Hlavní informace
uz-se-nedivim-nicemu
Claude Monet. Poplars, Row in Autumn. 1891. wikiart.org

Už se nedivím ničemu

Vyprávěl mi jednou Martin Jirous krásnou příhodu z Valdic. Jeden odsouzený ukradl vychovateli aršík známek, které obratem proměnil na nějaké peníze na přilepšenou. Jenomže se to zjistilo a vyšetřovalo se. Byl dotazován taky jakýsi kriminálník, kterému se říkalo „Osada“ (taky pamatuju tuto přezdívku, u několika lidí z trampského prostředí). A na milého Osadu uhodili: „A to vám nebylo divné, že XY najednou kupuje dražší čaje a že víc utrácí než jindy?“ – „Víte, vod tý doby, co sem ho viděl vypít minimax, se nedivím ničemu,“ uzavřel Osada klidným hlasem.

Argumentuju v některých facebookových debatách svým instinktem, resp. intuicí, kterou pokládám za argument řádný, logický i filosoficky správný. Ne tak někteří diskutující. Je mi vytýkáno, že se nechám ovlivnit „pocity“, ale skutečné argumenty nepřináším. Uvádím, že Michal Horáček pro mě není žádná valně dobrá alternativa v prezidentských volbách. Proč? Protože mu nevěřím. Má za sebou četné zásluhy, to nezpochybňuji. Nějaká ta knížka k tomu, řekněme. Ale zbohatl na velkém hazardu (lidem dnes mýrnix dýrnix nevadí daleko horší věci, soudy uznané lži a krádeže a malverzace apod., nedivím se tedy, že ztratili cit) – a k tomu – což je pro mě důležité – většinu jeho textů pokládám za kýče. Falešný, kradený cit. Pachuť nepravé sladkosti v ústech. A taky jeho tvář se mi nelíbí („do Tvých třiceti let za tvou tvář ručí Bůh,“ říkávali staří, „ale potom už si za ni ručíš sám“), cítím v ní zbabělost. Namítají mi, že jsou to jen „pocity“, a že prý argumenty, kde nic, tu nic. Namítám ovšem zase já: … i pocit může být argumentem, pokud je člověk spíše intuitivní než „pragmaticko-praktický“ (což je bráno jako jakési mravní plus, čímž rozhodně není). Že píše kýče, je (dle mého soudu) definovatelné, že je zbohatlý z hazardu, je snad jasné. Já osobně obě tyto věci pokládám za velká negativa a samozřejmě taky za argumenty. (Ostatně můžeme o drobné svědectví požádat člověka dosti znalého – přítele – Johna Boka – Hey, Johne, jsi tam?)

Vím, že není žádná slast žít v blbém provinčním „Česku“, v tom ohlodku zemí Koruny české, svatováclavské, ale co jiného, když jsme zde byli vrženi? Hic Rhodos, hic salta! Ukaž, co umíš. Když už ty nejlepší jsme vyhnali a vlastníma rukama povraždili. Mnoho výjimečných a slušných odešlo samo až po Listopadu 89, s hlubokým nechutenstvím vůči vlastní zemi v žaludku. Teď na nich (bohužel!) pozoruju, že nevědí, čí jsou. My cizinou jsme bloudili. Člověk má cestovat, když je mladý. Ale cestování bez návratu nemá smysl. Člověk se (zcela nutně) ztratí sám sobě. A děti jsou cizinci už bez jakýchkoli řečí. A to, co zde zůstalo? Minimálně z jedné třetiny populace oslintávači (východních) oltářů pochybných figur, jak na Hradě, tak v podhradí. Bída.

„Kdyby opat kostek u sebe nenosil, mniši by v ně nehráli.“ (Staročeské úsloví)

Mluvím s jednou ze vzácných zdejších sestřiček, které o mě pečují, o „dokonalosti“, o příliš lidských snahách „všechno vyřešit až do konce“. Pro mne toto téma souvisí i s pýchou (resp. se sedmi hlavními hříchy), o níž byla onehdy také řeč. Josef Florian kdesi překládá na toto téma volně Maxe Jacoba: „Kdo se snaží po dokonalostech, ať je konají v souladu osobnosti (individua) a svého dychtění (ctižádosti), neboť dobré skutky svatých jen podle míry milosti přinesly ovoce; jinak člověk z přílišného přičiňování o svou dokonalost zpitomí.“ – Poslala mi jedna mimořádná přítelkyně z Vysočiny, „pedagožka“, jakými mě osud za celý život neobšťastnil, krásné podobenství z jedné knížky Jindřišky Smetanové z roku 1970 (Domovní důvěrnosti). Scéna se odehrává v Taškentu na výstavě starých uzbeckých koberců: „Chodily jsme od jednoho exponátu k druhému a uzbecká paní mi vysvětlovala zvířecí i rostlinné samoznaky a symboly. – Netrvalo dlouho a začala jsem si všímat jednoho zvláštního a vytrvale se opakujícího detailu: na mnoha kobercích se totiž nacházel kousek nedokončeného motivu. – Zajímalo mě proč? – ‚To je skrytý dialog se životem,‘ pravila paní. ‚Anebo s osudem, jestli chcete. Jako kdybyste osudu nebo životu říkala, podívej se, do té práce jsem dala beze zbytku všechno, ale úplně hotová ještě není… docela malý kousek chybí. Bylo by strašně nespravedlivé odvolat mě od něčeho, co jsem neukončila a čemu jsem neměla čas naučit své dcery…‘“

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...