TPL_ESW_EASYPEASY_MAIN_CONTENT
capka-nezabili-nemci-ale-cesi
Corneille. Couple et pigeon, 1949, výřez, wikiart.org

Čapka nezabili Němci, ale Češi

Vítězství všech rozměrů života.

Ferdinand Peroutka napsal během svého exilu ve Spojených státech amerických stovky článků, komentářů, projevů a úvah. Jednu věnoval také blízkému příteli Karlu Čapkovi. Osmdesáté výročí jeho úmrtí jsme si nedávno připomněli. Peroutka zavzpomínal na Čapka počátkem ledna 1959, tedy po dvaceti letech od spisovatelova odchodu. I po tak dlouhé době je aktuální a ukazuje význam obou osobností pro naše moderní dějiny. (M. Nekola)

Vracím se k tématu Karel Čapek. Během dvaceti let, která uplynuly od jeho smrti, jeho literární dílo dvakrát se ocitlo v rukou jeho nepřátel. Nejdříve nacisté zakázali všechny jeho knihy bez rozdílu, potom komunisté nejdříve zakázali, ale nyní z nich pořizují opatrný výběr, někdy z nich vynechávají, někdy jeho dramata přepisují. Je to zároveň vítězství a porážka. I komunistický režim pochopil, že bez Karla Čapka obraz české literatury daleko není úplný a že by to bylo jako vystavovat obraz s velkou dírou uprostřed. To je vítězství. Na druhé straně, Karel Čapek se podílí na generální spisovatelské porážce. Komunistická diktatura prohlásila, že myšlení spisovatelů smí jít jen po určitou mez, za touto mezí že myšlení je privilegiem státu. Nejen myšlení, také cítění spisovatelů smí jít jen po určitou mez. Vláda například ničí určitého jedince nebo určitou vrstvu. Ale spisovateli je zakázáno, aby při té příležitosti se v něm vzbudil originální cit. Také city za určitou mezí jsou nyní privilegiem diktatury, která předepisuje, jak občan a spisovatel mají cítit. Obyčejně předepisuje, aby cítili brutálně. Kdysi ministerstvo národní bezpečností vyzývalo, aby každý se stal udavačem. Opět nebylo povoleno, aby ve spisovateli povstal originální cit, a někteří spisovatelé dokonce se připojili k výzvě, aby všichni byli ochotni udávat. Za těchto poměrů je mnoho důvodů k tomu, aby Čapkovo dílo se nedostalo do rukou čtenářů úplné.

On však zůstane příkladem, jak podle jakýchsi starých, ale patrně neměnných zákonů vyrůstá spisovatel dobrý. Tehdy vyrůstá, když živě cítící podstata člověka potká se s fakty a událostmi. Ovšem, musí tu být také zvláštní schopnost vyjadřovací, ale ta sama, bez tématu, které jí uloží živý cit, je jako mlýn, který mele naprázdno. Několikrát jsem měl s Čapkem diskusi o tom, co zasluhuje přednost, a vždy byl hrdější na svou inspiraci než na svůj styl. Stal se velkým spisovatelem tím způsobem, který je nyní v klatbě: odvážil se za všech okolností zůstat tím, čím vnitřně byl. Jen je-li tomu tak, spisovatele pohání skutečná síla. Nezáleží na směru. Také komunista může být velkým spisovatelem. Ale jako všechny ostatní směry komunismus byl v některých lidech skutečný a v některých je hrozně falešný. Tato druhá kategorie bývá hlasitější, snad z týchž důvodů, pro které řemeslní žebráci jsou dotěrnější než žebráci ze skutečně bídy. Nyní, když komunistický mýtus se rozplynul, nastala ta pozoruhodná situace, že všechny velké literární výkony jsou na straně opozice proti komunismu. Motor utopie přestal fungovat. Nové city z nových zkušeností se narodily. S tou odvahou, jakou mají jen původní duchové, dovolil si Čapek, aby jeho literární dílo vyrůstalo z jeho denního života. Jako všichni velcí autoři, vždy vlastně psal svůj vlastní životopis. Měl zahrádku u domku - a vznikla z toho nezapomenutelná knížka o zahradničení. Opatřil si psa a kočku - vznikly knížky o psu a kočce. Bydlel blízko periférie a viděl, jak tu lidé bydlí ve starých rozpadajících se vozech. Začal psát výzvy, aby nechodilo kolem bídy nevšímavě. Pocítil úzkost z moderní techniky a v několika románech a dramatech to oznámil světu. Bylo to v době, kdy politické vášně nabyly vrcholu. Největší žijící německý spisovatel Thomas Mann veřejně předčítal jednu ze svých novel a potom dostal zlostný dopis, jak se odvažuje činit něco takového, když jediné, čeho je třeba, je psát politické pamflety. Komunističtí kritikové nepřestávali vyzývat Čapka, aby se pokusil být něčím jiným, než je, a aby také se stal agitátorem. Dráždilo je, že se odvažuje popisovat malé věci a obyčejné lidi, nejdříve klíčení květiny a potom její uvadání, že vystupuje na veřejnost bez pěny u úst. Odolal s klidem člověka, který nemůže být jiný než přirozený a dále se skláněl nad každou pídí své zahrádky, pozoruje tu věčné, vždy znovu opakované tajemství života. Vlastní cit a vlastní pozorování jsou nepomíjející základnou literatury. Neochvějně u nich zůstávaje, Čapek unikl té doporučované podprůměrnosti, která vzniká, když spisovatel píše ne podle své přirozenosti. Nakonec ani komunistický režim nemohl se vyhnout částečné spravedlnosti. Zatímco v zapomenutí nechává tlít pamflety, které tehdy byly napsány podle komunistického vkusu, znovu, byť s rozpaky, vydává spisy Karla Čapka.

