Hlavní informace
co-je-tu-od-dabla
N.C. Wyeth, Painting of Native American. 1907. výřez. wikiart.org

Co je tu od ďábla?

„Srovnávání míry zrůdnosti totalitárních režimů je od ďábla, protože vede k nivelizaci, relativizaci“ káže Petr Pithart v předmluvě ke knize Bratře Normane od Niklase Franka.

Vláda hydry po sobě ponechala kromě zničených zemí také několik nevyluštěných záhad. K jedné z nich patří to, proč se nacismus stal symbolem absolutního zla a komunismus nikoli, ačkoli společné rysy převažují nad rozdíly. Nácek se stal nadávkou, do komunistů si spílají nanejvýš obyvatelé periferie. K diskreditování protivníka bohatě stačí označit ho za fašistu. Studenti při manifestacích křičí na policisty „gestapo“ a nikoli „estébák“ nebo „kágébák“. Výraz „antifašista“ má zaslouženou aureolu odvahy, pojem „antikomunista“ je přinejmenším podezřelý a v zemích hydrou nepolíbených bývá vyloženě negativní.

I dnešní důchodci už mají potíže si představit tsunami nadšení, nezištného sebeobětování, fanatismu a prostoduchosti, kterou komunismus na počátku vyvolal. Morální znechucení ze stavu světa na počátku 20. století a upřímná touha po lepším světě přivedla do tohoto spolku miliony poctivých lidí. Přitažlivá síla komunismu díky historickým okolnostem přežila hluboko do padesátých let. Oblibě komunistické myšlenky nesmírně prospěl Hitler, protože pojem komunista prakticky splynul s pojmem antifašista. Bez národních socialistů by bylo pro komunistické vlády daleko obtížnější dostat se k moci. Výměna revolucionářů a dělnických kádrů za běžné oportunisty probíhala v každé zemi v jinou dobu, ale poločas rozpadu byl přibližně stejně dlouhý. Veletoče hydry jsou tak ukázkové, projevy představitelů tak protichůdné, kontext tak odlišný, stranické linie tak proměnlivé, sliby tak přesvědčivé, že si pod výrazem komunismus můžeme představit prakticky cokoli. Komunismus je neuchopitelnější než Próteus. Záleží výhradně na vnitřním ustrojení, vědomostech, potřebách a intelektuální poctivosti posluchače, co si z bohaté nabídky vybere. Obhájcům stačí položit důraz na jednu nebo druhou epochu, vypíchnout ten či onen bod programu, poukázat na izolovaný aspekt a perspektiva se kompletně změní. Vláda hydry trvala tak dlouho, že nutně musely vzniknout i dobré věci, jimiž je možné zlehčovat její panování. Vše dobré nebo alespoň užitečné, co v komunismu vzniklo, se zrodilo proti vůli jeho představitelů. Vyžadovalo si to odvahu, trpělivost, lstivost a trochu štěstí. Za každou knihou, filmem, vynálezem, objevem, zlepšením stojí osamělí jedinci takticky využívající oslabený dozor. K nesčetným absurditám této doby patří i to, že přes filtr cenzury se dostalo jen to nejlepší z literatury, výtvarného umění i filmu. Pouze pro kvalitní věci stálo za to riskovat, čímž vznikl idealizovaný obraz Západu, s nímž se museli nejprve emigranti a později i všichni ostatní namáhavě potýkat.

