Hlavní informace
clovek-ideologicky-spotrebni
Andrea Alciato, Emblemata. 1621.

Člověk ideologický, spotřební

Střední Evropa nedokázala ve svém hledání národních identit využít prostředky a možnosti nabízené přijetím systému parlamentní demokracie. Naopak – ve větší či menší míře přijímala etnizaci práv jako jediný možný princip výstavby států. Je otázkou, zda se z této nedostatečně léčené závislosti na ideologickém vidění světa vůbec dokázala vzpamatovat. Šílenec Adolf Hitler byl zvolen v demokratických volbách. Jeho alter ego Josefa Stalina, který přikazoval vraždit a věznit miliony vlastních občanů, ještě dnes, šedesát let po smrti, obdivuje přes šedesát procent ruské společnosti. Českou komunistickou stranu volí i přes její historii koncentráků, vražd a devastaci společnosti i po čtvrt století od převratu skoro patnáct procent elektorátu. Násilný odsun dvanácti miliónů německy mluvících občanů ze Střední Evropy v roce 1945 je dodnes považován za výraz historické spravedlnosti. Masové rozkradení jejich i židovského majetku, stejně jako nacionalistické násilí a vraždy, byly amnestovány a zapomenuty. Masoví vrazi dvacátého století jsou prostě pro vykořeněné části společností, přiotrávených totalitářským velikášstvím, modlami i ve století jednadvacátém. Čas jako by se zastavil.

Etické normy osvícenství jako osobní odpovědnost jednotlivce, nebo vzdělanost celku společnosti či její tvůrčí potenciál ztratily v nové době na společenské ceně. Historie přestala být pro masovou konzumaci vědou, popisem a výkladem reálného světa a přeměnila se na ideologickou a za všech okolností kolektivistickou sebeomluvnou litanii cizích křivd a vlastních obětí. V nově době už nebylo potřebné si pamatovat. Zbyly etnicky očištěné společnosti bez vlastní pozitivní identity a programu pro budoucnost, napojené strachem na zrůdnou ideologii třídní, tak snadno nahraditelnou jakoukoliv jinou nenávistí.

Kdyby obě světové války byly jen vyvrcholením, ale zároveň i koncem oné etapy „kulturního zoufalství“, bylo by možné ji uzavřít a vzít si z ní ponaučení pro budoucnost. Studená válka velmocenských bloků však destruktivní model konfrontace „našeho“ dobra s „jejich“ zlem jenom prohloubila a ještě více oddálila potřebu hledání pozitivních obsahů národních identit ve Střední Evropě. Jediné totálně poražené, rozvrácené a rozdělené Německo, dokázalo s pomocí okupační správy a vnuceného Marshallova plánu ve Spolkové republice nejenom obnovit svoje hospodářství, ale najít zcela novou a pozitivní identitu, vědomě odtrženou od velmocenských ambicí Mitteleuropy a národního socialismu. Komunisty ovládané východní Německo srovnatelné reformy schopné nebylo a muselo být obsazeno úřednickou a podnikatelskou správou, převzatou ze Spolkové republiky. I Rakousko má, přes úctyhodnou cestu, kterou od dob svého podlehnutí nacionálnímu socialismu v třicátých letech dvacátého století ušlo, ještě co otevírat. Pro zbytek Střední Evropy znamenalo domnělé vítězství ve druhé světové válce ve skutečnosti jen velkoruskou okupaci a ještě hlubší upadnutí do „politiky kulturního (teď už spíše antikulturního) zoufalství“. Ve všech vazalských provinciích pak komunistické režimy cílevědomě zlikvidovaly všechny zbytky hodnototvorných elit a jejich nezávislost.

Spotřeba jako identita

Nehotové a totalitními ideologiemi rozvrácené středoevropské identity byly navíc v druhé polovině dvacátého století ještě v době komunistické nadvlády zasaženy novými civilizačními vlivy, na které žádná dosavadní národovecká, ale ani ideologická klišé nedokázala odpovědět. Generační vzpoura šedesátých let dvacátého století byla do velké míry umožněna rozšířením nového komunikačního fenoménu televize. Z ní vzešlá masová pop-kultura začala bourat dosud nedotknutelná společenská tabu a vzory na všech kontinentech bez ohledu na politiku. Ještě destruktivnější dopad měl pokus o skloubení komunistické věrouky s konzumním životním stylem, který už v sedmdesátých letech dvacátého století rozeznal a přesně popsal Václav Havel ve slavné eseji Moc bezmocných. Vzniklý novotvar nazval post-totalitním režimem a jako první upozornil na znovu se objevující osobní zodpovědnost každého jednotlivce za směřování vlastního života, ale i za blaho obce. Bylo ironií, že zatímco polská opozice v podmínkách hluboké hospodářské krize a otevřené společenské konfrontace pochopila jeho text jako volání k otevřené protirežimní mravní a politické akci, miniaturní opozice československá se v situaci normalizační uspokojené spotřeby spokojila s heslem „života v pravdě“ jako výlučného návodu pro soukromí jednotlivce. Maďarský komunistický režim pak otevřeně hlásal „gulášový komunismus“ jako cestu k uklidnění společenských konfliktů po krizi v druhé polovině padesátých let. Spotřeba, a s ní neoddělitelně svázaná módnost bez kořenů, se tak ještě v údajně beztřídních a rovnostářských středoevropských společnostech staly improvizovanou, náhražkovou, ale kompletní národní identitou.

Konec komunistických režimů ve Střední Evropě přinesl unikátní historickou šanci na vystavění svobodných a pozitivních národních identit, zbavených historických komplexů, syndromů oběti a potřeb nepřítele. Zůstala nevyužita. Ani jeden ze středoevropských národů, zbavených nadvlády sovětského Ruska a devastující klece komunistických režimů, nedokázal v nově nastalé svobodě a míru postavit pozitivní „národní“ ideu. Ve všech případech se jako národní program prosadilo opakování a rozvíjení ublížené národovecké argumentace z devatenáctého století.

Hannah Arendtová popsala kdysi podhoubí totalitarismu jako roztříštěnou společnost, plnou rozhněvaných lidí, kteří sami sebe považují za bezvýznamné a zapomenuté. Společnosti dnešních středoevropských států s jejich převládajícím vyděračským antievropanstvím, populismem a xenofobií tento popis naplňují bezezbytku. Je to o to ironičtější, že z pohledu uspokojování hmotných potřeb svých obyvatel, přítomnosti míru nebo prodlužování průměrné délky života na tom středoevropské společnosti nikdy v historii nebyly lépe. Jenomže konzumerismus, jak se ukázalo, nemůže nahradit sebereflexi a pozitivní identitu společnosti. Velké dějiny Evropy, definované už přes půl století důrazem na právo, vzájemnost a solidaritu, se tak odehrávají do velké míry bez těch, kdo nechápou skutečnou cenu míru a svobody, a stavějí svoje identity a vnímání světa kolem nepravd národních „obrození“ a niterné potřeby nepřítele.

(Přinášíme předposlední část eseje Jana Urbana. Předchozí část je zde.)

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...