TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
aby-vsechno-nebylo-jedno
Josef Váchal, Lesní tůň Roklanské jezero. výřez. vachal.cz

Aby všechno nebylo jedno

V sobotu 18. března 2017 zemřel kardinál Miloslav Vlk, dva měsíce před svými 85. narozeninami. Narodil se 17. května 1932 v Líšnici u Milevska. V roce 2012 v pořadu České televize 13. komnata uvedl, že jako nemanželské dítě na malé jihočeské vesnici trpěl nedostatkem hřejivé domácí atmosféry i nepřijetím nevlastním otcem, kterého si matka v jeho šesti letech vzala. Doma byl považován za zlobivé dítě, takže si netroufal vyslovit svoji dětskou touhu stát se knězem, později raději uvažoval o pilotovi. Svá nejkrásnější léta zažil po II. světové válce na gymnáziu v Českých Budějovicích, kde bydlel v tzv. malém semináři. Také zde zažil křivdu. Přestože v roce 1952 maturoval se samými jedničkami, měl na vysvědčení uvedeno pouhé „prospěl“, neboť odmítl vstoupit do Československého svazu mládeže. Místo dalších studií skončil ve slévárně a u soustruhu. Po dvouleté základní vojenské službě byl díky příznivému posudku přijat ke studiu archivnictví na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (1955). V tomto oboru mohl uplatnit své ambice a svoji píli. Nejprve ve své diplomové práci z roku 1960 prokázal, že se jeho profesor v datování Jenského kodexu mýlil. Poté se během dvou let propracoval na místo ředitele tehdy čtvrtého největšího okresního archivu v Československu v Českých Budějovicích. Humanitní vzdělání a velmi dobrá znalost němčiny byly něho nespornou výhodou. Využil ji při svých návštěvách NDR, při studiu německé theologické literatury i pro navázání osobních kontaktů, především s představiteli tehdy rychle rostoucího a později vlivného církevního hnutí focolare (italsky rodinný krb, ohniště, přeneseně rodina). Opustil svoji kariéru archiváře a na druhý pokus byl v roce 1964 přijat na tehdejší státem kontrolovanou Cyrilometodějskou bohosloveckou fakultu v Litoměřicích. Mezi bohoslovci patřil k vůdčím postavám. Během Pražského jara v roce 1968 inicioval petici a dopis tehdejšímu místopředsedovi vlády Gustavu Husákovi s žádostí o návrat českobudějovického biskupa Josefa Hloucha zpět do úřadu. To se brzy stalo a Miloslav Vlk byl nejenom prvním knězem, kterého biskup Hlouch po dlouhé době internace vysvětil (v červnu 1968), ale stal se i jeho sekretářem. Po nástupu normalizace se schopný sekretář, který se aktivně věnoval mládeži stal z pohledu státních úřadů nežádoucím. Nejprve byl v roce 1971 odsunut do malé šumavské farnosti Lažiště, po roce dokonce mimo území českobudějovické diecéze do Rožmitálu pod Třemšínem. Vždy se dokázal s touto nepřízní smířit, navázat srdečné vztahy se svými farníky a aktivně se jim věnovat. Logickou reakcí režimu bylo v roce 1978 odebrání státního souhlasu k výkonu duchovenské služby. Proti tomu se tehdy vzepřel a dovolil si podat žalobu vůči ONV. Satisfakce se mu dostalo pouze morální, když mu později předsedkyně soudu s omluvou řekla, že byl sice v právu, ale ona musela rozhodnout podle pokynů ministerstva vnitra. To už byl Miloslav Vlk v Praze, kde našel zázemí s pomocí přátel z hnutí focolare a živil se čištěním výloh. Toto zaměstnání jej celosvětově proslavilo díky životopisné knize francouzského novináře Alaina Boudreho z roku 1994 s názvem „Umývač oken a arcibiskup“, přeložené do několika světových jazyků včetně arabštiny (český překlad vyšel teprve koncem roku 2016). Současný papež František při prvním setkání s ním zvolal „Umývač oken!“ Namáhavá fyzická práce a horečná aktivita v rámci neoficiálního kněžského působení podlomila jeho jinak pevné zdraví. Přestože se v roce 1986 mohl vrátit k fyzicky méně náročné práci archiváře ve Státní bance, prodělal infarkt a část roku 1988 strávil v rekonvalescenci. Postupné uvolnění církevní politiky umožnilo začátkem roku 1989 jeho návrat do oficiální duchovní služby, tentokrát v Západočeském kraji.

