TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
co-v-nasi-tradici-znamena-myslet-byt-a-vychovavat
Giorgio Vasari, Šest toskánských básníků. 1554. výřez. wikiart.org

Co v naší tradici znamená myslet, být a vychovávat

Sókratés si nevytvořil určitou, příliš v sebe spjatou a pevně uzákoněnou filosofickou soustavu. Pracoval ze života a s živým jedincem. Taková soustava se přímo příčila záměrům jeho působení i jeho myšlení. Nic také nenapsal. A je tedy Sókratova lidská i filosofická osobnost zachována v dokladech jeho žáků, Platóna a Xenofónta a vzdáleně vyzírá z díla Aristotelova. Zdá se však, že ho oba svým dílem správně zachytili, jak Platón tak Xenofón, mužové různé duchovní ústrojnosti, oba zejména soudní „Obranou Sókratovou“. Dějiny filosofie učinily již ostatně sklad z těchto psychologicky různě založených zápisů obou jedinců. Platón zachoval Sókrata s umělecky pronikavým smyslem pro sílu jeho osobnosti, postihl duchovědný a duchovní řez postavou, podal i metafysický obrys Sókratova učení a poddal se idealistické ethice jeho učitelování. Xenofón všímal si podrobněji vnějších způsobů Sókratových a praktických účinků jeho výchovy. Platón viděl filosofickou úkonnost Sókratovu, Xenofón jeho užitečnost. Xenofón se zbytečně hanívá, že proti vysokému nadhledu Platónovu postavil svůj pohled z roviny prostého vidění a že je tedy prostoduchý a plochý. Důležité je, že dovedl i takto Sókrata vidět velkého a, že i na ducha tak střízlivého působila osobnost Sókratova kouzlem nutícím ke zbožné úctě. Obě zapsané Apologie, Platonovy „Dialogy“ a Xenofóntova „Memorabilia“ sdělují nám tedy sókratovského Sókrata.

Pro náš zpřítomňující náhled netřeba příliš podrobně sledovat názorový podíl Platónův a Xenofóntův a větší či menší zajištěnost toho, co zachovali. Učitel je tu obsažen v žácích a žáci v učiteli; Sókratés byl osobností tak živou, že vyzírá jeho jedinečnost z každé stylisace, i ze stylisace Platónovy. Jisté se zdá, že Sókratés inspiroval svou bytostí Platóna až ke zbytnění vlastní podoby i v druhotném zápisu. Soudilo se — a je to umělecky oprávněný soud, i když mu poznatky filologů věcně odporují, že právě způsoby rozmlouvajícího Sókrata nutily Platóna, aby zvolil formu dialogu k zživotnění Sókratovy filosofie. Soudilo se tak proto, že jsou pozdější Platónovy dialogy vlastně soustavnou samomluvou nebo pouze formálně navazovaným dialogem. Dialogy sókratovské naopak přímo překypují životem, scénickým vybarvením prostředí, ba i jakýmsi vnitřním děním dramaticky koncipovaným. Dialog není tu vlastně dialogem, dvojmluvou, ale vrstvenou a prostupující se i navazovanou rozmluvou mezi několika přítomnými. A tito přítomní většinou jsou osobnosti historické, představující duchovní elitu či příznačný výběr tehdejších Athén. Filologie ovšem vyzkoumala předky Platónova dialogu a sdělila, že je dialog vůbec charakteristickou formou řeckého filosofického písemnictví, poněvadž odpovídal hellénskému způsobu ujišťování, utvrzování i uvědomování si sebe sama rozmluvou, byť i fiktivní rozmluvou s vlastní duší. Platón je ovšem mistrem této hellénské formy a Sókratés, Sókratés mluvící, Sókratés, který chodil ulicemi, zastavoval athénské občany na tržištích, na procházkách v sloupořadí, v palestrách a hovořil s nimi tam jako při hostině, prolnul a prodchnul tento slovesný útvar vlastní životností. Z attického a athénského sklonu učinil přímo princip svého působení a tvářnost svého života. Proto je Platónova podobizna Sókrata umělecky nesporná, a hlubocí umělci, jsou-li dokonce filosofy, mívají vždycky pravdu.

