Hlavní informace
nezmar-komunismus-byl-a-uz-neni
Odilon Redon, Pegas a Hydra. cca. 1907. výřez. Kröller-Müller Museum, Otterlo, wikiart.org

Nezmar komunismus byl a už není

Od VŘSR uplynulo rovné století. Nástup, průběh i ostudné vyšumění komunistického ideálu jsou dobře zdokumentovány, nelze se vymlouvat na překroucené zprávy či historické události vzdálené v čase. Některé rány ani čas nezhojí, rovněž následky pronikají do přítomnosti způsoby rozličnými. Dostavila se i přirozená saturace: knihovny přetékají historickými pracemi, studiemi i svědectvími pamětníků, zájem nepatrný. I to patří k světaběhu. Na přesycenosti mají lví podíl média v dobře míněné snaze napravovat staré křivdy. Reakcí na přemíru dobře míněné snahy bývá únava a omrzelost. Nahlíženo z odstupu se komunismus více podobá hydře než pouhé doktríně, politickému programu nebo světonázoru. Lernská Hydra, dcera Tyfóna a Echidny, byla obluda s hadím tělem a devíti dračími hlavami, z nichž jedna byla nesmrtelná. Nesmrtelnou hlavu nacpal Héraklés do bažiny a přivalil na ní kámen. Bestie může kdykoli ožít a známek, že s ní cosi hýbe, přibývá. Podoby komunismu se v průběhu desetiletí měnily k nepoznání, pouze jeho škodlivost vykazovala nezdolnou životaschopnost. Shodou okolností je v češtině hydra také jeden rod nezmarů. V zoologii jsou nezmaři draví živočichové kmene žahavců, třídy polypovců.

Učení založené na teorii nezadržitelné změny k lepšímu uvrhlo všechny země, kde jeho hlasatelé zvítězili v boji o moc, o desetiletí nazpět. Poměry se podařilo zhoršit dokonce i v zaostalém Rusku. Vězeňské podmínky za cara a za bolševiků jsou nesrovnatelné. Dostojevskij, autor „Zápisků z mrtvého domu“ by zíral, co se dělo o šedesát let později v Lubjance, Butyrce, Kolymě, Norilsku... Komunismus nejenže neukončil dějiny otrocké práce, nýbrž je prodloužil hluboko do 20. století. Mučení, které bylo od 18. století v Evropě postupně rušeno, se vrátilo s nevídanou silou. Situace se zhoršila i ve všech ostatních oblastech: kulturní, sociální, ekonomické i politické. Revoluce nejprve zlikvidovaly své protivníky, pak si smlsly na vlastních dětech. Před terorem nebylo v prvních letech úniku. Věznice se proměnily v převýchovná zařízení, stavba nápravných a trestných táborů jen kvetla. Jakmile byl terorem nastolen strach, potřeba šibenic slábla. Nakonec komunistické země zatuhly v gerontokraciích, zavládla atmosféra nehybnosti, bezmoci, otupělosti a bezčasí. Proces se opakoval nejen v Evropě a v Asii, ale také v Africe a na Kubě.

Největší problém, který hydra postavila před soud dějin, jehož se neprozřetelně dovolávala, je délka jejího působení. Čas pochopitelně hraje obrovskou roli především při posuzování jednotlivých držitelů rudé knížky. Vstoupit do strany ve 20. letech, je něco jiného než v době moskevských procesů, v době sovětsko-německého paktu o neútočení, za války, po válce nebo v letech 70. Po potlačení maďarského povstání v roce 1956 a ruské okupaci Československa v roce 1968 se komunistické strany proměnily v dobrovolná sdružení méněcenných blbů a oportunistů. Prominout naivitu je snadné, s kariérismem je to horší, u mučení odpuštění v úvahu nepřichází. Záleží především na tom, jak hluboko člověk klesl, úmysl tvoří v lepším případě jen polehčující okolnost. Existence vyšetřovatelů, kteří mučili v upřímném přesvědčení, že tím urychlují příchod spravedlivějšího světa, je stejně prokázaná jako existence antikomunistů se stranickým průkazem v kapse. Pouze první generace měla možnost vybrat si stranu barikády. Následující se do komunismu už narodily a musely se s tímto nepohodlným faktem nějak vypořádat. Osudy komunistů lze shrnout do pěti vět: „Já tomu věřil“, „Chtěl jsem rozvracet stranu zevnitř,“ „Kdybych tam nebyl já, tak by tam byla nějaká svině“, „Ne kvůli sobě, ale pro rodinu jsem se obětoval“, „Nikomu jsem neublížil.“

