Hlavní informace
doba-postpravdiva
Egon Schiele, Pravda byla zjevena. 1913. výřez. wikiart.org

Doba postpravdivá

Sókratův boj o národní jistotu.

Sofisté, mnohdy sice příliš učenečtí, někteří však vskutku učenci a myslitelé, přivedli již v době Sókratově povrchovým a jenom zdánlivě hlubokomyslným uvažováním věc osobního svědomí a osobní mravnosti a tím i mravnosti občanské k těm koncům, že nebylo nikde jistoty a ve všem vládla libovůle. Slabší jedinci, jako třeba karikovaní Polos a Kallikles, mravně slabí, ale bystří intelektuálně, podlehli sofistům až k naprostému popření každé obecné závaznosti. Leč podlehnout bylo svůdné i možné. Nelze si představit sofisty podle antických i dnešních anekdot. Nesmějí být podceňováni.

Již od VII. a VI. století zaměstnávala básníky i filosofy věčně lidská otázka, jak vyrovnat a jak mravně rozhodnout spor mezi sklony, danými přírodou a mezi zákony, ať již jsou vrozeny nebo ustanoveny lidmi, ať již jsou věcí náboženství nebo věcí státní. A když si tedy člověk uvědomil sebe sama jako svébytnou mravní i duchovní veličinu, bouřil se proti omezení, nebo si sám mínil rozhodovat stupeň svého podřizování. Toto zpředmětněné vnitrozření vedlo k poznání všech poměrností; hranice mezi poměrností dobrého a zlého odorávali však důsledně teprve sofisté. Vztah mezi lidskou osobností, mravností a občanskou morálkou byl hlavní látkou jejich úvah či lépe jejich mluvení. Byl to verbalism a slovíčkářství, jež z povrchu rozleptávaly hloubku. Při tom se podpírali různými důvody vskutku positivních vědomostí.

Koncem pátého století před Kristem, v době květu hellénské vzdělanosti, vědění a vzdělanost staly se skutečně politickou mocí. V době Perikleově i poperikleovské byly Athény opravdu „prytaneiem hellénské moudrosti'“. Přes všecky politické přesuny a národní tragedie zůstaly ostatně střediskem elitního výběru vzdělaného Hellénstva; i za římské nadvlády, ba hluboko až do rozpadu politické moci římské, vzdělancům i snobům dávalo školení v Athénách a „athénská cesta“ pečeť pravé vzdělanosti. Leč v pátém a čtvrtém století byly ještě Athény národním státním celkem, obcí, a nikoli střediskem kosmopolitického vzdělanectví. V každém duchovním projevu šlo proto tehdy o projev národní bytosti a národního charakteru a každé vychýlení z myšlenkové poctivosti cítil nerv národního bytí jako otřes. Každá kulturní odezva athénských občanů projevila se i v jejich občanství, v jakosti jejich vřazování se do národního společenství. Mravní utváření člověka znamenalo i občanskou hodnotu člověka. Proto byl tak nebezpečný mravně i národně lhostejný rozumový artism sofistů.

