Hlavní informace
vladci-nad-hrobem
Vincent van Gogh. Old Man in Sorrow (On the Threshold of Eternity). 1890. wikiart.org

Vládci nad hrobem

Brežněv, Wojtyla, Mitterand. A Zeman?

S Milošem Zemanem se něco děje. Letošního 28. října si toho všimla i jinak vstřícná a k nájemníkovi na Hradě tolerantní media. I Parlamentní listy, i Lidové noviny. Babišovy Lidovky tak napsaly: Hlava státu ještě loni přednesla suverénní a dlouhý projev, letos byl kratší, zaškobrtával a zadýchával se. Ještě loni chodil Zeman za vyznamenanými, letos museli i muže o generaci starší přivést za Zemanem. Ještě loni připnul každému medaili na hruď, letos nedokázal ani to.

Nechceme spekulovat o zdravotním stavu jmenovaného, byť výraz jeho očí v nezdravě pohublé tváři o mnohém vypovídá. A bližnímu svému, který své spoluobčany sice často označuje za idioty, kretény nebo závistivé lidičky, nepřejeme nic zlého. Avšak otázce, co nás s tímto zjevně nemocným člověkem čeká, jestliže bude podruhé zvolen, se vyhnout nelze. Nedávná historie nabízí několik příkladů.

Tím prvním je Leonid Iljič Brežněv, od jehož úmrtí uplyne 10. listopadu pětatřicet let. Mnozí pamětníci si jistě vzpomenou na nesrozumitelně huhlajícího nemotorného starce s apatickým pohledem, do něhož se sebejistý generální tajemník sovětských komunistů v posledních letech svého panování proměnil. Kvůli srdečním chorobám a nezdravému způsobu života – miloval vodku a americké cigarety, se Brežněvův zdravotní stav začal rapidně zhoršovat od druhé poloviny 70 let. Při cestách do zahraničí za ním kráčel jako stín neznámý mladý generál sportovního vzhledu. Dnes by se řeklo bodygárd navlečený do generálské uniformy, dbající o to, aby soudruh generální nespadl se schodů letadla a ve špalíru cizích osob našel skutečného prezidenta a s otevřenou náručí a nezamířil třeba ke kapelníkovi prezidentské kutálky. A to byl teprve začátek. Když se v roce 1979 ve Vídni podepisovala americko-sovětská dohoda o odzbrojení SALT-2, Brežněv se nedokázal při slavnostním banketu sám najíst a jeho okolí nakonec diplomaticky odvolalo i večerní návštěvu opery. V rámci slušného vychování dlužno podotknout, že americký prezident Jimmy Carter při zmíněném banketu solidárně přestal jíst, jakmile uviděl problémy svého společníka s příborem, a do opery taky nešel.

Jak takový zdravotní stav ovlivňuje mentální kapacity člověka, naopak dokládá pozoruhodné svědectví ruského disidenta Vladimíra Bukovského. Ten se jako jeden z mála dostal těsně po rozpadu Sovětského svazu, tedy v období zmatků a nejistot, do jinak nepřístupných kremelských archívů. Na základě nalezených materiálů vydal v Paříži v roce 1995 výbornou knihu Jugement à Moscou: un dissidente dans les archives du Kremlin. V publikaci jsou otištěny i stenografické záznamy schůzí sovětského politbyra, v nichž zapisovatelky nemilosrdně zachytily infantilní a často nelogické či přímo od věci vedené žvatlání generálního tajemníka i některých dalších vysokých hodnostářů. Přes všechny tyto handicapy se Brežněv křečovitě držel moci a ještě 7. listopadu 1982 ze střechy mauzolea roboticky zdravil moskevské pracující, oslavující na Rudém náměstí výročí  bolševické revoluce, až ho o tři dny později infarkt myokardu poslal do historie.

