Hlavní informace
okno-do-duse
John Vassos, Pantophobia. wikiart.org

Okno do duše

Programem neomodernismu, jak mu rozumím, je respektování psychologie, zejména hlubinné. Filosofové a většina ostatních myslitelů se k tomu dosud v dostatečné míře neodhodlali, zřejmě hlavně proto, že by museli začít v první řadě sami u sebe. Aby se oprostili od ‚spodních proudů‘ zkreslujících jejich myšlení, museli by se s psychologií dobře obeznámit a v mnoha případech projít hlubinnou nebo alespoň skupinovou psychoterapií. Ještě větší význam by to mělo u politiků, kteří až na výjimky selhávají ve svém základním poslání, vést své ‚ovečky‘ k poznání, dobru a štěstí. Jestliže Havlíček dělil politiky a politické strany především a téměř výhradně podle toho, „jak dbají o vzdělání lidu“, politici veřejnost svými polopravdami a nepravdami spíše znevzdělávají.

Také psychologie má svou ideologii, podobně jako demokracie - i v psychologii rozhoduje, jaký má cíl či ideál a jak cílené jsou její poznávací a pracovní, zejména výchovné a psychoterapeutické metody. Stejně jako všechny jiné humanitní obory musí sice svůj cíl určit primárně ze svých východisek, avšak nesmí v tom být izolovaná. Je-li pro sociologii a politologii cílem zdravá společnost‚ pro psychologii je cílem harmonický, psychicky zdravý člověk. Zde se ovšem ukazuje, jak je to těžké. Již jen vymezit normalitu osobnosti je velkým problémem; zejména proto, že je obtížné integrovat různá kriteria, přičemž žádné samo o sobě není dostatečně směrodatné a může být dokonce zavádějící.

Hlavní kriteria duševního zdraví jsou: 1. subjektivní – vlastní odhad daného jedince (kdo však nepodléhá sebeklamu?), 2. sociální – názor jeho okolí (jakého a jak kompetentního?), 3. psychiatrické - přítomnost či nepřítomnost psychopatologických symptomů (jsou však psychiatři a kliničtí psychologové opravdu lepší posuzovatelé než ostatní lidé?) 4. statistické – odchylka od statistické normy (ale jaké společnosti, jak zdravé nebo nemocné?) 5. funkční – podle projevů a jednání (avšak nebývají mnozí lidé psychicky zdraví jen navenek?).

Plausibilním řešením je zde koncept ‚prvotního ložiska“ (primal pool) psychologa a psychoterapeuta Artura Janova: rozhodující je, jak je toto ložisko velké a jak silně působí. Je to ložisko ‚infekční‘ a amébovité či ‚tekuté‘ a může se v psychice daného člověka přemisťovat z místa na místo. U psychicky zdravého člověka nepůsobí nijak výrazně, průběžně se vstřebává a mění a postačují mu i nepříliš silné obrany. U neurotika, v závislosti na mocnosti tohoto ložiska, obrany automaticky narůstají. Psychická infekce se netýká jen vniřního světa daného jedince, ale působí obvykle i navenek. Její potenciálně značnou škodlivost dokládají nesčetné příklady z dějin. K tomu přistupuje filosofická a religionistická otázka: budhistická a křesťanská ideologie říká „potlačovat“, renesanční až neoliberalistická ideologie říká „nepotlačovat“. K obojímu jsou argumenty pro i proti. Potlačování škodí, existuje však i sebepřemáhání v podobě zdravého stresu neboli eustresu, který povzbuzuje a uvolňuje energii vedoucí ke katarzi. Je opět možno uvést bezpočet příkladů, že naplněný život prožili a vysokého věku dosáhli lidé, kteří se silně potlačovali i ti, kteří byli ‚free‘. Janov k tomu říká: „Přes veškerou svou genialitu nám Freud odkázal dvě velice nešťastné myšlenky, které jsme přijali jako absolutní pravdy. První říká, že neuróza nemá žádný začátek, jinými slovy, narodit se jako člověk znamená narodit se jako neurotik. Druhá říká, že v lidské společnosti nejlépe existují lidé s nejsilnějším obranným systémem. Víra ve zdravou obranu je založena na předpokladu základní úzkosti, která je člověku vrozená a již je nutno omezit.“ Janov myšlenku základní úzkosti odmítá, což je ovšem zřejmě jen další extrém – jak to věděl už ‚psycholog‘ Sókratés: stejně jako v mnoha jiných případech, i zde je namístě vyváženost a uměřenost. Plně otevřený, nepotlačující se či v Janovově terminologii ‚reálný‘ člověk je nereálný, je jen psychoterapeutickým ideálem a nedostupným cílem. Snad jediné, u čeho lze bezpečně tvrdit, že má být nepotlačené a pokud možno plně otevřené, je lidské svědomí.

