Hlavní informace
nezhavejsi-mista-v-pekle

Nežhavější místa v pekle

Asi před pěti lety jsem se během práce na projektech „Chrám pro stromy“ a „Místo hor“ (šlo o rekultivaci okolí Mostu a záchranu těžených hor blízko Lemberka) opakovaně seznámil s devastací severních Čech, a to nejen s poničením krajiny, ale především s absencí vztahu části místních lidí k jejich životnímu prostředí, k zemi, ve které nežijí, ale jen přežívají, ke které jsou lhostejní a kterou necítí jako svůj domov. Zemi, ke které nejsou poutáni kořeny svých předků, kde nemají svá rodová pole ani hroby, krajinu na jedno použití, ze které se dá kdykoliv odejít někam jinam. Tehdy jsem si vlastně poprvé uvědomil původní obyvatelstvo, poprvé jsem si na ně „vzpomněl“ a cítil jsem, že oni by takové poničení krajiny nedovolili. Vzpomněl v uvozovkách, protože v té době, stejně jako drtivá většina Čechů, jsem o nich ani o okolnostech a průběhu jejich odchodu nevěděl vůbec nic. Stejnou zkušenost s nezájmem některých obyvatel o krajinu, ve které žijí, jsem udělal při pozdějších cestách po zaniklých německých osadách v Novohradských horách, na Šumavě a v Českém lese. Místní obyvatelé někdy ani neznali jména hor, lesů nebo potoků v těsném sousedství svého obydlí. Les je prostě les, louka louka, potok je potok. Domov pro ně začíná až jejich prahem nebo brankou jejich zahrady.

Začal jsem studovat historii původního obyvatelstva Čech, kde po staletí žili lidé různých národností, české, německé, židovské a dalších jiných. Podklady a studijní materiály jsem sháněl více než dva roky a překvapilo mě, jak obtížné bylo se k nim dostat. Nebylo snadné z materiálů vybrat objektivní informace. A už vůbec nebylo lehké se s nimi vyrovnat, udržet si nebo spíše znovu získat nějaký odstup, abych o těch událostech vůbec mohl vyprávět.

První část cyklu věnovaná židovským obětem vychází ze soukromé rodové kroniky sepsané paní, která pro svůj židovský původ ve 14 letech prošla koncentračními tábory Terezínem a Oderanem a jako jediná z desetičlenné rodiny přežila. Nechci ani tak připomínat hrůzy, které tito lidé prožili, to se připomíná poměrně často a pravidelně ve všech oborech umění i mimo ně. Nechci dělat práci o zločinech (válečných ani mimoválečných), ale o mlčení lidí, o mlčení, které tyto zločiny umožňuje a které cítím minimálně jako spoluúčast na nich. Po Mnichovu jsme velmi těžce nesli zradu našich spojenců Anglie a Francie. Nechali nás v tom, nikdo nám nepomohl! Když potom za dva roky odcházely transporty českých Židů do koncentračních táborů, nechali jsme je v tom my, Češi Čechy.

Setkávám se s poměrně rozšířeným názorem, že jsme nevěděli, co se vlastně s Židy děje. Není to pravda a myslím, že je i velmi nebezpečné v této lži setrvávat. Všichni viděli na vlastní oči cedule, na kterých bylo Židům zakázáno navštěvovat kavárny, restaurace, dětská hřiště, školy, veřejné dopravní prostředky, vlastnit psy… Každý se setkal ve svém okolí s vystěhováváním Židů z jejich bytů a se zabíráním jejich majetku, každý viděl nebo mohl vidět rodiny odcházející do transportů.

Bohužel, po prvních výstavách v Čechách jsem zjistil, že většinu návštěvníků vůbec nenapadne, že by se to mělo týkat jich samotných, protože jsme zvyklí, že když se hovoří o Židech a koncentračních táborech, hovoří se vždy o německé vině.

Když jsem k cyklu o českém mlčení při vyhlazování českých Židů připojil druhou část – cyklus o poválečném vyhnání Němců, byly reakce návštěvníků mnohem bouřlivější. Bylo mi vytýkáno, že srovnávám nesrovnatelné. Že je to urážka židovských obětí. Tyto výtky samozřejmě ani v jednom případě nezazněly od Židů, ale od lidí, kteří nijak postiženi nebyli. Vysvětluji si to tím, že lidé, kteří podobné utrpení prožili, chápou lépe utrpení jiných. Hlavním důvodem spojení holocaustu a vyhnání Němců do jednoho cyklu pro mě bylo to, že skoro všichni Češi jsou dostatečně informováni o zločinech páchaných na Židech, a díky tomu mají poměrně přesnou představu o obludné míře mučení a vraždění nevinných obětí, cítí nepřijatelnost takového činu.

O vyhnání Němců nemají skoro žádné informace, ale podvědomě cítí, že něco není v pořádku, já doufám, že cítí výčitky jakéhosi kolektivního svědomí, kolektivní paměti, že tuší vinu, kterou na vyhnání máme. Když jsou tyto dva pocity postaveny vedle sebe, mohly by snad vést k poznání a pochopení rozsahu zločinů, kterými jsme se provinili vyháněním Němců. Jen díky naší neinformovanosti a předsudkům je možné, že stále hovoříme o „odsunu“ a spravedlivém trestu, místo abychom hovořili o „vyhnání“ a bestiální pomstě.

