TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
evropske-hodnoty-jsou-univerzalni
Giovanni Battista Piranesi, Pohled na Tiberu od Ponte Molle. výřez. wikiart.org

Evropské hodnoty jsou univerzální

Článek Lubomíra Martínka Evropské hodnoty jsou? mne mimořádně zaujal, zejména proto, že je skvěle napsaný a že je podložený přesvědčivými argumenty. Během jeho čtení však ve mně rostl pocit, že mu přinejmenším něco chybí – že vyznívá příliš postmodernisticky, jakoby do ztracena. Nejen tvrzením, že „naše“ evropské hodnoty nejsou pouze naše, s čímž rád souhlasím, ale že jsou vlastně neuchopitelné, s čímž už (nerad) souhlasit nemohu. Podle mne uchopitelné jsou, je jen třeba oddělit zrna od plev.

Zda to byli nebo nebyli Evropané, kdo je vytvořili, mi nepřipadá tak důležité jako otázka, které a jaké hodnoty Evropa v průběhu staletí a tisíciletí přijala za své. Jejich gros bylo nepochybně vytvořeno Evropany a Evropa je podle mého názoru díky nim stále na špičce světového ideového vývoje. Její základní hodnoty tu stále jsou, je třeba je jen vybrat si ty nejlepší a nejnosnější. Dobře si ovšem vyberou pouze ti, kdo jsou znalí a soudní. Zde podle mne leží jádro problému.

Ani judaismus nevznikl ve vzduchoprázdnu a nevytvořili ho pouze Židé - už civilizace, které mu předcházely, se snažily vytvářet pravidla podporující jejich rozvoj a stabilitu, a tato pravidla se v mnohém těm judaistickým podobala. Pro evropské hodnoty je dodnes sice klíčovým východiskem Desatero, Židé však vytvořili řadu dalších směrnic přispívajících k harmonizaci společnosti, z nichž mnohé mají nadčasový význam.

Můžeme se pouze dohadovat, jak se mohlo stát, že k dalšímu vývoji tak zásadním způsobem přispěli tři muži, žijící daleko od sebe, avšak v přibližně stejné době: Konfucius, Budha a Sókratés (byla nebo nebyla to pouhá náhoda?), a že jejich ideje se v mnohém shodovaly nebo doplňovaly. Ať už tomu bylo jakkoli, za druhého zakladatele (vedle Mojžíše) lze považovat Konfucia. Obhájit to lze tím, že s jeho učením se Evropa dostatečně seznámila nejpozději koncem 19. století, a že Konfuciovy ideje a názory jsou s nimi převážně ve shodě: je v nich malý důraz na teologii a metafyziku (zde je Konfucius v téměř naprosté shodě s Budhou a Sókratem) a naopak zdůrazňují praktické až pragmatické osy zdravé společnosti, kterými jsou pravda, morálka a humanismus. Ideálem člověka je podle všech těchto tří “otců” zralý, vzdělaný, člověka a svět znající jedinec, který se veřejně angažuje.

 

Historické shrnutí v podání autora

 

Budha základy svého učení vyjádřil Čtyřmi vznešenými pravdami:

1. Zrození, nemoc, stáří, odlučování se od věcí milých a spojování se s věcmi nemilými je strastné,

2. příčinou strasti je žízeň po požitcích, moci a trvalé individuální existenci,

3. strast zaniká spolu se zánikem této žízně prostřednictvím bezvášnivosti a nelpění na tomto světě,

4. cestou vedoucí k zániku strasti je osmidílná cesta vrcholící ukončením koloběhu existence vstupem do nirvány, stavu naprostého klidu.

Propojení vědění a správného jednání vyjádřil kodexem blízkým biblickému Desateru a jiným náboženským i nenáboženským mravním zásadám: nezabíjej živé, neber, co ti nedávají, nemluv nepravdu, nepij opojné nápoje a nebuď necudný. Lze ho též parafrázovat slovy: žij tak, abys neměl co tajit - bude ti to sice přinášet bolest, ale rozvineš se.

 

Před Sókratem, který „snesl filosofii z nebes na zem“, je třeba uvést zakladatele dialektiky Héhrakleita, jehož výroky „vše plyne“ (panta rei) a „dvakrát nevstoupíš do téže řeky“ jsou dodnes známé a platné. Původcem všeho je podle něj boj protikladů, který je začátkem vznikání a zanikání, avšak řídí ho a vládne mu všeobecný zákon a prapříčina Logos. Dále je třeba zmínit Prótagora, ideologa a mluvčího aténské demokracie, kterou stavěl (opět) hlavně na etických principech: „musí se postupovat jen podle spravedlivosti a zdravého rozumu“. Byl též skeptický vůči náboženství, neboť uznával pouze jeho pragmatickou užitečnost pro společnost.

