Hlavní informace
kdy-koho-a-jakym-metrem
Hieronymus Bosch, Anbetung der Könige. výřez. wikiart.org

Kdy,koho a jakým metrem

Nejvýraznější osobnosti často vybočují z řady. Zatímco zásluhy konformnějších duchů snadno shrnou oslavné nekrology, přínos těch kontroverznějších postihnou spíše sympózia či konference, na nichž si znalci a zasvěcenci vzájemně porovnávají různá hlediska, aby veřejnosti i dějinám nakonec nabídli pokud možno komplexní a výstižný obraz pojednávané osobnosti v tištěném sborníku příspěvků. Taková sympózia se sborníky jsou v obecném povědomí pevně svázána s akademickým prostředím. Zásluhou Revolver Revue, jež vzešla z undergroundu, byly nicméně v posledních letech uspořádány dvě konference k živým tématům, která literární věda s rozpaky obchází. Před čtyřmi lety se účastníci sešli nad odkazem Ivana Martina Jirouse, zvaného Magor (1944-2011), loni se hovořilo o životě a díle literárního kritika Jana Lopatky (1940-1993).

Jirous i Lopatka zasáhli do české kultury skutečně výrazně, nikoli úspěšným sebeprosazením v hlavním proudu, ale vytvářením subversivních protiproudů. Magorův underground naplňoval alternativní koncepci „druhé kultury“, zatímco Lopatka svými kritickými texty vytrvale zpochybňoval oficiální „první kulturu“, a to skrze literaturu, kterou produkovala. Každý z nich se stal uctívaným vzorem pro své příznivce a následovníky, ale vysloužil si také nevraživost četných odpůrců. Ve sbornících příspěvků, které redakce Revolver Revue vzorně připravila z obou konferencí, převládá sice u obou pozitivní hodnocení, čtenář si však může učinit živou představu také o negativních reakcích: u Jirouse z rekapitulací jeho pronásledování a věznění, v Lopatkově případě z citací polemických reakcí na jeho články v dobové publicistice.

Letos vydaný lopatkovský sborník přináší dvacet příspěvků z konference, výběr archivních fotografií, sestavený a komentovaný Lopatkovou dcerou Veronikou Tuckerovou, a obsáhlé pásmo vzpomínek vesměs již dříve porůznu publikovaných, do nějž editoři zařadili i ukázky z výše zmíněných kritických ohlasů. Autoři příspěvků se pokoušejí postihnout rozmanité fasety kritikovy jedinečnosti z různých perspektiv, ať už vycházejí z rozboru textů anebo reflektují jeho zvláštní vnímavost, povahové sklony či smysl pro humor. Kontroverzní pověst Jana Lopatky se zrodila na samém prahu jeho působení, když jako redaktor proslulého časopisu Tvář hodnotil tehdejší prozaické výkony podle dosti neobvyklých kritérií. Zatímco česká literární věda se v šedesátých letech řídila převážně marxismem s občasnými strukturalistickými reminiscencemi Pražského lingvistického kroužku z dob první republiky, Lopatkova východiska nebyla tolik svázána s ideologií ani strohou vědou. Ctil příklad F. X. Šaldy a blízko měl i k heideggerovskému existencialismu či křesťanskému personalismu. V literárních dílech oceňoval nekompromisní pravdivost výpovědi, jakou v nejčistší podobě nacházel v dílech vzpírajících se beletristickým zvyklostem: vně-sujetových, syrových, často ineditních. Oproti šikovným strategiím nejúspěšnějších autorů šedesátých let (např. Kundery, Vaculíka, Škvoreckého či Hrabala), vyzdvihoval z valné části nevydané zápisky téměř neznámého Jana Hanče, drtivě upřímné zpovědi Jakuba Demla, ale třeba také spontánní prózy ruského spisovatele Vasilije Rozanova, které k nám kdysi uváděl staroříšský nakladatel Josef Florian.

Největší pozornosti se na konferenci těšily Lopatkovy práce z šedesátých let zahrnuté vesměs do svazku Předpoklady tvorby (v roce 1969 vyřazen z edičního plánu, 1978 vyšel v samizdatu, oficiálně 1991, 2010). Řada příspěvků sledovala jemnosti kritikova myšlení, oceňovala přesnost jeho postřehů, dopátrávala podloží jeho ironie, většinou však zůstaly u dílčích analýz. Při četbě sborníku se občas vnucuje otázka, do jaké míry vzešly Lopatkovy příkré soudy o literárních hvězdách šedesátých let z jeho autentických čtenářských zážitků, vkusu a bytostného přesvědčení. Zdá se, že nehovořil vždy jen sám za sebe jako kdysi Šalda, ale naplňoval i program ostře vyhraněné skupiny kolem Tváře, na němž se samozřejmě také výrazně podílel. Zostřenou Lopatkovu kritičnost vysvětlují někteří účastníci konference specifickou politickou situací, kdy kruté stalinistické represe padesátých let vystřídalo úlisné pokrytectví, ale moc stále třímaly stejné ruce. „Byla to doba hnusná, zrůdná a především nanejvýš prolhaná,“ říká ve svém příspěvku Bohumil Doležal, někdejší Lopatkův kolega z Tváře. Robert Krumphanzl dodává, že jedno schéma bylo tehdy nahrazováno druhým, subtilnějším – „simulací literatury, kamufláží literárního procesu,“ vlastními slovy Lopatkovými.