Kdo na počátku 21. století ještě nepochopil, že zlo páchané ve jménu dobra je mnohonásobně větší než co dokáží spáchat zločinci a sadisté dohromady, ještě dostane příležitost si omyl uvědomit. Dobré úmysly nechrání před zkázonosnými následky, za masovou vraždou je třeba hledat především nezištné nadšení. Žerty historie nemusí probouzet nehorázný smích, stačí, když obnaží dosud ukrytou část skutečnosti. K ospravedlnění masových vražd může posloužit víra, pokrok, civilizace nebo třeba rasa. Jak doložil Stanley Milgram i touha podílet se na vědeckém poznání je účinný prostředek k odstranění morálních zábran. Jakmile zavládne přesvědčení, že s pomocí vědy je možné vyřešit jakýkoli problém, stačí k umlčení svědomí používat vědecký slovník. Věřící nezkoumá obsah tvrzení, nýbrž se odevzdá do rukou autority, které důvěřuje. Miliony mrtvol, které po sobě hydra zanechala, jsou následkem nezdařeného pokusu o nastolení spravedlivého řádu. Názor si občas člověk udělá sám, ale častěji je k němu někým doveden. Stalin, Gottwald, Honecker, Ceausescu, Husák jsou hříčky přírody, jichž jsou blázince plné. Ideologové se stávají nebezpečnými teprve v okamžiku, kdy se jejich teorie donesou k muži z ulice v podobě, která mu mluví z duše. O krk začíná jít v okamžiku, kdy se dá do pohybu zástup nedávno neškodných bytostí unešených ideálem. Komunismus přičinil další zbytečnou kapitolu příběhu o jeho zneužívání. O to pozoruhodnější byly duševní pochody, které následovaly, když ideál byl odsunut do budoucnosti tak vzdálené, že ztratil vliv na přítomnost. Právě bahnitá neuchopitelnost, všudypřítomná ošklivost, ohyzdná neujasněnost, nízkost, malichernost, trapnost, prolhanost a státně nařízené pokrytectví, které jsou pro poslední období komunistické vlády příznačné, ztěžují předávání této zkušenosti. Bažina, v níž hydra sídlila, se postupně stala důležitější než ona sama. Snažit se mladým nadšencům popsat dalekosáhlé následky zdánlivě neškodného přizpůsobení slabomyslným pravidlům, je pokus o nemožné. Odsoudit genocidu, pohoršit se nad masakrem je snadné, soucítit s politickým vězněm, je relativně běžné. Představit si rozplizlost nenápadně rozleptávající vědomí nebo následky izolace, dělá potíže i cizincům, kteří se upřímně snaží udělat z komunistické zkušenosti součást vlastního vnitřního světa. Neplatí, že zkušenosti je nepřenosná. Není nutné projít koncentrákem, aby člověk pochopil, čeho se vyvarovat. V převzetí odlišné zkušenosti brání pouze vlastní utkvělé představy a necvičená představivost. Není náhoda, že oblíbeným Marxovým rčením bylo „Nic lidského mi není cizí.“ Ti, kdo řádění jeho učňů přežili, musí vynaložit značné úsilí, aby jim zůstaly cizí myšlenkové pochody člena ústředního výboru nebo tajné policie, vyšetřovatele, politruka, kádrováka, domovního důvěrníka, udavače a kolaboranta. Dokonce i lidé, kteří si s režimem nezadali, nebo z opojení vystřízlivěli, se nedokáží shodnout na příčinách, které přivedly hydru na svět.

Hlavní skupina, složená převážně z křesťanů, jimž komunismus vyhlásil boj na život a na smrt, spatřuje prapůvod nepřátelské ideologie v osvícenství. Osvícenci skutečně podcenili potřebu víry a zbožňování a přecenili možnosti výchovy a vzdělání. Nemohli tušit, že člověk není čistý list papíru, který lze popsat čímkoli, že nestačí změnit společnost, aby se z lidí stali nezištní tvorové prahnoucí po vzdělání. Antikomunisté tohoto ražení své argumenty čerpají zejména z Francouzská revoluce s neodmyslitelnou gilotinou, a genocidou ve Vendée. Revoluční opovrhování tradicemi bez ohledu na jejich obsah má obdobu v komunistické praxi vymýtání buržoazních přežitků. Zavedením roku nula a přejmenováním měsíců, jímž tvůrci nové epochy rozdělili historii na před a porevoluční, dali jasně najevo, že nic z minulosti nepovažují za důležité. Obdobná zpupnost, vzhledem k nízkému věku revolucionářů naprosto přirozená, je vlastní i jejich pokračovatelům. Kult rozumu, který revolucionáři v roce 1789 vyhlásili, tvoří další pádný argument. Nelze popřít, že Rousseau, Robespierre, Saint Juste jsou nedílnou součástí komunistického Pantheonu, o jakobínech ani nemluvě. Otázkou však je, zda je možné zařadit je mezi osvícence typu Voltaire, Diderot, D’Alambert a ostatní encyklopedisty. Totalitní režimy společnými silami definitivně skoncovaly s osvícenskou představou, že touha po svobodě tvoří antropologickou konstantu. Spíše se zdá, že i touha po kolektivních svobodách je intelektuální konstrukt vázaný na specifické historické podmínky nebo výsledek indoktrinace.

