Hlavní informace
mefistuv-monolog
pinterest.com/hodranoel/alquimia/

Mefistův monolog

Mé rodiště je ráj. Kdo myslí, že jsem doma v pekle, klame se k své škodě. Těžko ovšem věřit, že projekt ráje počítal s ďáblem. Nicméně započítáno je v každém plánu započít svět rájem, aktem dovršení. Jaký je to nápad vynést a posadit člověka rovnou na vrchol, kde, má-li se pohnout a nezkamenět v pomník, může jen padat! Stvořit život v neporušeném a nepomíjivém stavu, v němž, nemá-li zcepenět, může se jen narušovat, chátrat a mřít! Stvořit oduševnělou bytost, která, nemá-li zešílet z věčného zírání na dokonalost, musí se vzepřít a ze svého opitomujícího nepřetržitého ano, ano! se jednou osvobodit vášnivým ne, ne! Ráj jako v zakletí uspaný zámek Šípkové Růženky! Bylo třeba prince, aby svým polibkem probudil celé to sádrově utuhlé panoptikum k životu. Za to mě nazvali ďáblem, satanem, belzebubem, duchem lži a zla!

Nu, nad tím jsem se víc smával, než čertil, lží a zlem ses mě nauctíval dost a dost… až tam ti nahoře žárlili a láteřili. K zlobení měli věru popudů až až, když ti měli pořád odpouštět to, čím mě jsi častoval, a povytahovat tě znova a znova zpátky, oč jsi se spustil se mnou.

Nepopírám, žes mě trochu dopálil, jak sis na mě zachytračil, když jsme sjednávali ten svůj faustovský kontrakt. Šlo ti to podezřele lehce. Ta smlouva není přece maličkost, říká: Patři smrti a svět bude patřit tobě! – Ale ty sis myslel: Proč by se i něco takového nemohlo dohandlovat s duchem lži? Lže-li, co riskuju? Buď mi svět patřit nebude a pak mě smlouva nezavazuje, anebo já smrti patřit nebudu a pak mi nádavkem padne svět do klína. Chytrácky vymyšleno, což! Jako všechny ty bajky o hloupém Honzovi, který přelstí chytrého čerta: všechny shodně vypovídají, že pakty s duchem lži ponechávají vždy ještě zadní vrátka, která umožňují nakoupit a vytratit se bez zaplacení. – Takhle ďábel utře nos ještě na tyátru Goethově, když z pouhé licence básnické a proti vší logice a spravedlnosti objeví se zčista jasna deus ex machina a vyveze zasloužilého pana inženýra Fausta sedačkovým výtahem za chvalozpěvů andělských až do nebe.

Snadnost, s jakou hloupý Honza přechytračí smrt, není než snadnost, s jakou člověk přechytračí sebe. Chápu tvůj šok, když sis uvědomil, že garantem naší smlouvy není žádné bájesloví, ale věda; tím paktem jsi totiž přísahal na vědu, a ta je expert smrti na slovo vzatý, který žádná zadní vrátka, žádnou Himmelfahrt, žádné honzovské chytristiky nepřipouští. Svět se uskutečňuje v pádu a všechna existence v něm je práce k smrti. Věda ví, že stačí ponechat věci padat a rozpadat – dávno před Galileem a moderní analýzou to učili atomisté v Řecku –, aby zjistila, co lze vědět a co lze moci. A mluví-li dnes filosof o životě jako „pracujícím k smrti“, papouškuje jen, co je od počátku poznatkem – či axiomem, jak chceš – vědy, které je evidentní, že jinak než k smrti ani pracovat nelze. Smrtelnost je index energetického potenciálu. Jak víš, neplatí to jen o živém: každá věc, živá i neživá – až do buňky a atomu – představuje latentní třaskavinu schopnou vyprchat v čirou energii sebezničením. Všechno smrtelné a zaniknutelné – a jen smrtelné a zaniknutelné – lze zapřáhnout do práce. Tím více produkuješ, čím více se stravuješ; tím více máš, čím méně jsi; tím více je svět tvůj, čím více ty jsi smrti.

Zajisté také náboženství mluvilo o pádu a rozkladu v prach, a nebyla to jen hra se slovy. Je to pád existenciální, pád vědomé bytosti do smrti, jako pád fyzikální je pád nevědomých těles do smrti, fyzik mluví o „smrti tepelné“, o entropii, ale ta zahrnuje to i ono. Pro Genezi pád do smrti byl následek hříchu, který se odpykával prací, ale věda odreagovala hřích a ví, že pád do smrti není stav hříšnosti, ale sama pracovní síla. Člověk je zvláštní kreatura. Napřed mě nazve ďáblem, duchem zla a lži za to, že prý skrze poznání jsem ho připravil o ráj, dnes mě překřtívá na Prométhea jako dobrodince lidstva a čeká, že ho tím poznáním přivedu do ráje zpět. Z toho ten bizarní paradox vědecko-technické revoluce: Vzestup pádem! Entropií k Utopii! K životu pitvou! Destrukcí stvoření k rekonstrukci ráje! Fabrika jako rekonstrukce destrukce přírody; posedlost fabrikou vesmíru, fabrikou ve společnosti, fabrikou v člověku.