Při hodnocení komunismu se nabízí srovnání zemí tak odlišných, jako je Afgánistán, Angola, Bulharsko, Čína, Etiopie, Kuba, Maďarsko, Mongolsko, Polsko, Rumunsko, Rusko, Somálsko a řada dalších. Srovnávat autogenocidu v Kambodži s represemi v Československu nelze, ačkoli mají původ ve stejné teorii. V tomto bodě přicházejí ke slovu i rozdíly dané odlišnými podmínkami. Bilance komunismu je tak odpudivá, že mnozí, a nejen spolupachatelé, odmítají přistoupit na závěry, které z této zkušenosti logicky vyplývají. Hydře se podařilo svléknout do naha nejen krále, jeho poddané a protivníky, ale obnažit i soukolí monarchie. To, co komunismus prozradil o fungování státu, jeho institucí, včetně justice, o chování jednotlivých vrstev populace i různých organizací, o reakcích jednotlivců a rozložení sil v zemi, tvoří obrovské sousto, které si musí přežvýkat každý sám. Nad nekonečnými řadami mrtvol, zprzněných životů, neuskutečněných snů, zdevastovanou krajinou, demoralizací a ostatními následky tohoto experimentu je možné hořekovat, pokusit se na něj zapomenout, nebo se ho snažit ospravedlnit. Je pochopitelné, že mnozí lekci odmítnou a dají přednost lpění na útěšných chimérách. Mrtvé vzkřísit nelze, úctu, kterou si skutečné oběti zaslouží, můžeme projevit pouze tím, že jejich osudy využijeme k lepší orientaci ve světě, který nám po sobě zanechali. Naštěstí je možné z každé zkušenosti, kterou člověk přežil, vytěžit přesnější pohled na skutečnost minulou i přítomnou. To si vyžaduje odmítnutí výkladů pachatelů a spolupachatelů. To, že člen tajné policie vidí věci jinak, než vězeň ještě neznamená, že oba mají pravdu. Úplnější poznání sil ovládajících svět, za trochu námahy stojí. Poznání osvobozuje – proto má celé divize zapřisáhlých, dobře vyzbrojených a inteligentních nepřátel ve všech vrstvách obyvatelstva, včetně bývalých disidentů. Za nevědomost se pochopitelně platí, doplatili na ni i komunisté. Tím, že přístup ke vzdělání byl podmíněn obtížně stravitelnými ústupky, vyrostlo několik generací neschopných loutek. Pohořeli na neznalosti fungování celku, přírodních zákonů, ekonomických pravidel, elementární znalosti psychologie jednotlivce a rozmanitosti lidských potřeb. Nakonec něco chybělo každému, včetně revolucionářů samotných a jejich potomků.

Komunismus především obnažil pravdu ideologie. Pokaždé, když se realita odmítne podřídit teorii, dochází k přepisování dějin, vymývání mozků a převýchově. Falšování dosáhlo takových rozměrů, že se vytratila i obezřetná důvěra nezbytná k snesitelnému soužití vlády s občany. Usvědčeným lhářům není radno věřit, obzvlášť když ke svým záměrům zneužívají částečnou pravdu. Výsledkem je, že vše, co propaganda chválí, se stává odpudivým, a co zavrhuje, stává se neodolatelně přitažlivým. Dodnes je obtížné se k řadě věcí vyjádřit, protože tvořily součást propagandy. Příklad: Učení, jehož nedílnou součástí byl agresivní ateismus likvidující duchovní i s kostely, kláštery a knihovnami, pošpinil ostatní formy ateismu. Epikúros, Feuerbach, Russell, Camus – všechno stejná pakáž.