Málokdo ze znalců tehdejšího církevního dění byl překvapen, když byl v únoru 1990 jmenován biskupem českobudějovické diecéze. Z této diecéze pocházel, velmi dobře jí znal a zkušenost sekretáře předchozího biskupa představovala jistou kontinuitu. Ovšem kontinuitu jen vzdálenou, neboť jak přiznal v prvním interview, bylo potřeba vybudovat vše téměř od nuly. Nebylo náhodou, že jej oficiální jmenování zastihlo na cestě po německých a rakouských biskupstvích, kde se spolu s několika dalšími kněžími (včetně pozdějších biskupů Radkovského, Lobkowicze a Graubnera) seznamoval s prací církve ve svobodné společnosti. Za svého generálního vikáře si vybral kněze Václava Dvořáka, výraznou osobnost části podzemní církve a člověka s mnoha zahraničními kontakty z doby, kdy zajišťoval studium a svěcení taných kněží německými biskupy. Tímto krokem chtěl také podpořit potřebné sjednocení předchozím režimem rozdělené církve na část oficiální a neoficiální. Zájem na úsilí o potřebnou jednotu vyjádřil svým biskupským heslem, pro které si vybral známý citát z Janova evangelia „Aby všichni byli jedno“ (J 17,21). Ještě důležitějšího spolupracovníka získal v mladém a nadaném knězi Danielu Hermanovi, který se stal jeho sekretářem a spolehlivým všestranným pomocníkem.

Díky jazykové vybavenosti, komunikačním schopnostem i rozsáhlým kontaktům byl Miloslav Vlk nejvýraznější postavou mezi novými biskupy. V listopadu 1990 se stal jedním z deseti členů zvláštní komise pro chystanou biskupskou synodu o Evropě, jejíž konání oznámil papež Jan Pavel II. během své návštěvy moravského Velehradu (22. dubna 1990). Této synody se na přelomu listopadu a prosince 1991 Miloslav Vlk zúčastnil již jako pražský arcibiskup. Tím byl jmenován v březnu 1991, kdy nahradil legendárního dvaadevadesátiletého kardinála Františka Tomáška. Daniel Herman vzpomínal na velmi těžké začátky nového pražského arcibiskupa, který v Praze nebyl přijat. V prvních dnech mu vařila, prala a žehlila Hermanova maminka, jeho bývalá spolužačka z gymnázia. Pověst aktivního člověka, který chce problémy řešit, vadila jak „starým strukturám“ v pražské arcidiecézi tak těm, kteří se prosadili v jistém porevolučním chaosu roku 1990. Od samého počátku na sobě pociťoval pravdivost tvrzení, že doma není nikdo prorokem. Na mezinárodním poli jeho kariéra a věhlas rostla: V roce 1993 se stal předsedou Rady evropských biskupských konferencí a v roce 1994 byl jmenován kardinálem a stal se moderátorem celosvětového setkávání biskupů – přátel hnutí focolare. Zato doma se problémy jen vršily. Začlenění kněží z podzemních církevních struktur se nedařilo, neboť všichni se nechtěli zříct své služby z doby nesvobody a zpochybnit ji tím, že by se nechali znovu vysvětit, což bylo stanoveno jako podmínka jejich dalšího působení. Naopak ti, co v minulosti s režimem spolupracovali se přes opakované výzvy za tuto spolupráci veřejně neomluvili, takže to za ně musel udělat pražský arcibiskup sám. Jenže od poloviny 90. let se s postupným zpřístupňováním materiálů StB ukazovalo, že míra nepřiznané spolupráce byla mnohdy rozsáhlejší a církev se s ní dostatečně nevypořádala. Skandály kolem jednotlivých aktérů (např. kardinálova blízkého spolupracovníka historika Františka Holečka nebo generálního sekretáře České biskupské konference Karla Simandla) církev v očích veřejnosti poškodily. Málo početná o to více hlasitěji vystupující konzervativní skupina tzv. tradicionalistů arcibiskupa kritizovala pro jeho údajný liberalismus, zatímco kriticky uvažujícím katolickým intelektuálům čím dál víc vadil jeho autoritativní styl řízení arcidiecéze. Autoritě arcibiskupa se postavila katolická teologická fakulta, kterou děkan prof. Václav Wolf vedl k uzavřenosti vůči zbytku univerzity i vůči zahraničním institucím. Několik let trvající spor ukončila nucená správa rektora v letech 2001-2002. Fakultu se podařilo zachránit a provést potřebné reformy (např. umožnit denní studium i těm, kteří nesměřovali ke kněžství, včetně žen), jednalo se o další skandál, v němž se na veřejnosti projevily ostré spory uvnitř české katolické církve. Možná ještě víc fungování církve poškodila skutečnost, že řada absolventů z 90. let vnímala konflikt jako osobní spor autoritativního arcibiskupa a populárního pedagoga. Na nedůvěře a malém zapojení kněží ztroskotal arcibiskupův projekt tzv. plenárního sněmu, vyhlášený v roce 1997 a završený dvěma plenárními zasedáními v letech 2003 a 2005. Měl podpořit oživení církevního života v duchu II. vatikánského koncilu. Jenže ignorováním podnětů z více než 600 sněmovních kroužků se podařilo znechutit mnoho dosud aktivních laiků a odradit je od další spolupráce v katolické církvi, kde jejich názor nemá téměř žádný vliv.