Druhou rozsáhlou skupinu odpůrců komunismu tvoří nepřátelé vědy a techniky, ať už heideggerovského, či spirituálně-ekologického ražení. Protože likvidace starého světa probíhala pod hesly industrializace a ovládnutí přírody, nelze ani jejich námitky odbýt mávnutím ruky. Průmyslová revoluce se svými průvodními znaky byla opravdu jednou ze sudiček, které stály u kolébky hnutí, které na čas ovládlo třetinu planety. Posedlost pokrokem, šílené futuristické vize, představa samospasitelnosti techniky a nezvratné přesvědčení, že vědci naleznou odpověď na jakoukoli otázku, byly organickou součástí komunistické rétoriky i praxe.

Také příběh kolonialismu poskytuje zajímavou paralelu a ukazuje problém příčin a následků v odlišném světle. Zločiny kolonialismu jsou daleko hůř zdokumentované, protože k nim došlo ve vzdálených zemích, navíc v době nacionalistických hnutí, nicméně otázka odpovědnosti, viny a jejího odčinění je neméně složitá. Jaký podíl mají na koloniálních zločinech lidé, kteří kolonie nikdy nenavštívili a pouze profitovali z bohatství, které z nich přicházelo? A co ti, kdo v kolonizaci spatřovali civilizační poslání? Co si měl počít rekrut vyslaný do koloniálních válek? Kolik času musí uplynout, aby potomci skutečných obětí přišli o právo na odškodnění? Složitost problémů srovnáním vynikne, ale jen málokterý zastánce těchto stanovisek má dost duševních a morálních sil na konfrontaci přistoupit. Dokonce i soudy nad těmito dvěma dějinnými periodami vykazují řadu styčných bodů. Britské impérium se rozpadlo za jediný lidský život, rozklad komunismu byl ještě kratší.

Příslušníci poslední skupiny antikomunistů jsou přesvědčeni, že komunismus je pouze nové, sekularizované náboženství. Přinejmenším v prvním období měl střet komunismu se starým světem skutečně všechny rysy náboženské války. Nápadný fakt, že dějiny komunismu kopírují v groteskní zkratce nejhorší aspekty křesťanství, od proměny pronásledovaných v pronásledované, přes likvidaci antické kultury náboženskými fanatiky, křížové války a inkviziční procesy, až po invazi oportunistů vedoucí k reformaci, a viktoriánský sexuální teror, je voda na mlýn antiklerikálů. Dokonce i křesťanská představa chudých duchem, jimž patří království nebeské, protože jsou jaksi automaticky morálně nadřazení bohatým, nalezla obměnu v postavě proletáře. Také snaha ovládat každý pohyb a mít pod kontrolou i soukromý život svých obětí je oběma doktrínám společná. Monoteistická náboženství byla nesporně jedním z inspiračních zdrojů marxismu-leninismu. Návyk přijímat bez protestu dogmata a vševědoucí autoritu revolucionáři pouze zužitkovali k vlastním cílům. Ostatně není se čemu divit, vždyť jejich myšlenkový svět byl utvářen katechismem, příběhy světců a misionářů i církevními dějinami. Koneckonců komunisté pouze přemístili ráj z nebe do neustále se vzdalující budoucnosti.

Zkrátka a dobře: zkoumání komunistického experimentu vede do končin odlehlých a nesourodých. Pohled, který na něj upřeme, je nevyhnutelně podbarven místem našeho původu a vlastními zkušenostmi. Antikomunisté se nemohou shodnout ani na tom, jak zabránit hydře v návratu, protože každý z nich vybírá z dlouhého a košatého příběhu pouze tu část, která je v souladu s jeho osobní představou dobra a zla. Vždyť i iluze nevyhnutelného směřování od horšího k lepšímu je kupodivu latentně přítomná i v myslích lidí, kteří se hlásí k hnutím, která pokrok teoreticky popírají. Pro lidský mozek, který dokáže vysvětlit i to, jak dokonalá bytost může stvořit nedokonalý svět, je snadné skloubit věci, které se logicky vylučují. Člověku nedělá potíže jedním dechem tvrdit, že se řítíme do pekel a přitom se chovat, jako kdyby byl happy end nevyhnutelný. Představa, že by zítřek mohl být horší, může být tak nesnesitelná, že ji vědomí odsune ze zorného pole. Vliv propagandy je velký. Také jsem až do dospělého věku považoval za přirozené, že antika byla horší než středověk a ten zase horší než novověk. Mýlit se není hanba, hanba je v omylu setrvávat. Připustit, že hydra ve svých pracovních a převýchovných táborech skoncovala s pokrokem ve smyslu nevyhnutelného a neustálého zlepšování, neznamená ztrátu, ale obohacení. Věci se skutečně občas mění, ale někdy k horšímu a někdy k lepšímu. O pokroku lze mluvit nanejvýš v technice, dnešní spalovací motor je bezesporu výkonnější než před padesáti lety. Kdyby v pokrok existoval i v etice, byli bychom dnes bez výjimky moudřejší než Sókratés, Konfucius, Buddha, Lao c nebo Dogen. Vsadím se, že kdyby někdo dnes uspořádal gladiátorské zápasy, nebude o diváky nouze. Lidské povahy se nezměnily, pouze občas se někde na určitou dobu podaří vytvořit lepší podmínky k rozvoji osobnosti, jichž využije stejně jen menšina. Bedlivý pozorovatel Darwin byl v tomto ohledu prozíravější než věrozvěst Marx, protože když ho spoluautor Komunistického manifestu v  r. 1862 navštívil a požádal o předmluvu ke Kapitálu, tak ho autor O původu živočišných druhů se zdvořilostí britského gentlemana vypoklonkoval. Nebrat v úvahu možnost úpadku je zkrátka trestuhodná chyba.