Učení, k jehož programu patřila také postupná likvidace státu, se nejlépe dařilo ve státu všudypřítomném. Moc podléhá stejným pravidlům, ať už má podobu císařství, moderního státu nebo mafie. Je však zásadní rozdíl, jestli držitelé moci disponují prostředky protivníky fyzicky likvidovat, umlčovat a perzekvovat, nebo je pouze přehlížet a hanět. Totalitu lze stručně definovat také jako maximální koncentraci moci v rukách skupiny lidí vybavených moderní technikou umožňující vměšovat se do nejintimnějších oblastí lidského života. Stát si nezasluhuje úctu, po níž jeho představitelé tak prahnou, důležité je usilovat o to, aby se omezené zlo, bez nějž vládnout nelze, neproměnilo v zlo všudypřítomné. Příklad: policie je nutná, ale zkušenost ukázala, že její příslušníci jsou ochotni poslušně plnit i rozkazy vlády, která se k moci dostala pomocí revoluce, vojenského puče nebo okupace. Výjimky jsou zde jen od toho, aby potvrzovaly pravidlo. Představa, že by tomu mohlo být v budoucnu jinak, patří do říše zbožných přání. Současné státy odděluje od států totalitních pouze tenká, o to důležitější civilizační slupka, která může kdykoli spadnout.

Jedním z charakteristických rysů tohoto učení je nápadné zhloupnutí jeho vyznavačů. Všude, kde se hydra ujala moci, se objevili lidé, kteří přes noc odložili nátěr kultivovanosti a přihlásili se ke krvelačnému programu. Zjemnělí lyričtí básníci v sobě náhle objevili nepotlačitelnou lásku ke strojům, především k traktorům, kombajnům a frézám. Dříve vcelku soudní spisovatelé zničehonic začali pět chválu na primitivy, kteří sotva uměli číst a psát. Z nesmiřitelných kritiků neodpouštějících vládám sebemenší prohřešek náhle vyvanul kritický duch a začali plodit chvalozpěvy na diktátory. Jakmile revoluční zápal pominul, zavládla stagnace. Přinejmenším od počátku 70. let už v původní ideál nevěřili ani jeho hlasatelé, zbyly fráze. Je známo, že ani ponožka se neotřepe tak snadno jako fráze. Exploze pokrytectví a oportunismu byla už pouhou adaptací na změněné podmínky. Opotřebovaná totalita postrádá i tragický rozměr, je umolousaná, ubohá a fádní. Je to výtažek nudy, stupidity a nízkosti. Proměňuje život v chůzi močálem. V druhé polovině svého života hydra předvedla, co se stane s populací, když k dosažení společenského postavení nejsou potřeba ani vědomosti, ani charakter. Požadovanou kvalifikací se staly odolný žaludek a absence studu. Kdo dokázal bez uzardění opakovat hesla, slogany a floskule, měl o místo na společenském žebříčku postaráno. Obyvatelstvo se rozpadlo do tří množin: normalizátoři, znormalizovaní a neznormalizovatelní. Hranice jsou nejasné, kontext proměnlivý, odlišit věřícího komunistu od oportunisty vyloučeno, přeběhlíků mnoho, ale kategorie zůstávají platné.

S únosnou dávkou zobecnění lze říct, že normalizátoři byli organizátoři rituálů, jimiž testovali ochotu populace snášet ústrky a ponižování. Do kategorie normalizátorů patří nejen celé politbyro, vláda, vojenské a policejní složky, členové byrokratický aparátu a státních institucí, zejména justice a školství, ale i řadoví členové komunistických stran, kteří podpisem rudé knížky vyjádřili souhlas s cenzurou, pronásledováním, vězněním, zákazem volného pohybu a všemi ostatními nepříjemnostmi. Být komunistou a odmítat revoluční násilí, nesouhlasit s vedoucí rolí strany, nevěřit v možnost převýchovy člověka je vyloučeno. Určující jsou premisy, z nichž jakékoli hnutí vychází, komunismus nebyl v tomto ohledu výjimkou.

Šedou zónu znormalizovanců tvořila takzvaná většinová společnost, dříve národ, neboli démos, lidé, kteří, ač často oběti režimu, nebo s ním nesouhlasící, přesto nehnuli prstem, aby život hydry ukrátili, nebo jí ho alespoň znepříjemnili. Komunismus svlékl do naha nejen utopisty, fanatiky, snílky a nadšence, ale také obyčejného člověka usilujícího o přežití. Možná právě obraz obyčejného člověka utrpěl za vlády hydry největší škody. Rychlost, s níž se spořádaní otcové a milující matky proměnili zprvu v nadšené obdivovatele diktátorů a později v poslušné vykonavatele slabomyslných příkazů, je další důležitá informace, kterou po sobě hydra zanechala. Pasivita a zbabělost k udržení diktatury bohatě stačí. Zlo u moci už nevyžaduje podporu, spokojí se s trpným snášením. Předstíraný souhlas byla poslední věc, bez níž se hydra v posledním tažení neobešla. Protože tento režim pronásledoval nejen ideové odpůrce, otevřené nepřátele, disidenty, ale i třeba apolitické umělce, trampy, rockery, homosexuály, máničky a zbývající nepřizpůsobivé, byly nároky kladené na znormalizovance svým způsobem ještě vyšší než na pestrobarevnou opozici. Vyhovět všem příkazům, požadavkům, včetně osvojení příslušného slovníku, si vyžadovalo značné úsilí. Hloubka jejich sebepoškození vyšla najevo teprve po pádu Berlínské zdi. Početný zástup znormalizovanců neodešel, dál vychovává své potomky a dojemně líčí svou verzi příběhu.

