Hlavní informace
o-pole-se-nestarame-venkov-nicime2
Bohuslav Reynek. Jidáš. 1966.

O pole se nestaráme, venkov ničíme

Boj s lidmi, kteří jsou mimo, hloupí nebo zlobovaní, není marný.

Základem našeho živobytí je půda, voda a krajina, upozorňuje odborník na zemědělství a venkov František Havlát. „Hnůj se kompostoval od nepaměti a vracel se zpět do půdy. Dnes je tu ale byznys s bioplynovými stanicemi – a to přispívá k degradaci půdy i venkova.“

Robert Břešťan: Pokud jde o zemědělství a venkov, máme tu něco typicky českého?

František Havlát: Máme tu největší lány, největší zemědělské podniky, které provozují nejtěžší techniku, která se po polích pohybuje a máme největší erozi v Evropě. Sedmdesát procent ploch orné půdy v České republice je postiženo erozí. A všechno to spolu souvisí a dohromady to pro venkov vytváří smrtící koktejl.

R.B.: Pochopím, že máme velké zemědělské podniky, to bude stále důsledek socialismu a kolektivizace. Ale proč máme největší erozi v Evropě?

F.H.: Paradoxní je, že za minulého režimu se zemědělci chovali de facto ekologicky oproti dnešku. Půdní bloky byly menší, byly tam ještě nějaké krajinotvorné prvky. A dnes? Po polích jezdí právě ta velká a těžká technika, máme velké lány a chceme velké výnosy. Jenže do půdy nevracíme téměř žádnou organiku, tedy hnůj. To souvisí s likvidací živočišné výroby. Dnes obilí odvezeme do skladů, prodáme, zkrmíme, horší nacpeme do bioplynových stanic a slámu svineme do balíků a necháme odvézt do spaloven. Do půdy se vrací jen minimum.

R.B.: Není to ale přirozený vývoj? Budování spaloven, kompostáren, bioplynových stanic – to zkrátka dříve nebylo a nové technologie to umožnily.

F.H.: Musíme si uvědomit, co je základ. Je to půda, voda a krajina. My jsme tady proto, abychom s tím nějak pracovali. Hnůj se kompostoval od nepaměti, každý zemědělský podnik měl živočišnou výrobu a hnůj se pak vracel zpět do půdy. Dnes je tu ale byznys s bioplynovými stanicemi – a to přispívá k degradaci půdy i venkova.

R.B.: Čím?

F.H.: Právě tím, že do bioplynových stanic se dává hnůj, kejda, namísto toho, abychom to vraceli do půdy, půda se tak zlepšovala a dávala možnost pěstování dalších plodin.

R.B.: Takže hlavní problém vidíte v tom, že stále jen vyčerpáváme půdu a nic jí nevracíme?

F.H.: Jsou tu podniky, které na pole nedali dvacet let ani kilo hnoje, protože zlikvidovali živočišnou výrobu. Půda přestává být živá a funguje často už jen jako držák rostlin. Už se ani nedodržují osevní postupy, nestřídají se plodiny. Některé odebírají hodně živin, jiné méně, jiné půdu zlepšují, třeba jeteloviny a luštěniny. Dnes ale máme jen trojvládí řepka–pšenice–kukuřice. Z půdy se jen odebírá a vrací se do ní jen chemie. To je jako byste chtěl po sportovci, aby měl výkony, ale nedal mu normální jídlo, ale chemické tabletky. Pak přijde kolaps a skončí to. U sportovce, i u půdy.

R.B.: I zemědělství je byznys, té snaze pěstovat výnosné plodiny lze asi rozumět. Existuje tedy nějaký příklad, přenositelný do Česka, který funguje tak, jak byste si představoval?

F.H.: Třeba Rakousko, k němu máme blízko geograficky i historicky. Ti mají úplně jinou skladbu zemědělství. Někdo může namítnout, že my jsme tu měli jiný režim. Ale i v socialistickém zemědělství to mělo hlavu a patu. Třeba v tom, že byla kombinovaná rostlinná a živočišná výroba, a každá ta vesnice žila a fungovala.

R.B.: Skutečně tady máme větší centralizaci zemědělské výroby než před rokem 1989?