Dalším problémem je, že hlubinná psychologie je dodnes do jisté míry rozpolcená na Freudovskou větev, která se snaží řešit nenormalitu víceméně jen překonáváním traumat z dětství, a na větev Jungovskou, která přihlíží též k ‚skladišti dávné historie‘, tj. ke kolektivnímu nevědomí. K tomu přistupuje víceméně nezodpověditelná otázka podílu vrozených či geneticky daných a získaných dispozic. Lze považovat za prokázané, že existuje i tzv. konstituční neboli vrozená neuróza.

Problém pravdivého poznání je v psychologii přinejmenším stejně závažný jako v jiných humanitních i nehumanitních oborech. Psycholog a zejména psychoterapeut je oprávněn vést druhé jen tehdy, je-li svými znalostmi, schopností vcítění, realistickým úsudkem, morálkou a celkovými osobnostními kvalitami dál než oni. Psychologové se proto v průběhu svého kariérního života neustále vzdělávají, doučují se v potřebných schopnostech a dovednostech, procházejí různými psychoterapiemi, včetně hlubinných a skupinových, a to hlavně proto, aby získali pokud možno co největší sebekorekci a sebenáhled. Někteří psychologové mají tyto vlastnosti víceméně ‚od přírody‘, jiní je školením a terapiemi postupně získávají, někteří je ovšem nezískají nikdy. Mezi psychology je mnoho skvělých, ne-li výjimečných lidí s vysokou kulturou myšlení i jednání, stejně tak jsou ovšem mezi nimi i ti, kdo se svých nedostatků nezbaví ‚ať dělají co dělají‘. Mezi veřejně známými psychology je podobně jako u filosofů, politiků, kněží apod. takových jedinců procentuálně víc než mezi psychology řadovými. Z Masarykových postřehů a úvah lze bez větších obtíží sestavit základní bipolární psychologickou typologii. Zatímco ‚koš‘ na její jedné straně obsahuje všechny lidské vlastnosti a sklony, které kritizoval, na opačné straně, samozřejmě s plynulým přechodem, stojí jeho (víceméně) nezkresleně uvažující, vnímající, osvícený, mravný, nebojácný a veřejně se angažující člověk - realistický a humanistický demokrat.

Obecně platnější a nosnější typologie zřejmě neexistuje, zejména ne z hlediska možné praktické upotřebitelnosti, včetně upotřebitelnosti pro pedagogiku a socioterapii. Ostatní polarity - počínaje Freudovým narcistickým vs. objektově zaměřeným, Adlerovým mocenským-komplexy trpícím vs. společenským, Jungovým neindividuovaným vs. individuovaným, Künkelovým egocentrickým vs. věcným, Frommovým nekrofilním vs. biofilním, Janovovým reálným vs. nereálným člověkem a řadou dalších dialektických polarit konče - buď problém zkreslují nebo jim něco chybí, nejčastěji širší hlubší filosofické, historické a sociologické souvislosti. Nabízí se zde přesvědčivý důkaz o tom, že žádný humanitní obor, pokud dostatečně nepříhlíží k ostatním, nemůže být dobře orientován. Je-li například základním a obecným posláním psychologů pomáhat druhým, mohou mezi nimi být pravicově či vyhraněně levicově orientovaní jedinci? Budhova, Sókratova a Masarykova výjimečnost vyplývá z toho, že se o změnu k lepšímu pokoušeli od kořene, ‚odspodu‘, tj. od člověka, a že byli soudní. Budha a Sókratés byli de facto prvními psychoterapeuty a Masaryk se snažil o to stejné, osvětou, osobním příkladem a politickým působením. Hesly „demokracie je diskuse“ a „kritika slouží pravdě a pravda slouží životu“ přímo navázal na Sókrata. A stejně jako on nebyl netrpělivý - na rozdíl od všech v dějinách se tak často vyskytujících revolucionářů, které en bloc odsuzoval. Masarykova praktická psychologie, znalost lidské mentality, se důsledně promítla do ostatních společenskovědních oborů. Individuální a celospolečenské psychické zdraví jsou ve vzájemném stavu, a prvořadým úkolem psychologů, pedagogů, novinářů, umělců a politiků je proto navozovat podmínky pro pokud možno optimální vývoj jednotlivců a tím i celé společnosti. Je to nesmírně zdlouhavá práce, vyžadující značné úsilí a vytrvalost a je proto třeba k ní neustále povzbuzovat. Psychologie tím, že odhaluje zákonitosti lidského psychického vývoje, zde může hrát velmi významnou roli. Samotná psychoterapie však společnost nevyléčí; je to věcí poučených a soudných veřejně působících lidí.

