teď se ale ukazuje, že ačkoliv se Česká republika velmi rychle vrátila do západní Evropy, vůbec to ještě neznamená, že se stala Západem. Geograficky sice na západě je, ale většina obyvatel jsou východní lidé – v psychologickém smyslu. S Trumpem je to stejné. Najednou se ukázalo, že většina Američanů jsou lidé 19. století. Jako by se jednoho dne probudili, a těch 200 let nebylo! To jsou ti, kteří pro něj hlasovali. To samé vidím nejenom u Čechů, ale i u Francouzů, Angličanů nebo Američanů. Bojím se, že kdyby k nim zítra přišel Putin, tak by se i oni bez problémů začlenili do systému!

T.S.: Co to způsobuje?

J. K.: Je to tím, že hranice není zeměpisná, ale vede skrz duši. Souvisí to i s válkou na Ukrajině. Za  těch 25 let došlo uvnitř ruské inteligence k několika zvratům. Začalo to válkou v Čečně, kdy většina byla proti. Při invazi do Gruzie už se našlo mnoho intelektuálů, kteří s ní souhlasili, a při obsazení východu Ukrajiny už 95 % z nich podpořilo putinovskou politiku. To ukazuje, že nebylo náhodné, že protestujících s Natálií Gorbaněvskou v roce 1968 bylo tak málo (7 statečných Rusů, kteří na Rudém náměstí protestovali proti invazi do Československa v 1968 – pozn. autorky). Většina v tom totiž skutečně viděla rozumný čin. A myslím si, že se najdou i Češi, kteří v té době smýšleli stejně.

Vztah k národní svobodě v sobě totiž nese inherentní vadu, jelikož svoboda není otázka národnosti. Před 150 lety se to tak nepociťovalo, boj za národní osvobození byl formou, jak se osvobodit z područí impérií. Národ jako kulturní danost už je dnes pasé, ale boj za národní nezávislost žije dál. Má to ambivalentní charakter a přesně na tom zlo chytá lidi. Veškerá tragédie Blízkého Východu, Afghánistánu, Iráku je spojená s tím, že člověk odmítl svobodu nebo ohraničil svoje vnímání svobody státností. Z křesťanského pohledu aspiruje Česká republika na to stát se stádem, ale ne ovcemi. Napadá mě citát z Ejzenštejna: „Aby byl člověk dobrým věřícím, je potřeba být ovcí.“ Jenže aby se člověk stal ovcí, je potřeba nejdřív odejít ze stáda. A Ježíš říká: Je lepší jít hledat tu jednu ovci, která utekla od stohlavého stáda, protože ta je cennější než zbylých 99.

T.S.: Z čeho tedy čerpat naději?

J. K.: Naděje… S každým přibývajícím rokem jsem stále víc rozčarován z lidí. Jsem velmi skeptický a sarkastický člověk, takže když říkám, že Bůh je, tak to tak nejspíš i bude (směje se), protože v tomhle jsem si jistý. S nadějí je to těžké, je to jako se zlatonosnou žílou. Aby se horníci dostali k žíle, kopali ze dvou stran a jedna z cest dříve nebo později narazila na žílu. A v tomto smyslu je naděje v lidech a naděje v Bohu, a obě jdou současně. Všechny dnešní problémy tady byly vždycky. Už ve středověku 14. století se řešilo, že mládež neposlouchá starší, a kvůli tomu že se náš svět brzy rozpadne. A rozpadl. Ale podle mě to byl rozpad rovnoměrný – díky pohybu lidského stáda. Jenže málokdo žije už v 21. století, možná tak Chomsky. Většinou žijeme tak nějak ve 20. století. Zeman žije v 18. století, Trump je hrdina ze středověku, který se hrne do dnešního světa. Jsme z různých epoch. A pak jsou mezi námi i neandrtálci jako Putin. On vlastně není ani neandrtálec. Jsou prostě lidé, kteří se ještě nestali lidmi. A kvůli tomuto rozdělení ve světě existují takové věci jako trest smrti, války nebo tzv. boj proti terorismu.

T.S.: Proto se svět stal nebezpečnějším, nebo byl takový vždy a jako nebezpečnější se nám jeví až s rozvojem médií?

J. K.: Nedávno jsem opět četl Chartu OSN. Pěkný dokument, ale už hned na začátku je nesmysl. Začíná tím, že OSN má zajistit mír a bezpečnost. Ale mír a bezpečnost nejdou dohromady! Buď mír, nebo bezpečnost. Mír se týká člověka osobně a bezpečnost je věcí státu. Proto by to měla být spíš Organizace spojených lidí. Dnešní svět chápeme jako svět svobody, svět politické korektnosti a všechny, kteří jsou mimo, považujeme za divochy. Dnes se vše řeší skrze slova. Problémy, násilí, cenzura jsou otázkou slov. Povolení, zákazy – všude jsou slova. Veškerá naše naděje spočívá v komunikaci. Naše doba je epochou komunikace. Mnozí ještě žijí v epoše informací, avšak informace není komunikace. Informace dává možnost ovládat, tj. dám ti tvar, sdělím ti to v té správné podobě. Komunikace naopak poskytuje prostor pro vytvoření normy a my všichni se toho účastníme natolik, nakolik se podílíme na komunikaci. Pokud jsem uzavřený, nejsem si jistý, zda jsem. Vždyť první filosofická otázka zní: Jak poznám, že jsem?

T.S.: Co považujete za největší zlo, jehož bychom se měli vyvarovat?

J. K.: Hlavním problémem společnosti je sama společnost. Solovjov, Berďajev, Masaryk, Patočka, ale i Havel psali o smíření. Ne o osobním, ale sociálním. Myslím, že největší problém dneška je, že svoboda je kolektivní v tom smyslu, že je buď pro všechny, nebo pro nikoho. Jestli je pro mě svoboda žít v EU, mít zdravotní pojištění, požívat bezpečnost, a pro druhého je to tonutí při povodních na Karibských ostrovech, pak to není svoboda. To je jako ráj a peklo. Já jsem v ráji a ostatní jsou kvůli svým hříchům někde ve Středoafrické republice. Je to středověká psychologie. My máme demokracii, protože jsme skvělí a schopní. Jsme věřící demokraté a na druhé straně jsou smradlaví lidojedi v otrockém postavení – teroristé nebo sebevražední atentátníci. Evropský mýtus o blízkovýchodní hrozbě se znovu vrací. Přitom nepřišli oni k nám, ale my přišli k nim! Jenže to si málokdo pamatuje. Zdá se, že kolonialismus i imperialismus jsou pryč, ale co ve skutečnosti dělají Putin nebo Marine Le Pen? Zlo ve skutečnosti nelze vymýtit. Domnívám se ale, že Evropa a svět může na něj zajít, nebo se musí zaktivizovat a bít se za svoji svobodu. Ale hlavně se za ni musí bít uvnitř sebe sama.

Texty Jakova Krotova, které vyšly v českém překladu v Přítomnosti zde.

O Jakovovi Krotovovi více zde

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...