Hlavní informace
to-by-se-u-nas-stat-nemohlo
Marc Chagall, kresba k 70. narozeninám V. Majakovského.1963. výřez. wikiart.org

To by se u nás stát nemohlo

Tvorové, pro něž se ujal název „reformní komunisté“, stojí za povšimnutí proto, že měli značný podíl na tvorbě veřejného mínění v době po kultu osobnosti. Vývoj ideálem opilých podává plastický portrét idealistů různých proveniencí. Nářky nad tím, že byli podvedeni, sice dávají smysl pouze jim samotným a líčení jejich intelektuálního zrání bývají časem úmorné. Přesto stojí za to naslouchat. Příběhy duševních pracovníků z východu tvoří z valné části směs líbezných protikladů. Není obtížné zaslechnout pod nářky a výmluvami touhu po akademických titulech a společenském postavení, jež je se vzděláním tradičně spojováno. Tradiční privilegia této společenské vrstvy kupodivu nezmizela, pouze vlastnosti nezbytné k duševní práci se vytratily beze stopy. Zrodila se kasta akademiků, profesorů, docentů, učitelů a dalších učenců, kteří za své postavení vděčili pouze ochotě hrát roli v tomto surovém představení.

Většinu bytostí, které propadly vábení spravedlivé společnosti napravo od železné opony, komunistické strany pozvolna vyléčily. Léčba poněkud drastická, ale poměrně účinná. Svět, jenž sám sebe označoval za svobodný, tolik štěstí neměl. O přisluhovačích kapitalismu toho napsali soudruzi hodně, o přisluhovačích komunismu jsme se od nich nic nedozvěděli, ačkoli se jedná fenomén neméně pozoruhodný. Hovořit v jejich případě o dezinformaci by bylo vyloženě trapné. Takže pokud se skutečně jedná o poblouznění, je třeba hledat příčinu jinde. Na západě nebyli intelektuálové vystaveni teroru, vydírání, existenčním potížím ani šikaně. Přístup k informacím měli volný, nic jim nebránilo navštívit země, v nichž se jejich sny uváděly do praxe, a přesto dodnes plácají nesmysly, nad nimiž zůstává stát i rozum stižený Downovým syndromem. Polehčující okolnosti se na ně v žádném případě nevztahují, jejich spoluvina je nesporná a dobrovolná. Potřeba být za všech okolností na správné straně barikády se ukázala být mocnou vábničkou. Co je k pláči, bývá obvykle také k smíchu. Ukázkovým příkladem maniaka historické pravdy je Roger Garaudy, který v průběhu jednoho lidského života stihl být leninistou, stalinistou, katolíkem, existencialistou a muslimem. André Malraux, odsouzený vykradač chrámů v Kambodži, který svou slávu založil na vyprávění z Číny, kam v životě nevstoupil, plukovník letectva, který neuměl řídit letadlo, ministr kultury ve vládě de Gaulla a držitel desítek čestných vyznamenání byl na počátku své úspěšné kariery také hlasatelem komunistických ideálů. V té době na obranu Stalina prohlásil: „Tak jako inkvizice nijak neubrala na bytostné vážnosti křesťanství, tak ani moskevské procesy neubraly na bytostné vážnosti komunismu.“ V jeho očích tomu tak možná bylo, ale naštěstí jsou ještě jiné oči. Louis Aragon, který zůstává pro řadu francouzských spisovatelů dodnes významným básníkem, byl zuřivý stalinista a autor „Komunistů“. Jeho sebrané spisy vyšly v prestižní Plejádě, zatímco jeho přítel Drieu La Rochelle, který se rozhodl pro nacismus, spáchal po válce sebevraždu a na jeho knihách leží prokletí. O Aragonovi Roger Nimier prohlásil: „Je to jediný člověk schopný zúčastnit se zasedání ústředního výboru strany v růžovém smokingu.“ Dalším z typických představitelů galerie sympatizantů je J.P. Sartre, který se mocně přičinil o propagaci komunismu. „Kdo není komunista, je méně než pes,“ prohlásil tento filosof, kterého patologická nenávist k buržoazii, z níž pocházel, přivedla do tábora jejích nepřátel. Žel svým výrokem na sebe prozradil, že on sám je také pes, protože do Francouzské komunistické strany pochopitelně nevstoupil. Záhadou ovšem zůstává, co mu voříškové udělali. Jeho zásluhy o utajování zločinů komunismu, o nichž byl průběžně informován, aby neutrpěl revoluční elán mas, jsou už dnes veřejným tajemstvím. Nenahrávat buržoazii se stalo zaklínadlem, na němž se shodly i jinak znepřátelené frakce. Také fenomenolog, znalec Heideggera a zakladatel organizace „Dělnická moc“ Jean-François Lyotard by se bez opory rudého praporu k „Postmodernímu údělu“ propracovával mnohem obtížněji. Raněná slepotou bývala i Susan Sontagová: „Naše generace prohlédla po invazi do Československa. Ta předchozí po maďarském povstání.“ Kdyby víc naslouchala očitým svědkům a méně pěstovala vlastní ušlechtilost, mohla si zklamání ušetřit. Dokonce i tak zapřisáhlý odpůrce totalit, jakým byl Albert Camus, byl v letech 1934-1935 držitelem rudé knížky. V tomto konkrétním případě je velmi pravděpodobné, že ho k tomu přiměl jeho profesor filosofie Jean Grenier, který mladému idealistovi naordinoval účinnou léčbu šokem.