Samostatnou kapitolou byly nekonečné diskuse o restitucích a prohlubující se nedůvěra mezi církví a společností. Vlna sympatie k církvi z doby sametové revoluce se ukázala být příliš povrchní. Aktivity typu „zasvěcení našich zemí Kristu rukama Panny Marie“ (1993) nebo způsob kritiky uvedení filmu Poslední pokušení Krista (1994) přispívaly k neporozumění a odcizování. Tehdejší předseda vlády Václav Klaus obvinil katolickou církev, že si osobuje postavení, které jí nepřísluší. Arcibiskupovo tvrzení, že mu jde především o spravedlnost nikoliv o majetek, nebylo přijato. Naopak byl mnohými vnímán jako hamižný prelát, který chce svatovítskou katedrálu předat Vatikánu.

Výše uvedené spory v podstatě zastínily celou řadu pozitivních věcí, které ve svém úřadě vykonal. Mezi ně patří především vedení komise pro studium života a díla Mistra Jana Husa, zakončené v roce 1999 mezinárodní konferencí v Římě a papežovou omluvou. Dále pak aktivity ve prospěch česko-německého smíření a ekumenického dialogu mezi představiteli různých křesťanských církví.

Odchodem do penze v roce 2010 z něj spadla tíha úřadu a svým dalším vystupováním si získával sympatie a ocenění za odvahu i od těch, kteří ho dříve kritizovali. Zřejmě i u něj došlo k určité proměně, k níž zřejmě přispělo jednání jeho nástupce Dominika Duky. Jeho dohodu s Václavem Klausem o katedrále a nemovitostech v areálu Pražského hradu z roku 2010 považoval kardinál Vlk za zpochybnění své snahy o vyřešení situace, dohodu s Milošem Zemanem z roku 2015 označil za protiústavní a protizákonnou. Dominik Duka se v zájmu udržení dobrých sousedských vztahů vyhýbal jakékoliv veřejné kritice prezidenta Zemana. Oproti tomu Miloslav Vlk se nezdráhal zastat M. C. Putny, který v minulosti nešetřil ostrou kritikou na adresu kardinála, jehož nejmenování profesorem přirovnal k „ideologickému kádrování minulého totalitního režimu“. V říjnu 2016 se rozhodně zastal ministra kultury Daniela Hermana v jeho sporu s prezidentem a odsoudil kšeftování se státními vyznamenáními. S odkazem na svůj silný cit pro spravedlnost se angažoval také v církevním prostředí ve prospěch v roce 2012 odvolaného trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka, kterému v dubnu 2015 zprostředkoval setkání s papežem.

Jeho smrtí ztratila katolická církev v České republice nejen významného představitele církevní hierarchie, celosvětově známou osobnost a pro mnohé i symbol komunistické perzekuce, ale především odvážný hlas, který se zvlášť v posledních letech nebál zastat utiskovaných a kritizovat mocné. V této roli bude chybět nejvíce.

 

Podporují nás:

                                                     30 05 2018 KJ                 30 05 2018 Uprazeno             

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1