Účinněji, bezprostředněji a názorněji než dialogem nemůže Sókratés proniknout do našich představ. V něm se vtěluje důrazem síly představa konání a myšlení tohoto „Silénu podobného“ muže, jak se sám sobě smál a charakterisoval svou vlastní podobu. Leč nevíme, byl-li již tak silénovsky ošklivý a měl-li tak vulgární tvář, jak svědčí jeho portréty, ovšem jen vzpomínkové a pozdější, či byla-li to jenom vlastní nezbedná humornost Sókratova k sobě samému, že takto fysicky „sama sebe poznal“. Najisto však víme, že i přes svou ošklivou podmíněnost svého těla naplňoval hellénský ideál krásy a dobroty, kalokagathie, a že nad svým tělem pěstěním zvítězil. Byl vojákem, a jako syn poměrně zámožného athénského měšťana a sochaře, hoplitem, a byl to zdatný voják, který se účastnil tří válečných výprav a jednou zasloužil první vyznamenání. Víme, že to byl muž i stařec otužilý, který chodil i v zimě bos, a že mu jeho železné zdraví i uměřená a vyrovnaná životospráva dovolovala do stáří se účastnit junáckých symposií, při nichž přemáhal svěžestí těla a myšlení i mladíky, s nimiž hovořil o věcech lidských i věčných. Takto se setkáváme se Sókratem v Platónově „Symposiu“; sedí v kruhu historických osobností, a to s Pausaniem, Aristofanem, tragickým básníkem Agathónem, lékařem Eryximachem a krásným a jinošsky nadšeným Alkibiadem, který přichází později. Hovoří tam o lásce a o kráse a nutí své soustolovníky, aby sami přešli od úzkého hlediska smyslné a osobní lásky až postižení prapodstaty lásky jakožto principu. Tento zušlechtěný ošklivec přinutí lékaře i umělce, politika i jinocha postihnout Eróta jako sílu nadsmyslného tvoření a mohutnost pudící k nesmrtelnosti. Již při četbě řádků krásní i fysicky mocí svého hovoru a svou nadřazeností, když v podobě každého jevu prohlédá metafysický smysl bytosti člověkovy a každého hmotného jevu.

Jindy, v „Protagorovi“ přichází Sókratés do domu Kallia, bohatého protektora sofistů, aby se tam přátelsky setkal i utkal s hostem v Athénách, Protágorou. Svou prostou rozhovorovou metodou i prostotou svého úmyslu lidsky poznat lidsky poznatelné, i svou jistotou přemůže okázalý řečnický pathos učeneckého myslitele Protágory, neřku-li jeho slabší spolubojovníky. Hovoří spolu, mezi jinými hosty, Sókratés prostě, Protágorás složitě o tom, může-li se člověk naučiti ctnosti. Hovor nerozhodne nadhozenou otázku — jak by se také mohla rozhodnout otázka všech minulých i příštích lidských věků —, ale otevře všecky cesty řešení. Trvalou zůstává pak svrchovanost Sókratova, s níž ukázal, jak je nepodstatná příliš umná technika sofislického dovozování o poměrnosti každého poznání a nepoznatelnosti všech jistot. Proto nepodstatná, poněvadž je neužitečné uvažovat o mravních otázkách, činí-li tak ten, kdož prostě nechce jako člověk ani pravdu ani jistotu živelně poznat a nesnaží se z hloubky vlastní duše nabýt o ničem ani o maličkosti jistoty. Ukázal, že dvojí je o něčem mluvit, byť i sebe opravdověji a sebe prohloubeněji i poučeněji — a chtít něco vědět. U Kallia v domě bojuje tedy Sókratés slovy naplněnými smyslem s mluvením, které je plané, poněvadž není naplněno dychtivou snahou. S mluvením pro mluvení, i když je na vysoké filosofické, logické i řečnické úrovni. Dnes bychom tento zápas nazvali bojem proti samoúčelnému a sebezálibnému artistnímu badatelství a intelektuálství. Je to dramatický souboj dvou světů, stejně vytříbených a vypěstěných světů myšlenky, soběstačného rozumářství Protágorova a horoucně prvotného zpytatelství Sókratova. Sókratés sám v sobě žhne myšlenkou a zevně jiskří břitkou ironií.

Jihne však a předává teplo své myšlenky, setkává-li se, jda procházkou Athénami od Akademie k palestře, s mladým Lysiem a dává se s ním do řeči o přátelství mezi hochy. Je laskavým a pronikavě vroucným vychovatelem, i když v jasnosti neústupným, jak tak přiměje Lysia, aby se vyjádřil, jaký že je vlastní hluboký smysl filie, přátelské lásky mezi hochy. Jeho řeč se přibližuje duchem i způsobem vyjádření jinošské něze a jinošské cudnosti a proto může dokázat Lysiovi, z obsahu jeho vlastního, neutříděného vnitřního vědění, že smysl přátelství je ve snaze zušlechtit sebe i druha mravní pozorností a duchovně bdělou něhou. Dialog „Lysis“ je z nejjemnějších Platónových dialogů a již ethickým napětím vyvrací obvinění athénských školometských pošetilců, že Sókratés „kazí mládež".