Hydra názorně předvedla, k čemu dojde, když se po lidech žádá nemožné, když se nebere zřetel na šíři lidských povah, archetypy, potřeby, tradice a zažité předsudky. Komunismus ukázal, jak rychle mohou zmizet věci, představy, výdobytky, modely chování, hodnoty, které máme sklon považovat za přirozené, normální a stálé. Zjištění, že zákony, jimiž se řídí život společenství, jsou stejně neměnné jako zákony fyzikální, je další z užitečných věcí, kterou lze z tragédie zvané komunismus vytěžit. Pokud by to posílilo schopnost pečlivě oddělovat, zvažovat a porovnávat, byl by to slušný výsledek, ale bohužel ani v to není dovoleno doufat. Obviňovat encyklopedisty z jakobínského teroru je podobně zcestné jako vést prostoduchou paralelu mezi komunismem a monoteistickými náboženstvími, která po sobě zanechala řadu užitečných věcí. Je jednodušší obvinit vědu a techniku než člověka, který se s ní nenaučil zacházet, ale snadnost není řešením. Na realitě je krásné i strašlivé to, že je za všech okolností bohatší a složitější než sebebujnější fantazie.

Uvědomit si záludnost komunismu si vyžaduje sebepoznání vyššího stupně. Vyrovnat si účty s komunismem totiž znamená přezkoumat tradice, k nimž se vztahujeme, ať už své vzory nalézáme ve starověku, středověku nebo novověku. Načerpat z komunismu užitečné poučení může pouze jedinec, žádat něco podobného po společnosti, by byl jen další důkaz nepochopení lekce, kterou nám 20. století uštědřilo. Nestačí se pouze seznámit s dějinami a jejich různými výklady, ale také přezkoumat vlastní ledví, milovanými vzory počínaje a temnými sklony konče. Konfrontace s hydrou je obtížná, protože člověka nutí přiznat si vlastní slabiny, zjistit, kde přišel ke svému přesvědčení, uvědomit si jeho původ a stinné stránky. Není lehké uznat, že jsme hluboce poznamenáni i tím, co v nás vzbuzuje odpor. Nenávist činí závislým obdobně jako naděje na pozemský ráj. Jednotlivec není jednolitá bytost, ale výsledek a průsečík osobních zkušeností, vlivů, emocí, sympatií, averzí, lásek a nenávistí, v nichž je snadné zbloudit. Právě vnitřní chaos ho často vede k hledání pomoci u autorit slibujících záchranu. Jakmile člověk pochopí, že komunisté brnkali na struny, které dřímají i v něm, a že i on by se za určitých okolností mohl stát spolupachatelem, přichází krize, s níž je třeba se vypořádat. Nemám šanci se dozvědět, jestli bych v 30. letech odolal pokušení spoluúčasti. Nemám možnost zjistit, jak bych reagoval, kdybych se ocitl ve spárech vyšetřovatele v Butyrce nebo na Pankráci. Nemohu si být jist, že bych obstál, ale vím, že existovali lidé, kteří obstáli. Vědomí omezenosti poznání vede k lepšímu pochopení a posílit imunitu proti vábení. Uhlířská víra si obdiv nezasluhuje, ale nepočítat s ní, je cesta do pekel. Pochopit neznamená omluvit, pochopit znamená připustit polehčující okolnosti a zákeřnost náhody. Skepse je pouhý předpoklad účinné sebeobrany. Pěstování tohoto postoje je činnost egoistická a altruistická zároveň. Bez znalosti vlastních sil a lidských možností nelze dosáhnout bezpečného odstupu. I upřímně míněná snaha porozumět tomu, co se přihodilo, naráží na iracionální potřeby vlastního nitra. Relativního nadhledu a vratké rovnováhy lze dosáhnout teprve tehdy, když zjistíme, co se skrývá za vlastními dobrými úmysly a jaké by mohly mít za mírně pozměněných okolností následky. Nesouhlas s ponižováním je reakcí zdravého organizmu a zároveň svého nositele proměňuje. Syrový pohled na toto období si vyžaduje odhození zbytečného balastu, který na nás vlastní civilizace naložila, roztřídit povinnosti na skutečné a falešné, smýt ze sebe nánosy intelektuálních klišé, jež jsou vydávány za „normální“ a „přirozené“. Je nutné zkrotit běsy, jejichž existenci jsme si doposud neuvědomovali a připustit slabiny, které dokáže šikovný manipulátor zneužít. V bezpečí nebudeme nikdy, ale je možné snížit riziko. Problém komunismu je čím dál méně problémem politickým nebo ekonomickým, a čím dál víc problémem psychologickým a filosofickým. Změna režimu neznamená změnu povah. Demagog zůstane demagogem, a učení, které mu umožní dát průchod svým sklonům, si najde, i kdyby na chleba nebylo. Určité lidské povahy nikdy neklesnou ke dnu, jiné se ode dna nedokáží odlepit ani v podmínkách bezmála ideálních. Pouze oportunista si nalezne teplé místo v jakémkoli režimu. Jsme navždy odsouzeni k soužití s lidmi, kteří se nechají utáhnout na příslib ráje na zemi. Najdou se i záhadné bytosti, které v útlaku zalíbení nenaleznou, ať už se jmenuje jakkoli.