Bizarní paradox, který znalo a pěstovalo již náboženství a na který zašlo: prací k smrti život po smrti. Umrskáním smrtelného k nesmrtelnosti, nebytím k bytí, sebepopřením k Bohu. Pěkný vděk Stvořiteli! Dals mi život, tu ho máš obratem zpátky, poraď si s ním sám! Že flagelant spekuloval se smrtí, to samozřejmě chyba nebyla; s ničím jiným se totiž reálně spekulovat nedá. Chyba byla v absurdním kalkulu zužitkování smrti výnosem po smrti. Hotové perpetuum mobile! Sám sebe tahat za vlasy z vody!

Nietzsche se jednou zastavil v úžase před krávou a fascinován jejíma moudrýma očima a olympanským klidem uprostřed hysterického světa měl pocit, že je na stopě mysteriózní hádance života. Náboženský vizionář ji řešil tak, že prohlásil krávu za posvátnou a nedotknutelnou. Ale kterémusi neobyčejnému obyčejnému chlapíkovi při pohledu na dobytče blesklo hlavou: síla! Intuitivně pochopil život jako agregát na zužitkování smrti. Pod symbolem HP stal se anonymním svatým industrializovaného světa. V den, kdy sis uvědomil, že pád do smrti není hřích, ale pracovní síla, strhl jsi staré posvátné signum IHS (Jesus Hominum Salvator nebo in hoc signo vinces) a nahradil je novým: HP (Horse Power) – dnes všemi bez rozdílu uctívaným a zbožňovaným.

Že síla koňská nabyla tak rychle vrchu nad silou božskou, to nutno přičíst prostému faktu, že prvá znamená produktivní zužitkování smrti, kdežto druhá naprosté promrhání smrti. Jako bys vodu, stavidly nadrženou, pustil v prvém případě na turbíny, kdežto v případě druhém rovnou a zbůhdarma do odpadu. A čekal, že jestliže prvá koná ordinární práci, druhá vyvolá divy. Credo, quia absurdum. Flagelant byl mlynář, který pouštěl vodu do odpadu místo na lopatky kola. Prý „nedbal o ovoce svých činů“, ale to je tlach, jeho nároky na ovoce byly naopak enormně přemrštěné a co hůř! – zhola nereálné: očekával zázrak. Mělo se mu dostat světa rajského jen za to, že se zříkal tohoto. Koňská síla zvítězila nad božskou, protože boží mlýny mlely naprázdno. Věda vznikla, protože není činu s efektem záhrobním.

Vědecko-technická éra počala, když si člověk – tvor s mentalitou odsouzence k smrti – uvědomil, že není moci, která disponuje nesmrtelností. Jest jen moc, která disponuje smrtí, či vlastně jen ten, kdo disponuje smrtí, má moc. Moc k čemu? K odkladu exekuce, k „Ještě ne…!“ jako jediné útěše a úspěchu odsouzence k smrti. Od počátku byla moc, disponující smrtí, spojována s ďáblem, ale ďábel nemohl, než co dopustil Bůh; platil za jakéhosi exekutora pod pravomocí Boží.

Nedivím se tedy, že konec Boha neznamená ti ještě konec ďábla; naopak rozumělo se ti samo sebou, že neexistuje-li Bůh, není možné, aby ďábel neexistoval. Tím náboženství nekončí. Ještě Thomas Mann mi dává říci ve své faustiádě, že jsem jediný, kdo náboženskost zaručuje. Vskutku, Bůh není k nalezení, Deus absconditus, ale s ďáblem se beseduje a plká jako na táčkách. A na obrátku, už ne zloduch, ale dobrotisko, Prométheus či co.

Jakby ne! Jak jinak s tím, kdo nás má v hrsti! Za vlády boží chudoba, umrskávání života, odvrat od světa byly ctnosti, které tě kvalifikovaly pro nesmrtelnost. Dnes chudoba jako memento mori nese jméno bída a s ní cejch méněcennosti, diskvalifikace a zatracení. Dějiny spásy skončily, počínají dějiny spásání světa jako prodlužování „Ještě ne!“, jako odklad exekuce odsouzence k smrti. Chudoba předurčovala k spáse; bída eskortuje k šibenici. Absurdní devizu světce: nebýt, proto být věčně, vystřídává deviza Faustova: nebýt, proto dobýt a mít, totiž mít kulisu zastírající výhled k popravišti. Bohatství a moc – atrapa ztracené nesmrtelnosti. A hromadění je bez mezí, jako nesmrtelnost – třebas atrapa – je bez mezí, je bezmezné spásání. Růst potřeb, konzumu – náboženství mentálního odsouzence k smrti; nemít potřeb rovná se herezi, nestoudnosti… Nemít potřeb, toť téměř nemít charakter. A tohle náboženství jsem ti já měl garantovat? Z IHS nad vraty kláštera lepit HP nad vrata fabriky? Proto Prométheus…?

(Závěr eseje J.Š. Mefistův monolog přineseme příště.)

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...