TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
eutanazie
Enrico Baj, La zia Vania. 1955. výřez. wikiart.org

Eutanázie

Neřešitelné situace bohužel existují. V případech, kdy je domluva předem vyloučena, zbývají pouze dvě řešení: nevraživost nebo tolerance. Protože v současné Evropě je jednota definitivně ztracena, je užitečnější usilovat o vytvoření rámce, v němž mohou fungovat i lidé různých přesvědčení. Jenom naivní prosťáčci ještě sní o světě bez zločinců, bez narkomanů, bez charismatických vůdců, bez demagogů… Pořád lepší se míjet a lehce sebou vzájemně opovrhovat, než si jít po krku. Jednota mínění totiž chtě nechtě utlačuje a utlačovaní nemusí nutně patřit k nejhorším a nejškodlivějším. Realista neplýtvá energií na úvahy o ráji, ale raději přemýšlí, jaké podmínky musí být splněny, aby se konečně zrodilo obecně zapovězené. Uvnitř rámce nechť si každý dělá, co chce, ale trest za jeho překročení by měl následovat co nejrychleji.

Každý popis vzniku, vývoje a směřování světa si zasluhuje pozornost, protože právě z něj vyplývají nejen zvyky a tradice, ale i etické hodnoty. Jinak popisují světaběh hinduisté, jinak křesťané, jinak marxisté, jinak evolucionisté. Každý si může vybrat, jakému výkladu dá přednost, po libosti interpretovat, případně vybírat části vyhovující jeho duševním kvalitám a potřebám. I vědecký popis světa stojí na axiomech a předpokladech, které si nelze ověřit podobně jako dogmata, na nichž jsou vybudována různá učení. Proč věřit spíše v evoluci všeho živého i neživého, včetně hvězd a galaxií, než v Stvořitele a posmrtný život? Tradicionalisté dávají přednost podobenstvím a poetickým výkladům, dědicové osvícenců hypotézám opírajícím se o argumenty podložené důkazy. I z tohoto přístupu vyplývají určité hodnoty a postoje. Ve mně osobně vzbuzují větší důvěru lidé, kteří se mnou mluví jako s dospělým. Přesvědčování považuji za bezpečnější cestu než slepé následování.

Ani za tisíce let uvažování se nepodařilo boží existenci dokázat a dokazovat neexistenci je marné jako pokusy o řešení kvadratury kruhu. Někdo se mýlit musí, ale chybí soudce, který by rozhodl kdo, protože o tom, na čí stranu se přikloníme, rozhodují tajuplné procesy, jejichž kořeny se ztrácejí v nedohledných hlubinách. Aby spolu mohli oba tábory vedle sebe v klidu pobývat, je nutné přistoupit na to, že jistota je v této oblasti nedosažitelnou chimérou. O pravdě řeč být nemůže, jedná se o cosi neuchopitelného. Šťastným držitelem absolutní jistoty je pouze fanatik, což nemusí být nutně terorista, ale třeba militantní ateista marxistického ražení.

Ponechme teologické otázky stranou, zbyde dost otázek, které se týkají všech bez ohledu na vyznání. K takovým patří například smrt. Bez zmrtvýchvstání a nesmrtelné duše pozbývá křesťanství jakýkoli smysl a rozpadá se na soubor dílčích, často nepřijatelných tvrzení vznášejících se ve vzduchoprázdnu. Evoluce nedělá z bezvěrců amorální zrůdy, ostatně podle statistik, i mezi vědci se nachází zhruba 7 % věřících, kteří však o své představě smrti podivuhodně mlčí. Pro bezvěrce je život časový úsek ohraničený narozením a smrtí, který je třeba něčím naplnit. Existuje ještě teorie převtělování, ale její zastánci nemají prozatím na tvorbu zákonů vliv. A bez nějakých pravidel soužití se neobejdeme, protože mít jeden zákon pro věřící a druhý pro nevěřící, v globalizované době v úvahu nepřichází.

Maximum možného bylo dosaženo oddělením církve od státu, v okamžiku, kdy se podařilo udělat z víry soukromou záležitost. Víc očekávat nelze. Z tohoto povzbudivého konstatování vyplývá řada otázek: například postoj k lidskému životu. Jestliže jsme přesvědčeni, že lidský život je posvátný boží výtvor, je přirozené usilovat o zákaz potratů a eutanázie. Představa, že za svůj život si odpovídá každý sám, tvoří opačný pól. Z tohoto pohledu má ovšem kvalita život vyšší hodnotu než život za jakoukoli cenu. Představa několik let trvajícího kómatu je v mysli bezvěrce přesně tím, co věřící nazývali peklem v dobách, kdy měli neomezenou moc.