To jsou důvody, proč se ani v budoucnu komunismus nepromění v nadávku stejně oblíbenou jako nacismus. Rudá žeň probíhala po více než tři desetiletí souběžně s černým morem národního socialismu a epidemií fašismu a máme tudíž k dispozici řadu spojovacích můstků, analogií, podobností a odlišností, které tyto tři tragické příběhy osvětlují světlem umožňujícím srovnání. Národní socialismus neboli nacismus a jeho bratranec fašismus se proměnily v symboly zla, protože jejich cílem bylo pouze blaho vlastního národa, případně rasy. Komunismus tím, že si klade za cíl blaho celého lidstva, nemůže skončit na starém dobrém smetišti dějin. Antikomunista totiž v obecném povědomí splývá s nepřítelem lidstva – věc, jíž se hned tak někdo neodváží.

Světový názor, který počtem obětí, odporností, zavilostí, rafinovaností svých metod i následky předčí i národní socialismus, se nestane odstrašujícím monstrem, protože zneužil nejen slabosti a archetypy, ale i kladné lidské vlastnosti a čerpá i z tradic, které jsou nedílnou součástí minulosti, jež je součástí vnitřního světa jeho odpůrců. Neudržel by se tak dlouho, kdyby nedokázal zneužít vlastností nezbytných k soužití: poctivost, poslušnost, odvaha, pečlivost, úcta, pracovitost... Potřeba solidarity, důvěry, touhy po lepším světě, emancipace, sounáležitosti, užitečnosti je neméně rozšířená jako lidská hrabivost, zbabělost nebo mstivost. Cílem, který hydra hlásá, je možné nejen ospravedlnit miliony mrtvých, ale i probudit nové bojovníky.

Až doposud všechny pokusy o realizaci utopií ztroskotaly na bezmezné hrabivosti některých lidských tvorů. Nenasytnost časem vyvolá příchod moralizujících puritánů, kteří snadno probudí v davu spravedlivé pohoršení. Až mravokárci znechucení nenažraností bližních opět odvalí kámen z hlavy hydry v naději, že jim pomůže s čištěním chléva, bude se příběh opakovat. Revolucionáři se chopí moci, revoluce je pohltí, propukne příliv oportunistů, kteří ideu zlikvidují, a vše skončí sliby, že nikdy nezapomeneme. Utopie jsou nerealizovatelné, protože myslitel, který by si dokázal poradit s rozmanitostí a nezměnitelností lidských povah, se ještě nenarodil. Neustálým opakováním téhož je možné také vysvětlit nemístnou a přemrštěnou shovívavost při posuzování tohoto období. I zavšivená, zkorumpovaná, zdiskreditovaná modla si nalezne nové ctitele.

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...