 

Sókrates byl filosofem, který své mravní zásady pouze nehlásal, ale naplňoval je též svým životem, dokonce jim svůj život obětoval. Nebyl neomylný, mimo jiné nesympatizoval s demokracií, neboť dával přednost vládě kompetentních jedinců (což později vyjádřil jeho žák Platón: „Nebude konce běd, dokud se filosofové nestanou vládci nebo vládcové filosofy!“). Především jeho zásluhou se ovšem řecká filosofie přeorientovala z přírodní na sociální a psychologickou a de facto se demokratizovala. Hlásal stejně jako Konfucius a Budha uměřenost, která ovšem zdaleka ne vždy znamená nevyhraněnost, a za hlavní zdroj zla a utrpení považoval podobně nevědomost. Jeho novátorská metoda hledání pravdy prostřednictvím diskuse výrazně a navždy napomohla evropskému kriticko-realistickému myšlení. (V polovině 20. století tuto metodu modifikoval americký humanistický psycholog a psychoterapeut Carl R. Rogers a nazval ji indirektivní psychoterapií. Jeho postup, omezující terapeutovy vlastní interpretace a stavějící klienta před otázky a problémy, na které si musí sám odpovědět, je dodnes jednou z celosvětově nejužívanějších psychoterapeutických a pedagogicko-poradenských metod.)

 

  1. posókratovské filosofii vyvstal závažný problém: v mnoha ohledech na něj nenavázala, ale spíše se od něj odklonila. Většině jeho následovníkům sice šlo též o poznání pravdy a dobra, na druhé straně však filosofii rozpoltili: budovali vlastní ideové systémy, přidávali do nich převážně osobní projekce a vytvářeli mýty. Proto se filosofie vyvíjela tak pomalu a klikatě a proto se o ni mohlo opřít i mýty prostoupené křesťanství. Ve filosofii lze proto dodnes rozlišovat dva hlavní proudy: realisticko-idealistický a irealisticko-materialistický, resp. pokrokový a reakční, demokratický a totalitární.

 

Realisticko-idealistická větev se ovšem udržela. Díogenés měl za to, že člověk je tím šťastnější, čím méně má potřeb a že pravá blaženost spočívá v bezprostřednosti a nepřetvařování se. Podle Epikúra člověk sice touží po slasti, avšak musí se řídit moudrostí. Přílišná poživačnost rozumná není. Sobectví lidské štěstí ničí. Nejvyšší slastí je klid duše - nepřítomnost strasti. Zenón vycházel z toho, že záleží především na tom, co člověk má ve své moci, což je svobodný úsudek a ctnost. Všechno zlo, které přináší doba a politické poměry, má být moudrému člověku citově lhostejné. Jeho žáci uznávali rovnost všech lidí, odsuzovali otroctví, směřovali k lidskému sbratřování a měli porozumění pro společné koncepty všech náboženství.

 

Římské kultuře Evropa, a vlastně celý svět, vděčí zejména za propracování práva, jistě ovšem inspirovaného judaismem a řeckou filosofií.

 

Stejně jako Sókratés, také Ježíš Kristus po sobě nezanechal žádné písemné zprávy, je však ještě víc opředen legendami. Jeho mučednická smrt, kterou si zřejmě vědomě přivodil, ho pojí nejen se Sókratem, ale též s pozdějším zakladatelem unitarismu (unitářství) Servetem, který se vydal na pospas Kalvínovi.

Ježíš byl nepochybně charismatický a na svou dobu mimořádně moudrý člověk, Sókratovy úrovně však nedosáhl, neboť mu šlo o moc, nebyl tak poučený a soudný, neměl jeho sebekritičnost a byl poznamenán mýty židovské víry. Svou základní a nejcennější tezi „miluj svého bližního jako sebe samého“, vyrovnávající sobectví s nesobectvím, přejal od židovských proroků. Od farizejů přejal tezi „jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon a všichni proroci“. Označoval se za syna člověka a pokud snad i za božího syna, byla to pravděpodobně jen hra se slovy, neboť také ostatní Židé se považovali za boží děti. Tím, že přijal křest od Jana Křtitele přiznal, že je hříšný. Přijal též jeho kontroverzní ‚odpustkovou‘ tezi, vyjádřitelnou parafrází „uvěříš-li ve mne a necháš-li se pokřtít, tvé hříchy budou odpuštěny“.