Jednoznačně nejlepší zpráva, kterou po sobě hydra zanechala, zní: ani státu disponujícímu všemi prostředky útlaku, kontroly a propagandy, se nepodařilo udělat ze svých obyvatel jednolitou masu. I v obdobích, kdy šlo doslova o život, se našli jedinci vybočující z řady. I v časech nejhoršího útlaku se objevili jednotlivci, kteří odmítli výhody spojené se členstvím ve zločinecké organizaci, hájili osvědčené, snažili se zmenšovat režimem působené utrpení a prodlužovali tradici nedogmatického myšlení. Tlak prostředí působil na všechny, ale reakce se sjednotit nepodařilo. Na rozdíl od chemických reakcí, kdy stejná příčina vede vždy k stejnému výsledku, o člověku toto pravidlo naštěstí neplatí. I v době teroru, všudypřítomné lži, cenzury, izolace a propagandy, reagovali lidé různě. Cenzura může být příčinou nevědomosti, ale také může probudit žízeň po vzdělání. Zákaz se může projevit depresí nebo se proměnit v počátek zvídavosti. Samotka se může stát místem k průniku do hlubin netušených. Jednání je podmíněno místními podmínkami, výchovou a vzděláním pouze do jisté, inteligencí, založením a sebeúctou dané míry. Objev omezeného vlivu prostředí, tak tvoří další pozitivní rys této doby. Právě ve svízelných podmínkách získává na váze hypotéza svobodné volby. Není možné si vybrat režim, do něhož se narodím, ale pouze na mně záleží, jestli se stanu vyšetřovatelem, donašečem nebo člověkem vzdorujícím. Hydra vystavila charakter zatěžkávací zkoušce – a těch, kdo v ní obstáli, bylo sice méně, než se domnívají vlastenci, ale mnohem víc, než naznačuje dnešní historiografie uznávající především ideové odpůrce, disidenty a underground. Ukázalo se, že vzdor má mnoho tváří a často se skrývá tam, kde bychom ho neočekávali. Materiální nedostatek sice vyvolával dojem jednoty, ale pod povrchem se skrývala podstatně větší pestrost, než je vidět na dobových fotografiích. Mimochodem byla to právě shora nařízená rovnost, která činila i ze zevnějšku válečné pole. Urputně se bojovalo nejen o zrno a mír, ale také o střih kalhot nebo účes. Ke krácení životů strážců komunistické morálky infarktem bohatě stačilo dát oděvem najevo zalíbení v zemích zapadajícího slunce. V epoše montérek k tomu stačila kravata, v době kádrováků s ježkem na hlavě splnily účel dlouhé vlasy. Bunda z americké uniformy symbolizovala vítězství nad marxismem-leninismem. Členové této třetí skupiny mají kromě neochoty podílet se na běhu zločinného režimu pramálo společného. Protože vzdor patří k reakcím vypovídajícím o lidských kvalitách, vyplulo na povrch řada zajímavých drobností. Vzdor mohl být vojenský, náboženský, politický, kulturní, estetický, ale také třeba dadaistický nebo dandystický. Vnější ubíjející uniformitu vyvažovaly různé úniky do světů přijatelnějších a občas i tvůrčích. Záleží nejen na konkrétních momentálních možnostech, ale i fantazii, věku, odvaze, smyslu pro humor a temperamentu rebela. Urážkám a ponižování chybí vynalézavost, odpovědi jsou podstatně pestřejší. Bojkot, opovržení, sabotáž, nezájem a pasivní rezistence jsou vynikající zbraně. Ztrpčovat nepřátelům život bylo snadné, protože nesouhlas se dal vyjádřit pouhou návštěvou divadla nebo koncertu. V redakcích záhadným způsobem přežili lidé číhající na příhodný okamžik k vydání knihy vzbuzující nelibost ústředního výboru. K pomazání kliky předsedy národního výboru hovnem nebo vypuštění pneumatiky generálovi stačí kapka hrdosti. Kádrováka mohl trefit šlak, když ho zaměstnanec neustále chytal za slovo. Proti doslovnému plnění přiblblých rozkazů byl i plukovník bezmocný. Opory režimu byly čím dál nedůtklivější, jinak řečeno stupidnější a směšnější. Protože hlásné trouby byly rok od roku hloupější, pouhé nonšalantní gesto je dokázalo přivést na pokraj šílenství. Za podobné projevy neposlušnosti následoval pouze trest vyloučení z neslušné společnosti budovatelů šťastnější budoucnosti.