F.H.: Určitě ano. Kravín měl za komunismu běžně 100 kusů dobytka. Když měl 400, tak to už byl opravdu velkokapacitní kravín. Dneska je největší postavený kravín na Havlíčkobrodsku, patří do divize Agrofertu, a má 1200 krav, s tím, že kapacita je až dva tisíce krav. To ukazuje, kam jsme se dostali. Podobné je to u prasat, u drůbeže. Výrobu je nutné úplně změnit.

R.B.: Když jste zmínil Agrofert, je to ten největší hráč v českém zemědělství?

F.H.: Co se velikosti týče, je největší, obdělává dnes asi 120 tisíc hektarů půdy. Podstatnější ale je, že ať chceme nebo nechceme, má největší vliv. Protože od Agrofertu pochází velká část osiv a 50 až 60 % hnojiv, chemie. Zpětně také od zemědělců vykupuje většinu řepky a kukuřice kvůli biopalivům. Agrofert je nejen velký hráč na zemědělském trhu, ale i ve zpracování komodit a produkci hnojiv a chemie.

R.B.: A je to pro české zemědělství a pro venkov přínos, nebo snad naopak hrozba?

F.H.: Ať tu klidně jsou velké a střední podniky. Ale ideálně by tu mělo být tak 60 až 70 % těch malých, do jednoho tisíc hektarů. Protože jediná cesta k záchraně venkova je vrátit tam zaměstnanost. Vražedná cesta je zaklínat se i v zemědělství centralizací, inovacemi, robotizací. Výsledkem je, že ubereme pracovní sílu a dovezeme nějakou drahou zahraniční technologii. To je přeci absurdní. My potřebujeme dát lidem práci, vrátit jim životní smysl.

R.B.: Těžko ale můžete na pole poslat babky s motykami, když jejich práci zastane jeden stroj.

F.H.: Určitě nikdo nechce, aby se na po poli někdo lopotil s motykami. Ale je nutné myslet. Ještě do poloviny devadesátých let jsme měli techniku, která měla hmotnost kolem deseti maximálně patnácti tun. No jo, ale dnes máme techniku, která má naložená 40 až 50 tun.

R.B.: A co to způsobuje?

F.H.: Půda se vyčerpává a utužuje. Ve škole se pořád ještě učí, jak zaprší, voda se vsákne, prostoupí do půdy, částečně do spodních vod, část odteče, odpaří se, zase spadne… Jenže dnes se děje to, že zastavujeme ornou půdu rychlostí 15 hektarů denně. To je necelých šest tisíc hektarů za rok. To je průměrná plocha šesti obcí. Každá střecha, každá zabetonovaná plocha znamená, že se nic nevsákne, jen se zrychlí odtok vody a na utužené půdě se nevsákne. Když je zemědělská půda v dobré kondici, měl by kubík orné půdy  zadržet 800 až 900 litrů vody. Dnes nám některé půdy nezadrží ani sto litrů. Vidíte to sami – naprší sotva deset milimetrů a voda vám na polích stojí. Spadne třicet milimetrů a s vodou se dává do pohybu i půda. Pak se nemůžeme divit povodním.

R.B.: Tohle slyšíme od odborníků opakovaně už řadu let. Odráží se to nějak v politice?

F.H.: Je to složité. Členové zemědělského výboru bohužel za 15 let nepochopili, jak by měl venkov fungovat. Některé to zajímá, někteří si na zemědělce jenom hrají.

R.B.: Přitom byste měli mít jako odborníci v politice přirozené partnery. Už třeba díky Agrofertu, který v zemědělství podniká a má v politice své lidi – Andrej Babiš, Jaroslav Faltýnek, ministr životního prostředí Richard Brabec. Měl jste možnost s nimi o tom mluvit?

F.H.: Pana Faltýnka znám přes dvacet let. Když jsem se s ním o problémech venkova bavil, chtěl ať mu to zdokumentuji, připravím, nafotím, a přesvědčím ho o tom, že je s venkovem skutečně nutné něco dělat. Udělal jsem to. Jenže on byl jeden z hlavních lobbistů, když zemědělci lobbovali za vyšší podporu pěstování řepky a kukuřice kvůli biopalivům. Dnes nemůže říct, my za současný stav vlastně můžeme.

R.B.: Cítí podle vás Agrofert, potažmo Andrej Babiš a jeho lidé, odpovědnost za stav krajiny, stav půdy?