Pokoušeli se ho zastrašit tím, že ho nazývali prostomyslným člověkem, který se hrabe v malých věcech. Všichni úzcí a abstraktní duchové té doby jakoby se slétli nad jeho zahrádkou a strašlivě nad ní lomozili. Pravda je, že byl mnohem méně prostomyslný než oni. Ve filosofickém oboru byl to „muž, který mnoho zlého vytrpěl.“ Vyšel spíše z francouzské dekadence a moderního skepticismu a jeho první knihy podávají dostatečný důkaz o tom, že jestliže blízkost k moderním chorobám zakládá nárok na hrdost, on se mohl hrdě udeřit v prsa. Ale dovolil si vystonat se. Seděl u vrátek své zahrádky nikoli jako muž, který se z ní nikdy nevzdálil, nýbrž jako Odysseus po návratu. V minulosti spatřil i strašnou tvář Medúzinu. Nahlédl do tragičtějších možností myšlenek a faktů než jeho kritikové. Ano, líčí prostého člověka, ale teprve tehdy, když jeho fantazie unikla z představy, že by mohl nastat takový stav věcí, kdy „nic není pravda, vše je dovoleno“. Jeho popis zahrádky byl blaženým oddechnutím člověka, jenž v sobě překonal nebezpečí filosofie, která popírala skutečnost jevů. Malé, všední věci, o kterých psal, prošly dříve soumrakem metafyzického nihilismu a byly nyní ozářeny světlem vítězné radosti ze života a potěšením z toho, že něco pevně existuje. Jeho knihy o zvířatech a květinách mohou být přirovnány spíše k posledním kapitolám knihy Henriho Bergsona „Tvořivý vývoj“ než k výplodům duchů prostomyslných. Bergson napsal věty, které by mohly stát jako motto nad tímto druhem Čapkovy literatury. „Existence se mi jeví“, píše Bergson, „jako vítěz nad nicotou. Nemuselo by být nic. Žasnu nad tím, že něco jest.“ Tu je týž láskyplný přízvuk, s nímž Čapek provázel existenci věcí.