Neomodernismus chápu v souladu s hlubinnou psychologií duševní zdraví jako v ideálním případě neexistenci neurózy, chápanou v jejím nejširším slova smyslu. Podobně jako dětská psychiatire nerozlišuje mezi neurózou a jinými (nepsychotickými) duševnímu poruchami jakou je například delinkvence - z neurotického dítěte může vyrůst delinkvent a naopak, z dítěte s poruchami chování utlumenými další výchovu či jinými vlivy může vyrůst neurotik. Neuróza bývá přirovnávána k automobilu se sešlápnutým plynem i brzdou, delinkvence ‚jen’ uvolňuje brzdu. Neuróza je jakýkoli duševní stav vyznačující se přemírou vnitřního napětí, někdy potlačeného tak, že je ‚neviditelné’, a pokud se stává trvalým osobnostním rysem, přechází v anomální nebo psychopatickou osobnost. Podobně lze uvažovat též o společnosti: může se nacházet v krátkodobém neurotickém stavu a může být i dlouhodobě psychicky méně či více nemocná.

V jistém ohledu má k Masarykovi nejblíž Arthur Janov (pod jehož vlivem složil John Lennon ‚píseň století‘ Imagine), který neurózu chápe jako stav ‚nereálnosti‘: „Protože nereálné Já je systém, který je nám vnucován zvenčí, tělo jej odmítá, jako by odmítalo každý cizí prvek. Každý organismus se snaží být reálný. Protože nám neurotičtí rodiče nedovolí, abychom byli reální, volíme si klikaté – to je neurotické – cesty k dosažení reálnosti. Neuróza je prostě nereálný způsob, jakým se snažíme být reální… Bolest je jak cestou do neurózy, tak cestou z ní… Funkcí nereálného systému je potlačovat systém reálný, ale protože reálné potřeby nelze vykořenit, konflikt je nekonečný. Tyto potřeby, které se snaží najít uspokojení, jsou transformovány nereálným systémem, aby mohly být uspokojeny pouze symbolicky… Pak vidíme neurotika jako člověka, jehož motor je neustále zapnutý… Nereálný systém transformuje skutečné potřeby v potřeby chorobné. Člověk se například může přejídat, aby nevnímal vlastní prázdnotu… Prvotní bolest je oddělena od vědomí, protože vědomí znamená nesnesitelnou bolest. Prvotní bolest je to, co dítě cítí, když nemůže být samo sebou. Jakmile je bolest od vědomí oddělena, vzniká vnitřní napětí. Toto napětí je rozptýlená bolest. Je to tlak potlačených pocitů, které chtějí být uvolněny. Vnitřní napětí dělá z lidí energické podnikatele, narkomany a homosexuály, z nichž každý svým způsobem trpí, a proto si vytvoří určitý životní styl nebo ‚osobnost‘, aby své utrpení zmírnil a nakonec úplně otupil. Narkoman je často upřímnější než podnikatel… neboť si svou bolest obvykle uvědomuje… Člověk může být milován desítkami lidí, a přesto nikdy neuspokojí potřebu rodičovské lásky. Člověk může přednášet tisícům studentů, a přesto neuspokojí zoufalou potřebu, aby mu rodiče naslouchali... Neurotický pocit osamělosti je snahou popírat osamělost… pro neurotika je to často celodenní zaměstnání. Neurotik se obklopuje lidmi, aby zakryl svůj pocit, že nikdy do skutečné rodiny nepatřil… Neurotický boj skutečné uspokojení nepřináší, protože je symbolický a nikoli reálný… Neurotik slyší jen to, co chce slyšet… nedokáže vnímat okolní svět (a už vůbec ne svůj vnitřní, pozn. ed.) objektivně… musí zneužívat druhé, aby se cítil důležitý… může chtít cigaretu, prestiž, moc, dobrý prospěch nebo rychlé auto – a to všechno jen proto, aby potlačil bolest prázdnoty, méněcennosti nebo bezmocnosti… chce hodně, protože má tak málo…musí si vymyslet nějaký vyšší nebo posmrtný život… musí si představovat, že někde existuje skutečný smysl veškeré existence.“