Oni totiž postihli tuto kulturní situaci. Snad ji někteří chtěli podepřít, snad z ní někteří chtěli těžit. Jejich zájem upjal se k národní výchově, duchovědné i odborné. Je nutno uznat, že je trvalého významu pěstování odborného vzdělání i výsledky, jakých tu sofisté dosáhli pro tehdejší i potomní svět. Ze svého základního předmětu rétoriky, kterou chápali jako schopnost mluvit t. j. sdělit, vypěstovali gramatiku, logiku, fonetiku a teorii i filosofii řeči. Založili základy literární vědy a poetiky. V náhledech vypěstovali i filosofii práva. Takový Prodikos, vylíčený jako typ učeneckého šosáka, byl sice ve svém pojmoslovném tříbitelství pedantem, ale i logikem vysoké úrovně. Hippias, byť vychloubavý, byl vševědem, pansofem s ohromnou pamětí a mohl vyučovat tehdejším poznatkům a výtěžkům matematiky, hudební teorie, astronomie, archeologie a etnografie. Jiní, zkoumajíce vliv řeči na posluchače zabývali se i základy psychologie, ba zabývali se i problémy pedagogiky. Byli však příliš upjati k formě a k předmětu, a méně jim šlo o smysl všeho toho poznávání i vyučování. Jejich nebezpečí bylo větší v tom, že příliš dobře rozuměli smyslu své doby, a že založili původně dobrý smysl svého vyučováni na mravně vadných základech. Všecko, i řeč, logos, bylo jim prostě formálním prostředkem a při všem poznávání zapomínali na konečný smysl poznávání. Již Prótagoras, osobnost myslitelská, zašvindloval si s vlastním pojmem moudrosti a vyšlo mu, že je užitečnost její hlavní logickou vlastností a nikoliv výtěžek z hledání pravdy jako pravdy. V důsledcích postavil tedy, snad ani nechtě, proti ethické pravdě hmotně užitečnou pravdu. Vidíme ostatně u Xenofónta, vychovance Sókratova, že měřil užitkovostí i Sókratovy vývody. I jím tedy pronikl závan z hmotařské filosofie sofistické. A což teprve primitivní žáci Prótagorovi. Ti nepochopili, že jejich učitel, mluvě o užitečnosti zkoumání a poznání, mluví tak v nejvyšším skeptickém smyslu. Že prostě Prótagoras ve svém ethickém pessimismu (proti Sókratovu optimismu) má člověka za tvora povahou ničemného, který bude jenom tehdy konat raději dobro, pozná-li, že je užitečné. Prótagoras nechtěl působit nějakou mravní spoušť, nabádal-li člověka, aby měřil pravdu jenom užitečností. Obracel se k jeho zlé přirozenosti, a poněvadž i jemu šlo o dobrého občana, nabádal ho k občanským povinnostem, poukazuje na užitečnost dobra. Leč člověk zbavený obecnějšího ideálu, vychovávaný v nejdůsledněji propracované zásadě, že je člověk měrou všeho, stěží už našel mravní jistotu ve vztahu k lidem a ve vztahu k národnímu společenství. Sofisté tedy způsobili v národní společnosti mravní situaci takovou, že bylo kolik hlav tolik smyslů a sami se z ní dostávali duchaplnými logickými vytáčkami, zbudovanými na tvrzení, že je všechno proměnlivé a poměrné. Své, předem pojaté a druhdy ušlechtilé myšlence přizpůsobili každý myšlenkový pochod a logický postup. Posókratovští sofisté byli už filosofickými i mravními anarchisty a někdy vskutku anekdotickými hlupáky.