Ale pozoruji, že ještě po dvaceti letech, málem bych upadl do osidel staré intriky. Obhajuji Čapkovo právo popisovat malé věci, jakoby byl nikdy nepopisoval velké. Jeho zlomyslní kritikové o něm mluvili jen jako o člověku, který se krčí ve své zahrádce, a málem jsem na to přistoupil. Ale polovina, snad tři čtvrtiny jeho tvorby, byla díla panoramatická, ve kterých lidská rasa byla postavena proti nejisté budoucnosti, proti zlům, které se mohou vyhrnout na svět, z rozvoje moderní techniky, z nových vynálezů, z necitelnosti, propagandy, organizace, z davových hnutí, vedených nemilosrdnými jedinci. To je Krakatit, Továrna na absolutno, Ze života hryzu, Adam Stvořitel, to je Bílá nemoc, Válka s mloky a Matka, to jsou všechna jeho reprezentativní díla, která prošla světem. Nepřestával se zabývat tématem, jak snadno svět může být rozbit. Snad jako první ze světových autorů podal konkrétní vizi atomové budoucnosti. Nepřestávaje se těšit z jevů života, zároveň nepřestával být velkým básníkem úzkosti. To nebyla literární úzkost. Někdy, jak vím, on a jeho žena v noci drželi se za ruce, stiženi hrůzou z toho, co snad přijde. Jakési jemné, snad zvláštní ustrojení jeho mysli dalo mu nahlédnout do výbušných možností, které se skrývaly v moderním vývoji. Miloval idylu, poněvadž tušil, jak blízko je tragédie, a byl jako muž, který se ještě vyhřívá na pozdním podzimním slunci. Jeho dílo je zavěšeno mezi pocitem štěstí a neštěstí, stálostí a přechodností, prostým a obludným člověkem. Tajné a ošklivé elementy dvacátého století stály zřetelně seřazeny před jeho intuicí: hmotná síla, před kterou pravda a právo budou bezmocné, mechanismus, který může zvítězit nad lidskými úmysly, velká hnutí, která budou ničit bez ohledu a rozlišování. Jeho drama Bílá nemoc mé všechny příznaky snění, kterému se člověk někdy oddává v úzkosti. Komusi se podaří vynalézt zázračný prostředek, který snad může odvrátit katastrofu, snad udržet diktátory v mezích. Upřímně se bál a my si někdy říkali, zda sluší muži bát se tak příliš. Ale vždyť všechno, čeho se bál, přišlo. Diktátoři přišli, atomová síla přišla a mloci se vynořili na všech koncích světa.

Karel Čapek byl hlavním zástupcem generace, která u nás vstoupila do veřejného života na začátku tohoto století a pocítila i všechno potěšení z moderního života i všechny obavy z něho. Jaksi jsme si rozdělili svět na dvě poloviny. Proti moderní technice, věděli jsme, nelze nic podniknout. Její rozvoj má charakter osudu. Ale snad, říkali jsme si, je možno zachránit lidi před absolutní mocí politikovou. Pro tuto záchranu přijali jsme staré jméno: demokracie. Snad přece, takové bylo naše toužení, je možno zamezit vládě hrubého politika, který, ozbrojen moderní technikou, by se stal všemohoucím. Jistě, takový byl náš pocit: stojí za to se o to aspoň pokusit. Tak se stalo, že někteří z nás, plní nechuti k politice, vstoupili právě proto do politického života a mnohé pro to obětovali. Byli by se také mohli uchýlit do věže z kosti slonové. Ale cítili v sobě úkol uchránit některé lidské sféry před nekontrolovanou mocí politiky. Předem chtěli vzít absolutistickému typu politika, který se již rodil, právo všem diktovat myšlenky a city a pojem cti. Nevěděli, kam jinam jít o tobojovat než na politické pole. Šli chytit býka za rohy, jak se říká. Snad je to podivné: cílem této politiky bylo chránit lidi před politikou. Jenom v tomto smyslu také Karel Čapek někdy dělal politiku. Život má mnoho rozměrů, ale totalitní diktatura vnucuje člověku jediný rozměr - politický.

Karel Čapek nakonec zvítězil a jeho knihy jsou znovu vydávány i těmi, kterým oponoval. Proč zvítězil? Je jediný důvod. Protože v jeho knihách jsou zachovány všechny rozměry života. To, nakonec, se ukázalo neodolatelným.

Ferdinand Peroutka, 3. ledna 1959, New York.

Nejen Peroutkově osudům v exilu po roce 1948 se věnuje nová kniha „Osobnosti poúnorového exilu“ (https://www.kosmas.cz/knihy/250166/osobnosti-pounoroveho-exilu). Představuje čtenářům čtrnáct vedoucích postav exilu a zároveň odhaluje, jak se protikomunistický exil vyvíjel, jaká témata a kauzy jím hýbaly, jak se jeho představitelé dívali na režim doma, dědictví druhé světové války, odsun Němců, odkaz Edvarda Beneše a T. G. Masaryka, na budoucí vývoj Československa a celého evropského kontinentu.

12 2 2019 obr1

Corneille, Couple et pigeon, 1949, wikiart.org

Podporují nás:

  30 05 2018 KJ           Logo Nadace OF        bar.ces.poz logo-SFK 478607 1953 Praha logo      

Partneři:

PN logo sRGBlogo pozadi cervena Automediace2udalostiart-for-good-logo1Xantypacd12 8DeSYo4 HLIDACIPESlogoFINALv6 2016-10-02 Logo RR 2016 1

logo big   cze-logo    Peroutak logo1