Platón sám patrně těžce nesl obvinění, jehož se dostalo jednomu učiteli z nejušlechtilejších, nejidealističtějších a nejlidštějších učitelů lidské duše, duše, jaká jest vskutku a jaká není v pravidlech, a proto se ještě vrátil po druhé o obraně Sókratově v dialogu „Lachés". Zde hovoří společnost o výchově jinochů a za nejlepší se uznává výchova Sókratova, která usiluje o vypěstění daných vloh ducha a duše před ostatní výchovou pouze věcnou a odbornou. Při tomto hovoru o tom, jak je nejnezbytnější pěstovat osobnost, stočí se ovšem řeč i na jednu z hlavních mužských ctností, na otázku, co je statečnost. Různí lidé probírají tu všechny její formy i vlastnosti a i když se v závěru nevymezí, co to statečnost jest — vždyť má vskutku množství stupňů i druhů projevu — přece tu Sókratés stanovil předěl mezi statečností a krkolomnou opovážlivostí s hellénským smyslem pro poměrnost, rovnováhu a uměřenost.

O uměřenosti, o sófrosyné, to jest o moudrosti míry a měřítka hovoří Sókratés v „Charmidovi“. Zde vyslovil onen základní sókratovský názor, že závisí rozumná, uměřená a moudrá forma života na poznání sebe sama. Ctnost a moudrost je tedy úzce spjata s věděním, uvědomováním si sebe sama co do cíle i co do stavu myšlení. Pravá ctnost je ctnost vědoucí, vědoucí o sobě samém i o svých povinnostech k sobě a jiným. Člověk, který si z vlastní bytosti uvědomil své úmysly, musí dospět k dobrému.

V těchto třech dialozích představil Platón s uměleckou životností Sókrata vychovatele mládeže. Vychovatele k tomu, jak usilovat o sebe. Jak vychovat sebe, zdokonalovat se tím, že se člověk ujišťuje o platnosti obecného mravního ideálu, hledaje jeho podstatu, a pak k němu směřuje podle svých vloh a sklonů s naprostým mravním soustředěním. Sókratés ukazuje mladým — a starým ostatně též — že je odpůrcem mravnosti bezmyšlenkovitost a nedbalost v myšlení a že je nesprávný závěr z nedbalé úvahy mravní chybou. Ti, kdož myslí nedbale, samolibě a domýšlivě, či vědí hned všecko lépe než ostatní, jednají neužitečně, neúčelně, v úhrnu neúkonně, pak zle, a proto nemravně.

Proto byl Sókratés tak úporným nepřítelem sofistů, cítil v nich nebezpečí snadného intelektuálního vědění, ne svého, ne žitého, ale nabytého, a vlastně jen mozkem vymyšleného. Proti nim také říkal vím, že nic nevím, a nikoli jenom jako formuli. Jeho hlubokého ducha jímala úzkost nad tím, jak se v mělké kalužině jejich snadné vědomosti zrcadlí nebesa. Jak si snadno a bez otřesu svědomí, jenom prací mozku hromadí vědění, užitečné snad jim samým a jiným pak jenom jako doklad, ale neužitečné, jakmile se dotýká věčných věcí všech lidí, a pro všecky nebezpečné svou snadnou sdělitelností. Ta snadnost dobytého vědění ho děsila a děsilo ho, že již ta snadnost sama sebou komolí mladé duše. Stál tu jako obránce nutných otázek proti rychlým odpovědem z lehké taktiky a techniky. Věděl, že lidem pobořili hořkostí své vševědné skepse každou mravní jistotu. Věděl, že se jenom vytáčejí před důsledky kličkami umného dovozování, až jako vychovatelé došli k tomu, že může každý rozhodovat o svém vlastním mravním zákonu a mravném jednání, ponechán horšímu či lepšímu založení, poněvadž není obecné pravdy a ctnosti.

Doklady takové dvojí výchovy, Sókratovy a sofistů, vytvořil Platón z postav tehdy jistě skutečných. Proti dychtivě usilujícímu, jemnému a vroucnému Lysiovi, který vssává Sókratovy podněty, stojí v „Gorgiovi“ praví vychovanci sofistů Pólos a Kalliklés. Jejich domýšlivá morálka nadlidí je uměleckou a psychologicky trvalou karikaturou übermenšství. Proto by se měl tento dialog číst, jak se praví v německých dějinách řecké literatury (Christových), jako školní četba, aby byl výstrahou před velikášstvím a vychovával k pravé humanitě. Zde se jasně ukazuje rozdíl mezi osobností a paosobností až histrionskou, co je to býti něčím a jenom se jeviti, že něčím jsme.