Úspěšní autoři šedesátých let těžili atraktivnost svých děl ze situace, kdy dráždivá politická tématika podléhala v publicistice přísnější cenzuře než v beletrii, jež může pracovat s dvojsmysly a náznaky. Ti nejdovednější uměli namíchat koktejly s mnoha protistátními přísadami, aniž by si toho aparát státu všiml. Lopatka oproti tomu vyzdvihoval autory, kteří svou zkušenost se světem vyjadřovali přímo a bez obezliček, aniž by dbali na úspěch. Skutečný spisovatel je pro něj jakýmsi orákulem vyšší pravdy, kterou všelijaké strategie a dodatečné redakční úpravy jenom zkreslují. Takový přístup byl adekvátní určitému historickému okamžiku, těm „nanejvýš prolhaným“ poměrům šedesátých let, je však otázkou, zda ve svobodných podmínkách neztrácí relevanci. Z dějin světové literatury víme, jak zásadně pomohl dílům Scotta-Fitzgeralda, Hemingwaye či Thomase Wolfa svými zásahy nakladatelský redaktor Maxwell Perkins. Také Eliotova Pustá země by se asi nestala nejvlivnější básní dvacátého století, kdyby ji důkladně nezredigoval a neproškrtal Ezra Pound.

Svým výchozím hodnotícím kritériím zůstal Lopatka věrný i za normalizace, když se situace radikálně změnila. Nesměl publikovat a živil se v náhradních profesích, přičemž někdejší hvězdy, které kritizoval, byly režimem rovněž marginalizovány, popřípadě odešly do exilu. Oficiální literatura už ani nepředstírala snahy o pravdivost. Literaturu, jaké si cenil, tu syrovou a spíš antiliterární, nacházel jen v samizdatu. Patřil k nejpracovitějším a nejkompetentnějším editorům svých edic (zejména Havlovy Edice Expedice) a jako kritik se uplatnil v Kritickém sborníku, rovněž samizdatovém. Po nastolení svobodných poměrů se zřejmě obtížně vyrovnával s postmoderní relativizací hodnot a hektickým chaosem v kulturním prostředí. V létě 1994 odešel dobrovolně ze života.

Šéfredaktorka Revolver Revue Terezie Pokorná v úvodním proslovu prohlásila, že ve veřejném prostoru zatím převládají „mimoběžné“ interpretace Lopatkova díla, které nelze brát vážně, a proto je třeba vyrovnat skóre. Tuto mimoběžnost mají ve sborníku nejspíš demonstrovat zařazené citace z polemických reakcí na Lopatku. Až na dvě tři výjimky nejsou odmítavé a Lopatkovu metodu v zásadě uznávají, brání se jen pokládat ji za jedinou směrodatnou. Podle Zdeňka Heřmana u Lopatky „maximální zřetel k absolutním hodnotám do značné míry zastiňuje zřetel neméně podstatný, totiž zřetel k publiku“ (1966), strukturalista Miroslav Červenka mu vytýká přílišnou subjektivitu (1967), Vladimír Novotný u něj postrádá dostatečný smysl pro krásu (1991), Pavel Janoušek se ptá, „co by z české literatury kromě Hanče a Demla zbylo, kdyby se Lopatkova koncepce prosadila jako jediná možná a závazná“ (1991), Josef Chuchma přizvukuje, že „kritický metr není jen jeden“ (1993) a Jan Lukeš dodává, že „každé extrémní vyhranění v jednom směru má obvykle za následek nepochopení ve směru jiném – a to byl případ právě Lopatkův“ (1993).

Jsou tyto hlasy opravdu „mimoběžné“, tedy lidově řečeno „mimo mísu“? Nevím, ale pochybuji, že se s Lopatkovým odkazem můžeme kriticky vyrovnat pouze interpretacemi „souběžnými“, které si žádné pochybnosti nepřipouštějí.

Ke sborníku více vizte na: http://www.revolverrevue.cz/err-1032017-jan-lopatka-1940-1993

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...