Neslyšel jsem o ženě, která by nalezla v potratu zalíbení. Tento zákrok se zdá být především traumatickým zásahem do organismu. Lehkomyslnost, s níž ženy nakládají s antikoncepcí, je sice na pováženou, ale i to patří k právům, které si ženy vybojovaly na obráncích tradičních morálek. Navíc jim současná věda umožňuje předem vědět, jestli jejich dítě není postiženo genetickou deformací nebo nevyléčitelnou chorobou. Spor, jestli přivést na svět postižené dítě, případně následek znásilnění, nebo ho raději odstranit, nemá uspokojivé řešení. Je lepší přivést na svět dítě bez šance na plnohodnotný život a odsoudit matku k celoživotní péči, nebo přijmout osud? Na miskách vah leží argumenty, které oběma stranám připadají evidentní. Jistotu máme jen v tom, že potraty se nepodařilo vymýtit ani nepřísnějšími postihy, zákazy a hrozbami. Tresty pouze vytvořily úrodnou půdu pro andělíčkářky. Ilegální a nebezpečné zákroky, o psychických následcích ani nemluvě, způsobily tisíce tragédií. Zásada menšího zla tedy našeptává: potraty je lépe povolit, aby neštěstí ubylo. Následky jsou bezpochyby menší, když nechtěné embryo odstraní lékař v nemocnici, než když to pokoutně udělá za úplatu bytost, která si udělala živnost z cizího neštěstí.

V případě eutanázie je odpověď daleko prostší, protože se jedná pouze o vlastní život. Teprve když jsem srozuměn, že odpovědnost spočívá převážně na mých bedrech, získávám právo ho někomu nebo něčemu věnovat, zasvětit, obětovat, vyplýtvat, utratit nebo zpackat. Řešení jistě nepohodlné, ale pořád lepší, než ho svěřit do rukou autority, o jejíchž úmyslech se mohu pouze dohadovat. Z pohledu věřícího neřešitelné dilema, z pohledu bytosti usilující o autonomii, falešný problém: i kdybych svěřil svůj život do rukou božích, nebo, řečeno méně pateticky, přenesl odpovědnost na boha, stát, komunitu, rodinu či jinou instanci, jsem to pořád já, kdo z důvodů, do nichž nikomu nic není, racionálních nebo iracionálních, si vybral cestu. Nejen reálná, ale i pomyslná autorita přináší řadu praktických, psychologických, a intelektuálních výhod. Pochopitelně i nebezpečí. Nepřísluší mi posuzovat lidi, kteří se domnívají, že jim život byl svěřen do opatrování, ale budu se do posledního dechu bránit, aby někdo cizí rozhodoval o podobě mojí smrti. A je mi ukradené, jestli to někdo považuje za chybu, omyl či zločin.

Není rozhodující, která strana se mýlí. Můžeme se pouze vzájemně přesvědčovat – ale nic víc. V této situaci existuje pouze jediné smírčí řešení: eutanázii povolit. Samozřejmě pod podmínkou opatření bránících jejímu zneužívání. To je pouze technický, čili řešitelný problém. Jde o něco podstatně důležitějšího: podle jakého měřítka rozhodovat? Domnívám se, že kritériem je míra zbytečného utrpení. Legalizace eutanázie není nezbytná proto, že její zastánci mají pravdu, ale protože jejím povolením se zmenšuje utrpení. Upřít autoritě právo předepisovat, jak by měla smrt vypadat, není popřením autority jako takové, ale nezbytné vyjmutí důležité otázky z její pravomoci. Protože i já jsem dědicem jisté tradice, trvám na tom, že jsou věci, o nichž musí být člověku ponecháno právo si rozhodovat sám. Autority mají příliš často sklon vměšovat se do věcí, do nichž jim nic není. Přijímat závislost, bezmoc, utrpení a bolest jako zkoušku nebo úradek Boží, se tím nikomu nebrání. Jestliže někdo soudí, že i zbytečná bolest má jakési vyšší opodstatnění, žádný neznaboh mu nebude v utrpení bránit. Odmítání úlevy se stává obdivuhodným pouze v případě, že se týká toho, kdo ji odmítá, ne když vnucuje utrpení druhým. Jestliže mučednická smrt může být důvodem blahořečení, zákruty, jimiž se ubírá myšlení zakazující dobrovolný nebo asistovaný odchod, jsou stejně neproniknutelné jako Prozřetelnost.

Usilovat o právo na dobrovolnou smrt za trochu námahy stojí, není náhoda, že ve vězení je člověku upřeno. Zásada reciprocity by měla mít před autoritativním rozhodnutím jednoznačně přednost. Právě respekt k složitosti vnitřního světa, mne vede k tomu, abych požadoval stejnou možnost pro svého protivníka i pro přítele, o němž vím, že už je životem unaven. Křesťanská lobby, která nasazuje páky, aby v těchto dvou klíčových otázkách naklonila zákonodárce na svou stranu, je pouze věrnou pokračovatelkou inkvizice, která spásu duše nadřazovala nad tělesnou bolest. Týrat nevyléčitelně nemocné, postižené nebo zraněné pro vlastní duševní klid nebo obranu doktríny je tradice, která by měla být vyhrazena pouze těm, kdo ji považují za správnou. Upírat právo na odlišně chápanou důstojnost je trestuhodné i ve jménu života věčného. Nevyléčitelně nemocní, zranění, lidé v komatu, napojení na přístroje, kteří se včas nechali slyšet, že nechtějí být na obtíž ani nejbližším ani společenství, dozajista nepatří k těm, před nimiž je nutno se mít na pozoru. Čím je věda pokročilejší, čím je život delší, tím naléhavější je potřeba udělat si včas představu vlastního konce.

 

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1