Sókratés sám byl. Jsme až drceni poznáním jeho mravní důslednosti, s níž dokázalsvou vlastníopravdovost obětováním sebe sama. Vnejvyššímrozpjetí sebe a své působení utvářelpodlenietzcheovské kategorie: býti pohrdán. Kdyžtotiž poznalmravní rozklad athénské mládeže, jaký způsobilisofisté, a prohlédl jeho lesklý povrch kultivovanosti, všeho nechal, své sochařské dílny, své občanskéexistence, svého sochařství naučeného po otcia snad i umělecky úspěšného, zatěžoval svůj majetek dluhy, jen aby mohl dlátem a kladivem své poctivé myšlenky otesávat mysli svých spoluobčanů. Nesmíme se dívat na tento čin stylisujícími závoji dějin: Řekové a Athéňané byli stejně společensky konvenční jako každá lidská společnost, a stejně jako dnes se takové odhodlání k viditelné úchylce od obyčejného života nazývalo bláznovstvím. I když žili vzdělaní Athéňané život na ulicích, přece jenom neběhal občanský Athéňan bos a o sebe nedbající jako Sókratés od člověka k člověku a nezapřádal „netaktní" hovory, jdoucí až ke dřeni duše dotazovaného, ani nezkoumal hutnost mízy veřejného života. Však také Aristofanés Sókratovi dal v „Oblacích" za tuto neobvyklost a úchylnost formy. Teprve dnes dovedeme do hloubky pochopit bezpříkladnost té obětavosti, která athénského měšťana nutila učinit všecko, co mohl,abypůsobil odčlověka k člověku. Dovedeme dnes pochopit, že to byladůslednost ze zdravého rozumu zvolit nejrovnější prostředek k národnímu činu, a že to nebylo originálnické bláznovství. Chtěl působit na svůj lid a vydal se ze sebe docela.

Vysoký mravní názor Sókratův byl věru vyzkoušen pod průzorem věčnosti nejostřejší lučavkou — smrtí. A jak se nebál ani soudu ani smrti, jak nikdy nemyslel na sebe, zapsal Platón v „Euthyfrónu“.

Sókratés jde k soudu, ke své při, o níž nemohl pochybovat, že pro něho nebude zlá. A tu se setkává ve sloupoví archónta basileia s věštcem Eufhyfrónem, který jde také k soudu. Zastavují se, a Sókratés zapomenuv na sebe, pomáhá Euthyfrónovi rozřešit jednu z nejtěžších životních pří: má-li člověk poslechnout hlasu božího, který mu dal zákony přirozeného cítění a přirozené náklonnosti a vděčnosti, či má-li poslechnout hlas boží ve svědomí, jež ho vyzývá, aby potlačil příkazy přirozené lásky pro spravedlnost. Euthyfrón totiž nechce učinit nic menšího a pro sebe hroznějšího, než udat soudu vlastního otce, že zabil nádeníka. Sókratés uvádí Euthyfróna do úvah o všech stránkách zbožného jednání v této věci: i úcta k otci je přirozeným příkazem bohů; proti ní stojí požadavek lidské spravedlnosti, uložený i božským příkazem; je tu dvojí příkaznost vlastního svědomí, nenadržovat vraždě. Která povinnost je tedy nadřazena druhé? Tato rozmluva o zbožnosti a hlavně o zbožném jednání zůstává ve výsledku neřešena — i když tušíme závěr z toho, jak Euthyfrón spěchá, patrně k soudu. Přes zdánlivé vyznění do prázdna, do temného průzoru o individuální odpovědnosti lidí a o povinnosti jiného morálního rozhodování a jiného řešení v každém jednotlivém případě, vyznívá však tento pohled na „všecky stránky jedné věci“ zbožného jednání v metafysickou příkaznost každého rozhodování. A směřuje k příkazu odosobnit se a chránit absolutní spravedlnost věcí a vztahů.

Sókratés, který měl čas a zájem zastavil se pro cizí morální věc s druhým člověkem, když šlo jemu samému o krk, odosobnil se podle „Faidóna“, a s přáteli, ač tentokrát o své věci, rozmlouval v posledních chvílích — o nesmrtelnosti duše. Zde ovšem mluví mnohde za Sókrata již Platón sám. Mravní napětí je však sókratovské, náplň je sókratovská; a dějištěm tohoto posledního Sókratova uvažování rozmluvou je žalář v Athénách, tedy dějiště určité, historické, dodnes pomyslně přítomné.

Pokračování ze zapomenutého spisku R.V., Sókratés, Vychovatel národa, Václav Petr, Praha 1939 přineseme brzy.

 

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1