Na neurózu se vždy ve větší nebo menší míře váže sebestřednost a sobectví. Egocentrismus se týká hlavně vnímání a prožívání, egoismus se týká hlavně konání. Obojí snižuje celkovou soudnost jedince a deformuje mu pohled na vnitřní i vnější svět. Tuto problematiku široce rozpracoval sociální psycholog a psychoterapeut Alfred Adler. I on se podobně jako Jung od Freuda odklonil, zejména od jeho zdůrazňování sexuality, na její místo ovšem dosadil podobně tendenčně touhu po moci. V ostatním však byl prvotřídním lidoznalcem (když byl dotázán, jak se dopracoval k tak pronikavé znalosti lidí, odpověděl: „tím, že jsem vyrostl na ulici”). Jeho učení je dodnes přinejmenším velmi inspirativní. Touha po moci je v jeho pojetí všeobecná, politiky počínaje a lidskou dyádou (například manželstvím) konče. Pokud touha po moci nedosahuje kýženého naplnění, vzniká komplex méněcennosti; například u méně fyzicky vzrostých dětí vzniká napoleonský komplex, u neprvorozených dětí‚ kompex mladšího bratra‘ atd. Komplexy ovšem vznikají i z mnoha jiných příčin a nabývají nejrůznějších podob.

Inspirativní je též koncept egocentrismu Fritze Künkela, jednoho z Adlerových žáků. Künkel ho uvádí příkladem: Na ulici upadl starý muž a jiný mu přispěchal na pomoc. Jeho motivace vyšla jednak z přirozeného soucitu, jednak z jeho Já, neboť si tím mohl narcisticky připsat dobrý skutek. Obě tyto motivace vždy spolupůsobí, jde hlavně o to, která z nich je silnější - je mezi nimi typický dialektický polaritní vztah. U egocentriků převažuje Já-motivace, která se nutně projevuje i v jiných polaritách, zejména ve věcnosti vs. nevěcnosti jejich myšlení a v jejich vnímavosti vs. citlivosti. Je třeba důsledně rozlišovat věcné a nevěcné chování, stejně jako senzibilitu (obecnou vnímavost) a senzitivitu (citlivost na sebe). Věcnost neznamená nevnímavost’, ale je naopak obecnou vnímavostí a zdravou citlivostí. Pokud je někdo na některé věci přehnaně citlivý, znamená to, že na jiné věci je necitlivý, právě proto, že mu chybí obecná citlivost. Ve vystupňované míře to může vést až k bezohlednosti a krutosti.

Koncept psychických komplexů a egocentrismu-egoismu adlerovské školy má daleksáhlé společenské konsekvence. Mimo jiné vysvětluje, proč se lidstvo počínaje starověkem vyvíjí k lepšímu tak pomalu, resp. proč po údobích civilizačních vzestupů pravidelně nastávala, nastávají a budou nastávat údobí sestupu. Do jisté míry též vysvětluje současnou situaci světa, který je ovládán politiky, oligarchy, novináři a jinými celebritami, které se do vrcholných pozic propracovali vlivem své neurotické energie, resp. egocentrismu a egoismu. V tomto dokonce bývali zdravější mnozí králové, protože moc měli ‚z boží vůle‘ a pokud byli dobře vychováni, byli k životu svých poddaných vnímavější než mnozí dnešní politici a víc mu proto i prospívali. Lidé, pokud nejsou zmanipulovaní, si přejí zdravou společnost a napětí ve své zemi nebo mezi národy odmítají, o válkách nemluvě. Chtějí to jen někteří politici, kteří tím tak projikují svou neurózu, necitlivost, egocentrismus a egoismus.

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...