Papež Jan Pavel II. byl oproti Brežněvovi zajisté zcela jinak obdivuhodným člověkem. Jeho pontifikát se ovšem také protáhl na úctyhodných 27 let. Poslední roky se kvůli artritidě a Parkinsonově nemoci proměnil v nepřirozeně ohnutou a rozklepanou postavu, které bylo stěží rozumět i přes nastrčený mikrofon. Pár týdnů před jeho smrtí v roce 2005 obletěly svět televizní záběry, jak se tento zubožený muž viditelně brání vystoupit na balkón svatopetrské baziliky. Možná tehdy zanevřel na své krédo, ukázat nemocným věřícím osobním příkladem, že s nemocemi je nutné bojovat a nevzdávat se. Anebo na  stanovisko mnohých prelátů církve, že vzdání se pontifikátu u tak oblíbeného papeže by rozkolísalo věřící. Možná i s vědomím prožitého utrpení, které Janu Pavlovi poslední léta strávená na svatém stolci přinesla, dokázal jeho dlouholetý blízký spolupracovník a následník Benedikt XVI. i ze zdravotních důvodů na papežský úřad rezignovat. 

Demokratický systém se proti doživotnímu pojetí moci generálních tajemníků i církevních hodnostářů pojistil časovým omezením mocenské funkce. Důvody jsou zřejmé. Eliminovat nejen rizika pádu do autokracie, jimž dlouhověkost v úřadu nahrává, ale vyhnout se i přirozenému úpadku mentálních a fyzických schopností každého lidského těla konfrontovaného s neúprosným během času. Příklad francouzského prezidenta Françoise Mitterranda ovšem ukazuje, že i v demokracii se může politik proměnit v nedotknutelného monarchu.

Mitterrand ve svém životě toužil po jediném, stát se francouzským prezidentem a svými činy i pompézními stavbami se nesmazatelně zapsat do historie. Obětoval tomu vše a oportunismus i machiavelismus praktikoval znamenitě. Přesto mu funkce nejvyšší dvakrát utekla. Nakonec se dočkal, avšak pár týdnů po inauguraci v květnu 1981 musel spolknout neobyčejně hořkou pilulku, když mu lékaři oznámili, že trpí rakovinou prostaty. V té době trvalo funkční období francouzského prezidenta nekonečných sedm let.

Zhoubnou nemoc se špičkovým odborníkům zpočátku dařilo zpomalit, naplno propukla během druhého funkčního období, od něhož lékaři Mitterranda zrazovali. Jenže co dělat, když chcete vytvořit historický rekord a překonat i nenáviděného de Gaulla? Nikdo v dějinách V. republiky přece nevládl 14 let! Mitterrand to dokázal. Po chemoterapiích a ozařování se ale proměnil v seschlou a nažloutlou figurínu, která dle svědectví nejbližších spolupracovníků většinu času v Elysejském paláci trávila v posteli. Výzvy opozice i médií k abdikaci však přecházel s ostentativním monarchickým nezájmem. Naopak intrikami čile rozkládal svoji vlastní stranu. Zemřel v lednu 1996, pár měsíců poté, co předal funkci.

Zmíněné příklady forem individuální moci jsou vybrány záměrně. První se týká její totalitní podoby bez jakékoliv kritické sebereflexe, tedy ani v případech vysloveně trapného či komického chování. Druhý vypovídá o pojetí moci coby oběti v zájmu ideálů. Třetím je moc jako nezbytné hnojivo k růstu a šlechtění narcise. Samozřejmě všechny lze kombinovat, anebo provádět jejich syntézu. A všechny jsou zároveň poněkud směšné. Ale říkejte to někomu, kdo chce ovládat a mít z toho prospěch. Neboli luxus, bohatství, nedotknutelnost, ale i okázalost v podobě vnějších atributů jakými jsou fanfáry, přehlídky, čestné salvy, vyznamenání, vzdávání pocty atd. U nemohoucích starců už ale nejsou tím podstatným jako v dobách, kdy o místech nejvyšších snili a dělali vše proto, aby do nich usedli. V jejich případech ono křečovité lpění na úřadě tkví ve vědomí šance vzdorovat času. Přesněji řečeno: jsem pořád tady a stále ještě (něco) můžu! Třeba být jakýmsi příkladem jako Jan Pavel II., anebo hodit někomu klacek pod nohy, zamíchat kartami jako…  Nechť si laskavý čtenář dosadí sám. 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...