Taková byla národně morální situace, do níž zasáhl Sókratés s monumentální obětavostí a v níž se bil s protivníky, jež nebylo možno podceňovat. Tragika vynikajícího jedince, za nímž společenství vždycky pokulhává, tkví v tom, že byl ztotožněn s vlastními protivníky. Tak označuje i jeho zlidovělý vtip Aristofanovy komedie „Oblaka“ za sofistu, ba arcisofistu; vtip totiž nerozlišil, že podobnost způsobů není podobností východiska a mravního cíle. Sókratés ovšem musel ve svých improvisovaných rozmluvách od jedince k jedinci užívat často stejných slovních výrazů jako sofisté a postupovat podobně. Jenomže, volil právě jen stejný slovní výraz, ale posluchače dováděl k tomu, aby si jej naplnili novým a jistotným významem. I obětoval Sókratés svou občanskou existenci, aby svou protivýchovou zasáhl co nejvíc spoluobčanů a čelil tak mravnímu úpadku svého národa. Zvolil si také pro svou výchovu Athéňanů v dobré národní občany opačný způsob, než měli sofisté. Ti měli své žáky, kteří je platili, neboť je vyučovali řečnictví i a vědám; Sókratés si naopak volil za dočasného žáka kteréhokoli člověka, kterého potkal. Neměl žádnou školu: ani ze vzdělanců, ani z prosťáčků. Školil obojí. A v tom ani nemůžeme docenit národní lidovost jeho výchovy, neboť nerozlišoval lid, vzdělance a bohatce, ale lidem, členem národního společenství, a to členem rozhodujícím, byl mu každý z lidí, každý z Atheňanů. Neměl třídních předsudků, nahoru ani dolů. To ovšem bylo přirozeným postojem v národních Athénách, které žily svou nejhlubší a nejžhavější periodu tvoření, kterou dnes nazýváme klasickou, dobu to, na níž měla působením, zájmem i penězi účast celá národní společnost. Tehdy byla stavěna Akropolis, tehdy žili a působili umělci dodnes kouzelných jmen, Feidias, Polykleitos, Iktinos, později Skopas a Praxitelés, tehdy psali a na všehellenských shromážděních působili mezi jinými dramatikové jako Sofoklés a Euripidés, tehdy se rozvil duchovní vznět Athén a jejich staleté napjetí vydalo květ, který oslňuje dodnes. Sókratés ovšem pochopil, co je i v této velikosti nezdravého. Vždyť byl svědkem toho, kolik tajných složek rozkladu a kolik ze skrytého velikášství bylo i za vlády a ve vládě velkého Periklea, státníka, který je vpravdě přes věky oslavován jako jeden z největších. Jako současník i mudřec znal všecko lidské pozadí každého vládnutí člověka nad lidmi a skrze lidi, ale přece věděl, že je možná a myslitelná nějaká míra dokonalosti i ve vládě a v politické soustavě lidí, a proto pronásledoval všechno pyšné opovrhování stávajícími zákony. Pochopil, i když nemohl změřit, kolik bylo v Perikleově vládě vpravdě velkého, a proto se mu protivila velká gesta malých kritiků. Z Platónových dialogů, zejména z oněch, jež se zabývají Sókratovou smrtí, jasně vyzírá pohrdání zmalichernělou a ubohou demokratickou vládou, která Sókrata odsoudila, vládou přítomnou, ba i stíny vlády Perikleovy, přesto však musíme soudit, že je to již soud Platónův a nikoli Sókratův, soud jiné generace a jiných zkušeností. Přes všechnu kritičnost získal Sókratés za života jednu z nejlepších zkušeností s vládou, tedy s vládou Perikleovou a proto chápeme i jeho úctu před zákony vlády slabší, ba až ubohé. Jeho učení a jeho jistota, že je vlast nad člověkem, i když je špatně představována vládou, to stálo Sókratovi za život, za důkaz životem.

Věděl, že jakákoli osobní oběť je nutná, věděl, že je nutno kdykoli a dokonce ze zdravého rozumu dát osobní život a živobytí za život celku, poněvadž se pouze krví a životem vykupuje názor, jeho váha a další nesmrtelný život. Tento sedmdesátiletý stařec, který si byl dobře vědom všech poměrností života i v nejlepším, stařec, který bojoval celý život s myšlenkami a nedokazatelnostmi všeho pravého, nebyl tímto bojem s odpůrci nahlodán a věděl také, že lze myšlenky dotvrdit jenom smrtí — že není svátosti bez krve. Jeho soud, jeho odsouzení i jeho smrt jsou ostatně nesmírným a věčným příkladem toho, jak umírá mudřec, jak v podmíněném lidském společenství umírá i za toto společenství a jak vypadá mučednická smrt, podstoupená ze zdravého rozumu.

Pokračování ze zapomenutého spisku R.V., Sókratés, Vychovatel národa, Václav Petr, Praha 1939 přineseme brzy.

 

Podporují nás:

2018-01-30 Logo KJ font-numbers-colour

Partneři:

logo pozadi cervena Puvodni-staticke-logo-bile-pozadi casablanca logoudalostireflexespolecnost-j-chart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big