TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
nous-sommes-konvicka
Carevič Alexej s konvičkou. cca. 1910. Wikimedia Commons.

Nous sommes Konvička

V posledních letech jsou výročí 17. listopadu čím dál tím zajímavější. Loni to byla nadšená demonstrace na Národní a následný pochod na Hrad, kde se za vozovou hradbou policie krčilo všech šest pražských příznivců Miloše Zemana, letos už sranda ustoupila poněkud pochmurnějším událostem. Celá ta upatlaná záležitost se spontánní lidovou manifestací obdivu k presidentu Zemanovi však nakonec kromě krásného setkání o týden později vyplodila jednu legrácku, kterou si pražská kavárna poslední dobou zpestřuje šedé podzimní večery – zábavný gif docenta Konvičky, poulícího oči ve velmi mussolinniovském výhružném stylu. Pochechtávání záludných sluníčkářů se pak proměnilo v kolosální řehot, když se docent Konvička na svém facebookovém profilu označil za „muže Listopadu,“ byť „nesměle, na dálku, z Olomouce.“ Zrádci národa se pošklebují, dělají vtipy, a verbálně docenta Konvičku cupují na kousky.

Chce se říci – ještě že tak. Ještě že je přední český fašista taková legrační figurka, že z něj máme legraci a ne strach. A on skutečně figurkou je. Jeho mimika a styl přednesu byly vděčným tématem pro internetový humor už dříve, jeho kombinace obrany národa a víry se zoufale konstruovanými sexuálními narážkami je prostě bizarní, a jeho jméno, tak hezky české a veselé, tomu všemu nasazuje korunu. Jako kdyby ani nešlo o skutečného člověka, ale spíš postavu z Čapkovy povídky. Docent Konvička, odborník na hmyz, sběratel motýlů, nesmělý revolucionář, olomoucký kandidát za Ligu proti vázaným kandidátním listinám... to by šlo. A jeho nový kamarád Ovčáček, v podstatě dost podobný případ. Ovčáček a Konvička, obranný val proti mezulánským hordám... Kdyby neexistovali, museli bychom si je vymyslet.

Zastavme se však na chvíli ve svém automatickém výsměchu a opovržení. Docent Konvička se prohlašuje za muže 17. listopadu. Podle všeho skutečně byl členem stávkového výboru Univerzity Palackého. Bylo mu tehdy čerstvě dvacet let, tedy zhruba tolik, kolik je dnes velké části jeho oponentů, včetně autora tohoto textu. Nedokážeme v sobě najít aspoň trochu sympatií pro toho mladého kluka, který byl, jako tolik jiných, taky malou součástí Sametové revoluce, měl ideály, nesnášel bolševika, toužil po lepším světě? Nedokážeme se aspoň chvilku zamyslet nad tím, jak se z něj stal ten člověk, kterým je dnes?

Co mu asi nevyšlo? Jak se i přes nesporné úsilí (docentem se nestane každý) dostal do situace, v níž se snad cítil odstrčený, nedoceněný? V níž začal závidět těm, kdo byli na pohled sympatičtější, a jejichž košilaté vtípky nepůsobily tak trapně? Jak se dostal do pozadí, do tmy a do kouta, v němž se nemohl narovnat, a vyrostl v tu pokřivenou a záštiplnou osobu, kterou je dnes? Jak došlo k tomu, že muž Listopadu o 26 let později řečnil na Albertově k malému davu pečlivě zorganizovaných spontánních demonstrantů, spolu s presidentem, zpochybňujícím závažnost komunistických zločinů a bezpáteřním šmudlou Ovčáčkem, bývalým psavcem komunistických novin?

Podívejme se do zrcadla, a zeptejme se sami sebe, jestli v sobě nevidíme potenciálního Konvičku. Vzdělaného člověka, milovníka přírody. Konvičku, který má rád holky, Konvičku, který má rád svoji zemi, který chce řešit společenské problémy, které kolem sebe vidí. Konvičku, který jako každý kluk a muž touží vykonat něco velkého a dobrého, ochránit to, co má rád, a vydobýt si uznání. Konvičku, v jehož životě se něco pokazilo, a jehož názory a vlastnosti se zkroutily a zmutovaly do karikatury sebe sama, takže se stal tím lehce prasáckým pseudonáckem, co vidí spásu vlasti v mletí názorových oponentů do masokostní moučky a v čele malých se díky momentálnímu výkyvu lidové hysterie opájí vidinami moci a důležitosti.

Co by dnešnímu Konvičkovi řekl dvacetiletý člen stávkového výboru z roku 1989?

A co mu mohou říct dnešní dvacetiletí?

Konvička je terčem posměchu a občas nenávisti mladých perspektivních lidí, kteří mají přátele, žijí zajímavé životy a dychtivě hledí vstříc budoucnosti ve svobodném světě, v nějž věří. S lehkomyslnou povýšeností se ušklíbáme Konvičkovi, tomu symbolu malosti a zášti. Uvažme ale, jestli i naše názory a způsoby uvažování by za určitých okolností nemohly zduřet do podobně smutné formy. Sklon ke zlu se skrývá v každém člověku, a dva stejné stromy lze vytvarovat (nebo zkroutit) do velmi rozdílných tvarů.

Mírněme sebeuspokojení nad svými zdravými a progresivními názory, a dejme si pozor. Jakkoliv nácky nejde odbýt povzdechem, že to asi měli chudáci těžký, málokdo se prostě rozhodne, že „je asi zlej.“ Když si hýčkáme své komplexy a své vidiny budoucí slávy, kdy nás ostatní konečně docení, nebo když přehlížíme či odstrkujeme méně schopné, méně výřečné, méně zajímavé, nepěstujeme další Konvičky, ať už v sobě, nebo v jiných? Každý z nás mže být mužem či ženou Listopadu - ale i takoví mohou skončit jako Konvička.

 

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1