Podobně jako mnoho proroků před ním se pohyboval na hranici slávy a ukamenování, a protože ji překročil, byl po římském způsobu ukřižován; zřejmě hlavně proto, že hlásal, že přichází Boží království a on je začíná uskutečňovat. Kdyby se jeho učení neujali apoštolové a kdyby je nepřepracovali, skoro jistě by se zařadil mezi proroky, na něž se zapomnělo. Apoštolové, zejména samozvaný apoštol Pavel, se s jeho osudem nesmířili a učinili v dobrém i špatném smyslu vše, aby jeho odkaz zachránili. Udělali z něj příslušníka Davidova královského rodu, z jeho smrti vytěžili důkaz o jeho božství, neboť k ní připojili tradiční židovskou vizi o fyzickém zmrtvýchvstání (údajně tomu uvěřil i „nevěřící Tomáš“), z jeho léčitelských úspěchů učinili zázraky (bez zázraků nebylo v tehdejší době možné žádné náboženství vytvořit) a z potupného ukřižování vytvořili výhodu tím, že z něj udělali mučedníka. Podobně obrátili naruby (předmanželské?) těhotenství jeho matky Marie, tím, že z ní udělali pannu, do níž vstoupil Duch svatý. Dokázali překlenout i to, že Ježíšova proklamace o příchodu Božího království se nepotvrdila. Podivná, nejasná a zřejmě účelová existence Ducha svatého se stala později předmětem nekonečných vášnivých sporů, které koncem reformace vyústily ve vznik třetího proudu křesťanství, unitarismu, uznávajícího pouze neděleného boha.

Přestože Evangelia stála apoštoly-evangelisty nekonečné přemýšlení a značnou práci, mnohé omyly a rozpory obsažené v Ježíšově učení odstranit nedokázali. Nejzávažnější rozpor byl mezi jeho vyhraněným sociálním cítěním („blaze těm, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti“) a jeho loajalitou vůči mnoha ‚pravicovým‘ pasážím židovského Zákona. Téměř fatální byla Ježíšova bezbřehá tolerance vůči zlu („kdo tě uhodí do pravé tváře, nastav mu i druhou“) a stejně neúměrné bylo naopak špinění a potlačování sexuality („kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil“). Obojí svými důsledky poškodilo život milionům, ne-li miliardám lidí.

Přestože Ježíšovo učení bylo rozporuplné a v mnohém omylné, kladné stránky v něm, zejména v kontextu doby, jednoznačně převažovaly. Jeho následovníci však na ně svým učením a zejména skutky v mnoha ohledech nenavázali; především poté, co se spojili s feudalismem. Z celé křesťanské věrouky, která Ježíše „rozvinula“, lze dnes uznat snad pouze jeden z důkazů Tomáše Akvinského o boží existenci, a to ještě jen jako hypotézu: „Některé věci, které nemají poznání, totiž přírodní tělesa, jsou činné pro cíl, což vyplývá z toho, že jsou vždy nebo velmi často činné týmž způsobem a dosahují toho, co je nejlepší. Je proto zřejmé, že k cíli dospívají nikoli náhodou, nýbrž z úmyslu dospět k cíli. Avšak to, co nemá žádné poznání, míří k cíli jen tak, že je k něčemu řízeno něčím, co poznání a rozum má, jako je šíp řízen střelcem. Existuje tedy rozumná bytost, která všechny přírodní věci nařizuje k cíli, a tu nazýváme Bohem.“

 

Mohamed byl pravděpodobně přinejmenším stejně charismatický muž jako Ježíš, byl však střízlivější a pragmatičtější a vyznačoval se zřejmě ještě větší sociální inteligencí. Vyšel z převážně oprávněné kritiky judaismu a křesťanství, a svůj ideový záběr rozšířil na politiku, právo a vojenství. Dokladem jeho pragmatismu je například to, že si vážil žen, avšak do svého učení to s ohledem na převažující a všeobecně přijímané názory zahrnul jen opatrně. Jeho učení se v průběhu života, v závislosti na měnících se okolnostech a na jeho narůstající moci a vlivu zřetelně vyvíjelo - postupně nabývaly převahu politické, expanzivní ideje na úkor nábožensko-morálních. Zatímco sebevědomí Židů bylo postaveno na přesvědčení, že jsou vyvoleným národem a sebevědomí křesťanů na přesvědčení, že jejich víra je ušlechtilejší než židovská, muslimské sebevědomí Mohamed postavil na tvrzení, že islám judaismus i křesťanství překonává. Nebýt tezí o užití násilí je Korán jako celek skutečně pokročilejší než Nový zákon; uvedené teze ho však vracejí na úroveň raného judaismu.