Nezmar byl a už není. Dokonce i v mezidobí, kdy na nesmrtelné hlavě hydry spočívá kámen, se potvrzují další neblahá tušení. Doposud se nenašla země, jejíž obyvatelé by dokázali potrestat vlastní zločince, kteří ji zavedli do zkázy. Národní smíření i tentokrát dostalo přednost před spravedlností jako po pádu jakékoli jiné diktatury. Existují způsoby, jak elegantně potrestat novináře za vymývání mozků, učitele a profesory za ohlupování žáků, politruky za vydírání, domovní důvěrníky za udavačství, ale chybí politická vůle. Řadoví členové komunistických stran stojí mimo dosah orgánů činných v trestním řízení. Zástupy zločinců, ideologů, vykonavatelů, pomocníků, kolaborantů a jejich příbuzných jsou příliš početné, aby bylo možné uniknout jejich spojeným silám. I toto zjištění je dobré mít na paměti, nic jiného nezbývá, protože tvoří nedílnou součást postkomunistického všedního dne. Několik generací trvající studenou občanskou válku nelze ukončit podpisem mírové smlouvy. Je však hanebnost žádat po pronásledovaných usmíření s pronásledovateli, kteří se jim smějí do očí. Pokud se někdo domníval, že jednoho krásného dne přijde alespoň morální odsudek, hluboce se mýlil. Sám mezi tyto hlupáky patřím. Komunisté chtěli skoncovat s takovými přežitky jako je svědomí, ohleduplnost, soucit, zdvořilost, chápavost, tolerance, kultivovanost. Nutno uznat, že přinejmenším v tomto ohledu byli úspěšní. Dokonce i jejich protivníci od nich ledasco pochytili. Hydra prokázala, že člověk je schopen se přizpůsobit jakýmkoli podmínkám, zvyknout si na cokoli a ještě útlak postrádat. Nejčastějšími projevy duševního rozkladu jsou znechucení, skuhrání, závist, pocit zpackaného života a zejména stesk po starých časech. Sklon popírat nepříjemná fakta idealizací minulosti splývající s mládím proces zapomínání pochopitelně usnadnil. Neustálé sebeobelhávání vytvořilo návyk, který dodnes deformuje i nakládání s informacemi. Takzvaná kolektivní paměť se ukázala být přeludem.

Násilím je možné přinutit člověka prakticky k čemukoli, kromě tří věcí: samostatnému myšlení, smyslu pro rovnováhu a citu pro situace. Myšlení není možné ani zakázat, ani nařídit, o ideál harmonie se může připravit jen člověk sám, cit pro spravedlnost nelze z vnějšku otupit. Nové nesmysly tvořící ducha nové doby mají stálý počet zastánců i odpůrců. Povinnost paměti, jak ji požadoval Primo Levi, se v postkomunistických zemích neuchytila. Rovněž zmapování nezájmu o nezávislost alespoň v nejpřízemnějším slova smyslu ještě čeká na svého kartografa. Prozatím je třeba si vystačit s konstatováním, že bytosti, které v indoktrinaci a izolaci prožili celý život, jsou k demagogii ještě náchylnější než sousedé, na něž pařát hydry nedosáhl. Kdo se domníval, jako třeba já, že čtyřicet let institucionalizované tuposti k vytvoření obranných látek stačí, splakal nad výdělkem. Ale to už začátek první kapitoly úplně jiného příběhu.

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...