F.H.: Určitě ne. Znám se s lidmi z Agrofertu i hnutí ANO a vždy mne při řešení problematiky venkova a zemědělství odkazují na Jaroslava Faltýnka. Že je v podstatě politický náměstek, nebo ředitel Agrofertu pro oblast politiky. Ale z jednání s ním nemám pocit, že by si nějaký podíl viny připouštěli. Pan ministr Brabec má zase představu, že Českou republiku spasí tím, že bude dávat kotlíkové dotace a dělat byznys pro chemické firmy, které budou vyrábět plastové nádoby na zachytávání dešťové vody. Že se to bude dotovat a zakopávat do země. Omlouvám se, ale to může vymyslet pouze šílenec. To je asi tak, jako bychom v obcích zrušili padesátku, každému dovolili jezdit, jak chce, a místo toho dotovali pohřební služby a krematoria. Současná zemědělská politika nemá žádnou vizi.

R.B.: Ten stav, o kterém se bavíme, není nic, co by se stalo teď. Trvá to třeba dvacet let. Jak dlouho by trvalo a kolik peněz by stálo, aby se zamezilo erozi, zvýšil se záchyt vody v krajině, zlepšila se kvalita půdy?

F.H.: Platí obecné pravidlo, že co se nějakou dobu ničí, tak se stejnou ne-li delší dobu napravuje. Je nutné ale říct, že to není tak, že by se zemědělci rozhodli a řekli, my teď budeme ničit krajinu. Mohou za to politici a jejich špatné zákony po roce 1990. Politici se vůbec nezajímají o venkov. Pravidla se nastavila tak, že první se zlikvidovala živočišná výroba. Místo toho, abychom se snažili zemědělství po roce 2000 zresuscitovat, přišla biopaliva a další zhýralosti.

R.B.: Ale jak se to má napravovat? Půda je soukromá, podnikání také. To má někdo nařídit – teď začněte vracet do půdy, co jste si z ní vzali?

F.H.: Je to logické. V demokratické společnosti zakazujeme i nařizujeme běžně, jak vidíme třeba u absurdních kontrol kotlů v domácnostech. Stát si musí ujasnit, co chce. Měl by vědět, jak by měl venkov do budoucna vypadat, ale o to se od devadesátých let nikdo nezajímal.

R.B.: Není to tedy boj s větrnými mlýny?

Boj s lidmi, kteří jsou mimo, jsou hloupí nebo zlobovaní, není marný. Každý si musí uvědomit, že máme jen dvě varianty. Buď pojedeme tou rychlostí, jakou teď jedeme a pak se stane, že půda nebude zadržovat vodu a ta od nás odteče. Orná půda přestane plodit a v tu chvíli máme problém. Já říkám, pojďme dělat vše pro to, aby tento problém nenastal.

R.B.: Přijde mi, že když chcete v zemědělství něčeho dosáhnout, musíte na to dát dotaci. Budeme dotovat obnovu kvality půdy?

F.H.: Vztah venkov–zemědělství–dotace je pokřivený v celé Evropě. Podle mne musí být jasně nastavena velikost podniků, které budeme dotovat, musíme vědět, proč je chceme dotovat. Ale velké bychom dotovat neměli. Musí tam být jasná velikost podniku, nějaká produkce, chování k půdě a nějaká zaměstnanost. Venkov je dnes jako rozbořený dům na vratkých základech, ve kterém se nedá bydlet, a my přitom přemýšlíme nad tím, jaké kachličky dáme do koupelny.

R.B.: A politici podle vás venkov ignorují? Přeci jen tam pořád žije významná voličská základna.

F.H.: Politici od roku 1990 jen slibují. Ministr Jurečka se tváří, že on něco dělá, ale za tristní stav venkova nesou zodpovědnost všichni ministři od roku 1989. Když zemědělci v 90. letech chtěli podporu pro pěstování zeleniny, na skleníky, na sady, tak jen slyšeli – to je nesmysl, to dovezeme z EU. A v tom je dnes problém. Podobné to bylo u živočišné výroby. Dnes polovinu spotřeby vepřového i drůbežího masa dovážíme. A přitom je to tak, že když přijdou nějaké potíže, venkov musí být schopný uživit města. Dnes by toho ani náhodou schopný nebyl. V tom vidím velký problém.

Psáno pro Hlidacipes.org

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...