To by se u nás stát nemohlo,“ znělo zaklínadlo revolucionářů-teoretiků a salónních bolševiků. Na vině byla ruská zaostalost, pravoslaví, slovanská krutost a další sebeútěšné generalizace a předsudky. Hlavně když projekt zůstal neposkvrněný a bylo se k čemu upínat. V zásadě nešlo o nic jiného než o mystickou žízeň po absolutnu a starý dobrý koloniální paternalismus křížené s pocitem morální nadřazenosti neurčitého původu. Závislost západních komunistických stran na Moskvě nebyla v 50. a 60. letech o nic menší než na východě, ačkoli působily mimo její přímý dosah. Představa, že by komunismus v zemích, jako je Itálie, Holandsko, Německo nebo Francie, mohl vypadat jinak, lze snadno vyvrátit. Fungování komunistických stran západních zemí vykazuje naprosto stejné metody, protože byly vedeny obdobnou vnitřní logikou.

Ne všichni západní intelektuálové zbožňovali Lenina a Stalina. Jedním z půvabných projevů nesouhlasu se stalinským způsobem převýchovy bylo přihlášení k odkazu soudruha Trockého, zakladatele Rudé armády, nebo předsedy Maa s jeho harémem revolucionářek. Osudy členů různých trockistických nebo maoistických buněk jsou další ukázkou psychologie revolucionářů. Malíře Miloslava Mouchu dokonce bývalý maoista, dnes ostentativní představitel skeptického myšlení, Philippe Sollers při veřejné debatě okřikl: „Co tady dělá ten pošahanec z východu?“ Bernard Henri-Lévy věnoval celou kapitolu své knihy „Sartrovo století“ vysvětlování, proč dodnes platí, že je lepší se mýlit se Sartrem než mít pravdu s Camusem. Dodnes mi zní v uších náruživě vyslovené: „Raymonda Arona nečtu, protože je pravičák.“ Řeč byla o jeho knize „Opium intelektuálů“. Také podíl surrealismu na okouzlení beztřídní společností dosud čeká na zpracování. Podobně je tomu s velkou částí rockové scény. Tak jako jinde, i zde se prolínaly různé tendence, vedly vášnivé spory, už tehdy zcela nezajímavé. V pokrytectví neměli západní levicoví intelektuálové co závidět nenáviděné buržoazii, jejímž produktem z valné části byli. Otce sice zavrhli, ale v jejich lenoškách se usadili bez studu a bez výčitek. Intelektuální zaostalost Západu tkví v odmítání totalitní zkušenosti. Systematické mlčení prolomilo teprve Solženicynovo „Souostrovi gulag“ a kolektivní „Černá kniha komunismu“. Teprve v 90. letech začaly brát v potaz totalitní rysy komunismu i kruhy, které do něj dříve vkládaly smysl života, a brojili proti jakékoli kritice. V západních městech a velkoměstech je přesto dodnes možné potkat bloudy usilující o tuto formu správy věcí veřejných. Nemá smysl s nimi polemizovat, neexistuje argument, který by uznali, jsou schopni pouze přejít na jinou víru, což odhaluje podstatu militantní víry. Někteří lidé, a není jich málo, prostě k životu potřebují pocit, že patří k lepší části lidstva, jejímž posláním je spasit svět. Krásu obrazu, který by mohl nahlodat revoluční zápal, nenarušily ani země socialistického tábora, které na rozdíl od Rudých Khmerů nebylo možné obvinit z asijské krutosti. V každé zemi vstřebal komunismus cosi z minulosti a přetvořil to do nové podoby k dokonalejšímu omezení člověka, ale vysvětlit západním učencům či umělcům prahnoucím po rovnosti, že čechokomunismus není identický s rumunokomunismem a ten je zase něco jiného než rusokomunismus, kubokomunismus nebo čínokomunismus, je nadlidský úkol.

Když se mluví o komunismu, točí se řeč většinou okolo ideálů, nebo zločinů. Poněkud se zapomíná, že i intelektuál musí jíst a bydlet, a většinou mívá vyšší nároky než dělník. I na západě zajišťovala hydra slušné živobytí tisícům zaměstnanců nejrůznějších služeb od tajných až po veřejné. Generace akademiků, novinářů a umělců přicházely a odcházely, stranické linie se průběžně měnily, ale zdroj příjmů a inspirace nevysychal. Instituce zabývající se studiem stolice nájemníků Kremlu kupodivu nezmizely, pouze jejich zaměstnanci napřáhli své školené mozky k jiným, aktuálnějším úkolům. Desetiletí trvající masáž neskončila, o tom, co je dobré a co špatné, prospěšné a škodlivé se rozhoduje v pořád stejných intelektuálních kruzích. Profesoři a šéfredaktoři dobře vědí, jak se zbavit nežádoucích elementů. Vítězství, nebo porážka, těžko rozhodnout, kdo zvítězil a kdo prohrál. Marxistická materiální nadstavba nalezla obměnu v tržních mechanismech, ale odpor vůči kultivovanosti přetrval. Mravokárci a krasoduchové běsní dál, jako by se nechumelilo, studená válka pokračuje v uniformě spíchnuté z jiných slov obdobného obsahu. Vítězové zůstali vítězi a poražení poraženými. Přirozeně pouze z pohledu těch, kdo za vítěze považují mlaskající u plných koryt a za poražené ty, kdo se tlačenice o koryta účastnit nehodlají. Když se Marco Polo vrátil z cest, řekl: „Tak jsem toho vašeho jednorožce viděl. Ale nebyl tak hezký jako na obrázku.“ Na mysli měl nosorožce.

 

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...