Zatímco katolická církev na tisíc let potlačila filosofii a většinu jiných badatelských snah, muslimská filosofie a vědy se vyvíjely a křesťanskou Evropu proto brzo předstihly. Islámské impérium, sahající od Španělska do Indie, se vyznačovalo mnohem větší náboženskou snášenlivostí, inspirovalo se v zemích nacházejících na od něho východ, užívalo desítkovou soustavou a arabské číslice, mělo vyspělejší zemědělství, školství, zdravotnictví, umění a architekturu. Arabští myslitelé se opírali o překlady antických autorů a učili se též od židovských učenců působících na jejich území. Také islám proto patří do ideových proudů ústících v evropské hodnoty.

Tragédií islámu i Islámského státu ovšem bylo, že své filosofy zavrhl a přiklonil se k náboženské ortodoxii. Do té doby opožděná křesťanská Evropa měla naopak štěstí, že se koncem středověku začala náboženské ortodoxie zbavovat, což bylo hlavní příčinou toho, že islámskou kulturu i ekonomiku nakonec dalece předstihla.

 

Evropská renesance a reformace, pokračující zejména unitarismem, osvícenstvím a modernismem, vytvořila nejmohutnější ideový proud v dějinách lidstva. Propracovala pojmy poznání, svobody, rovnosti, míru, nenásilí, tolerance, rozmanitosti, spravedlnosti, odpovědnost, vůle, víry, lásky, svědomí, vzdělání, sebereflexe, individuace, práce, rodiny, občanství, vlastenectví, umění atd. Nadčasové a dějinami prověřené ideje modernismu ovšem byly nakonec přehlušeny postmodernismem a neoliberalismem, což je hlavní příčinou dnešního evropského i celosvětového úpadku.

 

Čelním a dodnes směrodatným představitelem modernismu byl „nadnárodní intelektuál z vídeňského prostředí“, polyhistor a politik, především však soudný a mravný člověk, Tomáš Garrigue Masaryk. Jako jediný naplnil - vedle „lásky k moudrosti“ - hlavní poslání filosofie, kterým je integrace a zastřešení humanitních oborů. Jeho základní teze dodnes v plném rozsahu platí, je třeba je pouze doplnit péčí o Zem a přírodu. Jeden z jeho nejlepších interpretů, Josef Lukl Hromádka, o něm napsal:

 

„Čtenář Masarykových spisů a studií prochází stále bohatou galerií postav, myslitelů-filosofů, básníků a spisovatelů, vědců, politických vůdců a státníků. Není význačnějšího zjevu od velké revoluce francouzské do světové války, aby se jím Masaryk neobíral, aby k němu nezaujímal stanoviska, aby ho nehodnotil, nesoudil nebo neodmítal. Masarykovo mohutné rozpětí ducha a jeho intensivní a primární zájem myšlenkový není na ničem tak zřejmý jako na tomto potýkání s představiteli evropského myšlení, filosofického, uměleckého tvoření, náboženského života, sociálně-politických teorií i hnutí. Hume, Herder, Kant, Fichte, Hegel, Feuerbach, Comte, Spencer, Nitezsche; Goethe, Musset, Byron, Heine, Lenau, Krasiński, Mickiewicz, Dostojevskij, Tostoj, Zola, Bourget, Garborg, Wagner, sestry Brontëovy atd., Marx, Engels, de Maistre, Lev XIII., modernisté – k tomu si připojte zástup ruských západníků, slavajnofilů i reakcionářů a všechny přední duchy českých dějin a dostanete živou představu o Masarykově myšlenkovém zápase a tvoření.“

 

Současné evropské hodnoty vyjadřuje podle mého názoru nejlépe Charta evropských Zelených http://www.zeleni.cz/wp-content/uploads/2013/09/charta_evropskych_zelenych_v2.pdf.

 

Evropské hodnoty jsou plody biblického stromu poznání, který za tisíciletí, po která existuje, vyrostl, zmohutněl a narostlo na něm nesčetné množství větví. Jeho kořeny sice sahají i mimo Evropu, jeho kmen je však jednoznačně evropský. Mnohé jeho větve jsou sice dnes už suché a některé už i odpadly, avšak tento strom stále žije a dál bohatě plodí.

 

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1