Mohlo by se zdát, že zbytečně vytahuji věci zapomenuté, nebo dokonce promlčené. Jenže česká xenofobie, předsudky a komplexy stejně jako občasná nepodložená halasná namyšlenost a hysterické reakce na jakoukoliv zmínku o „odsunu“, Sudetech nebo Benešových dekretech svědčí o tom, že nic z historie národa nelze vymazat a že čím dříve budeme schopni naše chyby a viny pojmenovat a přiznat za ně zodpovědnost, tím lépe pro nás. Neexistuje kolektivní vina, ale existuje něco jako kolektivní svědomí nebo kolektivní paměť. Je především v našem vlastním zájmu, abychom v této paměti neměli tabuizovaná temná místa, která metastázují ve formě nezdravých sebeklamů a lživých mýtů o „národní povaze“. Potřebujeme si uvědomit, že jsme schopni stejných činů jako kterýkoliv jiný národ, že nejsme národ zlatorukých muzikantů s holubičí povahou. Mýty o národních povahách totiž mají velmi negativní dopad a na jejich základě není možné stavět žádný smysluplný dialog ani nějaké zdravé odůvodněné sebevědomí. Proto bychom všichni měli znát pravdivá fakta o nerovném postavení německé menšiny v Čechách v době první republiky, o vyhnání tří milionů Němců z jejich domovů a o jejich mučení a vraždění na základě nepřijatelného principu kolektivní viny. A měli bychom znát i jejich další osudy, protože jejich utrpení přechodem hranic nekončilo, ani naše zodpovědnost ne. Dlužíme to především sami sobě. A dlužíme to i sudetským Němcům, těm nespravedlivě postiženým a jejich potomkům, těm vyhnaným i těm, kteří zde sice mohli zůstat, ale donedávna naráželi na problémy spojené s jejich původem. Jestliže bude jejich utrpení zapomenuto, bylo zbytečné. Jestliže o něm budeme učit, změní se ve zkušenost, která snad jednou zabrání vlastnímu opakování. Teprve potom můžeme přistoupit k jednání, které, doufejme, povede ke skutečnému smíření našich národů. Jek říká židovské přísloví, které jsem použil jako název jednoho obrazu: „Tajemstvím smíření je vzpomínka.“

Obrazy v cyklu jsou rozvrženy jako stránky obrazového česko-německého slovníku. Proto, že tato dvojjazyčnost k dané době neodmyslitelně patří a dotváří její atmosféru (čeština je zde na prvním místě, protože obrazy mají oslovit především Čechy), proto, že z tohoto období pochází většina současných problémů, které mezi našimi národy stojí, a předsudků, které nám brání v dorozumění (slovník jako pomůcka ke zlepšení vzájemné komunikace), a proto, že na této vině se podílíme společně (mlčící syndrom mají samozřejmě Češi i Němci).

Přestože mají obrazy „vyprávět“ o lidských osudech, záměrně se na nich vyhýbám figuracím. Myslím, že by potom pouze ilustrovaly konkrétní příběhy a ztrácely by obecnější rovinu výpovědi. Proto maluji jen prázdnou krajinu nebo určité prostředí, jako dokument tehdejšího nebo současného stavu, ale zároveň i jako scénu, kde se příběhy odehrávaly a mohly by se znovu odehrávat. Náměty jsem maloval poměrně suchým popisným způsobem, který myslím odpovídá zvolené formě obrazového slovníku a který mi umožnil prostředí nebo krajinu dokumentovat a zároveň i mírně zdůrazňovat určitou atmosféru nebo výmluvné detaily.

Tento cyklus chci v následujících letech poslat jako putovní výstavu po Čechách, aby trochu přispěl k informovanosti a k zamyšlení české veřejnosti nad zamlčovanými místy naší historie. Zároveň bych jej chtěl vystavit i na několika místech v Německu, aby vyhnaní Němci věděli, že se i v Čechách na jejich utrpení vzpomíná, že se o něm alespoň trochu přemýšlí a hovoří. Možná, že by obrazy mohly posloužit i jako zdroj informací pro Němce, kteří mají dosud o osudech vyhnaných Němců jen nejasnou představu, protože jejich rodin se to nedotklo.

Napsáno v září 2001.

Cyklus obrazů Cyklus vznikl v letech 1998 - 2001. Obrazy mají rozměr 2 × 1,9 m a jsou malovány olejem a emailem na plátně. Můžete si jej prohlédnout ve vysoké kvalitě na http://www.artforgood.cz/cs/vybrana-dila/kadlecek. Naleznete tam i doprovodné texty v čj, nj a aj.

O autorovi

Michal Kadleček se narodil v červenci 1968 v Praze. V letech 1990–1993 vyučoval estetiku a literaturu na soukromém reálném gymnáziu v Praze Libni. V letech 1994–2000 studoval AVU v Praze v Ateliéru monumentální tvorby prof. Aleše Veselého. Vystavoval v Čechách a v Německu, je zastoupen v soukromých sbírkách v Čechách, na Slovensku, v Anglii, Francii, Holandsku, Belgii, Švýcarsku a USA. Od roku 2000 žije na Vysočině nedaleko Chotěboře.

 

Podporují nás:

Nadace Karla Janečka

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big

Inzerce

loading...